Filosofie v černé díře Schema je prosté: gram centimetr vteřina... skutečnost je jiná Kol černé díry obrovské síly navzájem se kroutí... Hmota s tak hustou mříží, že prostor kol se hroutí. Z částic co k sobě těsně víží hypergravitace tah mocný tak, že neplyne ni čas - probíhá v jednotkách co nelze lidem vnímat Rozum tu končí, však člověk s filosofií strejce to řeší větou krátkou velice: Bylo dřív vejce, nebo slepice ? oldjerry

Říše pod Fuji rudé slunce východy sumo a sushi ----------------------- růžovým květem zpívá sakura včelám o zlatém medu Haiku je starý japonský literárně poetický útvar s tisíciletou tradicí. Má některé dost přísné mantinely, o které se u nás vedou dlouhé a marné spory. Ti nejzasvěcenější tvrdí, že česky nelze haiku napsat vůbec, protože se v něm používá krom slov i některých speciálních znaků japonského písma, značících pojmy u nás neznámé. Přesto se však řada autorů snaží přiblížit co nejvíce starému umění japonských básníků, z nich Bašó je hvězda první velikosti symbol čistoty a nedostižnosti. Dnes přinášíme ukázku z dílen českých haikuistů z literárního serveru pod záštitou Lidové akademie Josefa Škvoreckého. jč

V KRÁLOVSTVÍ HAZMBURSKÉM

Patek, 24. srpna jsme se opět vydali do našeho milovaného Středohoří.  Modrá obloha s menšími, bílými a volně rozhozenými kumuly slibovala pěkný den, který by nemusel končit bouřkou, tak jako dny minulé.Příroda  po deštích  trochu pookřála a  tráva se zazelenala,  ale kalendářní dny, spějící pomalu, ale jistě ke konci léta,  poznamenaly krajinu, stejně tak i mimořádně horké a dny a sucho.  Letos květena překročila svůj zenit mnohem dříve než jindy, i žně si přispíšily nejméně o čtrnáct dní. Do syté letní zeleně vstupuje vstupuje okr, tu a tam žloutne listí.Malé a opuštěné  nádražíčko v Dlažkovicích na malebné trati Lovosice-Most, kde nás zaujme obrovská, možná stopadesátiletá hrušeň s drobnými listy. I její plody, jimiž je obsypána, jsou malé. A vedle ní kdosi nedávno  zasadil borovici černou. které se tu daří velmi dobře.  Ve štěrku mezi pražci vyrůstá laskavec srstnatý (Amaranthus retroflexus) a za nedlouho koleje postupně zarostou, protože trať má být zrušena. Škoda.Naše cesta vede od nádraží podél rozsáhlého jabloňového sadu, v němž byly staré stromy zmlazeny seříznutím koruny, takže  jejich  kmeny znovu obrostly,  Řady a řady těchto nízkých jabloní se silnými kmeny a velkými, červenajícími jablíčky, působí na pohled exoticky, jako bychom byli někde ve Francii. Z levé strany je cesta lemována  křovím, které vydává svoji malebnou úrodu -  spoustu červených šípků, převyslé okolíky bezinek i plodů svídy.  Za řadou keřů následuje  opuštěný sad  zarůstající jasany a dalšími keři. Cesta je malebná a pro chůzi velmi příjemná - měkká.  Zarůstá truskavcem (rdesnem ptačím), plazícím se po zemi a v současné době  kvetoucím droboučkými bílými kvítky. Kvete zde modrý kakost luční, čekanka a fialový chrastavec polní. Zaujmou nás  velké žlutavé "pantoflíčky" lnice květel, Hlaváč žlutavý napovídá, že tato oblast je sušší a teplejší. Objevíme opozdilý vybledlý  vlčí mák a ojedinělý žlutý květ kozí brady, která tu hojně kvetla., o čemž svědčí   krásné velké "balonky" ochmýřených nažek, čekajících na svůj vítr.... Odkvetly již i bodláky. Četné zaschlé okoličnaté rostliny vytvářejí zajímavou červenohnědou grafiku. Občas na nás "juknou" z trávy a další bohaté vegetace  čedičové kameny - to, abychom nebyli na pochybách v jaké krajině jsme. Před námi se na východní straně vynořuje z porostu Hazmburk (418 m n.m.), který je ještě za mnoha poli a políčky, za vesnicí Chodovlice a ještě dál.... Úchvatná, krajina, kde příroda i dílo člověka tvoří harmonický celek.

Je horko, sluníčko do nás nemilosrdně praží, takže si najdeme místo ve stínu, abychom se pokochali pohledem na krajinu.  A je na co se dívat. Na severní straně  strmí vrch Košťálov (481 m n.m.)  se zříceninou hradu. Celý jižní svah tohoto nádherného  kopce  je skalnatý. Vlevo od Košťálova můžeme spatřit  část Solanské hory, Děkovku, Lhotu, Milešovský Kloc a vrchol Milešovky s observatoří. Vpravo za Košťálovem se nachází Jezerka a Ovčín, nad nímž vykukuje "špička" Lovoše. Pokračujeme-li dál na severovýchod, otevírá se nám  panoráma do dálky až k Vysokému Ostrému poblíž Ústí nad Labem a k východu pokračují  další kopce a kopečky, z nichž uvedu alespoň Varhošť, Strážiště,  Dlouhý vrch, Radobýl nad Litoměřicemi,  dominantní Sedlo, v pozadí Ronov, Vlhošť, Ralsko a dokonce i Bezděz. A nesmím zapomenout na Říp.Viditelnost je výborná. Velmi pěkné pohledy nám nabízí obloha. Malé i velké kumuly, tu a tam potrhané, jsou uspořádány do řad s ubíhající perspektivou. Pozorujeme stíny mraků, klouzající se po kopcích - náhle jeden ztmavne, druhý zesvětlí a po chvíli se jejich tvář změní.

Nad námi  přelétne poštolka a káně. Kolem nás poletují motýli, zejména bělásci, objeví se i okáč bojínkový a modrásek. Kdesi ve stínu odpočívá zvěř... Vnímáme zde, tak jako na jiných místech ve Středohoří, zvláštní souznění s přírodou, jež  naplňuje srdce  člověka radostí a láskou.

Sluníčko pomalu zapadá a já sedím ve vlaku už jen se svými vzpomínkami a vím jen to, že se ještě vrátím....

Jana Haasová