Koutek poesie
Nebesa nejsou jen modrá
Na západ hledím teď, kde slunce hoří, oldjerry |
Co bývalo, co je...
Tenkrát
Uteklo pár let do dáli - dnes říkám internetu... www.písmák.cz |
České Středohoří
Oblík - ráj přírodovědců
Podíváme-li se na mapu do okolí Loun, zaujmou nás husté vrstevnice středohorských kopců vystupujících přímo z roviny. Je zde málo lesů, ale krajina má své osobité kouzlo - zajímavý reliéf a velmi pestrá stepní rostlinná společenstva, na něž navazuje bohatá fauna. Je to nejsušší oblast v Čechách.
Naše cesta směřovala na dominantní čedičový vrch Oblík s nadmořskou výškou 509 m. Vyšli jsme z obce Mnichov, odkud je Oblík nejblíže. Mírně jsme stoupali úzkou cestou, vedoucí zarostlou loukou s volným porostem keřů, kde kvetly žluté jestřábníky, třezalka a řepík lékařský. Při cestě nás zaujala jehlice trnitá s růžovými květy, náležící k teplomilným druhům. Obdivovali jsme chrpu porýnskou, modré zvonky, různé druhy jetelů, modrofialových vikví, žlutý starček a další rostliny. Největší obdiv si zasloužil překrásný bodlák pcháč bělohlavý, který tu volně roste v louce ve velkém množství, místy dosahuje výšky, více než 1,5 m, jinde je poměrně nízký, ale bohatě rozvětvený. Byli jsme fascinováni jeho tvary i barvami. Fialové květy tohoto teplomilného krále stepi (jak jsem tento druh nazvala) vábí motýly. Přestože bylo skoro zataženo, poletovali tu běláskové a několik druhů okáčů, ponejvíce okáč bojínkový (bílý s černými nebo černohnědými skvrnami - tento motýl se nedá zaměnit s jinými druhy). Dalším zajímavým bodlákem, s nímž jsme se setkali, je bělotrn obecný s namodrale kvetoucími kulatými hlavami.
Po levé straně byl úchvatný pohled na vrchy Brník se Srdovem, jež jsou také porostlé stepní trávou a keři. Postupovali jsme částečně zalesněným severním úbočím, kde se drží vlhko. A najednou nečekaně končil les a my jsme se ocitli na vrcholové náhorní plošině, která je doslova botanickou zahradou. Kromě pcháče bělohlavého a bělotrnu zde roste další bodlák - ostropestřec mariánský. Vrchol kopce kromě stepní trávy zdobí i jetel zlatý, rozrazil klasnatý, chrastavec, řebříček, hlaváč bledožlutý, hadinec obecný, len rakouský, divizna knotovkovitá, bílá tolita lékařská, hvozdík kartouzek, modrá chrpa Triumfettiho a další. Z bujné vegetace tu a tam vykukují kameny. Mnohé skalničky jsou již odkvetlé, právě tak i mateřídouška, která i přesto voní. Kavyly jsme v květu nezastihli.
Některé druhy se nám nepodařilo určit. Velkou záhadou byla rostlina asi 10 - 20 cm vysoká, jehlancovitého vzrůstu, která ještě nekvetla, ale vůně listů i jejich tvar připomínaly řebříček. Napadlo mě, zda se nejedná o některý druh pelyňku. V okrově zbarvené přerostlé trávě působila rostlina svým tvarem i neobvyklou barvou (tmavě zelenou s modrošeným nádechem) exoticky a vytvářela tu celé hájky maličkých "cypřišků".
Částečně se vyjasnilo a začal divoký rej motýlů, snad ten nejspestřejší, jaký si jen můžeme představit. Babočka bodláková, kopřivová, paví oko, různí perleťovci včetně perleťovce stříbropáska a okáči, bělásci, hnědásci, nádherný přástevník kostivalový s předními křídly hnědočernými s bělavými příčnými pruhy a zadními křídly oranžově červenými. Když tento motýl usedl na květ bodláku, byla vidět jen přední křídla a zadní měl složená pod nimi (podobně jako můry). Když motýl vzlétl, připomínal létající plamínek. Na květ usedl modrásek ušlechtilý s černým lemem na předních křídlech a pak se objevila perla Středohoří - otakárek fenyklový, poletovalo jich tu hned několik. Kromě motýlů jsme pozorovali čmeláky a další hmyz, zejména luční kobylky.
Nad námi přeletělo hejno špačků a my jsme stanuli na kótě 509 m, odkud jsme pozdravili další kopce milovaného Středohoří, jehož obraz dotvářela zajímavá oblačnost. Zemský ráj to na pohled - a my jsme si opravdu chvílemi připadali jako v ráji, všechno tu jásalo včetně nás - navštívili jsme totiž ráj přírodovědců.
Jana Haasová
-
Nemusíte se mnou souhlasit
Po Českém středohoří chodím nejraději pěšky
 |
| Takhle by asi vypadal malý Ještěd na Lovoši |
Od devadesátých let se zajímám o věci veřejné v České republice i v našem městě. Velmi lituji, že jsem se tentokrát nezúčastnila zasedání Zastupitelstva města Lovosice konaného 19.6. Mám tedy bohužel informace jen z tisku, ale autorce článku v Litoměřickém deníku (dále LD), paní Michálkové, naprosto důvěřuji. Jsem upřímně zděšena z části projektu spolumajitele přístavu a hotelu Marina v Píšťanech, jehož prezentace na uvedeném zasedání proběhla, a doufám, že k realizaci něčeho podobného v Národní přírodní rezervaci Lovoš nedojde, i když s porušováním ochrany přírody se setkáváme téměř každodenně.
Přečetla jsem si v LD z 25. června titulek „Na Lovoši chtějí malý Ještěd“. Vůbec nejdříve ze všeho jsem se lekla, že snad chtějí něco s Lovošem udělat naši milí lovosičtí turisté (Klub českých turistů Lovosice), kterým od 2.9.1991 patří chata na vrcholu nebo snad dokonce správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří, která má o Národní přírodní rezervaci Lovoš (vyhlášenou již 16.11.1948) pečovat. Když jsem si ale celý článek pozorně přečetla, zjistila jsem, že zmíněné organizace s kopcem naštěstí nic hrozného udělat neplánují, dokonce snad o plánu ani nevědí (určitě tedy nevěděly v době, kdy prezentace proběhla).
Těmto institucím náš kopec se dvěma vrcholy vyhovuje tak, jak je – s podivuhodnou vegetací skalních stepí, mírným a nenáročným přístupem na vrchol (jen místy je to trochu strmější), skvělým panoramatickým výhledem do krajiny a útulnou chatou skýtající občerstvení i nocleh. Na Lovoš často vystupuje naše dopisovatelka J.H. o berlích, výstup si na internetu pochvaluje rodinka s tříletým Vilíkem v kočárku, občas si udělám nahoru výlet i já s nemocnými kyčlemi. Ještě by to chtělo obnovit předválečnou rozhlednu na zbylém kamenném podstavci (prý se to chystá) a dodělat nějaké technické detaily na chatě včetně nové odpadní jímky, což snad časem bude (výhledově i vodovodní přípojka, pokud by její vybudování správa CHKO povolila). Jinak je s pohodlím na chatě a občerstvením od správců Buriánkových každý návštěvník spokojen. Nocležníci si pochvalují zvláště ranní bramboračku. Skromné podmínky, krásná příroda a výstup na Lovoš pěšky sice vyhovují pěším turistům všeho věku, ale méně už návštěvníkům zvyklým na pohodlí, televizi a internet. Zřejmě pro tuto sortu hostů představil lovosickým zastupitelům pozoruhodný projekt spolumajitel a jednatel firmy Mezinárodní veřejný přístav Píšťany, s.r.o., Ing. Miroslav Cink.
O co tedy jde: z překrásného vrcholku Lovoše (kopec je Národní přírodní rezervací a prochází jím naučná stezka Lovoš - Boreč) se skutečně kouzelným rozhledem, který je po výstupu odměnou pro mladého i staršího turistu, by měla být podle projektu učiněna obyčejná komerční atrakce. Na vrcholu kopce se navrhuje postavit objekt 60 m vysoký s rotující restaurací a s hotelem cca s 50 lůžky. V betonovém tubusu by měl být výtah na rozhlednu. (Připomnělo mi to devítipodlažní Labskou boudu v Krkonoších, která vznikla po šesti letech výstavby v roce 1975 nedaleko místa původní vyhořelé Labské boudy. Správa Krkonošského národního parku chce nyní betonové monstrum koupit a zbourat. I to ovšem bude stát miliony.) Podle projektu by neměla na Lovoši ani bobová dráha dlouhá 3 km a sjezdové tratě dlouhé cca 5 km – počítá se ovšem s umělým zasněžováním (Lovoš totiž není v Alpách). Zasněžování je ale možno provozovat efektivně jen při teplotách pod nulou a spotřebuje se při tom velké množství vody i energie. Nedávno psali v novinách o tom, že Ministerstvo pro místní rozvoj ČR dotovalo zbytečně několik lyžařských areálů v místech, kde nebývá sníh, a že snad dokonce úředníkům, kteří sporné projekty schvalovali, hrozí soud. V Lovosicích sníh bývá? Lovoš má ale velkou konkurenci, další lyžařský areál beze sněhu by měl být postaven v Boleticích s nadmořskou výšku 595 metrů. (LD 19.6., autorka Š. Škapiková).
Z Píšťan by měla vést na Lovoš lanová dráha. Do sportovního areálu se pak, prý z důvodu ochrany přírody, dostanete jen lanovkou – skutečně nevím, jak lanovka ochrání Národní přírodní reservaci, to se tam nebudou stavět žádné sloupy? Výstavba lanovky a hotelu bude zřejmě bezhlučná, takže ptákům vadit nebude (ornitologům asi ano). Nevím, zda by sem tento projekt ty pohodlnější návštěvníky přilákal, téměř jistě by ale ty opravdové turisty, romantiky a milovníky přírody odradil. Litoměřickým prý projekt připadá smysluplný: nevím, jak by se jim ale líbila jeho realizace na Radobýlu.
Mám obavy, aby tu lanovku a hotel na Lovoši i vykácení lesa kvůli sjezdovce a bobové dráze někdo neprosazoval – možná, že tomu dnešnímu světu už opravdu nerozumím. Je to asi tím, že ještě umím chodit pěšky. Anebo jsem nepochopila, že jde o žert…
Hz
-
Odvaž se…
Po obědě vylezlo slunce. Tři stupně pod nulou, ideální čas prostříhat jabloně. Zrovna když jsem se rozhodl, a vstal od stolu ozval se domovní zvonek a v zápětí ještě jednou. Nějak naléhavě... Nonono, aby ses... bručím si pod neexistující fousy, to je ňákej kvalt.
Synovec... no – rád ho vidím, je to pěkný kluk a má příjemné vystupování. Ač je ve věku, kdy se protestuje proti všemu, nikdy nezapomene na úsměv pro mne a pusu pro tetu. Už jak vešel, poznal jsem, že je nějak nesvůj. Tak jsme si nalili minerálku, trochu ji zdokonalili borůvkovým džusem a prohodili pár takových těch nezávazně obecných úvodních vět. Nějak se ti do toho nechce, přeces mne nepřišel ujistit o tom, že svítí slunce...to vidím sám. Tak vo co go?
Víš, strejdo, máma tomu asi nebude rozumět, táta by se mi smál, ty jsi takovej… no takovej… Cítil jsem se polichocen – aby ne: taková důvěra.
Synoveček se nějak vtěsnal do formy, poposedl a pokračoval: líbí se mi jedna holka, je chytrá (dobře začínáš, řekl jsem si), hezká (to dá rozum, že bys nechtěl šeredu), ale strašně nepřístupná. Vždycky si řeknu, že už jí něco musím říct, ale jak se k ní přiblížím, jsem nějak řídkej...a selžu. (To mi povídej – dodnes se mi zdá o mých šestnáctiletých začátcích). Potlačil jsem chuť se zasmát, jistě by to považoval za posměch a povídám: No, já bych se být na tvém místě asi taky trochu bál – vždycky jsem těžce nesl odmítnutí (a že jich bylo). Jenže podívej se na to aspoň na chvilku a pozorně mýma očima: třeba jí nejsi lhostejný a ona zase není z těch, které přijdou za chlapcem samy – a jsou takové emancipované dívky. Takže když ji oslovíš, uspíšíš to vaše sblížení o celou řadu dní a ještě vyloučíš to, že některý z dalších kluků ji to řekne dřív. To bys asi nejásal...
Nebo – pokračuju – nebo jsi jí lhostejný, nebo dokonce protivný. Když ji oslovíš jako nežádaný, asi ti to dá vyžrat, nebo - pokud je to dívka inteligentní – dá ti jemně, ale rozhodně najevo, že jako tedy ne. Co se stane? Jenom si zkrátíš tohle trápení a v srdci i hlavě si uděláš místo pro holku, o které ještě nevíš a která tě chtít bude. Jen se proboha sám sebe nepřesvědčuj, že „jen tahle a žádná jiná“. To jsem si říkal já a dnes vidím, jaká to byla hloupost....
Připrav se na obě možnosti. Prostě to zkus a ono to nějak dopadne. Náš první prezident Masaryk to vyjádřil přesně: Odvaž se a pak se uvidí... Já teď jdu na zahradu, ahoj...
Dneska jsem dostal pozvánku na zelenou a modrou svatbu… pane ono už je to sedmnáct let !
Jaroslav Vodák, (Saturn)