Z okolí Lovosic

Od pramenů Modly až do Lovosic VI.

V úseku Lucký mlýn – Úpohlavy bylo koryto vybudováno téměř ve své původní trase jako silně meandrující s délkou 1 440 metrů. Asi 200 metrů pod Luckým mlýnem revitalizované koryto Modly odbočuje vpravo. Koryto opevněné betonovými deskami je zachováno. Většina výsadby kolem něj uhynula, v celé délce chybí travní pásy a pozemky jsou obdělávány až na hranu koryta. Kolem revitalizovaného koryta je zatravněný pás s výsadbou stromů a keřů. Mezi obcemi Chodovlice a Úpohlavy byl vytvořen břehový porost v šíři 11-15 metrů a osázen vegetací. V této části bylo vysazeno 194 vzrostlých stromů a 700 stromů v kontejnerech. Vysazeny byly javor mléč a javor klen, habr, lípa, dub letní, vrba, olše, bříza, jasan a topol. Dále bylo vysázeno 1 720 keřů. Až do Čížkovic přibylo podél Modly 312 vzrostlých stromů, 1 348 stromů v kontejnerech a 3 400 keřů. Současně s výsadbou bylo založeno celkem 20 000 metrů čtverečních travních porostů. Další stromy byly vysázeny podél přístupové cesty k Luckému mlýnu. Očekává se, že zhruba do roku 2 018 dojde v celé délce revitalizovaného úseku k obnově stavu, jaký byl v 70. letech.

Samostatná skupina odborníků provedla v roce 1998 zhodnocení tohoto projektu: „Většina realizovaných opatření se soustřeďuje do krátkého úseku (cca 3km) mezi Úpohlavy a Chodovlice. To je určitý zápor akcí. Současně je však nutno vidět i velký přínos této koncentrace, protože místo aby se vynaložené prostředky rozplynuly po celé ploše bez výraznějších viditelných výsledků, bylo zde vytvořeno velmi zajímavé dílo. Další argument, vysvětlující koncentraci akcí vychází ze stavu koryta před revitalizací – práce se soustředily především do nejpostiženějšího úseku. V nižších částech, kde byly realizovány pouze výsadby vegetace, bylo koryto opevněno měkčím způsobem a samovolná revitalizace zde může postupovat. Naproti tomu koryto mezi Třebenicemi a obcí Úpohlavy opevněné betonovými deskami je cca 25 let po úpravě (psáno v roce 1998) stále téměř ve stejném stavu a samovolné procesy nemají šanci tok oživit. (pozn. red.:To platí i dnes - po třiceti letech.) Kladně je nutno hodnotit i to, že zde bylo přistoupeno k radikálnímu řešení – opuštění koryta, které je sice finančně náročnější a složitější, ale z  revitalizačního hlediska mnohem hodnotnější. Významný je i experimentální přínos realizace- stavba nového koryta toku tohoto měřítka je v našich podmínkách stále ještě spíše ojedinělá. Příznivý je zde i fakt, že bylo zachováno stávající opevněné koryto jako povodňový kanál, který může ochránit revitalizovanou trasu před destrukcí při povodni. Tím je výrazně sníženo riziko zmaření celé akce v počátečních letech, kdy je nové koryto silně nestabilní a tedy i zranitelné. Později může být tato funkce stávajícího koryta eliminována, ale v krajině zůstane výrazná linie jeho vegetačního doprovodu…Kvalita prováděných prací je velmi dobrá. Mimořádná je pak u výsadeb vegetace a zatravnění, které byly provedeny velmi odborně, dodavatel poskytuje 3-5 letou záruku s výměnou uhynulých sazenic a je zajišťována vzorná údržba (vyžínání, přihnojování atd.)…Určitou slabinou je malá návaznost na další opatření v povodí. Jedná se především o protierozní ochranu, péči o kvalitu vody atd. … Mimořádný přínos je naopak nutno vidět v realizaci tohoto souboru akcí jako v experimentu ojedinělého měřítka, kde byla řada věcí zkoušena a případný negativní výsledek je nutno chápat nikoliv jako selhání, ale spíše jako poučení do budoucna. V každém případě velmi ocenit snahu projektantů, investorů a prováděcích organizací. Je doporučováno v akci pokračovat, protože zde byl vytvořen velmi dobrý základ a dalším úsilím může být realizována zcela výjimečná akce revitalizace povodí, která bude svým významem jedinečná….Akci je třeba hodnotit velmi vysoce zejména proto, že se jedná o realizaci velmi radikálního opatření v nebývalém rozsahu. Stejně kladně je nutno se zmínit i o následné údržbě po realizaci, která zdaleka není v podobných případech pravidlem.“

Revitalizace toku Modly v úseku Třebenice – Úpohlavy (1993 – 1998) byla jen šťastnou souhrou náhod. I já jsem se o tom dozvěděla pouze náhodou při návštěvě ZVHS (Zemědělské vodohospodářské stavby) v Ústí nad Labem. Po „sametové revoluci“ se ve správném čase a ve správných pozicích ocitli dva kamarádi. Jeden na ZVHS v Ústí nad Labem a druhý na ministerstvu životního prostředí. Slovo dalo slovo a vznikl ojedinělý experiment. Tím ale všechny plány končí. Další pokračování už nikdo nikdy nenapíše. Příroda vnutila všem svoje pravidla hry. V roce 2002 jasně vymezila hranice zátopové oblasti. Postoje lidí se musely těmto okolnostem přizpůsobit. Zatímco ministerstvo životního prostředí v roce 1998 směrovalo peníze na revitalizaci potoka, dnes investuje do důležitější protipovodňové ochrany. Koncepce se díky okolnostem musela změnit. (pokračování příště)

Anna Stará

Na Modle se pracuje

V Sulejovicích se buduje na Modle v blízkosti retenční nádrže vzdouvadlo se čtyřmi stavědly z dubového dřeva. Jako celek se toto zařízení nazývá rozdělovací objekt. Jeho úkolem je zajišťovat rovnoměrný přítok vody do nádrže i do původního koryta. Sulejovická nádrž je, bohužel, příliš mělká. V okamžiku, kdy se při zvýšené vodě naplnila a její hladina se vyrovnala s hladinou potoka, přestala nádrží voda proudit. Bylo tedy potřeba postavit na Modle hráz. Voda se v těchto místech zadrží, zvýší se hladina v potočním korytě a Modla tak bude „donucena“ téci přes nádrž, čímž se i zde zvýší hladina a odtok vody do koryta pod nádrží a zabrání se tak zastavení vody. Část vody samozřejmě dále poteče původním korytem, při případných záplavách se stavědla zvednou, čímž se průtoky vyrovnají...

Pracovníci odborné firmy vykládají v těchto místech dno i břehy toku kameny z nedalekého lomu Kubo v Malých Žernosekách. O dokončeném rozdělovacím objektu podáme zprávu až budeme psát v seriálu Od pramenů ... o úseku toku Modly u Sulejovic.

/as/

Ještě k Modle…

Shodou šťastných náhod jsem v Čížkovicích oslovila člověka, který mi o Modle poskytl informace, o nichž jsem neměla nejmenší tušení. Pokud to šlo, vložila jsem jeho připomínky do následujících dílů. V jednom případě už to ale nebylo možné, protože jeho postřeh se týkal úseku mezi Mrsklesy a Vlastislaví. Nezbývá mi, než na konci celého seriálu připojit dodatky sestavené z připomínek, které se možná ještě objeví. Proto prosím všechny čtenáře, kteří vědí o Modle něco zajímavého, aby mi napsali na moji internetovou adresu annastara@seznam.cz, nebo nechali zprávu u šéfredaktora lovosických novin. Adresa je na každých novinách vzadu. Je úplně jedno, kterého úseku se budou vaše připomínky týkat. Jsem ochotná přijet až k vám domů. Prokazuji se občanským průkazem.Těším se na vaši pomoc a děkuji, že přispějete svými postřehy nebo dokonce fotografiemi ke zmapování toku Modly. (Fotografie poctivě vracíme, jenom je kopírujeme.)

Anna Stará

Dny evropského dědictví v Litoměřicích

V sobotu 15. září byly v Litoměřicích zpřístupněny mnohé památky a budovy, které jsou jinak zčásti nebo zcela nepřístupné. Přístupné byly i církevní objekty, po dvou letech byla opět  zpřístupněna  biskupská rezidence v Litoměřicích. Protože minule jsme byli mezi těmi, kteří se tam nedostali, s nadšením jsme vyzvedli „rezervačenky“ v litoměřickém „Íčku“ a spolu s ostatním nedočkavci čekali až nás vpustí dovnitř. Dočkali jsme se. Nejprve jsme se ocitli v trůnním sále, kde jsme byli za znění barokní hudby seznámeni se založením litoměřického biskupství bulou papeže Alexandra VII., a to 3. července 1655. Litoměřické biskupství se stalo důležitým centrem péče o věřící severozápadních Čech a je třetí nejstarší v českých zemích.

Prvním biskupem byl jmenován litoměřický probošt Maxmilian Rudolf svobodný pán ze Schleinitz, přijal svěcení v Římě 9. července 1655 a úřad vykonával až do své smrti roku 1675. Kostel sv. Štěpána byl povýšen na katedrálu. Schleinitz se osvědčil už jako generální vikář kardinála Harracha, pražského arcibiskupa, který se velmi zasloužil v jednáních o zřízení biskupství. Nový biskup byl literárně činný v oboru historie a dopisoval si s Balbínem. V další místnosti věnované gotickému umění jsme zhlédli živý obraz z křížové cesty Pana Ježíše na Golgotu.

V ložnici, kde přespal před pohřbem Štěpána kardinála Trochty Karol Wojtyla, budoucí papež, byla velká obrazovka, na které šly výjevy ze života papeže Jana Pavla II. V další místnosti se odehrála smrt generála Radicattiho a rozhovor dvou důstojníků po prohrané bitvě u Lovosic 2. října 1756. V loveckém salonku si vyprávěly dvě dámy, čekající na biskupa, o velkém dobrodinci kraje Augustinu Bartoloměji Hillem, který v diecézi působil blahodárně skoro 33 let (1832-1865). Založil v Litoměřicích Mariánskou nemocnici a přivedl do města sestry boromejky. Zemřel v pověsti svatosti 26. 4. 1865.

V kapli nás očekával Štěpán kardinál Trochta, ale také dva estébáci, kteří ho měli sledovat a odposlouchávat (byla tam odkryta i štola pro odposlech v kapli). Pohnutý osud biskupa a od roku 1969 kardinála Trochty je asi všem znám. Zemřel 6. dubna 1974 a při samotném pohřbu, i přes zákaz komunistů, krakovský kardinál Wojtyla, budoucí papež, nad hrobem promluvil a nazval kardinála Štěpána Trochtu mučedníkem. Ještě jsme v hudebním salonu vyslechli několik moravských písní a v respiriu na zahradě biskupské rezidence nám dvě jeptišky zazpívaly moderní píseň o Ježíšovi. Živé obrazy byly velmi zajímavé a poučné a za návštěvu biskupské rezidence jsme v duchu všichni poděkovali Mons. Pavlu Posádovi, 19. litoměřickému biskupovi, který již podruhé zájemcům návštěvu rezidence umožnil.

Na Dómském náměstí vyrostlo mezitím středověké tržiště s mnoha stánky – kováři, paličkování, sladkosti, malované a vyšívané ubrusy, ale i burčák. Hrála také středověká hudba. V katedrále sv. Štěpána jsme si prohlédli pozdně románský ostatkový kříž, který byl nalezen roku 2003 v hrobě šlechtičny pohřbené kolem poloviny 14. století v ambitu johanitské komendy sv. Ducha v Českém Dubu. Pozdně románský ostatkový kříž s korpusem Krista a originální relikvií tzv. Svatého dřeva Kříže pochází z 1. poloviny 13. století. Na zhotovení kříže byla použita zlacená měď, email, jantar a sklo. Vzácnou relikvii zapůjčilo pro den Evropského kulturního dědictví Podještědské muzeum Český Dub.

Přístupné byly v sobotu 15. září i další litoměřické pamětihodnosti, a to kostel sv. Jakuba na Dominikánském náměstí, kostel sv. Vojtěcha ve čtvrti Krupka, kaple sv. Jana Křtitele ve čtvrti Dubina i kostel sv. Václava na Václavském náměstí. Volně přístupná byla Máchova světnička, Státní oblastní archiv, muzeum, krajská  galerie i Divadlo Karla Hynka Máchy, Dům pod bání a historické podzemí s lapidáriem. Když jsme šli zpátky, byla na prohlídku historického podzemí docela slušná fronta. My jsme ještě navštívili vyhlídkovou věž Kalich, zhlédli svatbu v litoměřickém městském úřadu a prohlédli si dům. Z věže je opravdu překrásný výhled a spolu s námi tam byli starší manželé z České Třebové, kteří se vyptávali a pozorně poslouchali, informovala je o Radobýlu skautská vedoucí z Třebové, která s dětmi jezdí do Litoměřic v říjnu na Memoriál Karla Hynka Máchy.

Dny evropského dědictví (EHD - European Heritage Days) probíhaly v České republice od 8. do 16. září a bylo otevřeno přes 400 běžně nepřístupných památek.

Dny evropského dědictví se v Evropě a zároveň i v ČR konají od roku 1991 pod záštitou Rady Evropy. Letos se národní zahájení slavnostního týdne uskutečnilo v Uherském Hradišti.

Hlavním letošním tématem byly Památky, řemesla a lidová kultura, i proto byly na dómském náměstí stánky řemeslníků. A co bylo nejvíce potěšující, všude bylo i dost zájemců o prohlídky, přesto, že byla současně Zahrada Čech. Příští rok určitě nezapomeneme a určitě se do některého města zase podíváme. A v Lovosicích otevřeme alespoň věž naší stoleté radnice.

Hz

Pohledy do historie

Obraz po dědovi

Obraz z roku 1950 má majitelka po dědečkovi, který byl kdysi v Lovosicích knihkupcem. Maloval jej Karel Kupka (prosím, neplést se známějším Františkem Kupkou). Akvarel se jmenuje „Pohled na Lovosice od Schwarzenberského lisu.“ Obraz o rozměrech 120 krát 60 cm zachycuje Lovosice v jejich reálné podobě. Na obraze jsou ještě komíny cukrovaru a po panelových domech ani památky. Zapátrali jsme po autorovi obrazu. Karel Kupka byl akademický malíř, který se narodil roku 1905 v Manětíně. Stal se žákem Aloise Kalvody v jeho pražské škole a zejména v pošumavském zámečku Běhařově (1926-29). Z Kalvodovy školy si Kupka odnesl trvalý zájem o krajinu a realistický umělecký názor. Po skončení druhé světové války, v době lákání nových osídlenců do pohraničí se v roce 1946 přestěhoval do Teplic. Jako jeden z prvních malířů v poválečných letech objevil severočeskou krajinu. Tvarově dramatické Podkrušnohoří s ještě bizarnější hradbou Českého středohoří jej přivedly k akvarelu, jemuž – podle jeho vlastních slov – nejlépe vyhovuje kouř z šachet i typická severočeská mlha. Zejména jej pak okouzlila široká panoramatická krajina, nad jejímiž záběry se přímo vyžíval s pečlivostí sobě vlastní. Maloval krajinu ještě v době, kdy nebyla rozbita povrchovými šachtami i panelovými sídlišti. Když přišel do Teplic, ještě netušil, že jeho obrazy dostanou velmi brzy ještě jeden rozměr – neobyčejnou dokumentární hodnotu. Zachytil především zmizelé staré Teplice, ještě dříve, než byla po válce bezhlavě zlikvidována značná část historického městského jádra. Dokumentace se tehdy nedělala a tak mají Kupkovy obrazy zmizelých starých Teplic nenahraditelnou hodnotu. V různých podobách se v jeho díle objevuje Teplicko, Duchcovsko, Mostecko i Ústecko. Krušné hory se střídají s výjimečnými partiemi Českého středohoří, které jej nikdy nepřestávalo okouzlovat: Házmburk, Košťálov, Milešovka, krajina na Lounsku i Litoměřicku s modrými čedičovými kupami v dalekých obzorech. Vynikající český malíř Karel Kupka zemřel 25. dubna 1971 a je pohřben na jihočeském hřbitůvku ve Starých Kestřanech nedaleko Písku, kde každý rok prožil část léta a kde samozřejmě také maloval. Převážná část jeho díla ale vznikla v našem kraji a zde také zůstala. Právě tak jako obrazy starých vedutistů z počátku minulého století patří už odkaz Karla Kupky ke klasice výtvarného umění na severu Čech. Karel Kupka po sobě zanechal syna stejného jména. Mgr. Karel Kupka mladší vystudoval pedagogickou fakultu v Praze a dálkově Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Je žákem Karla Lidického a profesora Cyrila Boudy. Na severu Čech se soustředil hlavně na založení výtvarného oboru Lidové školy umění v Ústí nad Labem, která byla první v celém Severočeském kraji. Léta vyučoval v Ústí i na Vysoké pedagogické škole. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu.

Ale vraťme se k našemu objevu. Obraz „Pohled na Lovosice od Schwarzenberského lisu“ maloval Karel Kupka starší ve svých pětačtyřiceti letech. Záměrně neuvádíme jméno majitele obrazu. Rádi jej uchováme v anonymitě, aby nebyl obtěžován případnými kupci. Na druhou stranu bychom byli rádi, kdyby jste se s námi podělili o radost z podobných obrazů. Existoval například také stařičký obraz značně velkých rozměrů, visel prý v kanceláři ředitele bývalého cukrovaru a byl na něm samozřejmě cukrovar z dob jeho počátků. Autor zřejmě nebyl nijak známý, ale pro Lovosice by obraz rozhodně zajímavý byl. Nikdo ale neví, kam zmizel. Svědků o jeho existenci je několik.

Anna Stará

Lokomobila

Když někdy v roce 1920 či 1930 někdo vyfotografoval tento obrázek, možná ani netušil, jakou zprávu zanechává nám, kteří se teprve narodíme. Něco podobného můžeme vidět už jen v muzeích. Podobných fotografií se ujímám intuitivně, vůbec nic o nich nevím, ale tuším za nimi minulost plnou dřiny, na chvíli zastavený čas, než se všichni zase dali do práce. Tuším za nimi geniální hlavu vynálezce ve století páry, který ulehčoval lidem práci. A navíc – když si odmyslíte dřinu, nepostrádá ten obrázek na půvabu. Když ukážu takový obrázek pamětníkům, vždycky se něco dozvím. Jeden pamětník si například všiml, že oblečení odpovídá meziválečnému období. Ženy měly dlouhé sukně, a pán, který stojí zcela vlevo, má u vestičky řetízek, který vedl k hodinkám v kapsičce.(Neříkalo se jim cibule? Byly přece kulaté.) Lokomobilu s vysokým komínem si další pamětníci pamatují ze svého mládí. Měla veliké kolo, z něhož vedl řemen k mlátičce, která je v pozadí. Stroj samozřejmě vyráběl páru a mlátičku poháněl. Vpravo od lokomobily stojí voznice s dřevěným sudem na vodu. Vodou se stroj zásoboval a popřípadě se s ní také hasilo. Někde poblíž musela být ještě zásoba uhlí nebo dřeva.U technicky vyspělejších strojů se pod kotlem zatápělo pevným lihem. Mladší generace si pamatuje tento stroj ještě z roku 1960. Používal se na malých vesnicích, kde ještě nebyla elektřina. Tuto informaci mám potvrzenou ze dvou různých míst.

Na obrázku je třicet jedna lidí. Odečtu-li majitele, který asi jen přihlížel a také těžil z toho, že lokomobilu půjčoval chudším sedlákům v okolí, odečtu-li možná jeho paní, která sedí před strojem, zbývá 29 lidí, kteří se museli pořádně činit. Jestli je to dnes v možnostech jednoho kombajnu, aby zastal jejich práci, nevím, ale asi se příliš nemýlím.

Za dobovou fotografii vděčíme paní Zalabákové z Lukavce. Okopírovali jsme a zase vrátili. Ctíme fandovství všech těch, kteří podobné fotografie nevyhazují, ale shromažďují je, aby je tu zanechali příštím generacím.

Anna Stará

Česká kina slaví sto let

Uplynulo století ode dne 15. září 1907, kdy začal Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor, pořádat pravidelná filmová představení v domě U modré štiky v Karlově ulici v Praze. Do konce roku 1908 bylo v Praze vybudováno dalších patnáct kin, v roce 1920 bylo v tehdejším Československu 542 kin a v roce 1932 přes 2 000. Nejvíce kin u nás bylo v roce 1965 – to jich bylo 3710. V roce 2006 bylo v České republice už jen 764 kin, z toho 19 multiplexů (to je něco jako filmový hypermarket, mají dohromady 160 sálů).

Jak to bylo v Lovosicích? – Podle kroniky byla od 15. února 1975 do 29.4.1976 prováděna velká rekonstrukce kina „Máj“ (přestavba kinosálu, nové klimatizační zařízení, nová instalace ústředního topení). Opravu prováděl Okresní stavební podnik Litoměřice. A tehdy byl v podlaze kotelny nalezen lístek z roku 1924, v němž bývalý majitel kina Theodor Faltus, který z původní restaurace Český dům dal v roce 1924 zřídit kino, píše, aby Bůh žehnal jeho počínání a dal mu v podnikání štěstí. Takže kino bylo zřízeno pravděpodobně v roce 1924 (druhý údaj, který je v kronice uveden, je rok 1918, ale myslím si, že tehdy neměli lidé na takovéto kratochvíle čas, peníze, ani náladu). Takže berme za bernou minci rok 1924 (k tomuto datu se přiklonil i Ing. Skalský ve své knize Lovosice od pravěku do roku 1948 na s. 100 – uvádí také, že filmy promítané v Lovosicích v 30. letech byly zvukové), i to je velice brzy, Lovosice byly velmi, velmi pokrokové.

22. srpna 1942 byl v Lovosicích poprvé předveden barevný film (to je také velice brzo, já jsem viděla první barevný film americký – Lassie se vrací z r. 1943 - v Pardubicích v roce 1947). O jaký film šlo, není v kronice uvedeno, ale pravděpodobně o nějaký film s Marikou Rökk v hlavní roli, ty byly některé točeny na barvu i ve válce (ona hrála dokonce hlavní roli v prvním německém barevném filmu Frauen sind doch bessere Diplomaten - 1941). Americké filmy se za války v Říši ani v Protektorátu nesměly promítat.

Co bylo s kinem těsně po válce, jsem zatím nezkoumala, a ani nevím, zda tehdejší majitel byl odsunut či zda zůstal z nějakého důvodu v Lovosicích, lze ale předpokládat, že kino bylo nejméně do roku 1948 v soukromých rukou. Pokud to byl konfiskát, tak existoval národní správce, ale to skutečně nevím.

Kino „Mír“ přešlo v roce 1957 pod Městský národní výbor (předtím bylo pravděpodobně pod ONV), nákladem 100 000,- Kčs byla opravena střecha, proběhla rekonstrukce WC, kasy, vymalováno a opravena fasáda; přesto kino neplnilo plán. Nevím, kdo tehdy vyslal zoufalou výzvu – Plán tržeb kina je plněn za I. čtvrtletí 1959 pouze na 85%. Jak zvýšit návštěvnost? Poraďte nám! Články v materiálu pro členy MNV a aktivisty nebyly zásadně podepisovány! Dále si autor stěžuje: Lehké programy jsou často navštíveny plně, ačkoli nikdy nevyváží hodnotu filmů, řešících současnou problematiku a založené na podkladu reálnosti života. Následuje malá statistika.

Poté se apelovalo na city: „ Při tom jsou naši občané všeobecně známi svým vytříbeným vkusem a náročností!“ (sic) Návštěvnost je rozhodující pro další požadavky kulturních zařízení, zvláště pokud jde o zřízení kina se širokoúhlým promítáním.

Dobře to dopadlo: Širokoúhlé kino bylo otevřeno už v roce 1960 v nově adaptované budově, v té době nebylo širokoúhlé kino ještě ani v Litoměřicích (údajně bylo v Lovosicích více pracujících). Dále je uvedeno jen několik poznámek podle kroniky:

1964 515 představení klasických filmů, 181 širokoúhlých, 109 722 diváků, 122 školních představení s 25 415 diváky, budova kina se jevila jako zastaralá

1966 885 představení, z toho 120 dětských. Zakoupeny nové židle. Průměrná návštěvnost 165 diváků

1968 promítnuto 156 filmů, 922 představení, 150 853 návštěvníků, opravena střecha, nové zařízení pro stereozvuk, nová opona a vyměněna sedadla

1969 Kino převzala rada Měst NV do své správy od 1.1.1970. (Tuto poznámku jsem nepochopila, když už od roku 1957 bylo kino pod MNV – možná, že ale dříve se o kino starali jen úředníci a teď dohlížela výběr filmů přímo rada Měst NV.) 4 -17.7.1969 mimo provoz, provedena adaptace šatny a čekárny, bufet byl přenesen k pokladně a stěny dostaly obložení. Promítání pro děti 3x týdně za 1 Kčs.

1970 Generálka střechy, vyvěšení stropu a hlediště (rozpočet 204 000 Kčs.), 942 filmových představení, 138 603 diváků; k 50. výročí KSČ v lednu 1971 filmový festival pro školy - 46 představení

1972 po opravě střechy byla zhotovena fasáda a pokračovalo se na úpravě vnitřních prostor

1975-1976 Kino bylo v havarijním stavu a proto bylo od 1.1.1975 uzavřeno. Byla provedena rekonstrukce (přestavba kinosálu, nové klimatizační zařízení, nová instalace ústředního topení). Opravu prováděl Okresní stavební podnik Litoměřice od 15. února 1975 do 29.4.1976. Dne 29.4.1976 bylo slavnostní představení pro zvané – premiéra čsl.-sovětského filmu Sokolovo. Adaptace měla původně trvat osm měsíců, ale zjistilo se, že dům nemá základy a bylo nutno pořídit novou dokumentaci. Ve středu, sobota a neděli se hrálo 3x (včetně dětského představení), v ostatní dny 2x. V rámci akce Mládež a kultura se každý měsíc odehrála ještě další 4 představení. Rekonstrukce dle kroniky stála 424 tisíc.

V listopadu 1976 utvořen Klub přátel sovětského filmu. Od 29.6. 1976 se stal novým vedoucím tehdy ještě Městského kina „MÍR“ Karel Hospodář (dřívější vedoucí Oldřich Kozák odešel do důchodu) a byl jím až do roku 1991.

Za 1. pololetí 1977 se konalo 111 představení sovětských filmů s návštěvou 8614 osob. Týden sovětských filmů ve dnech 1.-7.11.1977 – 17 filmů, losování vstupenek (věcné ceny), 1861 diváků.

1987 JZD Velemín opravilo halu v kině Mír; 340 představení, 86 470 diváků

(Pokračování příště) Hz

Fantom paneláku

Franta Pakosta, kterému jeho kamarádi přezdívali Hluchý Pako, byl romantik zplozený touto šílenou dobou. Miloval hudbu, pokud to, co vyluzovala jeho cédéčka a dývýdýčka, se vůbec něčím takovým dalo nazvat. Detonace vydávané bubny otřásaly celým panelákem. Dům šílel, Hluchý Pako se kulturně vyžívalo. Dokonce ani dozvonit se k němu nedalo. V tom rámusu se nedalo rozlišit, jestli zvonek nefunguje, nebo je jen přehlušen. Okna řinčela, hrnky poskakovaly, hlavy brněly, lidé šíleli, nadávali na bezmocnou policii, která se několikrát zmohla jen na nějakou domluvu.

...a přece se nakonec podařilo najít poněkud kuriózní řešení: byl krásný slunečný den, Hluchý Pako se rádo opalovalo a tak si vyběhlo na kopeček před domem. A protože nedalo bez „hudby“ ani ránu, otevřelo okna svého bytu dokořán a přes reproduktory a „na plný pecky“ se rozhodlo šířit hudební kulturu až za hranice svého paneláku. Ve stejném domě bydlel ještě jeden milovník hudby. Pan Mráček. Jako profesionální muzikant trpěl dvojnásob. Ten den dostal spásný nápad. Zazvonil u sousedky, která bydlela nad Pakostou. Vysvětlil jí, že by se rád pokusil s tím šíleným kraválem něco udělat, kdyby mu byla nápomocna a pustila ho na chvíli do bytu. Zoufalá paní souhlasila. Pan Mráček se vyklonil z jejího okna s čímsi v ruce, chviličku s tím manipuloval a náhle bylo ticho. Pakosta velmi rychle přiklusal pln obav o svou perfektní aparaturu. A jelikož ještě naštěstí oplýval zbytky sluchu, s obtížemi, ale přesto si vyslechl názor pana Mráčka a několika sousedů na jejich zcela odlišný hudební vkus a na jinou představu o společném soužití v jednom domě.Nějakým zázrakem se dokázali domluvit.

Technicky nadaným lidem je možná jasné, proč hudba náhle přestala hrát. Pro ty čtenáře, kteří jsou na tom jako já a je jim technika této doby také vzdálená, prozradím, čím pan Mráček způsobil to náhlé ticho. Ten zázrak dovede malý kapesní počítač, který je vybaven INFRAPORTEM. Čili neviditelným světelným paprskem, který zafungoval jako dálkový ovladač. Nezbytné ovšem bylo to otevřené okno.

Pro kombinaci Hluchý Pako a zavřené okno na chvíli pomáhá vyhodit pojistky. Ovšem Hluchý Pako a automobil, Hluchý Pako a jakákoliv jiná zoufalá varianta – na to, bohužel, řešení nemám. Snad jen pustý ostrov v širém moři a ostrahu s kulomety.

Anna Stará