HEFAISTOS V písečném moři jenom na chvilku tisíciletou v čase kamenném zastavil se osamělý chromý poutník Krajinu smutnou potěšil sluncem přineseným z jihu a výhní svého srdce jí odlil novou tvář... Nepoznán člověkem odešel a své dílo ponechal osudu času ledového Jen šedý stesk kamene zůstává a vzpomínky jeho jiskrné ožívají paletou barev květin a motýlů... Jana Haasová

Pod vrcholem Lovoše jsem objevila ve skalkách překrásnou rostlinku, byly vlastně dvě a jejich květy připomínaly oči. Během chvíle, kdy jsem si ji malovala, vznikla i tato báseň. MALÁ NEZNÁMÁ NA LOVOŠI Něžná byla malá neznámá na Lovoši a kámen se na nás podíval zrakem jejich světle fialových očí. Zachytit tak okamžik toho dne a proměnit ho ve věčnost ! Ať je s Tebou pořád ten kámen a květ, Lovoš a další kopce na dohled… Vzpomínka na ně odežene smutek a rozjasní Ti svět. Doma jsem si ji našla v odborné literatuře…ta malá neznámá byla velice vzácná a chráněná hvězdnice alpská (Aster alpinus). Jana Haasová

Z NAŠICH POUTÍ - HAZMBURK

Přestože v Praze bylo ráno jasno, cestou do Lovosic přibývalo mlhy. Výhled na středohorské kopce byl zcela beznadějný. Z lovosického nádraží nebyl vidět ani Lovoš a bylo i podstatně chladněji. Rozhodli jsme se pro kratší a nenáročný výlet na Hazmburk. Mě lákaly jeho čedičové skály a květena. Loni jsme tuto "bránu Středohoří" navštívili začátkem listopadu a mezi kameny pod věží zříceniny hradu kvetla ještě mateřídouška. Něco mi napovídalo, že mlha během dne opadne a vysvitne slunce.

I Hazmburk byl v mlze, když jsme se k němu vydávali po svých z Klapého. Vystupovali jsme po cestě, kde nás z obou stran vítaly květy hlaváče bledožlutého. Chtěli jsme se podívat do malého, již dávno opuštěného lomu, ale ten byl zcela zarostlý, takže jsme pokračovali zvolna nahoru. Cesta byla občas blátivá. Místy bylo již opadané listí, které intenzívně vonělo. Tu a tam na nás vykukovaly kameny se zelenavým nádechem lišejníků. Chvílemi sluníčko bojovalo s mlhou, už se objevoval jeho kotouč, aby za chvíli zase zmizel. Zastavovali jsme se jako správní poutníci a obdivovali nevšední krásu tohoto kopce. Občas nás míjeli turisté.

Dosáhli jsme vrcholu. Začínalo svítit slunce a pod ním byla jako podle pravítka ohraničená mlha, která jen zvolna ustupovala. Přibývalo i turistů. Bylo to trochu jako v divadle - všichni jsme tu stáli a čekali až spadne opona mlhy a otevře se před námi jeviště - dramatické panoráma Středohoří. Najednou se vynořil vrchol Milešovky a před ním vrchol Košťálova se zříceninou. A to co jsme začali obdivovat, se znovu cudně zahalilo do bělavého závoje. Trpělivě jsme čekali na další představení, kdy se Středohoří opakovaně objevovalo a ztrácelo, ale nakonec slunce přece jen zvítězilo nad mlhou a naše snové kopečky se vynořily v plné kráse i s Lovošem. Nádherný pohled, při kterém se zatají dech.

Následoval výstup na bílou věž a ještě jsme obešli skalky pod věží, kde na nás čekalo překvapení v podobě velmi pestré květeny - ještě teď v polovině listopadu. Kvetla mateřídouška, hvozdík kartouzek (slzičky Panny Marie), divizna malokvětá, modrý hadinec obecný, rozchodník velký, bílý čistec přímý z čeledi hluchavkovitých a chrpa čekánek. Objevili jsme ještě velké růžové květy slézu lesního a fialové květy bodláku pcháče nízkého. Sluníčko dokonce přilákalo i motýly. Nad námi prolétla babočka paví oko a babočka kopřivová se vyhřívala na kameni. Pod námi nad polem poletovaly poštolky.

Nádherný podzimní den a správná středohorská pohoda. Jen neradi jsme se loučili s Hazmburkem, který jsme ještě obešli. Cestou jsme narazili na další rostlinu typickou pro Středohoří, a to žlutý starček přímětník. Obdivovali jsme Hazmburk z jižní strany, kde působí se svými ovocnými sady podobně jako některé další středohorské kopce, dojmem italské krajiny.

Jana Haasová

Památný křížek

Křížek u cesty. Dramatická oblaka. A v dáli – vlevo dole – Lovoš. Dá se uvěřit, že tento snímek byl pořízen v Lovosicích? Ani na pohlednici by takový záběr neudělal ostudu. Ale stačí nepatrně pohnout fotoaparátem a je po poezii. Tento krásný křížek s jasně vyznačeným rokem 1920 stojí beznadějně ztracen mezi garážemi s plechovými vraty za nadjezdem. Společnost mu dělá stožár vysokého napětí, nedaleké koleje a pár odpadků. Přála bych mu důstojnější místo. Ale to zřejmě nebude možné. Pracovník odboru kultury pan Paťha mi vysvětlil, že přemisťování podobných památek se zpravidla nedělá. Pouze v případě, že je památka z nějakých důvodů ohrožena. Jinak se ctí z historických důvodů místo, kde stojí. V tomto případě byl křížek na rozcestí. Odpojovala se zde pěší cesta do Lukavce. Vedla přes koleje, které tam v té době už byly, protože první nádraží se zprovoznilo 70 let předtím – v roce 1850. Pamětnice si vzpomíná, že v těch místech zastavoval vlak, když nebyl vpuštěn na nádraží. Strojvedoucí se tady dopouštěl hříchu, protože otvíral dveře, aby mohli vystoupit ti, kdo jeli na směnu do továrny. Zkracoval jim tak ze soucitu cestu. Dávno už není mezi námi a tak mi snad tam shůry – z nebeského nádraží - odpustí, že to na něj prozrazuji.

/as/, foto upravil (hv)

I v Lovosicích se chovala příroda v tomto mimořádně teplém lednu nezvykle. Ve Wolkerově ulici rozkvetl celý strom. 23. ledna byl první den, kdy bylo pod nulou, teprve další den napadl první letošní sníh. Louže ten den byly zmrzlé a tato ozdobná slivoň byla v plném květu. Je to příbuzná sakury, jen její květy jsou menší a jednodušší. K vlastnostem tohoto stromu patří také to, že vykvétá dvakrát do roka – kromě jara ještě na podzim. Protože odborník, který mi podal tyto zasvěcené informace, nechce být jmenován, alespoň mu touto cestou děkuji.

/as/, foto upravil (hv)

Dopis z Lucemburska

V červnovém čísle Lovosického dneška jsme otiskli v rubrice Veteráni článek pana Zdeňka Najmana o pana Otovi Bauerovi. V závěru pan Najman píše:

Během své válečné činnosti dosáhl čs. hodnosti rotmistr letectva v záloze. Vyznamenán čs. medailí,, Za chrabrost před nepřítelem” a vojenskou medailí,,Za zásluhy” II. stupně. Plně ovádal němčinu, angličtinu a francouzštinu.

Tolik údaje získané z Vojenského ústředního archivu v Praze. Protože jsem chtěl o jeho rodině vědět něco více, tázal jsem se na matrice městského úřadu v Lovosicích. Byl jsem ale odmítnut s oddůvodněním že to zákon nedovoluje. Obrátil jsem se tedy na obecní úřad v Malšicích, dále na sdružení Hadasa Tábor, které dokumentuje seznamy obětí holocaustu z regionu Tábora a nakonec na Státní okresní archiv Tábor, vše bohužel bezvýsledně. Údaje o rodině pana Oty Bauera se zde nenacházejí. Je ale možné, že rodina včas emigrovala, možná do Palestiny, nebo i do jiné země, kde nehrozil nacistický rasizmus.

Ani další osudy pana Oty Bauera se mě nepodařilo vypátrat.

V květnu 1991 byl pan Ota Bauer Ministerstvem národní obrany in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka letectva.

Zdeněk Najman

Tolik na připomenutí … nedávno zazvonil telefon a ozvala se dcera pana Bauera paní Helena Hošťálková, která dnes žije v Lucembursku. Chtěla nám předat další podrobnosti zejména z posledních let života svého otce. Poskyrl jsem jí číslo pana Najmana, autora seriálu o Veteránech 2. světové války a další už lze vyčíst z e-mailu, který vám přetiskuji v původním znění, to jest i bez diakritiky.

Vazeny pane Campulka,

vas clanek v 'Lovosicky dnesek' me moc potesil. Myslim si, ze par 'starsich' obcanu z Lovosic si na mého otce vzpomenou. Tatinek se po druhé svetové valce vratil do Ceskoslovenska  a 9.10.1946 se ozenil s 'laskou mladi' Annou Kaderovou z Prahy, kterou poznal v Lovosicich  v léte 1937.  V roku 1955 se narodila jeho jedina dcera Helena. Zil  v Praze az do 1969, kdy opustil s rodinou Ceskoslovensko. Opustil nas 20.3.2003.

Kdyby jste mel dalsi otazky, rada vam odpovim.

Ps. Dovolala jsem se pana Najmanova. Dal mi svoji adresu, tak mu napisu, jaky byl dalsi osud tatinka;

budu se tesit na Vase dalsi novinky z Lovosic

s pozdravem

Helena Hoschtialek