Úvaha

Ani byste nevěřili,

jak nás svazují doby, kdy zkratka byla králem a kdy královnou byla její inflace. Dostávám články od lidí, kterých si nesmírně vážím pro jejich vlastnosti – třeba pracovitost, angažovanost, přehled ve věcech a dějích, charakter, vzdělání a daly by se najít a vyjmenovat i další. O to víc mne zaráží, že spousta z těchto lidí má potíže s češtinou. Specifické jsou případy, kdy v jediném, poměrně krátkém odstavci se dočtu o pí. uč Novákové, p. uč. Černém, jako by bylo problémem autora dopsat ta zkrácená slova do plného znění. Jiné zbytečné a velmi obvyklé deformace textu jsou číselné údaje: mil. místo milionů, tis. místo tisíců, 200,00 Kč místo 200 Kč (anglo-americký formát údaje) a tak podobně. Také data dostávají formu obvyklou pro policejní protokoly a podobné zprávy, kde na přesném vyjádření času závisí její srozumitelnost - komplexní příklad vypadá asi takto: Začátek bude posunut na 07.07.2007 mezi 07,00 a 17,00 hod. No – to jsem trochu přehnal, ale víte, oč jde, že? Já bych to viděl na dobu od 7 do 17 hodin 7. července. Chce to uvědomit si, pro koho píšeme ta naše sdělení a používat jazyk, jakým nás maminky od mala učily. Opravdu je to ten nejlepší. Jak by se tvářil takový třináctiletý muž, kdyby mu máma řekla: ano, běž za kamarády, ale proveď vrácení domů do 19,00 hod. Jen proto, že je to máma, by si o ní nemyslil, že je ...

Požádal jsem o připomínky pana ing. Ptáčka, jehož si pro jeho brilantní češtinu považuji a ten mi článek doplnil (to doplnění bylo sice určeno pro mou osobní informaci, ale protože je to odpověď závažná, dovoluji si ji otisknout jako rozšíření mého tématu). Trochu tím otupím svůj vstup, jímž jsem chtěl docílit jen snížení počtu nelogických zkrácení slov a jiné drobné jazykové zlozvyky. Tohle je o tomtéž, jenomže hlubší:

Oněch prohřešků je přehršel. Bolí mne srdce, když slyším nebo čtu „dám Ti číslo mého mobilu“, protože onen mluvící již zapomněl, že v češtině podmět přivlastňuje zájmenem třetí osoby – správně tedy je „dám Ti číslo svého mobilu“. Jak se ale lidé mají vyjadřovat česky správně, když například reklamy volají „převezměte si Vaši výhru“ místo „převezměte svoji výhru“ a pošta Vás vyzve „máte na poště Váš balíček“. Mění se (k horšímu) i vazby sloves – jsem velmi nespokojený například z použití vazby „na vině je“ – vždycky přece platilo „vinen je“. V dávných dobách mé mladosti se říkalo „diskutujme o něčem“, zatímco módním tvarem je „diskutujme něco“. Jedním z nejhorších prohřešků je dělení slov. Protože v novinách slova dělí automat, stane se, že například slovo „koroptev“ rozdělí „kor-optev“.

Podle mého názoru je příčinou špatného používání češtiny hlavně nedbalá čeština novinářů. Dnes čte knihy méně lidí než dříve, snad ale lidé čtou alespoň noviny nebo časopisy. Dříve měli noviny cti dbalé redaktory metéry a korektory. V novinách se vyskytovaly překlepy, ale ne chyby z nedbalosti a z neznalosti. S češtinou v novinách jsem hrubě nespokojen – a to se ještě nevyjadřuji k obsahu a slohové úrovni některých novin. Nedovedu posoudit, nakolik se na špatné češtině podílí škola. Věřím, že škola může dát žákům (pokud budou mít zájem) dobrý základ, ale pokud si mladí lidé nebudou svého mateřského jazyka – češtiny - vážit, pokud ji nebudou pěstovat a chránit, lépe nebude.

Můj závěr – není to problém zkratky, ale znalosti češtiny a citu pro ni. Kolik jen jsme se naučili mnemotechnických pomůcek, jak poznat správný tvar (například „pro ni“ protože pro „tu“; „dám to jí“ protože „dám to té“; „jdu s ní“ protože „s tou“; „pro mne“ nebo „pro mě“, protože „pro tebe“ nebo „pro tě“). Jak jsme se díky literatuře 19. a první poloviny 20. století naučili vážit si češtiny, možná, že za oněch 50 až 60 let od doby našeho mládí se hodnoty změnily. Pokud se v mysli „mlčící většiny“ snížilo hodnocení významu češtiny včetně neochoty znát dějiny svého národa a země, nepomůže nám ani Pán Bůh. Rozmohlo se obdivování Ameriky – kdo si uvědomuje, jak si Američané (snad kromě levicových intelektuálů) své země váží? Prozrazují to americké vlajky na zahrádkách a před domy, je to možné poznat i na tom, jak umí zpívat svoji hymnu – a drží se přitom za srdce! Proč nechceme napodobit dobré zvyky, byť i jsou až z Ameriky...

(Čampulka, ing. Ptáček)

Co se nám nelíbí

Kudy, kudy cestička?

Uprostřed města vyrostl na soukromém pozemku krásný polyfunkční dům, který zaplnil proluku proti Městskému úřadu. Je opravdu pěkný a mě se líbí. Tak, jak bylo slíbeno, po dokončení stavby byla opravená i silnice před Penny marketem. Dá se předpokládat, že bude dokončená úprava i celého svahu alespoň urovnáním povrchu a osetím travou

Z jedné strany domu si našli cestičku lidé, kteří nechtějí obcházet celý blok při cestě za nákupy do Penny marketu. Říká se: Postav sídliště a lidé si najdou ty nejkratší cestu sami. Pak teprve postav chodníky. Asi je to platné i jinde. Zde se postavení chodníčku v místě, které si lidé našli, přímo nabízí. Myslím si, že by to vůbec by to neuškodilo na kráse celému prostoru. Jde jen o to, kdo upraví povrch, kdo zaseje trávu a kdo chodníček postaví. Ono je to asi již na cizím pozemku. Zahrazení této vyšlapané cesty plotem nebo něčím jiným si nedovedu představit. Bylo by to asi to nejhorší řešení.

Text a foto (hv)

Vandalové opět v akci

Další nově vysazený stromek se stal obětí řádění vandalů. Vypadá to tak, že někomu nová výsadba na Osmičce vadí. Je smutný fakt, že některé stromky tak tvrdý zásah do jejich života, jako je přesazení, nepřežijí a budou se muset nahradit novými. To je skutečnost, kterou i při veškeré péči při výsadbě asi neovlivníme. Ale bezdůvodně zničit již dobře zakořeněný a zjevně rostoucí stromek, to je krutá bezohlednost a normálně myslícímu člověku čin nepochopitelný.

Text a foto (hv)

Úvaha

Co stojí Lovosice?

Kdybych byl postaven před tuto otázku jako vy teď, asi bych usoudil, že jde o tiskovou chybu a pokud bych to vyloučil – řekl bych, že autorovi »prdlo v řípě«. Jo, takhle bych si to asi řekl….

Dneska ráno jsem se probudil s myšlenkou na pár mých známých a úvahou, kdo z nich je asi nejbohatší. Ne, že bych od nich cokoli chtěl – já jsem relativně spokojený a soustředím se spíš na to, zda jsem zdravý… no – fyzicky to ještě ujde…

Z toho jsem se přehoupl dál: kolik je v Lovosicích milionářů… přece každý majitel rodinného domku, pozemku, velkého bytu, většího auta, nebo obchodu i bez ohledu na majetek movitý je vlastně milionář.

Záměrně neuvádím jména, o tom to není… jen mne napadlo, kdyby chtěl někdo vykoupit v nominálních, nebo dokonce tržních cenách Lovosice - jánevím - třeba kvůli zamýšlené těžbě zlatého písku, kolik by ho taková švanda stála.

Denně čteme a slyšíme jak se kolem nás pohazuje miliony a miliardami, není se co divit, že tomu jeden podlehne alespoň v míře, která je mu přístupná. Jestli vás tahle myšlenka a záhada, problém nějak tečují, nebo dokonce chytily… zkuste si odhadnout, kolik by mohl ten kdosi vysolit za vše, co je na katastru Lovosic – domy, pozemky, cesty, trati, továrny, kostely, školy, parky, hřiště – vyjma ovšem hotovostí a bankovních kont.

Něco mi na jednu stranu říká, že by si naše město mohl koupit jen Bill Gates, většinový vlastník Microsoftu, jehož majetek se počítá v bilionech dolarů. Ale zase na druhou stranu – proč by to dělal?

-jč-

Nerezový hold

Nachytal jsem na to svou ženu před mnoha lety. Na co? - no na to, že umím vařit…

Na vojně jsem se prvním rokem naučil vařit od Zdeňka z mariánskolázeňského Carltonu a od Zdeňka z libereckého Imperialu. Druhým rokem jsem byl šéfkuchařem Průzkumného praporu. Kdesi v příručním skladě za kuchyní jsem při neoblíbené a celkem zbytečné inventuře našel pár nekompletních nerezových příborů – každý pes jiná ves. Zcela osamocena mi tam vklouzla do ruky sólolžíce, nerezová, nebo antikorová, chcete-li - na spodní straně držátka označená zkříženými meči. Ihned se stala mojí favoritkou… Šla se mnou celou vojnou, ať jsem vařil v Podbořanech, Žatci, Lounech, ve vojenských prostorech i v Praze – v máji pro přehlídková vojska….

Šla se mnou i do civilu a vařila mé mámě a tátovi, bratrovi i kamarádům, vařila na čundrech i na svatbách. Teď už pětačtyřicet let vaří jen u nás, doma – mně a mé nachytané ženě. Samozřejmě, že ne sama: musím ji do toho strkat (samozřejmě, že tu lžíci). No – a to právě tím strkáním přišla za ta léta (opět – ta lžíce, nikoli žena - o dobrých půl centimetru tam, kde se při míchání dotýkala dna desítek a možná stovek různých hrnců, hrnků, kastrolů, rendlíků, misek, pánví a talířů.

Padesát let…. Průměrně dvě jídla denně … řekněme třistakrát do roka – jasně, že nevařil jsem zcela každý den, ale i tak to odpovídá asi 30 000 jídel, polévek, gulášů, svíčkových, paprikášů, znojemských, burgundských, mas na kmíně a na čemkoli jiném, kaší, čoček, fazolí, krémů, pudingů, džemů - no přece to nebudu všecko vyjmenovávat… Kdybych - a je to fakt! málo – padesátkrát zamíchal obsah té či oné vařební nádoby, tak ta lžíce jedenapůlmilionkrát pohladila, či poškrabala nějaké to dno. Po tolika otěrech ubyla jen necelých půl centimetru, pouhé tři angströmy na jedno míchnutí, to je skoro atomární rozměr … vzdávám hold antikoru a tomu, kdo ho vymyslel.

Ze serveru Písmák — Oldjerry

Pohledy do historie

Jak král ve Vchynicích málem o život přišel

Babka Vchynská byla nejen kořenářka, ale také duše předobrá a moudrá. Život jí nejednou ublížil, lidé zlí a závistiví ba i posměvační si na ní zkoušeli svoje černé nálady vybít, ale nikdy nepochodili. Zlo se od babky odráželo a nijak jí neublížilo. Lidem se nemstila a když v zoufalství se na ni obraceli, kdy v rodině někoho horkost zachvátila, nový život na svět se dral nebo dobytek churavěl, každému tvoru život uchovat pomáhala.

Když se vojsko ve Vchynicích objevilo a k bitvě u Lovosic se schylovalo, babka Vchynská se poprvé v životě zachmuřila. Tenkrát jí louka na Homolce patřila a ona sem svou jedinou kozu pásat chodívala. A zrovna toho osudného dne se král na její louce usadil a odtud se části vojska velet rozhodl. Babka šla napást kozu, jako každý den. Jen chleba čerstvě upečený s sebou vzala a džbánek s kozím mlékem, aby vzácnou návštěvu na své louce uctila. „Pochválen pan Ježíš Kristus,“ poklonila se před králem. „Až navěky, stařenko, až navěky,“ odpověděl král, „ale teď odsud pospíchej, je-li ti život milý! Cožpak nevíš, že se k bitvě schyluje?“ „Kdo by nevěděl. Snad jen hluchý a slepý neví, co se děje. Krev poteče potokem, syn proti otci, otec proti synovi pušku pozvedne…ale bitva nebitva – koza má hlad a vy stojíte na mé louce, pane.“ „Co si to dovoluješ,“ houkl voják od kanónu, „nevíš, že mluvíš s králem?“ „I baže vím, panáčku, a také jsem ho uctít přišla čerstvým chlebem a mlékem od mé kozičky. Však bitva ještě chvíli počká…když král Bedřich s rozkazem posečká, nezačne.“ „No, snad máš pravdu, stařenko,“ řekl král, „jen aby maršál Broun na druhé straně sám bitvu nezahájil…“ A král si sedl ke džbánku s mlékem a s chutí se do čerstvého chleba zakousl.

„Hrome,“ zaklel zase voják od kanónu, „co je to tu dnes za procesí? Nejdřív babka s kozou a teď toulavý pes. Huš! Jedeš!“ „I jen ho nech, vojáčku,“ povídá babka, „ten je vesnický, říká se, že ke komu zajde, toho ten den štěstí čeká. Neodháněj ho … podívej, králi, zdá se, že si dnes tebe vybral…“ Král pohlédl na krotkého psa, který se mu u nohou uvelebil. Pohladil ho a do torny pro pamlsek sáhnul. „Tak štěstí nosíš, chlupáči,“ zasmál se král, „tím si nejsem jist, ale že nosíš kožich plný blech, to vím určitě, už teď si jich několik královskou snídani dává.“ A král se podrbal. „Tak, pochutnal jsem si, babičko, ale teď už nelze otálet. Dnes ti tvou louku asi notně pošramotíme…tumáš, vezmi si ten křížek, co na krku nosím…celou vesnici si za něj koupíš, jak je vzácný … ale teď už jdi i se svou kozou, chcete-li dožít večera. „Pane,“ houkl kanonýr, „mám na mušce maršála Brouna, mám vystřelit?“ „Jo,“ řekl král. „Méé,“ zamečela vtom koza. „Tak jo nebo ne?“ otázal se nahluchlý kanonýr. „Jo,“ opakoval král. „Méé,“ ozvala se znovu koza. „U sta hromů, tak se králi rozhodněte, jó nebo né?“ „Vždyť říkám, že jo.“ „No a teď jsem ho ztratil,“ otráveně si odplivl kanonýr. „To mohla být trefa!“ „Tak pojď, koza,“ povídá babička, „byla by tě věčná škoda. Tady už nejsme nic platny. Hodně štěstí, králi!“ „Ať už jsi pryč,“ houkl kanonýr, „dole už nabíjejí.“ „Zpropadený pes,“ zaklel král, „všechny jeho blechy snad na mne přeskákaly!“ A ohnul se, aby si blechy z nohavic vyklepal. Vtom nad ním první dělová koule toho památného dne zasvištěla a  do stráně Homolky se zaryla… Kdyby se býval král neohnul… A tak mu ten vchynický toulavý Voříšek ten den opravdu přinesl štěstí…

Jak dopadla bitva u Lovosic, to už sepsali jinší páni…mnozí neštastníci tam svou krev prolili. Jen tady – ve Vchynicích – trochu stranou té bitvy – zůstalo pár drobností na památku po králi Bedřichovi, který noc ve zdejší hospodě strávil. Babce Vchynské zůstal křížek, za nějž si nikdy vesnici nekoupila – ale kdoví, proč Vchynice jsou právě Vchynice a ne třeba Bedřichov… V hospodě zůstal džbánek, z něhož si král medoviny přihýbal a služce Kateřině králova košile, která za pelest zapadla a kterou tam nalezla, když jizbu uklízela. A pes Voříšek si polepšil ze všech nejvíce. Král z vděčnosti odvezl toulavého psa s sebou a poskytl mu po zásluze domov vpravdě královský. A co víc – získal přítele nejvěrnějšího.

Nu – a maršál Broun se do smrti nejdelší nedozvěděl, že mu vchynická koza život zachránila. A dělová koule, která krále Bedřicha měla zabít, tak hluboko se do stráně na Homolce zaryla, že dodnes čeká na toho, kdo ji najde. Ale není radno ji hledat. Říká se, že kdo ji najde, smůlu, která králi Bedřichu patřila, na sebe přivolá…

Anna Stará