Jak se v Lovosicích v roce 1961 potopil labský parník Karviná

Pohled od lovosického přívozu; nad hladinu Labe vyčnívá komín a část nástavby potopeného parníku Karviná, za ním dva další parníky určené ku pomoci potopené lodi (foto M. Nesvarba, použito s laskavým svolením paní Nesvarbové)

Kde jsou ty časy, kdy byly na Labi mezi Prahou a Ústím nad Labem k vidění vlečné parníky s černým trupem a vysokými dýmajícími komíny, které táhly dva až tři nákladní čluny. Kde jsou ty časy, kdy jezní na zdymadlech sotva našli mezi proplavováním lodí čas na klidné vykouření fajfky, na posekání kousku trávníku kolem plavební komory nebo na namazání či nabarvení vrátků nebo vrátní. Kde jsou ty časy, kdy ženské v povltavských a polabských vesnicích čekaly, až zahouká píšťala parníku, aby honem vytáhly z trouby kastrůlky s teplým obědem a odnesly je na komoru nebo na přívoz, kde je předaly svým mužským v posádkách těch lodí. A kde jsou ty časy krásných a prosluněných letních dnů, kdy kluci (včetně autora této vzpomínky) čekali na okamžik, kdy se parník s vlečenými čluny objeví v zátočině řeky, aby se vrhli do vody, vyšplhali se na některý plně naložený člun a alespoň kousek cesty se na něm svezli. Určitě se to nesmělo, ale bylo to zábava i jejich otců a dědů a posádky proto tuto zábavu tolerovaly.

Parníky, později (po roce 1949) zvaná „Péčka“, nejprve asi 10 let (až do roku 1914) byly využity k vleku vorů a nákladních lodí mezi Prahou a Lovosicemi. Jejich provozovatelem byl soukromý podnik „Remorkáže na Vltavě a Labi s.r.o.“ (RVL). Dalších deset let – od roku 1922 až do roku 1932 – provozoval vlečnou službu kromě firmy RVL také nový rejdař – „Československá plavební akciová společnost labská a.s.“ (ČPSL), a to podle úmluvy mezi RVL a ČPSL, uzavřené v roce 1922. V roce 1932, po zprovoznění nově postavených plavebních komor na Střekově, byla vlečná služba prodloužena až do Ústí n.L. (resp. do Vaňova). Parníky RVL nepravidelně dojížděly pro čluny i do Děčína a opačným směrem, po dokončení přehrady ve Vraném n.Vlt. v roce 1936, zajížděly parníky pro vory až do Štěchovic. Pro vory do Štěchovic téměř výhradně zajížděl nejmenší a „nejslabší“ parník P 21.

Pohled na vjezd do lovosického dolního plavebního kanálu; nad hladinu Labe vyčnívá komín a část nástavby potopeného parníku Karviná, vlevo dva další parníky určené ku pomoci potopené lodi (foto M. Nesvarba, použito s laskavým svolením paní Nesvarbové)

Kromě nákladních člunů ČPSL s různým zbožím do Prahy a z Prahy poskytovaly parníky vlečnou službu i lodím soukromníků, vozícím písek a ovoce, v sezóně vozily pro cukrovary řepu a cukr, v tankových člunech minerální oleje pro Kralupskou rafinérii, vlekly také kalové čluny Pražské obce atd. Po roce 1941 se velmi zvýšila přeprava písku, a v roce 1943 byla zavedena přeprava uhlí z Ústí n.L. do Prahy-Holešovic a dále až do smíchovského přístavu. Tento způsob levného zásobování Prahy uhlím se udržel dalších více než 30 let. V roce 1964 bylo do Prahy po vodě přepraveno téměř půl milionu tun uhlí. Ve stejné době byla zahájena přeprava uhlí také do Lysé n.L., Nymburka, Poděbrad a Kolína.

Významnou přepravní komoditou na Vltavě a Labi, kterou zajišťovaly zejména vrtulové parníky převedené v roce 1950 z Odry, byl štěrk. Vozil se hlavně z lomů v Klecanech a v Libochovanech. V roce 1961 bylo převezeno asi 650 tis.tun štěrku a štěrkopísků. Převedení pěti vrtulových parníků z Odry bylo důsledkem sloučení národních podniků ČSPL (Československá plavba labská n.p.) a ČSPO (Československá plavba oderská n.p.) a vytvořením jednoho národního podniku ČSPLO (Československá plavba labsko-oderská n.p.) v onom roce 1950. Jedním z těchto pěti parníků byl i parník Karviná.

Dosavadní labská „Péčka“ byla vyrobena vesměs v letech 1894 až 1907. Nejmenším z nich byl parník P 21 (nejdříve Austria, potom RŽ 1, potom P 1, a nakonec P 21), postavený v roce 1894 v loděnici v Dresdner-Neustadt. Měl indikovaný výkon 150 k, délku 18,3 m, šířku 4,6 m, a největší ponor (závisel na množství uhlí v bunkru) 1,85 m. Příčinu potopení (pochybení kapitána nebo překážku ve vodě resp. pod vodou) se nepodařilo prokázat.

Parník Karviná, jehož snímek „ve službě“ se nepodařilo dohledat, má prakticky shodné rozměry i výkon. Byl postaven v roce 1927 v holandském Zwijndrechtu. Parní stroj měl indikovaný výkon 150 k. Byl 19,1 m dlouhý, 4,6 m široký, s nejvyšším ponorem 1,85 m. Parník Karviná se potopil v říjnu 1961 při vysokém vodním stavu při zaplouvání do dolního plavebního kanálu. Posádka se zachránila, parník byl vyzdvižen, ale na jaře roku 1962 byl sešrotován.

Zdroj: 1. Bauer, Hubert – Vlečné parníky na Vltavě a Labi „Péčka“ (Mare Czech, Praha, 2005); 2. vlastní podklady

František Ptáček

Můj tatínek byl četník

Vzhledem k tomu, že v předešlých číslech těchto novin (č.3 a 4) byla řeč o četnících v Lovosicích v letech 1935-36, ale dokladů o konkrétních osobách je nedostatek, přivítali jsme vyprávění paní učitelky Hulínové z Lovosic o jejím otci-četníkovi, který sloužil po jistou dobu také v Lovosicích: „Jmenoval se František Zahradníček a narodil se v roce 1903. Po ukončení chlapecké mešťanské školy se vyučil jako zahradník- sadař. Vzhledem k začínající hospodářské krizi těžko sháněl práci v oboru. Přihlásil se tedy k četnictvu. Byl přijat jako četník na zkoušku a po absolvování školy v roce 1930-31 se stal četníkem definitivně.Byl přidělen do Velemína, kde poznal svou budoucí manželku. Na svatební fotografii (10.11.1934) má slavnostní četnickou uniformu (na boku má šavli). Když se tehdy chtěl se slečnou Idou Weitzdörferovou z Velemína oženit, nebylo to tak jednoduché. Musel žádat Zemské četnické velitelství v Praze o povolení.“( Pro zajímavost uvedeme výňatek z jeho povolení ke sňatku: …Z vlastností a poměrů obou snoubenců lze míti za to, že zamýšleným sňatkem služební zájmy ani dobré jméno četnictva nebudou ohroženy. Rovněž nelze s jistotou předpokládati, že by strážmistr Zahradníček sňatkem upadl v nouzi…)

„V letech 1938 byl tatínek příslušníkem SOS (Stráž obrany státu). Úkolem SOS bylo chránit státní hranice a české lidi před útlakem a útoky zfanatizovaných Němců.10.března 1939 byl odvelen k oddílu,který měl udržovat pořádek na Slovensku.Tam už oddíl nebyl vpuštěn. Tvořil se samostatný Slovenský štát… V roce 1940 – aby mohlu četnictva zůstat - musel prokázat svůj árijský původ. To znamenalo, že rodiče i prarodiče (jeho i manželky) nesměli být židé.Tatínek musel předložit rodné a oddací listy všech těchto rodinných příslušníků. V roce 1942 byl převelen k protipožární policii(to byla nově vznikající instituce) a povinně musel absolvovat 4měsíční výcvik v Německu. Potom pracoval jako člen výcvikové skupiny na Policejní škole pro hasičstvo v Praze a v různých městech Čech a Moravy až do roku 1945. (Během roku 1945 bylo Četnictvo přejmenováno na Sbor národní bezpečnosti.) My tři děti jsme s maminkou bydleli celou dobu v Budyni a tatínek, který se doma objevoval jednou za měsíc až dva, se k nám definitivně vrátil až v květnu 1945. Tehdy se dobrovolně přihlásil ke službě v pohraničí – zakládaly se zde české četnické stanice. Od května 1945 do června 1945 se poprvé ocitl na jediný měsíc v Lovosicích – byla to doba odsunu.Byl to život kočovný- následoval Třebušín, Budyně a potom Ústí nad Labem, kam byl přidělen k oblastnímu velitelství SNB jako požární inspektor. V roce 1949 ustanoven okresním inspektorem COu okresního velitelství SNB v Lovosicích. Téhož roku byl povýšen na vrchního strážmistra. V roce 1950 jsme se za ním přestěhovali do Lovosic. V letech 1952 – 54 působil v Libochovicích a od roku 1954 opět v Lovosicích.“

Paní učitelka Hulínová si vybavila si i jména lovosických četníků z té doby – Melichar, Příhoda, Šaufl,Dvořák,Pelech a Třeska. V roce 1954 byl pan Zahradníček předčasně a bez předchozí výpovědi propuštěn ze služeb SNB, protože odmítl vstoupit do KSČ. Zůstal sám se třemi nezaopatřenými dětmi (manželka mu zemřela, když jí bylo 47 let). Nějaký čas byl nezaměstnaný, pak získal místo bezpečnostního technika a energetikau Státního statku Lovosice se značně nižším platem. V roce 1961 se odstěhoval zpět do Velemína, do roku 1963 pracoval jako cestář a pak odešel do důchodu. Teprve tehdy se mohl věnovat své celoživotní lásce – pěstování ovocných stromů. Zemřel v roce 1996 v požehnaných 93 letech. (Na druhé fotografii je v běžné uniformě četníka z roku 1931. Uniformy četnictva byly zelené, kdežto policie a finanční stráž měly uniformy černé. Paní Hulínová si vzpomíná, že Četnická stanice byla tehdy v Lovosicích v budově starého soudu. A pan Jan Novák z Lovosic přidává informaci, že pravděpodobně v letech 1967 – 70 byla stanice SNB v současném hotelu Lev.)

/as/

Pozvánka do Vchynic

V sobotu 23.června, týden před skončením školního roku, se můžete zúčastnit ve Vchynicích slavnosti, která dostala název „Vchynický kvítek“. Je určena nejen dětem, ale všem generacím. Můžete se těšit na pohádkové bytosti, které budou dopoledne ozdobou dětských soutěží. Už od deseti hodin bude pro děti připravena spousta atrakcí, kouzelník, sokolníci a další překvapení. Kouzelník bude mít program i odpoledne, kde bude na výběr několik pořadů pro dospělé. Bude tu hudba – vystoupí Klára Kolomazníková z bývalé skupiny HOLKI. Překvapením by mělo být také divadlo, které nacvičily místní ženy s posilou z Lovosic pro radost všem. Dozvíte se, jak to doopravdy bylo se dvěma loupežníky, kteří se jmenovali Pašek a Polo a po kterých je pojmenováno Paškapole. Večer bude ukončen taneční zábavou. Konferenciérkou bude Jana Chládková s umělci z Prahy. Tato oslava by se měla stát ve Vchynicích tradicí. Využijte krásných letních dnů k návštěvě  míst, kde tou nejkrásnější kulisou budou kopce Českého středohoří – Lovoš, Boreč, Ovčín, Milešovka a další známé kopce.Důležitou roli sehraje i návrší nad Vchynicemi, kterému místní říkají Homolka. Ostatně – víte že se tady říká, že právě na Homolce bylo hlavní velitelské stanoviště v dobách, kdy se odehrávala bitvau Lovosic? Ing. Jiří Skalský ve své knize „Krčmy, hospody a restauranty“ píše:“V roce 1756 vešel vchynický hostinec „Na kopečku“(dnešní dům č.p. 15) i do evropské historie. V noci z 1. na 2. října 1756 po bitvěu Lovosic, která byla první bitvou sedmileté války, zde přespalu místního rychtáře , který měl hospodu v nájmu, sám pruský král Fridrich II. zvaný Veliký. Památky na tuto návštěvu se prý v hostinci uchovávaly ještě do druhé světové války.“ Je pravda, že z  nenápadného návrší jménem Homolka, je vidět překvapivě daleko do kraje. Nic vám nebrání v tom, abyste si v průběhu slavnosti na Homolku udělali krátký výlet a podívali se na svět z tohoto místa očima vojevůdce i romantika.

/as/

Problémy lovosického nádraží nám nejsou lhostejné

(reakce na článek z předešlého čísla těchto novin)

O názor na situaci na lovosickém nádraží jsme požádali náměstka vrchního přednosty pana Aloise Janouta:

„K některým bodům bych měl výhrady, ale myslím si, že zaměstnanci ČD a.s. – vystřídá se jich tu na směnách kolem sto padesáti – by přivítali existenci Městské policie v Lovosicích. Dříve bývaly na nádražích ostrahy, ale ty byly zrušeny ve většině železničních stanic. Ten problém nás dlouhodobě trápí a my samozřejmě hledáme řešení. Začátkem února jsme kompletně vyčistili nádražní halu a postranní vchod jsme opatřili plechovými dveřmi, které jsou trvale uzamčené. Chystáme mříže do podchodů. Budou se uzamykat kolem půlnoci a otevřou se ve čtyři hodiny ráno.Pochopitelně, že halu bude muset v té době každý opustit. Chystáme lavičky – respektive sestavu sedadel, z nichž každé bude opatřeno opěradly na ruce. To znemožní komukoli ležení. Takové sedačky jsou například v Ústí nad Labem. Lovosické nádraží je zahrnuto do projektu „Živé nádraží“. Smyslem projektu je nádraží oživit. ČD a.s. nabídnou prostory podnikatelům. Předpokládáme, že se zde objeví obchody s různým sortimentem. I my bychom si přáli, aby se lovosické nádraží stalo důstojnou vstupní bránou do města.A když město ještě spraví chodníky před nádražím, můžeme doufat, že v příštím roce dostane nádraží nový, mnohem přijatelnější vzhled.“

/as/

V podvečerních hodinách obchází město dvojice, která nabízí, že změří výši škodlivin ve vašem bytě. A znovu a znovu se najdou takoví důvěřivci, že si tyto lidi do svého bytu pustí. V bláhové snaze udělat něco pro své zdraví, neuvažují majitelé bytů logicky. Místo aby se zeptali, kdo je posílá, případně se zeptali se na jejich povolání, nechali si ukázat pověření od instituce, která je vyslala, místo aby zbystřili a uvědomili si, že si nikoho neobjednali, otevřou dveře dokořán a řeknou pojďte dál. Potom, co se dotyční dostanou pod touto záminkou do bytu, učiní několik stěrů vatičkou, pohlédnou do tabulek, moudře pokývají hlavami a konstatují, že stav je vážný a vyžaduje rozhodné řešení. A nabídnou majiteli ke koupi vysavač. „Vyklubou“ se z nich naštěstí jenom prodavači vysavačů. Ptala jsem se na policii, jestli je postup těchto dealerů, kteří se nám chtějí pod falešnou záminkou vetřít do bytu, alespoň přestupkem. Není. Bylo mi řečeno, že je jen chyba občana, když si někoho pustí do bytu. Před dveřmi bytu nám může kdokoli vykládat co chce. Je jen na nás, majitelích bytů, jestli budeme opakovaně naivní nebo se konečně poučíme.

/as/

„Dobrá práce“ při opravě mostů přes Modlu.

Po povodní v roce 2006 v dubnu a květnu minulého roku, byl opraven můstky přes Modluu škvárového hřiště. Byly vyměněny všechny trámy a kovová konstrukce očištěná a natřená. Dalo by se říci, že byla provedena dobře a můstek bude na několik let v pořádku a bezpečný pro chodce i cyklisty. Ale ouha … Je květen roku 2007 (tedy rok po opravě) a všechny trámy na můstku jsou uvolněné a kolíbají se. Při jízdě na kole to je i se zvukovým efektem, jak jízda na xylofonu. Nechci hodnotit technologii opravy, ale přece jenom si myslím, že podélné zajišťovací latě, přitlučené k trámům pouze hřebíky, nemohou být dostatečným zakotvením prohnutých a pohybujících se trámů můstku. A aby nebylo dost jednoho, i druhý můsteku tenisových kurtů, který byl opraven o něco později, je již podobným způsobem „načatý“ a latě na trámech má také uvolněné. Rozdíl je jen v tom, že zde byly použity na upevnění tak krátké vruty, které do trámů téměř nezasahují. O reklamaci na takto provedené opravy snad nemusíme pochybovat.

(hv)

Jak ten čas letí

Už je to zase rok od poslední povodně v Lovosicích. Tehdy, počátkem dubna loňského roku, začala voda klesat a zanechala po sobě nepořádek, který důvěrně známe. Naše říčka Modla opět přinesla vše, co po své pouti před Lovosicemi nabrala a při svém ústí do řeky Labe odložila. Z mostu v Přívozní uliciu koupaliště to dobře vidíme. Již rok. A budeme to vidět asi i nadále, protože pozemky kolem Modly nejsou naše. A majitel, Zemědělská vodohospodářská správa z Ústí nad Labem, na vyčištění koryta Modly peníze nemá. Už dlouhodobě. Koryto bylo v úseku před ústím do Labe naposledy čištěno v říjnu roku 2001. Budeme čekat dál? Podle mého soudu, parta chlapů s traktorem by nepořádek, alespoň kolem ústí a viditelné části řeky, vyčistila za velice krátkou dobu. A kdyby se sehnala pila a povolení kácet, tak 100 m proti proudu Modly od mostu stojíu plotu koupaliště, přímo naproti novému domu, již od povodně roku 2002 tři uschlé stromy. Zdaleka jsou vidět a hyzdí už tak neutěšený pohled. Vím, že každá práce stojí peníze a že od ZVS v Ústí nad Labem je město asi nedostane. A převzetí pozemků kolem Modly do vlastnictví a péče města se asi tak hned neuskuteční. Na to zřejmě není vůle. Udělat pořádek alespoň tam, kde je to vidět, na to by se snad vůle i peníze mohly najít.

Text a foto (hv)