Plavba na středověké lodi

V pondělí 11. června měla lovosická veřejnost možnost seznámit se s plavbou na plachetnici Victoria. Poutavé zážitky se stavbou repliky lodi mořeplavce Magalhäese a zkušenosti z cest po třech oceánech přiblížil zájemcům mořeplavec Ivan Orel, jeden ze tří původních stavitelů „Viktorky“ a původních členů posádky lodi (dalšími byli Jindřich Kuchejda a Michal Nešvara). Jejich plavba byla vítězstvím vytrvalosti a odvahy party lidí osudem náhodně vybraných. Byla i důkazem toho, že když chce člověk něco skutečně dokázat, tak to i doopravdy dokáže.

Stavba napodobeniny korábu ze šestnáctého století začala v druhé polovině devadesátých let, loď byla dokončena v Ústí nad Labem. Otcem projektu byl český jachtař Rudolf Krautschneider. Inspirací pro stavitele byl Fernando Magalhäes (v jiné transkripci také Magellan) a jeho plavba z počátku šestnáctého století, při které plachetnice Victoria, jako první loď, obeplula svět. Stavba nové Victorie trvala přes tři roky a  loď se původní lodi velmi podobá - replika byla postavena zcela bez sponzorských darů. Během stavby se vytvořila skupina dvanácti lidí, kteří obětovali všechen svůj čas, um a nemalé prostředky ve prospěch rodící se lodi Victoria. Z nich se stal také základ posádky. Mezi 12 stavitelů patřil i absolvent SOŠ ve Strážnici z let 1982-1986 Ivan Orel.

Mnoho jejich dalších kamarádů a známých chodilo při stavbě pomáhat na víkendy či v době dovolených, nebo pomáhalo jiným způsobem, třeba zařídili výrobu součástky u nich ve firmě. Velká část dřeva použitého na Victorii pochází ze strmých svahů Orlických hor, kde si stavitelé stromy sami nakáceli. Na jaře 1999 vyzkoušeli budoucí lodníci plachty, trup natřeli protiporostovou barvou a nic už jim nebránilo vyrazit na plavbu kolem světa. Celková délka lodi byla 22,69 m a šířka 5,05 m. Průměrná rychlost činila 3,24 uzlů.

Na dalekou cestu kolem světa vyplula nová Victoria 1.srpna 1999, z původních dvanácti zájemců o plavbu bylo na její palubě již pouze devět. Na lodi bylo dvanáct kójí a tak byli do posádky dobíráni další členové. Postupem času se stálá posádka Victorie snižovala a lidé se měnili. Během plavby se v posádce vystřídalo více jak šedesát lidí dvanácti národností. Někteří na lodi pluli týden a jiní vydrželi měsíce. Loď přeplula během pěti let tři oceány, proplula Magalhaesovým průlivem a obeplula Mys Dobré naděje. V srpnu roku 2004 připlula Victoria po více než pěti letech zpět ke stejnému molu do Štětína.

V přístavech často budila Victoria svým nezvyklým vzezřením zájem obyvatel, a tak si mořeplavci na nedostatek návštěvníků nemohli stěžovat. Mimoto je Victoria loď sice velmi pomalá, ale prostorná a tudíž se na její palubě odbývaly mnohé oslavy. Trup Victorie je dřevěný, paluba je smrková a palubníky modřínové, interiéry jsou ze smrku, modřínu a jasanu. Plachty byly ušity ze syntetických materiálů. Navigační přístroje: GPS, hloubkoměr, rychloměr, magnetický kompas, amatérská vysílačka, vysílačka VHF. (Bez navigačního systému GPS by to mořeplavci asi nezvládli. GPS je zařízení, které plavbu velmi zpohodlní. Zmáčkl se knoflík a věděli přesnou polohu lodi. Jak říká pan Orel, v době satelitní navigace může po moři plout každý hlupák). Ale bezpečný návrat nemůže zaručit ani sebelepší technika. Ne nadarmo se říká, že dobrý námořník potřebuje jen dvě věci: trpělivost a zdravý selský rozum. Proto s sebou měli cestovatelé i sextant a příslušné tabulky. Kapitánem se v druhé fázi plavby stal Jindřich Kuchejda. Co musí kapitán mít za vlastnosti: trpělivost, zdravý selský rozum a umění jednat s lidmi. To prý všechno měl a navíc se neubránil, když byl zvolen.

Victoria neměla automatické kormidlo, takže den byl rozdělen do hlídek po čtyřech hodinách. Jeden člověk kormidloval, druhý se staral o plachty, navigoval a hlídal, jestli je kolem čistá voda, jestli na Victorii nejede nějaká loď, jestli ve vodě nepluje něco, co by se mohlo hodit (třeba k jídlu – ryby). Zbytek posádky měl volno. Ve vaření se mořeplavci střídali, pekli si také chleba. Na lodi nebyla lednička, vana s teplou vodou ani široká postel. Veškerá hygiena, mytí nádobí a praní probíhalo v mořské vodě přímo na palubě.

• Rok 1999: 1.srpna 1999 vyplula Victoria ze Štětína a za doprovodu plachetnice Polárky proplula Kielským kanálem, kanálem La Manche a přistála v Portugalsku. V Portugalsku se Polárka oddělila. Pak pokračovala Victoria přes Madeiru na Kanárské ostrovy.
• Rok 2000: plavba pokračovala na Kapverdské ostrovy a z nich do Karibského moře na Martinique, posléze na Puerto Rico a na Floridu, kde námořníci vydělávali 9 měsíců na další plavbu a na pomocný motor. Až do této doby plula Victoria bez motoru.
• Rok 2001: loď vyplula z Floridy, zastávka na Kubě, pak zamířila na Bermudy, z Bermud na Azory, z nich na Kanárské ostrovy, Kapverdské ostrovy a jižnějším kurzem než minule do Brazílie, pak pokračovala podél brazilského pobřeží k jihu.
• Rok 2002: Nový rok oslavili mořeplavci na moři u břehů Argentiny, a počátkem roku vpluli do Magalhaesova průlivu. Po jeho proplutí pokračovali chilskými kanály k severu a Talcahuano je poslední přístav Jižní Ameriky, který Victoria navštívila. V Tichém oceánu se Victoria zastavila na mnoha ostrovech (Ostrov Robinsona Crusoe, Velikonoční ostrov, ostrovy Henderson, Pitcairn, ostrov Gambier, Tahiti, Království Tonga a na Novém Zélandu.
• Rok 2003: Z Nového Zélandu vedla plavba na Vanuatu a proplutím Torresovou úžinou se loď rozloučila s Pacifikem. Austrálie byla navštívena jen zběžně (Darwin) . V západní části Indického oceánu se loď zastavila na ostrovech Rodriguez, Mauritius, Réunion a na Madagaskaru a koncem roku se před přídí objevily břehy Jižní Afriky.

V lednu 2004 Victoria obeplula Mys Dobré naděje, navštívila ostrov Svatá Helena a plula opět do Brazílie. Z Brazílie trvala plavba na Azory čtyřicet tři dny (nejdelší doba, strávená na moří v jednom kuse). Z Azor se plulo do francouzského města Cherbourg a po proplutí kanálem La Manche vedla cesta Victorie Severním mořem a Kielským kanálem na Balt. 22.srpna 2004 zakotvila Victoria ve Štětíně, odkud před pěti lety vyplula.

Dřevěný koráb Victoria při plavbě kolem světa uplul 91 100 km. Na moři strávili mořeplavci 632 dní. Victoria překonala dráhu 49 122 námořních mil a navštívila na 60 zemí a ostrovů světa. Plavba nové Victorie trvala o dva roky déle než původní Magellanovy lodi (Magellan sám cestu nepřežil, byl zabit na Filipínách na ostrově Kaftan).

Pan Orel o plavbě vykládal s jiskrou v oku, promítal filmy (mimochodem – třeba pitná voda se používala jen na pití a vaření, všichni se myli mořskou vodou a hlavním večerním zaměstnáním byla četba a pozorování moře) a zval na další plavby. Victoria se potkala i s další českou plachetnicí a na návštěvu hosté většinou připlavali. O plavbě napsal knihu Idioti na plavbě kolem světa (vyšla v lednu letošního roku) a ta byla také jednou z cen tomboly, kterou na závěr nechal cestovatel losovat. Mezi cenami byl i zarámovaný kousek původní plachty Victorie nebo několik doušků zvláštní lihoviny. První cenou byla ovšem i účast na další plavbě Victorie, kterou pan Orel chystá. Nechcete se také připojit? Je to ale jen pro milovníky dobrodružství… Na září ať se připraví ctitelé Bosny a Hercegoviny, určitě se jim plánovaná přednáška bude líbit!

Zajímavá inženýrská stavba

Na připojeném leteckém snímku vidíte potrubní most přes řeku Labe mezi kamenolomem Libochovany a ústeckým zhlavím železniční stanice Prackovice n.L. (v říčním kilometru 59,16). Je to krásná inženýrská stavba, kde je na každé straně řeky jeden betonový kotevní blok a jeden pylon základem soustavy nosných a kotvících lan, nesoucích dvě mohutné roury. Tato stavba, jejiž nejnižší bod je 12 metrů nad nejvyšší hladinou Labe, slouží jako vodovodní řad mezi transitním vodojemem Michalovice a Ústím n.L. Hlavním zdrojem dodávek vody pro Ústí n.L. je totiž Úpravna vody Velké Žernoseky, která dodává vodu do zmíněného transitního vodojemu v Michalovicích, odkud teče do Ústí n.L. Přechod řeky mezi pravobřežním zdrojem (ÚV Velké Žernoseky resp. transitní vodojem Michalovice) a levobřežním místem odběru (zejména centrum Ústí n.L., Neštěmice, Krásné Březno, Předlice, Bukov, Klíše, Vaňov, Řehlovice, Stadice, Koštov, Trmice, Hostovice, Habřina, a částečně Neštědice, Povrly a Střekov) je právě za obcí Libochovany, ve zmíněném labském řkm 59,16.

Voda z Úpravny vody Velké Žernoseky je velmi tvrdá - obvykle má asi 4,1 mmol/l (koncentraci vápníku, hořčíku a dalších vícemocných kovů alkalických zemin), přičemž hodnota doporučená vyhláškou 252/2004 Sb. je 2 až 3,5 mmol/l. S výjimkou vyšší než doporučené tvrdosti je tato voda velmi kvalitní - obsah železa, hliníku, dusičnanů a dusitanů je hluboko pod mezními hodnotami, pouze obsah manganu se k těmto mezním hodnotám blíží. Když proto v říjnu a listopadu 2006 byla Úpravna vody Velké Žernoseky odstavena a voda pro Ústí n.L. a přilehlé obce byla nahrazena dodávkami z úpravny vody Meziboří (Fláje), která má tvrdost pouze 0,9 mmol/l, určitě to obyvatelé Ústí n.L. a přilehlých obcí poznali nejen na chuti (voda z Úpravny vody Meziboří (Fláje) je směs povrchové a podzemní vody), ale i na spotřebě pracích prášků.

Zdroj pitné vody Velké Žernoseky je vydatný zdroj - jeho současná kapacita je 200 l/s. Pro představu uvádím, že obvyklá roční spotřeba pitné vody (studené i jako TUV) je až 200 m³/rok. Oněch 200 l/s znamená kapacitu dodávek vody asi 6,3 mil.m³/rok, což pokryje roční spotřebu více než 30 tisíc domácností, tedy více než 100 tisíc obyvatel. Proto stačí spolehlivě pokrývat spotřebu pitné vody Ústí n.L. a přilehlých obcí.

František Ptáček

Historická mlátička

Mlátička, kterou vidíte na fotografii, je vystavena u Luckého mlýna na Modle mezi obcemi Chodovlice a Úpohlavy. Ing. Jiří Šašek, který mlýn zdědil po předcích, má v úmyslu soustředit sem sbírku historických zemědělských strojů. Shodou okolností se mi dostala do ruky kniha, kde pamětník popisuje práci lidí u stroje ještě primitivnějšího. Vůbec nevadí, že pamětníkem je rumunský Čech pan František Hruza a práci v době žní zažil ve Svaté Heleně před rokem 1949. Taková mlátička, jako je na fotografii, byla ve Svaté Heleně až po válce.Ve své knize „Ze Svaté Heleny do Čech“ František Hruza píše: „V čase žní – „vršení“ – jak dodnes helenští říkají – pole zela prázdnotou. Pro každého bylo práce na mlatě dost. Zejména tehdy, když ještě nebyly motory a mlácení se provádělo primitivním způsobem pomocí koní. Úkolem nás dětí bylo honit koně stále dokola. Velké zubaté kolo převádělo otáčky na menší kolo a za pomoci dlouhé železné tyče, přes kterou chodili koně i my, byly otáčky převáděny na kolo, z něhož šel již řemen na mlátičku, která v bubnu drtila po dávkách snopy obilí. Jedna z  žen obyčejně vyhrabovala slámu s plevami a zrním. Dalších několik párů žen dřevěnými vidlemi – zde nazývanými podávky– vyhazovalo(vytřásalo)slámu,která končila na nedalekém stohu. Ten musel být odborně srovnán, aby vydržel silné větry o které tady v zimním období nebyla nouze a také aby odolal děšťům v podzimním a zimním období. Podávání snopů, dávání do mlátičky, podávání slámy na stoh a dělání stohu byla vždy mužská záležitost. Při navršení větší hromady se plevy s obilím odhrnovaly na vedlejší hromadu. Pro nás to byla vždy toužebně očekávaná chvíle odpočinku. V horku a prachu toho měli dost i koně.“

Když se po letech pan Hruza přijel s manželkou na Svatou Helenu podívat, měli helenští už na pohon mlátičky motor: „Jeden z mužů – mechanik – se staral o chod motoru a ve volné chvíli ještě přibližoval snopy ze stohu na vál mlátičky, druhý rozvazoval snopy a připravoval tomu, kdo dával do mlátičky. Prachu tu bylo tolik, že lidé nebyli téměř k poznání.“

/as/

Učni ve finále

Od 1. do 20. června letošního roku měli žáci 3. ročníků učebních oborů Střední odborné školy technické a zahradnické v Lovosicích napilno. Během tohoto období skládali závěrečné zkoušky k získání výučních listů. Nejprve museli zvládnout písemnou část zkoušky. V praktické části zkoušky ukázali jak se naučili odborně pracovat ve svém oboru. V závěru zkoušek předvedli svoje teoretické znalosti v ústní zkoušce. V končících ročnících bylo celkem 114 žáků. Závěrečné zkoušky absolvovali žáci sedmi oborů vzdělání: Automechanik, Opravář zemědělských strojů, Zahradník, Truhlář, Květinářské práce – květinářské a aranžérské práce, Opravářské práce a Kuchařské práce.

Velká většina žáků při zkouškách prokázala, že se ve škole naučila to, co je pro práci v oboru potřebné, co mohou využít při nástupu do zaměstnání, co využijí při své budoucí práci. Podle informací, které škola má, nacházejí žáci s výučním listem na trhu práce široké uplatnění. Někteří úspěšní žáci se rozhodli pokračovat ve studiu v nástavbovém vzdělání, které bude ukončeno složením maturitní zkoušky a získáním maturitního vysvědčení. Toto studium umožňuje lovosická škola uchazečům s výučním listem z více oborů.

Slavnostní předání výučních listů absolventům se konalo ve dnech 21. a 22. června 2007 v reprezentačních prostorách Městského úřadu Lovosice, za přítomnosti starosty a místostarosty města, učitelů, vedení školy a rodičů. Žáci, kteří ukončili studium s vyznamenáním, byli vedením školy odměněni za výborné studijní výsledky věcnými dary. Student Ondřej Budínský (na fotografii) byl mezi nimi.

(hv)

Skautská hlídka

Jak jsme vešly do historie

Stalo se to těsně před koncem tábora, kdy mi bylo 13 let. Ten večer se v hangáru konala soutěž ve zpěvu a po vyhlášení výsledků se ještě dál hrálo a zpívalo. Mně a Lasičce však právě začínala hlídka a trvala až do půlnoci.

„Je čas, abychom obešly tábor,“ řekla jsem Lasičce.

Moc se jí nechtělo, raději by si ještě v hangáru zazpívala,uložila ale kytaru, zvedla se a vyrazily jsme spolu do tmy na naši poslední hlídku na tomto táboře. Nejdříve jsme obešly stany a tišily ty, co se jim ještě nechtělo spát a hlasitě brebentili. Pak jsme překontrolovaly okolí tábora, a jako poslední jsme si nechaly kuchyň, zásobovací stan a sklípek. Oči si ještě pořádně nepřivykly tmě, vždyť v hangáru bylo světlo od petrolejek, a tak jsme si do sklípku musely dokonce posvítit, jestli je všechno v pořádku. „Tady je to dobrý“, zašeptala Lasička a obě jsme se chystaly na další „kolečko“ okolo tábora.

Vtom se od nedalekého křoví ozvalo cosi podivného: „Vrrrrrrrrrr – chrrrrrrrrr!!!“

Znělo to jako vrčení, bručení a chrochtání dohromady. V hlavě se mi začala honit spousta myšlenek. Na Lumpa, našeho táborového jezevčíka, to nevypadá. Snad nějaký hrozný pes z vesnice, nebo snad všichni divočáci, co prý jsou v nedaleké bažině, nebo že by nás chtěl někdo přepadnout...?

Lasička na tom byla asi podobně, protože jsme obě začaly hrozně křičet: „Ááááááááá... tam něco jééééééé!“ Popadla mě a vlekla pryč, protože mi strachy zdřevěněly nohy. Málem jsme z toho našeho křiku samy ohluchly.

To už všichni vybíhali z hangáru a ptali se, co se děje. Současně se od křoví blížila temná postava... Ale... vždyť to je Kšiltovka – zástupkyně vůdce oddílu!

„Holky, moc se vám omlouvám, byla jsem se trochu projít okolo tábora a tady jsem si potřebovala odkašlat; nevěděla jsem, že vás to tak vyplaší!“

No, tedy, nám to jako kašel ale ani trochu nepřišlo. Druhý den jsme se tomu už jenom smály, ale těch legrácek a vtípků, co jsme musely vyslechnout a určitě ještě uslyšíme, to si nepřejte vědět. O té naší „statečné“ hlídce se v našem oddíle vyprávělo a asi ještě bude u mnoha táborových ohňů. Inu, nejspíš jsme vešly do oddílové historie

Indi