KAMARÁDKA KNIHOVNA

V roce 2006 proběhl 1. ročník soutěže knihoven pro děti (= oddělení pro děti ve veřejné knihovně); která knihovna zvítězila, dozvíme se v nejbližší době. Soutěž vyhlásil Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR a Klub dětských knihoven SKIP s názvem

Kamarádka knihovna. Z Litoměřicka se do prvního ročníku přihlásila jen knihovna ve Štětí, naše knihovna, stejně jako litoměřická, uvažovala o přihlášení do 2. ročníku (loni byla v dospělém i dětském oddělení naší knihovny provedena anketa – děti by uvítaly by delší otevírací dobu, více soutěží a akcí, knihovnice hodlaly požadavky dětí dle možností splnit). Uvažovalo se také o Pasování dětí na čtenáře ve spolupráci se školami a o některých dalších aktivitách, protože knihovna je nejen místo pro čtení, ale i hry a soutěže. Proto pro mne bylo smutným překvapením, když jsem si přečetla usnesení č. 11/2007 z Rady města ze dne 10. ledna 2007 – citace: „RM schvaluje z personálních důvodů od 15. 1. 2007 změnu provozní doby v Městské knihovně v Lovosicích a uzavření dětského oddělení v době nepřítomnosti jedné pracovnice.“

Lze jednoduchou matematickou úvahou zjistit, že máme-li v knihovně pouhé 2 pracovnice, bude dětské oddělení cca 3 měsíce v roce zavřeno (každá knihovnice má 5 neděl dovolené a pro každou 1 týden počítám na nemoc nebo návštěvu lékaře). Také pochopitelně může být některá z nich pryč služebně (třeba v knihovně v Litoměřicích nebo na nákupu knih v Ústí či Praze, kde jsou velké prodejny Levných knih), ale to už ani neuvažuji.

Ve většině evropských průzkumů se české děti umísťují na celkem dobrých místech v oblasti matematiky a přírodních věd, velké problémy a špatné hodnocení mají v gramotnosti, v porozumění textu a jeho vyhodnocování. K tomu, aby se naučily s texty pracovat a rychle vyhledávat informace, jim pomůže skutečně jen četba. V roce 2006 bylo v naší knihovně zaregistrováno 301 čtenářů, další děti tam ale občas docházely v rámci různých aktivit samotné nebo se školou, MŠ či družinou, na bibliografické kurzy, na besedy o spisovatelích a podobně – stejný trend je i v jiných městech (Litoměřice, Žatec, Klášterec nad Ohří aj.). Děti si vypůjčily v minulém roce celkem 1 477 svazků naučné literatury a 3 975 knih beletrie. Do naučné literatury spadají různé encyklopedie, které jsou většinou dost drahé a dítě ze sociálně slabší rodiny si takovou knihu obvykle koupit nemůže, může si ji pouze půjčit. Zamezíme-li na 3 měsíce v roce dětem do lovosické knihovny přístup, ty zámožnější možná přejdou do knihovny v Litoměřicích (i když je to kromě platby jízdného také ztráta času), ty ostatní do knihovny prostě přestanou chodit, přestanou číst a máme před paneláky další skupinu dětí. Všechny děti nejsou sportovně nebo hudebně nadané, aby chodily do ZUŠky nebo do sportovních oddílů (navíc i to sportování je kolikrát o penězích – výzbroj a výstroj).

Krásně to napsala jedna dívenka z Libáně u Starých Hradů na internetu:

Člověk má na světě mnoho přátel. Jsou to příbuzní, spolužáci a kamarádi, kteří mu jsou nablízku, když mu je dobře i když mu je zle. Stejně dobrými přáteli jsou člověku i některá zvířata, třeba kůň a pes. Ale nejvěrnějším přítelem člověka je přece jen asi kniha. Ta nikdy neuteče, nezradí, nezlobí se a nehádá. Čeká věrně v knihovničce, až si na ni vzpomeneme a až nám spolu bude dobře.

Lovosice jsou stejně jako Litoměřice a Roudnice nad Labem obcí s rozšířenou pravomocí, nemůžeme se ale těmto městům rovnat (Litoměřice mají 25 687 obyvatel a Roudnice nad Labem 13 538 obyvatel), i když bychom třeba rádi. Ale srovnatelné velikostí je město Štětí (9 128 obyvatel), i když to není město s rozšířenou pravomocí. Celková otevírací doba knihovny (stejná pro všechna oddělení, i dětské) je 36 hodin, zavřeno je stejně jako v Lovosicích ve čtvrtek. V Lovosicích bylo v roce 2006 otevřeno v oddělení pro dospělé 29 hodin, v oddělení pro děti 14 hodin. Od 15. ledna byla otevírací doba v Lovosicích zkrácena na 23 hodiny v oddělení pro dospělé a v oddělení pro děti zůstala 14 hodin. Registrovaných dětských čtenářů (do 15 let) měli loni ve Štětí 384 (301) a nakoupili celkem 2014 knihovních jednotek ( v Lovosicích 1 412). A vůbec se nedivím, že je ve Štětí dětských čtenářů o pětinu více, mají také 2.5x delší otevírací dobu (36 hodin: 14). Ve Štětí také půjčují hudební nosiče, a to absenčně i presenčně. Pracovníci jsou tam 4.

Neberme dětem možnost si knížky pravidelně půjčovat. A nejde jen o půjčování knih, ale také o studium encyklopedických CD-ROM na počítačích nebo o Internet – knihovna je tu přece také proto, aby se děti za pomoci knihovnic naučily orientovat v záplavě digitálních informací. Nebo je opravdu raději uvidíme u televize či bloumat bezcílně mezi domy?

Hz

Zanechané stopy
(Renesanční člověk František Frühauf.)

Z dob obrození pocházela úcta k venkovským kantorům a farářům, oni šířili vzdělanost a lásku k českému jazyku, hudbě a rodnému kraji. Zdá se, že odborný učitel, později středoškolský učitel a posléze ředitel školy František Frühauf, si vzal poslání učitele- písmáka za své. Na Lovosicko přišel už ve 20. letech (od r. 1928 působil na škole v Třebívlicích a v Drahobuzi, od roku 1931 ve Vchynicích). V roce 1935 vykonal odborné zkoušky pro školy měšťanské (čeština, dějepis a zeměpis) a od 1.9.1935 byl ustanoven na měšťanskou školu v Lovosicích, kde působil až do obsazení města německou armádou. Po dobu okupace učil na chlapecké měšťanské škole v Rokycanech. Od 1.9.1945 až do odchodu do důchodu 1.8.1970 působil v Lovosicích jako učitel, zpočátku na 1. měšťanské škole, od 1.9.1953 jako zástupce ředitele Stanislava Počinka na Jedenáctileté střední škole (později přejmenované na SVVŠ a gymnázium) a od 1.9.1964 jako její ředitel. Na přelomu 50. let  vystudoval při své učitelské  praxi Vysokou školu pedagogickou v Praze (s červeným diplomem) a stal se středoškolským profesorem. V období 7.7. – 2.8. 1952 působil na Ústřední škole Ministerstva školství, věd a umění. V letech 1970-74 učil také na SPŠCH v Lovosicích dějepis a češtinu. Až do odchodu do důchodu pracoval jako vedoucí metodik českého jazyka při Okresním pedagogickém sboru v Litoměřicích a vedoucí sekce českého jazyka při Krajském pedagogickém sboru v Ústí nad Labem. Od roku 1949 do roku 1954 byl členem redakční rady odborného časopisu Český jazyk v Praze. V roce 1953 pracoval v autorském kolektivu na učebnicích českého jazyka pro 6.-9. třídu, v roce 1960 byl jmenován hlavním autorem učebnice českého jazyka pro 7. třídu, která vyšla v 15 vydáních (Český jazyk pro 7. ročník / František Frühauf, Věra Formánková, Vlastimil Styblík . -- 1. vyd. -- Praha: SPN, 1975). V roce 1957 byl Ministerstvem školství a kultury vyznamenán čestným titulem „Vzorný učitel“ a v roce 1965 obdržel státní vyznamenání „Za vynikající práci“.

Učitelské povolání bylo sice hlavní, ale ne jedinou životní náplní pana Frühaufa. Z počátečních kulturních aktivit nutno uvést jeho předválečné vystupování ve smíšeném sboru Pěveckého spolku Förster (později po válce ho obnovil a stal se dokonce jeho dirigentem). Byl také předsedou a výkonným členem-houslistou Symfonického orchestru města Lovosice, který řídil J. B. Chválovský. Do stáří se zúčastňoval hudebního života okresu v oblasti komorní hudby a sborového zpěvu. Působil též jako dopisovatel okresních novin „Za lepší život“; jeho články popisovaly hlavně regionální historii Lovosicka. (Mimo jiné nalezl rovněž pazourkový poklad na vrchu Boreč.) Na podnět z Městského národního výboru napsal brožuru o historii a přítomnosti města Lovosic, která byla vydána v roce 1960 za předsedy MěstNV Josefa Kříčka (původní brožura byla doplněna v roce 1974). Další jeho publikací bylo „Literárně historické putování po litoměřickém okrese“, asi z roku 1959. Shromažďoval též materiál k pomístním jménům, spolupracoval s Filmovým kroužkem ZK ROH Secheza Lovosice (slovní doprovod k amatérským filmům), připravoval literární pásma a byl členem Osvětové besedy.

František Frühauf se sice v Lovosicích nenarodil, ale ve městě působil od roku 1931 (s šestiletou přestávkou v době okupace) až do své smrti. Od počátku se zajímal o historii kraje i život města a jako zdejší učitel pracoval v různých oblastech kulturního života města. Proto není divu, že v březnu 1971 byl schválen do funkce kronikáře Města Lovosice (předtím vedl kroniku 1. ZDŠ a potom gymnázia). V roce 1980 získala kronika ocenění Ministerstva kultury. V rozhovoru v týdeníku Proud s tehdejší vedoucí Městské lidové knihovny v Lovosicích Marií Šauflovou kronikář uvádí:

„Městskou kroniku jsem převzal v neutěšeném stavu v roce 1971 a poslední, pouze přehledné zápisy, v ní byly za rok 1958. Musel jsem tedy chybějící roky dopsat. Abyste si udělali představu, jak rozsáhlá to byla práce, znamenalo to nejen zpětně dát dohromady materiály, ale též popsat 3725 stran formátu A4. Kroniku však nehodnotíme podle rozsahu, ale podle kvality a jazykové úrovně zápisů.“

„Nejlepší v ČR.“

V roce 1980 obdržela kronika psaná ředitelem gymnázia v.v. Františkem Frühaufem 1. místo v okresním i krajském kole a postoupila do kola celostátního. V červnu 1980 se uskutečnilo v Národním muzeu v Praze slavnostní vyhodnocení II. celonárodní soutěže kronikářů vyhlášené Ministerstvem kultury. Soutěž se hodnotila v 5 kategoriích podle počtu obyvatel. V kategorii měst nad 10.000 obyvatel (Lovosice měly v té době cca 12.000 obyvatel) byla vyhodnocena jako nejlepší kronika, kterou vedl František Frühauf. Umístění je o to cennější, že právě v této kategorii byly hodnoceny desítky kronik. (Konec citace z týdeníku Proud, č. 24/1980, 13.6., s. 1.) Pozn.: Lze uvést, že některé zápisy sice byly poplatné době, ve které byly psány, musím ale konstatovat, že kronika je obsažná a čtivá. Navíc každého kronikáře důsledně hlídala a ovlivňovala tzv. Letopisecká komise, které se kronikář musel podřídit.František Frühauf, pedagog v Třebívlicích a Lovosicích, spoluautor učebnice českého jazyka pro základní školy, vynikající kronikář, kulturní pracovník a hudebník, náhle zemřel 18. července 1984. Jeho odchodu želeli jeho přátelé, kolegové i žáci. Nyní při příležitostí 100. výročí jeho narození si můžeme připomenout jeho záslužnou činnost pro náš kraj a Lovosice zvlášť. Věnujte mu prosím tichou vzpomínku.

Eva Hozmanová, foto upravil (hv)

Geneticky modifikované potraviny: mýty a skutečnost

Motto: Iracionalita, která ovládne masy, se stává politickou silou. (Prof. RNDr. Jaroslav Drobník, emeritní profesor Přírodovědecké fakulty University Karlovy, Praha; v článku Iracionální hnutí proti geneticky modifikovaným potravinám: in Věda kontra iracionalita, Akademie věd ČR, Praha 2002)

Jak jsem již uvedl v úvodním článku, podle Bjorna Lomborga, autora knihy „Skeptický ekolog“, nelze opakovaně hlásaný špatný a stále se zhoršující stav Země potvrdit oficiálními statistikami (většinou se jedná o statistiky organisací OSN, jakou je např. FAO). Jednou z vážných hrozeb, na které Litanie upozorňuje, je stále rozsáhlejší používání „geneticky modifikovaných potravin“. A tomuto thematu je věnován tento závěrečný článek.

Na začátek věcné upozornění, týkající se předmětu článku

Potraviny nemají dědičnost a nelze je proto geneticky upravovat (modifikovat). Použití sousloví „geneticky modifikovaný organismus“ (GMO) také příliš nepomůže, protože to česky znamená „dědičně změněný organismus“, a tím je každá umělá i přirozená mutace. Správný název by měl znít „Potraviny vyrobené z geneticky modifikovaných organismů (GMO) ve smyslu legislativy EU“. Tento název je ale příliš dlouhý a proto se běžně zkratka GMO používá nesprávně ve smyslu „geneticky upravené potraviny“ místo správného označení „geneticky upravený organismus“.

Evropa v tomto případě hraje smutnou roli – z pohledu USA, Kanady a dalších rozvinutých zemí jsme skanzenem středověku; z pohledu rozvojových zemí, pro jejichž rostoucí populaci je dostatek potravin a oblečení prvořadý, jsme klubem přesycených intelektuálů, kteří si po vzoru dekadentních Římanů vymýšlejí různé fantasie, etické zábrany a principy předběžné opatrnosti.

Co to jsou geneticky modifikované organismy?

Velké množství lidí (a to i velmi vzdělaných) se domnívá, že plodiny, které pěstujeme a poté jíme, jsou „přirozený“ dar přírody. Od přírody ale jsou jedině lesní plody, některá zvěřina a některé ryby. Ostatní je od šlechtitelů. Jak šlechtitel pracuje? Již Mendel zjistil, že příroda má pevné zákony pro přenášení vlastností z generace na generaci. Ale … chybička se může vloudit i sem, předání genu se nepovede přesně a potomek má trochu jiný gen, trochu jinou bílkovinu a trochu jinou vlastnost. Vznikla změna (učeně „mutace“). A to je to, nač šlechtitel čeká – když se mu hodí, začne ji udržovat, protože jinak by v přírodě mohla i zaniknout. Najde-li šlechtitel mutací více, začne je křížit. Je to proto, že každý mutant má různé vlastnosti – jeden má třeba větší zrno, ale slabé stéblo a nesnáší mrazy. Druhý sice má silné stéblo, ale trpí nemocemi. Každá z těchto vlastností je řízena geny. Bohužel ale míchání genů je náhodné a šlechtitel doufá, že ve velkém množství potomků najde takového, u něhož se sešly jen dobré vlastnosti a který má jen minimum nebo dokonce žádné vlastnosti nevhodné. Je to práce dlouhodobá a proto máme například pšenici.

Moderní člověk ale pospíchá a nechce čekat, až příroda při předávání genů udělá chybu. Poškodí proto nukleovou kyselinu zářením (např. rentgenovým), a šlechtitel může zkoumat možné mutace hned. Tak byl například „stvořen“ sladovnický ječmen.

Šlechtitel ale také může najít nové vlastnosti u rostlin, které se přirozeně kříží. Tak byla zkřížením pšenice a žita vytvořena obilnina tritikale, která má pouze jednu vadu – v mouce z tritikale je něco, co nemají rády kvasinky a těsto z něj proto nekyne. Nepodařilo se ale například získat brambororajče – dopadlo to s ním jako v oné anekdotě G.B.Shawa. Tomu nabízela krásná žena sňatek nadšená možností, že děti budou krásné po ní a chytré po něm. G.B.Shaw sňatek odmítl s tím, že děti by mohli být krásné po něm a chytré po ní.

Biotechnologové proto navrhli „nevyrábějme neznámé a náhodné mutace, vezměme jen jeden nebo dva geny, řídící onu žádoucí vlastnost, a tyto geny přidejme do původního genového souboru“. Přidané „žádoucí geny“ nejsou umělé, jsou přirozené, protože jsou obsaženy v jiných přírodních organismech. Nevznikly umělým poškozením, ale přirozeným vývojem. Tak tedy vznikají „geneticky modifikované organismy“ (GMO), což česky znamená „dědičně změněné organismy“. Například kokršpaněla nebo ratlíka nelze podle Bruselu označit jako „genetickou modifikaci vlka“, protože jim člověk nepřidal ani jeden gen z jiného organismu.

Z hlediska lidského zdraví procházejí GMO velmi přísným testováním, které se nepoužívá ani na odrůdy, šlechtěné klasicky (např. ozářením nebo vzdáleným křížením). Kromě toho – velká část světa (USA, Kanada, Argentina, Paraguay, Čína) už nejméně 10 let spotřebovává GMO jako potraviny a není ani jeden doložený případ vzniku jakékoliv zdravotní potíže nebo nové alergie. Protože ověření se uskutečnilo na stovkách milionů lidí, lze zdravotní risika pominout.

Nelze ale pominout ekologická risika. Zemědělství narušuje přírodu a nové odrůdy přinášejí nové problémy. Dosáhneme-li pomocí genu pro necitlivost k totálním herbicidům skutečně zcela čistou kulturu, pak to při velkých plochách může mít vliv na ostatní složky biocenózy. Stejně negativně může zasáhnout do druhové pestrosti biocenózy velkoplošné pěstování plodin zneškodňujících hmyzí škůdce. Zmizí-li totiž škůdce, zmizí i jeho přirození nepřátelé. V rozvojových zemích vyvíjejí odrůdy vzdorující suchu a zasolení půdy. Upravené kulturní plodiny pak mohou zabrat oblasti, které dnes obývají přírodní společenstva. Podobně neblahé důsledky může mít i zvýšení mrazuvzdornosti, kdyby se tato vlastnost přenesla z kulturních rostlin na plevele. Současná věda hledá způsoby, jak tato ekologická risika vyloučit nebo alespoň minimalisovat.

Co uvádí o přínosech a risicích GMO Bjorn Lomborg

V letech 1996 až 2000 se plocha, na které se pěstují GMO, zvětšila z 1,7 mil.ha (asi 0,1% světové rozlohy osevní plochy) na 44,2 mil.ha (asi 2,9% světové rozlohy osevní plochy). Téměř všechny GMO se v roce 2000 pěstovaly ve čtyřech zemích. V USA na ploše 30,3 mil.ha (16,9% osevní plochy v USA), v Argentině na ploše 10 mil.ha (36,8% osevní plochy v Argentině), v Kanadě 3 mil.ha (6,6% osevní plochy v Kanadě), a v Číně 0,5 mil.ha (0,6% osevní plochy v Číně). Nejčastějšími GMO jsou sója, kukuřice, bavlna a řepka olejka. Roční hodnota této produkce se odhaduje na tři mld.USD.

Potraviny, vyrobené z GMO mohou přispět ke světové nabídce potravin. Během příštích dvaceti let se ceny potravin díky nim sníží až o 15%. Z toho ale také plyne, že zpomalení rozvoje pěstování GMO bude mít negativní následek zejména pro chudé třetího světa. S podvýživou se dá bojovat nejen zvýšením množství základních potravin, ale i zvýšením jejich výživné hodnoty. V průmyslovém světe mohou GMO přispět k omezení spotřeby chemických hnojiv, pesticidů, herbicidů a fungicidů. Mohli bychom mít výživnější obiloviny, brambory, které při smažení absorbují méně tuku, olejnatá semena se zdravějšími nenasycenými mastnými kyselinami. U nepotravinářských plodin by se mohla objevit bavlna se zlepšenou kvalitou vláken a lepšími vlastnostmi z hlediska osobní hygieny.

Stále ale je velký rozdíl mezi tím, jak GMO chápe EU a jak USA. Zatímco v USA má k potravinové biotechnologii 60% spotřebitelů kladný postoj, v zemích EU považuje stejný podíl spotřebitelů (59%) tyto biotechnologie za risikové, neužitečné, morálně nepřijatelné a nechce, aby se používaly. Obecně se výhrady ke GMO se zaměřují na „obavy o zdraví“ a „obavy o životní prostředí“.

Problému „zdraví“ se týká například případ „Dr. Árpád Puzstai a toxické brambory“. Po sensačním vyhlášení jevu „krmení krys geneticky upravenými brambory zpomalilo jejich růst a způsobilo pokles imunity“ v srpnu 1998 v britské televisi byl tento případ v roce 1999 uzavřen nejvyšší vědeckou institucí Británie s tím, že „(Puzstaiova) studie byla chybná a prověřená data neposkytují ani spolehlivé ani přesvědčivé důkazy o nepříznivých nebo prospěšných účincích geneticky upravených brambor“. Vývoj nové odrůdy (například brambor) může vést ke vzniku nežádoucích vlastností a nezjištěných charakteristik. V konvenčním šlechtění byly tyto důsledky mnohokrát zjištěny, zatímco u komerčních geneticky modifikovaných plodin nejsou tyto jevy známy. Mnohonásobné opakování Puzstaiových pokusů však vede k jistotě, že geneticky modifikované brambory nebyly toxické.

Danaus plexippus – Monarch stěhovavý

Jiným případem problému „zdraví“ je případ alergenních bobů. Oč jde? Pro boj s podvýživou v rozvojových zemích chtěla jedna biotechnologická firma vyřešit problém výživy založené na luštěninách. Boby, které jsou obecně výživné, postrádají dvě důležité aminokyseliny – metionin a cystein. Povedlo se sice vložit do genu bobu část genu z para ořechu, který tyto aminokyseliny obsahuje, ale protože vědci sami označili tento nápad za hloupost – proč přenášet známý zdroj alergií na významnou potravinářskou plodinu – byl tento záměr opuštěn. Protože ale nebyl proveden test na alergicitu u hospodářských zvířat, chtěla jiná firma v případě, že nebude u hospodářských zvířat zjištěna alergicita, zlepšit sójové krmivo pro hospodářská zvířata. Protože se ale alergicita na přidaný metionin a cystein u hospodářských zvířat prokázala, byl tento projekt zrušen a ona biotechnologická firma výsledky testů a své rozhodnutí zveřejnila. Oba případy ukazují velmi dobré fungování systému potravinářského výzkumu.

Problému „životní prostředí“ se týká případ Danaus plexippus (Monarch stěhovavý). V jeho případě jde o geneticky modifikovanou kukuřici s vloženým genem, který produkuje třídu tzv. Bt-toxinů, pocházejících z půdní bakterie (Bacillus thuringiensis). Bt-toxiny (je jich asi 130 druhů) jsou používány ekologickými zemědělci, protože se vyskytují přirozeně, jsou biologicky odbouratelné, a lidem a necílovým skupinám neškodné. Spreje s Bt-toxiny se měly stát budoucností zemědělství spolu s biologickou regulací plevelů.

Hlavním škůdcem na kukuřici v USA je zavíječ kukuřičný, který dokáře zamořit až 75% oseté plochy (asi 24 mil.ha) a snížit výnosy až na 80%. K boji proti tomuto škůdci se používá velké množství pesticidů (roční náklady 20 až 30 mil.USD jen na pesticidy, bez nákladů na aplikaci). Protože motýli monarchové žijí blízko kukuřičných polí (živí se listy klejichy Asclepias tuberosa), bohužel právě v době, kdy kukuřice kvete a poletující kukuřičný pyl zasypává i listy klejichy rostoucí bezprostředně u kukuřičného pole. Housenky, živící se těmito listy, po několika dnech hynou. Americká EPA (Enviromental Protection Agency) zveřejnila v roce 2000 předběžnou zprávu o užitcích a risicích plodin geneticky modifikovaných přidáním Bt. Shrnutím výsledků rozsáhlých výzkumů na polích se zjistilo, že úroveň Bt-toxinů, kterým byly housenky vystaveny, „byla relativně nízká“ až „velmi nízká“, a jen výjimečně docházelo k časovému překrývání mezi líhnutím monarchů a uvolňováním pylu.

Je také třeba říci, že nelze pěstovat plodiny a ovlivňovat pouze cílové škůdce. Používání pesticidů má účinky i na necílové organismy a dokonce i „orba má necílové účinky“. A používání plodin s Bt-toxiny výrazně snižuje potřebu pesticidů.

Rozvoj pokračuje

Nebudeme-li se rozhodovat uvážlivě a racionálně, ale budeme-li zakládat svá rozhodnutí na Litanii a na rozšířeném názoru, že „svět je v úpadku“, budou naše volny kontraproduktivní. Například v Peru úřady přestaly chlorovat pitnou vodu, protože se bály zvýšeného výskytu rakoviny. Dnes se toto rozhodnutí považuje za jeden z hlavních důvodů epidemie cholery, která zde (znovu) propukla v roce 1991.

V roce 1967 předpověděl Paul Ehrlich, že svět spěje k masovému hladovění. Podle Ehrlicha by se pomoc omezující hladovění měla poskytnout pouze těm státům, které budou mít šanci přežít; proto by mezi příjemci neměla být Indie („… musíme dát na vědomí, že nebudeme nadále posílat pomoc v nouzi zemím jako je Indie, u nichž střízlivé analýzy ukazují beznadějnou nerovnováhu mezi produkcí potravin a vývojem populace …“). Indie ale prošla „zelenou revolucí“. V roce 1967, kdy Ehrlich psal svoje slova o Indii, spotřeboval průměrný Ind denně 1.875 kalorií. V roce 1998 ale měl k disposici již 2.466 kalorií denně (téměř o třetinu více), ačkoliv se počet obyvatel Indie téměř zdvojnásobil. Díky Borlaughovi, který byl „spiritus movens“ oné „zelené revoluce“ (viz předchozí článek, Lovosický dnešek, únor 2007), dopadla nejen Indie lépe, než bylo možné očekávat.

Poslední závěr

Zdá se, že bychom neměli mít obavy z bezprostředně hrozícího „ekologického rozvratu“. Svět vůbec není bez problémů, ale jde správným směrem a situace se prokazatelně zlepšuje. To všechno se ale nevyvíjí dobře proto, že bychom byli motivování znepokojením – jde to dobře proto, že všichni na zlepšení situace tvrdě pracují. Nepřetržitý růst ekonomického bohatství není dílem strachu, ale tržní ekonomiky. Některé z nejvýznamnějších pokroků v případech znečistění byly dosaženy regulací, ale ta vždy vycházela z rozumného určení priorit a ne z obecně rozšířených obav.

Musíme se starat především o řešení problémů racionální volbou priorit a nepropadat obavám. Uvědomme si, že stav světa se v posledních čtyřiceti až padesáti letech stále zlepšuje, a budeme-li pokračovat ve své snaze řešit problémy racionálně, bude se tak dít pravděpodobně i nadále.

Závěrečné motto nejen pro tuto část je vyjádřeno v názoru Světové banky: „Ekonomický růst a životní prostředí nejsou v rozporu, naopak se vzájemně doplňují. Rozhodující není produkovat méně, ale produkovat jinak. To umožnily rozvinutému světu nové technologie. A nové technologie to dnes umožňují světu rozvojovému.“

František Ptáček