VETERÁNI

Dnes se budeme věnovat našemu krajanovi, panu Františkovi Altmanovi z Terezína. Narodil se 2. dubna 1904 v Terezíně. Vystudoval Obchodní akademii, po studiu se přihlásil k vojenskému letectvu. V letech 1924 až 1926 absolvoval elementární pilotní školu střídavě v Chebu a v Prostějově. V Chebu zároveň – v roce 1925 – absolvoval i poddůstojnickou školu. Na konci výcviku v roce 1926 vykonal pilotní pokračovací školu a následující rok tamtéž i pilotní stíhací školu. Po ní byl povýšen do hodnosti četař polní pilot – stihač a odvelen ke 40. stíhací letce. Po odchodu do civilu získal od Ministerstva veřejných prací Pilotní diplom pro veřejnou dopravu číslo 282 a stal se šéfpilotem Masarykova letecké ligy jako učitel létání.

Do zahraničního odboje odešel z republiky velmi záhy po okupaci a to 26. 4. 1939 útěkem do Polska. 3. 5. se přihlásil na československém konzulátě v Krakově. Krátce na to odplul z přístavu Gdyně do Velké Britanie, kde se 23. 5.hlásil na československém vyslanectví v Londýně u vojenského přidělence, podplukovníka Kally.

V následujícím roce byl přepraven do Francie, kde byl 14. 5. 1940 prezentován u československého náhradního tělesa v Agde a povýšen do hodnosti rotného. 6. 6. byl přeložen do doplňovacího střediska československého letectva v Bordeaux na pobřeží Biskajského zálivu. Po vpádu německých armád a zhroucení francouzské obrany odplul 19. 6. z Bordeaux ve skupině štábního kapitána Schejbala do Velké Britanie. 21. 6. vystoupil v přístavu Fallmouth na pobřeží kanálu La Manche. 23. 7. byl přijat do Britského královského letectva (Royal Air Force) v Cosfordu jako vojín – nováček (Aircraftman No.2 Class).

29. 8. byl povýšen do hodnosti Sergeant a uznány jeho pilotní schopnosti. Protože pro operační létání u 311. čs. bombardovací perutě měl přece jen už trochu vyšší věk, byl týž den přeřazen do 24. dopravní perutě v Hendonu, která byla součástí Transport Command.V roce 1941 byl postupně povýšen do hodnosti Flight Sergeant a posléze do hodnosti Warrant Officer. V dalším roce pak do nejnižší důstojnické hodnosti v RAF - Pilot Officer a v roce 1943 do hodnosti Flying Officer.

24. dopravní peruť zajišťovala vojenskou vzdušnou dopravu na území Velké Británie. Později udržovala spojení s Gibraltarem a osvobozenou částí západní Evropy. K těmto úkolm pro dopravu upravené bombardéry Wellington a Hudson, později i dopravní letadla Lockhead 12a, DH-95 Flamingo a Dakoty. Příklad: 4. 6. 1943 vozil bratra anglického krále, vévodu z Gloucesteru po vojenských základnách ve Velké Británii na letounu Lockhead 12A a 7. 9. 1943 letěl Flying Officer Altman se 6 cestujícími z Anglie do Gibraltaru.

2. 10. 1944 byl převelen k Czechoslovak Air Force Transport Pool (Československá dopravní skupina) a odtud k britské dopravní peruti Metropolitan Communication Squadron. Tato peruť přepravovala významné osoby, kurýry, poštu, nemocné a raněné.

Ve službách této peruti letěl na příklad Altman 17.10. 1944 s letounem Lockhead 12A s ministrem zahraničí Janem Masarykem, generálem Sergejem Ingrem a plukovníkem Španielem z Anglie do St. Omer ve Francii a druhý den zpět. Tento den byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant (poručík).

2. 6. 1945 letěl jako druhý pilot s dalším důstojníkem, Karlem Balíkem a letounem Dakota Mk III. po trati Hendon-Brusel-Plzeň-Praha Ruzyně za 4 hodiny 15 minut. 4. 6. letěli zpět.

Douglas Dakota Mk. I jménem „Zámek Windsor”

7. 6. přepravil na palubě Lockhead 12A z Hendonu do Frankfurtu nad Mohanem britského maršála Brooke – Pophama.

V létě 1945 se vrátil do republiky a zůstal prozatím ve vojenském letectvu. 1. 1. 1946 byl povýšen na nadporučíka letectva v záloze a demobilizován. Z amerického demobilu si koupil malý spojovací letoun Piper a provozoval jej na terezínském vojenském cvičišti.

Jeho další osudy se mi nepodařilo vypátrat, jen to, že tak jako většina západních letců byl v padesátých letech sedm let v komunistickém vězení. Zemřel v lednu 1980 při tragické nehodě ve věku nedožitých 76 let. V květnu 1991 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka letectva.

Byl vyznamenán čs. vojenskou medailí Za chrabrost před nepřítelem, čs. medailí Za zásluhy i. stupně, britským leteckým křížem Air Force Cross (AFC) a dvakrát britskou hvězdou Star 1939 – 1943.

Zdeněk Najman

Výstava „Erby šlechticů ducha a meče“.

Klub oldskautů „Lovoš“ Junáckého střediska „Brána“ Lovosice uspořádal výstavku „Erby šlechticů ducha i meče“ autorů skautů Víta Šimrala a Karla Snětiny z Roudnice nad Labem. Výstava byla zaštítěna starostou města Lovosic Janem Kulhánkem a uskutečnila se ve vstupní hale Městského úřadu v Lovosicích ve dnech 19.6. až 3.7.2006. Vernisáž výstavy se konala 19.6. v 11 hodin za účasti starosty města, skautů, pěveckého kroužku „Koťata“ a pracovnic odboru školství a kultury Městského úřadu Lovosice. Výstavu otevřel a zahájil krátkým projevem starosta Kulhánek a spoluautor výstavy bratr Kája Snětina.

Výstava je rozdělena do tří částí.

V prvé jsou erby východočeských šlechticů, podepsaných na jediném dochovaném stížném listě české šlechty proti upálení Mistra Jana Husa, adresovaném císaři a králi Zikmundovi. List se zachoval ve sbírkách Edinburghské university. Škoda, že ostatních sedm listů, obsahujících 352 jmen českých šlechticů podporujících Husovo učení se nezachovalo. Všem je nám známo, že Husovo upálení dalo signál k husitským bouřím, které rozčeřily hladinu tehdejší Evropy. Ve druhé části najdeme erby i zkrácený popis osudů husitských válečníků, kteří vzešli z tohoto pohnutého období našich dějin.

Výstavka je uzavírána expozicí erbů šlechticů – skautů, nositelů opravdového skautingu. Z jejich nedávných osudů lze vyčíst, že boj se zlem, jehož podobu nám představuje zápas svatého Jiří, patrona všech skautů, s drakem zla, by měl být náplní života opravdového skauta.

Květuše Janatová
foto (hv)

Učitelé jdou s námi po celý život

Vzpomínka na ně nás provází opravdu celým životem. Pravda je, že více vzpomínáme na učitele dobré, což většinou byli ti, kteří své povolání doopravdy brali jako poslání. Ti, kteří byli vyváženě přísní i laskaví, což se kupodivu nevylučuje, navíc - protože měli přirozenou autoritu - nás dokázali naučit více, než ti, kterým ta vzácná vyváženost chyběla

Mojí první školní vzpomínkou je paní učitelka Antonie Varhaníková. Líbilo se mi, že měla stejné jméno jako obě mé babičky. To, že na mne působila ona zmíněná vyváženost, jsem si uvědomil až v dávno zralém věku. Nevím, co mne tehdy tak rozzlobilo - hned v prvních dnech školy jsem se - říkám - nevím už proč - rozbrečel a řekl: tady je chlív, mně se tu nelíbí a já jdu domů! Žádná rákoska, tehdy ještě dost obvyklá kázeňská pomůcka, žádné hubování - domluva a za pět minut jsem už zase lámal: My máme mámu. Máma má mísu. Mísa má maso. Ó, my se máme ...

Druhou, ještě intenzivnější vzpomínkou, je paní Miroslava Pospíšilová, která mne a dalších třicet rozjívenců učila ve čtvrté a páté třídě. Rozjívenci ovšem- dík osobnosti paní učitelky - byli rozjívenci všude, jen ne při hodinách učitelky, kterou měli rádi třídní šaškové, primus třídy i ten, kdo nakonec s námi výše nepostoupil. Dá se o učiteli říci ještě něco lepšího?

Na druhém stupni, tedy od šesté do sedmé třídy nikdo, ale na konci sedmičky nás začal vyučovat fyzice pan František Pokorný, téměř dvoumetrový a jistě nejméně stokilový obr s burácivým hlasem. Měli jsme ho rádi a trochu se ho báli. Pravdou je, že v něm bylo méně laskavosti a  více přísnosti, to obojí však vyvažoval neskutečnou spravedlivostí. Dokázal svým dunivým basem seřvat i svého největšího oblíbence Jiřího Pichla, nebo mne - tehdy mezi chemickými slepci jednookého.

Spravedlivý a rovný byl i poslední můj oblíbenec mezi kantory, profesor průmyslovky, pan Vladimír Novotný, až později RNDr. Vždy byl připraven a přesto se komusi ze studentů povedlo nachytat ho při neznalosti nějaké maličkosti na periferii vyučovací látky. Většina kantorů by to zahrála nějakou elegantní hyperbolou do autu. Ne tak Chlór, jak jsme panu profesorovi přezdívali. Sice se trochu zarazil, ale v zápětí řekl: S tím si nejsem jist. Podívám se na to doma a v příští hodině vám řeknu, jak tomu je.

Vzpomínám, s jakou decentností vyřešil výchovný problém: známost dvojice z jedné třídy, která měla dopad na prospěch obou. Dopisem, který řekl vše a přesto ani kritizovaného studenta nepopudil, nakonec dosáhl toho, že zamilovaný student nejenže celkem se zdarem dokončil třetí ročník, ale na konci školy odmaturoval mezi nejlepšími.

Potkávám pana profesora již více, než pětaosmdesátiletého v ulicích města a těším se tomu, že ho mohu potkávat…

Jsem vděčen všem učitelům, ale tito čtyři byli počátkem i definicí mé životní osy.

-jč-