Koutek poesie
Poslední den
Dnes je můj den.
Vnučka - vzpomínám,
Ta hezká chvilka míjí…
barvy však ztrácejí smysl
Já přestávám se smát svým lidem S bohem ! |
|
České středohoří
Prolog:
Řecký bůh ohně Hefaistos měl své kovárny pod sopkami. Kdysi dávno je měl i u nás. Jednu ze svých posledních kováren opustil začátkem čtvrtohor... Za posledními stopami Hefaista v Čechách jsem se vypravila na Komorní hůrku v polovině srpna 1997...
ZA POSLEDNÍMI STOPAMI HEFAISTA V ČECHÁCH
|
Vlak mě dovezl z Plzně do Františkových Lázní kde vystupuji a vydávám se po červené značce z malebného lázeňského města. Asi po třičtvrtěhodinové chůzi jsem na místě, kde ze silnice odbočuje cesta vpravo a stoupá. Rozhlížím se po krajině a málem bych tuto odbočku minula. Komorní hůrka, k níž směřuje značená cesta, vůbec na první pohled nepůsobí dojmem sopky... Malý, plochý kopeček s nadmořskou výškou 503 m, porostlý smíšeným lesem se nenápadně zvedá v mírně zvlněné krajině.
Stoupám pomalu lesem do kopce, Je sucho a cesta prašná. Zatím nic nenasvědčuje vulkanickému původu kopce. Jsem na vrcholu a cesta začíná klesat. A náhle vidím vpravo dole to, o čem jsem dosud jen četla v geologické literatuře. Zajímavý skalní masív, který tu působí velmi nezvykle, jako by sem vůbec nepatřil. Skládá se z čedičových nepravidelných kvádrů, různě poskládaných, které tu nápadně trčí, jinde jsou zaoblené, tmavě šedé, porostlé zelenavými lišejníky a místy i mechem a ve spárách mezi kameny se objevují i jiné rostliny.
Cestou ze svahu směrem ke skále nacházím kamínky, připomínající na první pohled slepence, ale když si je prohlédnu podrobněji, zjišťuji, že v nich jsou dírky po kdysi uniklých plynech. Sopečné kamínky - prima, to je ono! Kamínků přibývá a já mám velikou radost. Probudil se ve mně vulkanolog a já teď stojím alespoň na vyhaslé sopce! Ještě než dojdu ke skále, vítá mě příjemné občerstvení v podobě lesních jahůdek a malin. A již stojím před nádherným čedičovým útvarem, na němž je vytesána pamětní deska básníka J. W. Goethea, který se také zabýval mineralogií a geologií a zkoumal Komorní hůrku.
V té době vedli geologové veliké spory o původ Komorní hůrky. Rozdělili se na dva tábory - Neptunisty, kteří se domnívali, že Komorní hůrka pochází z moře - a Plutonisty, přisuzující Komorní hůrce sopečný původ. Vášnivě spory nakonec nakonec rozřešilo provrtání štoly ve svahu poblíž skály. Štola vedla k čedičovému sopouchu. Plutonisté tedy zvítězili. V současné době není štola přístupná, lze do ní jen nahlédnout uzamčenými zamřížovanými vraty.
Sedímu cesty a maluji skálu. Snažím se odstíny kamene co nejvěrněji vystihnout. Když jsem hotova, pokračuji dále po červené značce, která mě vyvádí z lesa a přivede k louce v dolíku, porostlé mimořádně pestrou květenou, V současné době kvete fialová chrpa luční, hvozdík kartouzek, mateřídouška, modrý hadinec, sírově žlutá mochna plazivá, svízel syřišťový s drobnými bílými kvítky, rmen a další. Květy tu vytvářejí místy nádherné koberce, hýřící barvami, z nichž se obzvláště vyjímá kontrast žluté a fialové a modré a žluté ve svěží zeleni. Dolík s bohatou květenou svádí k domněnce, že je to kráter Komorní hůrky. Ve skutečnosti je to místo, kde po erupci vlivem západního větru napadalo velké množství strusky, která tu byla v minulosti těžena a právě jejím odtěžením vzniknul dolík. Těžba byla nakonec zakázána a Komorní hůrka vyhlášena chráněnou přírodní památkou. Ve svahu zůstal na dvou místech odkryv, kde pod svrchní vrstvou hlíny nacházíme strusku, připomínající koks, místy světlejší nebo načervenalý (přítomnost železa). To jsou stopy po Hefaistovi.
Sedím na louce a dělám si skicu pohledu na Komorní hůrku. Sluníčko příjemně hřeje. Raduji se z tohoto místa, které mi učarovalo svojí krásou a množstvím květin - jsou to proměněné jiskřičky Hefaistova ohně.
Sluníčko se pomalu kloní k západu a já se jen nerada loučím s Komorní hůrkou. Cestou na nádraží se mi v hlavě rodí nápady. Bylo by zajímavé sledovat systematicky od jara do podzimu květenu, zapisovat data, co a kdy začíná kvést, pozorovat faunu, zapisovat údaje o počasí.... udělat takovou malou přírodovědeckou studii doplněnou akvarely.
Jana Haasová
Od pramenů Modly až do Lovosic
(první díl)
|
Proč má člověk potřebu hledat prameny? Ze stejných důvodů, jako hledá své kořeny. V určité fázi života začne hledat souvislosti a pídit se po příčinách některých jevů a událostí. A proč ještě? Protože úhel pohledu na potok, který je svou velikostí celkem nevýznamný, je možná malinko objevný nebo se snaží zaznamenat některé jevy tak, jak to ještě nikdo neudělal. A proč ještě ten zájem? Protože použít v souvislosti s Modlou slovo nevýznamný tok je sporné. V blízkosti jejího toku se nacházela keltská a slovanská sídliště už v polovině devátého století před naším letopočtem. Vzhledem k tomu, že v průběhu staletí vody neustále ubývá, je pravděpodobné, že Modla byla kdysi tokem mnohem mohutnějším. A také, jak se později ukáže, možná k překvapení mnohých, lze život v blízkosti Modly prokázat ještě mnohem, mnohem dříve, než bylo výše uvedeno. A proč ještě takový zájem o Modlu? Protože člověk je tvor vynalézavý. Naučil se využívat jejího toku ve svůj prospěch. Na druhou stranu ji ničí a ti, co žijí dole,u jejího ústí, nemají při rychlém životním tempu čas vnímat, co se děje po celé délce jejího toku a tam nahoře v kopcích, kde pramení. Ostatně kolik lidí ví, kde pramení Modla? A také mne ten potok zajímá proto, že pro mé lidské možnosti je téměř třicet kilometrů dlouhý tok Modly pochopitelnější, než velké řeky. Krajinu kolem Modly mohu projít na vlastní pěst. Jsem sice laik, ale v mnohém se mohu opřít o informace z CHKO, o informace odborníků z institucí, které mají co do činění s vodou, faunou a flórou a vše mohu obohatit o postřehy lidí, kteří žijí podle toku Modly. A k tomu všemu mohu přidat svůj laický, ničím nezatížený pohled. A potom – voda je život. Kdo z nás dnes může říci, jak daleko je doba, kdy každá kapka vody bude mít cenu zlata? Neblahé změny v klimatu celé zeměkoule, nezodpovědný přístup člověka a nezvykle teplá letoší zima, kterou pamětníci přirovnávají k mimořádně suchému roku 1947 – to vše se začíná katastrofálně podepisovat i na tak malém toku, jako je Modla.
Jak se hledá pramen
Ze soutoku několika potůčků se vybírá ten nejdelší – hlavní pramen. Začátek se určuje velmi těžko, protože je to vlastně bažina, mokvající kotel nebo mokré stráně. Ale půjde-li člověk proti proudu, nemůže zabloudit. Mapa, literatura i Internet se v určení místa, kde pramení Modla, lehce rozcházejí. Internet je nejpřesnější: Modla pramení ve výšce 482 m západně od vsi Lhota. Nejbližší vesnice 2 km pod Lhotou jsou Mrsklesy. Vyjdete-li ze vsi Lhota západním směrem po silnici, narazíte po dvou kilometrech na bývalou myslivnu. Tento kousek světa je na mapě označen jako Buková. Nenechte se zmýlit tím, že ukazatel ve Lhotě tvrdí, že je to Baková. Vydáte-li se od myslivny po lesní cestě, která tudy vede, ocitnete se po padesáti krocíchu pramene Modly. 13. dubna tohoto roku jsem pozorovala v těchto místech tři vesele zurčící potůčky od oka stejně vydatné, které se pod lesní cestou spojily v jeden proud. Nevysychající louže bublala, jak se na povrch draly další drobné pramínky vody aby přispěly se svou troškou do Modly. Chtěla jsem být ještě přesnější a najít ten nejdelší pramen. A tak jsem se 18. dubna vrátila na toto místo ještě jednou. Příroda mi ušetřila námahu a připravila nemilé překvapení. Ze tří bujarých potůčků se během několika dnů staly téměř neznatelné a nehybné přítoky. Teprve po jejich spojení pod lesní cestou se dalo zaslechnout tiché šumění tekoucí vody. Nebylo možné hledat dál. Tady je cíl a zdroj. Někdy vydatný, tentokrát tvrdě poznamenaný teplou zimou a nedostatkem sněhu. Protože jsem chtěla pokračovat, nezbývalo, než jít podle téměř vyschlého koryta jednoho z přítoků. Nemohu tvrdit, že je hlavní, ale šla jsem podle něj proto, že vede k místu, které je v této oblasti nejvýznamnější. Je to nedaleký vrch Hradišťany. 7 km jihozápadně od Milešovky, vysoký 752 metrů a po Milešovce druhý nejvyšší v Českém středohoří. A pozoruhodný svou minulostí. Tady v polovině 9.století před naším letopočtem postavili lidé hradiště. Na rozlehlé Hradišťanské louce je znatelné koryto vyschlého potoka s mostkem. Pozoruhodné bylo, že jsem nebyla schopna určit, kterým směrem voda v korytu potoka tekla. Stála jsem v nejvyšším bodě louky a koryto se svažovalo na jednu stranu směrem k Bílině a na druhou stranu směrem k Třebenicím. Budilo to dojem, že potok tekl chvíli proti všem přírodním zákonům do kopce, což je nepravděpodobné. Možná tu kdysi vyvěral silný pramen, který se oběma směry rozléval. Na CHKO mi vysvětlili, že je to meliorační dílo – strouha , vyhloubená na odvodnění louky v 19. století. 3 000 let zpět tu bylo vše. Voda, zvěř a rozhled, při němž snad i bezvěrec bezděky pomyslí na blízkost Boha. Tady – někde v blízkosti tohoto mystického místa – se pod zemí stékají pramínky, spojují své síly, razí si cestu na povrch a svažující se stráně určují jejich další tok. I mapa napovídá, že vrch Hradišťany je v centru oblasti, z níž si několik pramenů našlo cestu na všechny strany. Jedny tekou směrem k městu Třebívlice a tvoří potok Granátku, další stékají na stranu směrem k Bílině a tvoří několik potoků a ty zbylé seu bývalé myslivny na Bukové spojují v tok Modly. Tady si nikým neregulovaný tok po staletí trpělivě razil cestu dolů a vyhloubil po vsí Lhota kaňon, jemuž postavit do cesty hráz, vnikla by slušná vodní nádrž. Tady – v ještě téměř nedotčené přírodě roste v mokřinách vzácný a ohrožený kosatec sibiřský. Tady a v Mrsklesích – jak praví místní lidé – jsou ještě na potoce raci. Zmizí pod kameny a ke kořenům, když potok vyschne a když se voda objeví, objeví se znovu i raci. Dříve se Modla jmenovala Hostinná. Název snad vychází z množství vody, hojnosti ryb a pohostinnosti těchto míst v dávných dobách. Ještě dnes ve vesnici Lhota nebo ve vesnicích nad Třebívlicemi (Staré nebo Dřevce) nebylo nutné zavádět vodovod. Lidé mají své studny a chodí k pramenům.
K pramenům se vztahuje i pověst: Ve 14.století byl potok pojmenován Modla Zbyňkem Zajícem z Hazmburka. Se svým mladším bratrem Oldřichem musel přenocovat v blízkosti pramene, protože se ztratili při lovu. Když je ráno našla jejich družina, Zbyněk z vděčnosti zavěsil na mohutnou olši nad pramenem svatý obrázek. Když se později stal pražským arcibiskupem, nechal zde vystavět i kapličku. Po olši a kapličce ani stopa. Ale to přestává být důležité.
Tady dnes končím své putování kolem Modly a vracím se cestou z Mrskles přes Režný Újezd do Lovosic. Je pár dnů po velikonocích, krajina je nezvykle májově rozkvetlá a nádherná. Cestou křižuji dvě vyschlá koryta potoků, které od Medvědic kdysi zásobovaly Modlu. Když projíždím kolem Borče nad Režným Újezdem, křižuji ještě jeden bývalý potůček. Tekl z Borče směrem pod Bílinku a protékal místem, kterému se říká Struženka. Vodu v mělkém korytu tu viděli naposledy před šesti – sedmi lety. Tento pramen stékal do Vchynického potoka, kterému se také říká Višňovka. I ten má vyschlé koryto. O tento přítok Modla také přišla.
Sjíždím do Lovosic rozkvetlou a suchem ohroženou krajinou. Vybavuji si celý tok Modly a uvědomuji si tu smutnou proměnu, kterou na své délce téměř třiceti kilometrů - prochází. Tam –u vysychajících pramenů – nám voda podává první a nejzávažnější sdělení: vody ubývá a tento rok bude suchý, mimořádně suchý. A může být ještě hůř. Když vyschnou prameny, uschne život. Dokáže tomu člověk včas čelit? A jak?
Anna Stará
Památné kopce Českého středohoří
Kniha profesora Eduarda Maura Paměť hor, o které byla v minulém čísle Lovosického dnešku recenze, mě inspirovala k tomu, abych z podobného hlediska napsala i o horách a kopcích v našem okolí. Dlouhá léta bydlím v Lovosicích a žiji nedaleko nejznámější české magické hory Říp, na kterou jsem i sama několikrát vystoupila. Říp je mimochodem zajímavý nejen tím, že na něj vystoupil náš praotec a že je z něho vidět celá třetina Čech, ale také prý odpuzuje svou magnetickou hmotou většinu kroupových mraků, takže v okolí kopce nebývá úroda ohrožena krupobitím. Z okna se dívám na horu Lovoš významnou pro Lovosice, z níž je za dobrého počasí vidět Milešovku a další kopce Českého středohoří, které bývaly ideálním místem pro hrady. I naše kopce v okolí skrývají svá tajemství…
Lovoš a Kibička
V Čechách jsou též další kopce, o kterých se (nejen) místní domnívají, že mají svou paměť. Nad městem Lovosice v Chráněné krajinné oblasti České středohoří je Národní přírodní rezervace. Chráněné území zaujímá vrcholové a částečně svahové partie dvou vrchů; Velký Lovoš (570 m) je tvořen zásaditými čedičovými horninami a Malý Lovoš (Kibička, 489 m) kyselými horninami znělcovými. Na Lovoši je velký pamětní kříž postavený na památku téměř zázraku. Kdysi dávno, více než před sto lety, v r. 1894, si vyšly na výlet na Lovoš tři děti paní Anny Starey, vdovy po mlynáři z Malých Žernosek; nejstarší byl patnáctiletý Václav. Původně pěkné počasí se rychle pokazilo, vypukla velká bouře, ale dítka ji na vrcholu Lovoše šťastně přežila. Jejich maminka, aby vyjádřila poděkování Bohu za ochranu svých tří dětí, dala postavit na Lovoši pamětní kříž. Původní kříž byl ale zničen a tak v roce 1990 byl instalován kříž nový. Na podstavci jsou umístěny pamětní desky v češtině a němčině.
Lovosice jsou podle PhDr. Vladimíra Salače, známého archeologa, nejstarším městem na severu, starším více než 2000 let – jde pochopitelně o keltské oppidum, které bylo někdy v 1. století před n.l. opuštěno. V 6. století se tu objevují první Slované a jejich stopy jsou v celé oblasti nejstarší na území Lovosic. Jméno Lovoš je zřejmě staroslovanské, odvozené od kmene Lovosů či Lovošů, kteří měli zdejší kraj obývat. Až to vzbuzuje podezření, zda v průběhu věků nedošlo v našich pověstech k záměně Řípu za Lovoš… (On si toho Václav Hájek z Libočan, autor Kroniky české, popletl více.) Skutečně existuje domněnka, že právě na tento kopec vystoupil praotec Čech. V současnosti je na Lovoši pěkně udržovaná a hojně navštěvovaná chata Klubu českých turistů; nejvíce jich přichází na Nový rok, většinou přes tisíc. Několik let se v předvečer upálení Mistra Jana Husa konala na kopci na jeho počest vatra, ale z důvodu nebezpečí požáru lesa se od tohoto zvyku upustilo.
Ke třem znělcovým sloupům na Kibičce zv. Panenské kameny se víže pověst o zkamenělých dívkách, potrestaných za zanedbání bohoslužby. Údajně je pohřben mezi skalami na vrchu Kibičky i zlý panský úředník Konrád, jehož duch prý v Lovosicích strašil a obtěžoval tak dlouho, až lidé přenesli jeho rakev daleko od města, aby nenašel cestu zpět. A mimochodem, setkali jste se už s Lovošníčky (to jsou přece zdejší skřítkové, kteří střeží v Lovoši poklady a mají modré lucerničky)?
Znělcový vrch Boreč (446 m), který se nachází nad stejnojmennou obcí v Českém středohoří, jen 4 kilometry západně od Lovosic, není sice velký, ale přitom je to jedno z nejzajímavějších přírodních zákoutí Čech. Z obce Boreč vede na kopec Naučná stezka CHKO České středohoří. V létě se Boreč na první pohled od okolních kopců moc neliší, rozdíl je však nápadný v zimních měsících. Boreč se v tu dobu totiž změní v kouřovou horu. Dochází zde k tzv. mikroexhalaci, čili vyvěrání teplého a vlhkého vzduchu z nitra země. Jinými slovy se hovoří o ventarolách, tj. vývěrách teplého a vlhkého vzduchu. Na vrcholu Boreč k tomuto jevu dochází v míře, jakáu nás není zaznamenaná na žádné jiné lokalitě. V jejich bezprostředním okolí se v zimě neudrží sníh a rozdíl teplot bývá až 16 0C. Rostou zde některé chráněné rostliny, např. játrovka borečka vzácná.
U vrchu se našel v 50. letech pazourkový poklad z doby kamenné, předpokládalo se, že šlo o obětiny bohům staré asi 4000 let, pocházející od lidu šňůrové keramiky. Také se vypráví, že právě kolem Borče jezdívali poslové z Vyšehradu do Stadic za Přemyslem Oráčem; na jeho vrchol se však vystoupit neodvážili. Jen sama kněžna Libuše se prý nebála. Dávná báj také vypráví, že kněžna Libuše zahalena parami zde přijímala od bohů mytická poselství. Bohové prý sestupovali na kopec jen tehdy, když českému lidu hrozil hlad. Při velkých mrazech bylo vidět nad vrcholem Borče sloup páry, znamení přítomnosti bohů. Tehdy bylo nebezpečí, že pomrzne zvěř i ozimy a že uschnou ovocné stromy. Lidé se tam dlouho báli přicházet, mysleli si, že je to vchod do pekla. Kopce se lidé báli i v 19. století - z jeho vrcholu prý vedl bezedný otvor do samotného nitra země, dokud se ho vesničanům nepodařilo ucpat velkým balvanem. V posledních letech je kopec pro svou přírodní zvláštnost hojně navštěvován turisty.
Další podezřelou horou je Milešovka (837 m), královna Českého středohoří (německy Donnersberg, „hromová hora“). Adekvátní český název zněl Hromkem! (Dnešní název obdržela hora podle kopce Milešov.) Milešovka drží několik prvenství, je to největrnější hora s největším počtem hrozivých bouřek a místo s nejdrsnějším podnebím v Čechách. Díky své osamocené poloze funguje jako hromosvod, který blesky přímo přitahuje. Bezvětří zde panuje pouze 7 dní v roce. Na vrcholcích takových hor obvykle sídlívají hromovládci, v českém bájesloví tedy Perun. Podle známého přírodovědce Alexandera Humboldta je pohled z Milešovky třetím nejkrásnějším na světě. Nálezy slovanské keramiky potvrdily kultovní funkci vrcholu. Zajímavé je, že s Milešovkou není spojena žádná pověst. V roce 1997 byla založena obecně prospěšná společnost Milešovka, která si vytkla za cíl obnovit předválečné tradice a zachránit Milešovku od totálního nezájmu veřejnosti. V posledních letech, od té doby, co byla dokončena dálnice D8 do Lovosic, je turistů až příliš, a zvláště v létě by zde žádný Perun, Zeus ani Donar nesídlili.
Pod královnou Českého středohoří Milešovkou se tyčí na skalnatém návrší Milešovský zámek a zde už vypráví pověst o duchu hradního pána, která je s horou spojena. Právě na Milešovce se odpradávna prohánějí ty nejsilnější větry v celém kraji. Říká se, že vždy jednou do roka se přižene prudká bouře, strhne se strašlivá vichřice, celé nebe během pár okamžiků ztemní a děsivě naduté mraky se po něm líně povalují. Poté se v mžiku spustí déšť, hromy ohlušují vše živé a blesky protínají černé nebe a jeden za druhým sjíždějí k zemi.
Právě v takový hrůzný čas ožívá na milešovském zámku duch bývalého zdejšího pána a zakladatele. S prvním strašlivým hromem se probudí, vystoupí odkudsi do zámku a prochází se po chodbách. Pánův duch je téměř neviditelný, jen průsvitný stín mužské postavy se míhá na stěnách a s každým novým bleskem se hlasitě zasměje a potom začne opět skučet jako meluzína. Na okamžik vždy zmizí a objeví se úplně jinde. Avšak bouře netrvá nikdy věčně a právě zmizení ducha předpovídá její konec. Poté, co ustane skučení, každý ví, že duch již poznal, že hrom, který zaburácel, byl poslední a on proto musí odejít zpět do své tajné skrýše. Všechno se krátce nato uklidní, bouřka přestane běsnit a již jen drobné kapky deště svlažují překrásný kraj Českého středohoří. A když duch milešovského pána usne docela, objeví se na nebi barevná duha.
Posvátným místem by mohl být také vrch Radobýl (399 m)u Litoměřic, osamělý nezalesněný skalnatý čedičový kužel; odsud je krásný výhled na město a polabskou nížinu. Kopec od Litoměřic vypadá docela jako normální prudký kopec s křížem na vrcholu. (Tento kříž je kovový a byl obnoven v roce 1992.) Když se ale dostanete na lovosickou stranu, zjistíte že polovina kopce je pryč, prostě byl odtěžen. Na místě bývalé štěrkovny zůstaly jen kolmé stěny, na kterých lze pozorovat sloupcovou odlučnost čediče. Pohled na kamennou stěnu je opravdu pěkný, hlavně ve "druhém patře" štěrkovny.
Pro bylinkáře je kopec zajímavý svými stepními společenstvy a výskytem vzácných druhů rostlin (divizna brunátná, kozinec bezlodyžný, bělozářka liliovitá…). Kopec je v dolní části zalesněný a porostlý křovím. Horu věnoval Litoměřickým Karel IV. k zakládání vinic v roce 1359. Nálezy pravěké a slovanské keramiky svědčí o kultovním významu této lokality – vrchol nenese žádné stopy opevnění a přesto deště vyplavují blízko pod vrcholem hrubé červené střepy, zřejmě zbytky obětin ze sklonku doby bronzové (kult hor?). Podle dávných legend se zde setkávají podsvětní a nebeské síly.
Odtud se nebohý básník Karel Hynek Mácha na podzim roku 1836 rozeběhl k požáru, aby jej pomáhal statečně hasit. To se mu nakonec stalo osudným. Nenakreslil obrázek, nedopsal už báseň, kterou zde začal tvořit. Tuto událost nám připomíná veliký kříž na vrcholu. V roce 1992 tu vznikla nová tradice – Memoriál Karla Hynka Máchy, mezinárodní závod skautských pětic v běhu z Radobýlu.
Většina našich překrásných kopců a vrchů Českého středohoří má svou paměť a lidé bydlící pod nimi si jich považují podobně, jako my lovosičtí občané kopce Lovoš. Téměř všechny vrchy byly ve středověku obydleny – Košťálov, Hazmburk, Ostrý, Oltářík, a keramické střepy se nacházejí i tam, kde tvrze nestály. Mnoho malířů a fotografů si náš kraj zamilovalo – Antonín a Josef Mánesovi, Emil Filla, Václav Rabas, František Hora, Jaroslav Zrůst, Karel Klein, Dan Richter a řada dalších. Motivy z našeho kraje najdeme i v literární tvorbě Karla Hynka Máchy, Svatopluka Čecha, Josefa Hory či Karla Tomana. O mnoha vrších a kopcích jsou i překrásné báje a pověsti (sbírka J. R. Tesaře 100 pověstí z Litoměřicka, Křenek – Hazmburská saň, V. Hulpach: Zlatá kvočna, Josef Pavel: Pověsti českých hradů a zámků). O Velkém Pátku nebo o velikonoční Květnou neděli lze prý na mnoha místech nalézt poklady (hrad Oltářík, Košťálov, Hazmburk), někde ve sklepech zřícenin údajně alespoň dobré víno – jen je potřeba vědět, jak na to. Je ta naše země krásná a plná pamětihodností … a bájí – važme si jí, poznávejme ji i její historii.
Hz
Zajíci
Když cestujete vlakem denně a na velké vzdálenosti (tím myslím řekněme dvětřista kilometrů denně), značnou část času ve vlaku stráveného prospíte, pročtete, nebo prokřížovkujete. Je svátkem, když si s partou náhodných spolucestujících "hodíte" prší, mariáš, či dudáka, lhostejno zda ve třech, ve čtyřech, nebo - probůh - i ve dvou. Ženy spíše háčkují, či pletou, některé čtou a na dudáka a ostatní kratochvíle koukají jako na zloděje času. Nějak jim ta hravost a soutěživost chybí, nebo se možná vybíjí jinak. Prostě děláte všechno možné, jenom nekoukáte z okna na krajinu, kterou za léta opakovaných cest a denního vlakování znáte lépe, než svého životního druha. Nejsem výjimkou, proto také onoho dubnového rána při cestě rychlíkem do Nymburka jsem četl a starší kolega, který cestoval se mnou, spal, no - spíš jen klímal. Trati vymlácené od tisícitunových uhelných vlaků nedovolí tak klidnou jízdu, aby člověk mohl opravdu spát. Ten můj kolega byl celoživotně (bylo mu už přes šedesát let) vášnivým nimrodem a milovníkem přírody. Stejně bylo jen náhodou, že před Dřísy, kde rychlík musil zastavit, protože ve stanici nebyl včas ukončen posun, "u klacku", jak říkají ajznboňáci, se probral z dřímoty, otevřel okno, aby trochu vyvětral těžký vzduch v přetopeném kupé. Vyhlédne z okna a naléhavě povídá: pojď se na něco podívat! Jo, povídám si pod nos (protože fousy nenosím), to víš, dědku. Takovejch aprílů už jsem zažil! Ale zvednu se a koukám označeným směrem. Asi třičtyři metry od vlaku leželi k sobě stuleni dva zajíci, odpočívající po bůhvíkolikátém verši jarní zaječí lásky, uši složeny na zádech, ani nebylo vidět, že dýchají. Řeknete: pěkné, a co? No - když pantograf brzdí, tak dělá hrozný rámus, co rámus - brzdy řvou! A ti zajíci nic! Hlavou mi prolétá jak si zvěř zvykla na civilizační vlivy - hlavně ty záporné - a už blikla na "klacku" zelená. Strojvedoucí ťukl do tlačítka a krátce houkl, proti randálu při brzdění to byl "šepot květin". Naši zajíci ale vyskočili, ba přímo vyletěli z pelíšku rovnýma nohama, které jim už ve vzduchu začaly běžet (já tomu říkám: protočili to jak Filipes) a už pelášili záviděníhodnou rychlostí po poli k blízkému borovému lesíku, v němž se nám ztratili z očí. Jenom opuštěný pelíšek připomínal, že této noci v něm tráva příliš nepovyrostla.
| strana 1 |
| strana 2 |
| strana 3 |
| strana 4 |
| strana 5 |
| strana 6 |
| strana 7 |
| strana 8 |
| strana 9 |
| strana 10 |
| ARCHIV |