ZA DUBEM PÝŘITÝM

Tento teplomilný dub, menšího vzrůstu, často i keř s charakteristickými plstnatými větévkami roste také i v oblasti Českého středohoří, a to na stráni poblíž Dobrčic na Mostecku (mezi Mostem a Louny). Právě sem jsme nasměrovali náš výlet.

Z vlaku jsem pozorovala nejen květenu - rozkvetly již vratiče a mydlice lékařská, ale i oblačnost, která byla velmi zajímavá a proměnlivá. Obraz všech možných barev i tvarů se měnil během několika minut. Bílé kumuly volně rozházené, ale i seřazené do řádek, trochu níž kumuly světle i tmavě šedé, roztrhané, naopak hodně vysoko byly drobné beránky a řasy. Sluníčko svítilo, ale občas se schovávalo za mraky. Krajina se zrajícím obilím měnila svoji tvář.

Středohoří propadlo teď kouzlu okru a zlata polí, jejichž rovné i mírně zvlněné plochy jsou jakýmsi protipólem dramaticky se zvedajících zalesněných i nezalesněných kopců. Na několika místech nás zaujmou zcela nenápadné oblé vršíčky přímo v polích, které ve zralém obilí vyniknou odlišnou zelenavou barvou.

Jsme v Dobrčicích a vydáváme se k našemu místu. Podél cesty kvete narůžověle mydlice lékařská, která jemně voní. Vratič, třezalka, dokonce i starček přímětník, modré zvonky kopřivolisté. Naši stráň máme po levé ruce, na první pohled je jako každá jiná ve Středohoří - porostlá křovím, planými ovocnými stromy, tu a tam jeřáb, javor babyka a dub letní.

Stoupáme do stráně zarostlou cestičkou, zřejmě moc lidí tudy nechodí. Překvapí nás několik tmavších drobnějších motýlků s bílými skvrnami - nejspíše soumračníků jahodníkových, kteří tu poletují. Cesta nás dovede na okraj stráně, odkud je nádherný rozhled do mostecké krajiny, která pookřála po těžkém období, kdy byla sužována siřičitými dýmy elektráren. Před námi jsou kudrnaté homole Zlatníku, Želenického vrchu, Hněvínu, který se tyčí nad Mostem a dalších menších kopečků a velmi dobře viditelné jsou Krušné hory.

Pokračujeme v cestě, kde nás vítá krásně urostlý, bohatě rozvětvený bodlák pcháč bělohlavý, některé jeho hlavy již nasadily fialový květ. A není to jeden bodlák, je jich tu víc, jsou tu i další druhy - bělotrn obecný a menší máčka ladní. Kvete tu jetel zlatý, růžový jetel prostřední, žlutá komonice lékařská, řepík lékařský, svízel syřišťový, svými listy a plody se prozradí kozinec sladkolistý, další zajímavá rostlina s tenkými lístky z čeledi vikvovitých - vlnice obecná, tu a tam kvete mochna přímá. Poletují tu soumračníci rezaví, okáč bojínkový i bělásek. Pozorujeme včelky a čmeláky na květech bodláků.

Z trávy na nás tu a tam juknou malé i větší kameny tmavě šedý tefrit s rezavě červenavými ploškami. Ani kámen není bez života. Jsou prohřáté sluncem a jeden z nich přilákal luční kobylky, které se tu vyhřívají - je jich tu dvanáct, malé i trochu větší. Na druhém konci kamene je další "slezina" kobylek. Chvíli je s nadšením pozorujeme a pak se vydáváme za duby šípáky, kvůli nimž jsme sem jeli. Budou určitě támhle ve svahu. kde je více keřů a stromů, máme to na dosah, ale musíme odbočit z cesty a sestupovat po šikmém svahu.

Jenže i nás zlákají kameny k posezení. Neodoláme. Díváme se do krajiny i kolem sebe. Mraky mění své tvary a putují, ale ničím nehrozí. Pozorujeme kroužící káňata. Kdesi dole hraje ptačí orchestr.... Naši pozornost upoutá letící červenavý motýlek, který k naší radosti usedne na květ bodláku, složí způsobně křidélka, přesně tak, abychom si ho mohli dobře prohlédnout. Tmavě tyrkysová křídla s výrazně červenými skvrnami. Vřetenuška tužebníková. Její zbarvení je výstražné, vylučuje kyanovodík, takže milí ptáci, raději se vřetenušce vyhněte.

A teď vzhůru nebo vlastně dolů k našim šípákům. Sestup je dost krkolomný, Prodíráme se doslova džunglí, prohlížíme si jednotlivé keře - snad tenhle.... ne, je to hloh, tady je doubek, ale letní.... Míjíme další keře a stromy, ale ten náš šípák s plstnatými větvičkami nikde. Sešli jsme na hlavní cestu právě u tabule informující o přírodní rezervaci.... Tak nevíme jestli je to nějaký žertík anebo jsme šli špatně. Zdá se, že asi to druhé. Bohužel už nemáme čas znovu prolézat stráň a opakovat sestup, takže šípáky nakonec vzdáváme. Nevadí, i tak se budeme se vracet obohaceni o nádherné zážitky a dojmy.

Před námi už je jen cesta na nádraží - pod Lovošem pole slunečnic a v mé mysli melodie a slova zamilované písničky Inky Zemánkové. Jenomže ouha – Tak jako slunečnice každý den otáčí se za sluncem...a ty podlovošské slunečnice jsou všechny otočené ke slunci zády.... dívají se, jak se zdá, za Řípem....

Jana Haasová

Carinthia - Kärnten – Korutany

V pondělí 12. června se v klubovně Kulturního střediska Lovoš uskutečnila poslední přednáška letního cyklu zeměpisných lekcí, tentokrát s tématem Korutany. Přednášející RNDr. Ludvík Kopačka je profesorem na přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy – jeho vědecko-výzkumné zaměření zahrnuje hlavně dlouhodobý vývoj a změny českého hospodářství a průmyslu s důrazem na transformační a restrukturalizační procesy po roce 1989, širší mezinárodní souvislosti a cestovní ruch České republiky a světa. V Lovosicích se uvedl ve své první přednášce besedou o Austrálii, v květnu 2001 besedoval v rámci geografických přednášek na téma Slovinsko – ráj milovníků malebné alpské přírody a při své poslední návštěvě se věnoval sousedovi Slovinska, Rakousku a to spolkové zemi Korutany (něm. Kärnten).

Korutany nebo i Korutansko (anglicky Carinthia, německy Kärnten, slovinsky Koroška) jsou spolková země na jihu Rakouska. Mají rozlohu 9 536 km², počet obyvatel se pohybuje kolem 560 000. Hranici s Itálií a Slovinskem tvoří na jihu Alpy, od Salcburska jsou na severu odděleny Taurami. Na východě sousedí s Štýrskem a na západě s Východním Tyrolskem. Největší řekou je Dráva. Hlavním městem země je Celovec (německy Klagenfurt). Dalším významným městem je Villach (slovinsky Beljak, česky Bělák); tato dvě města jsou ekonomicky velmi spojena. Slovinská menšina, asi 25 000–40 000 osob, je soustředěna na jihovýchodě státu. Hranice mezi současným Rakouskem a Slovinskem byla stanovena v referendu 10. října 1920.

Korutany se také dříve nazývaly Kraňsko (město Krainburg – Kranj) a v zemi jsou dodnes dvojjazyčné nápisy. Energetika je zde založena na vodních elektrárnách a v oblasti jsou stovky přehradních nádrží. V Korutanech zvou ke koupání velká jezera, kupř. Wörther See, Ossiacher See a Millstätter See. Na jejich území se vypíná nejvyšší hora Grossglockner. RNDr. Kopačka nás nejprve stručně seznámil s mapou země a uvedl, že Korutany jsou pestrost sama.

Ukázka začala údolím Maltatalpodél přehrady pod masivy ledovcových třítisícovek kolem tůní a vodopádů (vodopád Melnik). Následovaly diapozitivy městečka Gmünd s dálnicí v pozadí, hřbitovem v popředí a prohlídkou muzea Porsche.

Viděli jsme také Národní park NOCKBERGE, kde místní obyvatelé v referendu zakázali sjezdovky. RNDr. Kopačka nás také informoval o tzv. Kärnten Card (cena cca 35 Euro), se kterou je přístup téměř do všech korutanských přírodních i kulturních stánků (kromě proslulého miniaturního městečko Minimundus).

Překrásná jsou horská jezera, například Ossiacher See. Z vrcholu GERLITZEN je na jezero pěkný výhled z výšky. Nejkrásnější rozhledna Korutan je PYRAMIDENKOGEL, kde vás výtah dopraví na vyhlídkovou plošinu s nádhernými pohledy na oblast jezera WÖRTHER SEE. Po všech jezerech je možno podniknout vyhlídkovou plavbu.Voda v jezerech je křišťálově čistá a díky téměř středomořskému klimatu tohoto koutu Rakouska také nádherně teplá. Již v dávné historii shledalo mnoho mocných Korutany ideálním místem pro život a tak nejeden kopec či městečko zdobí hrad nebo zámek. Na diapozitivech jsme zhlédli také nejmenší lázně na světě – Karlbad, které se chlubí 300letou tradicí.Přehrady, ledovce, vodopády, zámky, malebné horské chaty, všude útulno a čisto. Lidé prý hodní a pracovití – alespoň dle zkušenosti Dr. Kopačky. Vřele doporučoval návštěvu této malé půvabné země, velké asi jako náš kraj. A také nás pozval na zářijovou přednášku, kterou připravuje organizátor geografických přednášek Dr. Líska o Kanadě.

Hz

Globální oteplování aneb sledujme jeho náklady a výnosy a nedělejme z něho politikum

Motto: Vzestup množství kysličníku uhličitého v ovzduší umožní budoucím generacím žít v teplejším podnebí [1895]; (Svante August Arrhenius, 1859 - 1927)

Cílem tohoto článku je odpovědět na dvě otázky. První otázka je věcná: Jak se bude vyvíjet průměrná globální teplota na Zemi v dalších letech a čím je tento vývoj ovlivněn? Druhá otázka je ekonomická: jaké náklady a jaké přínosy vzniknou, budeme-li chtít vývoj průměrné globální teploty na Zemi v dalších letech ovlivnit ?. Protože tzv. globální oteplování náleží do kategorie „klimatické změny“, uvedu nejprve několik slov o „skleníkovém efektu“ a „klimatu“.

Ke skleníkovým plynům patří oxid uhličitý, metan, oxidy dusíku a vodní pára. Nazývají se tak proto, že jsou-li přítomny v atmosféře, propouštějí krátkovlnné sluneční záření, které ohřívá povrch Země. Z povrchu Země je zpětně vyzařováno dlouhovlnné (IR) záření, jehož velká část je těmito „skleníkovými plyny“ absorbována, což ohřívá nižší vrstvy atmosféry a povrch Země. Skleníkové plyny zvyšují teplotu Země asi o 21o C až 30o C. Bez skleníkových plynů by Země byla jen zmrzlou koulí. Skleníkový efekt způsobuje, že je Země pro nás obyvatelná.

Je vhodné připomenout rozdíl mezi počasím a podnebím neboli klimatem. Počasí sleduje a zkoumá např. teploty, srážky, směr a rychlost větru v jednotlivých dnech, měsících nebo letech. Klima se zabývá těmito jevy a jejich zprůměrovanými charakteristikami za 50 nebo 100 let či spíše za ještě delší dobu. Výrazné odchylky od průměrných klimatických charakteristik se nazývají anomálie. Teplejší, chladnější, sušší nebo vlhčí rok (nebo několik let za sebou) je anomálie, ne změna klimatu. Za dobu existence Země je zaznamenáno mnoho změn klimatu. Dlouhodobé změny se počítají v milionech let, krátkodobé trvají asi jeden tisíc až šest tisíc let.

Průměrná globální teplota se za poslední století zvýšila o 0,6oC a je pravděpodobné, že část tohoto zvýšení způsobil člověk. Na následujícím obrázku je vývoj průměrné globální teploty měřené přístroji v období od 1856 až 2000. Průměrná globální teplota je udávána jako vážený průměr teplot vzduchu nad pevninou a nad mořskou hladinou.

Obr. 1 - Průměrná globální teplota.- v období 1961 až 1990 byla 14°C. Světlá čára ukazuje skutečný roční průměr měření, černá čára je klouzavý devítiletý průměr. Zdroj: Jones at al., 2000, 2001.

Z předchozího obrázku je zřejmé, že celý vzestup teplot ve 20. století byl ve dvou obdobích. První období bylo mezi roky 1908 až 1945, druhé období začalo rokem 1976 a trvá do dneška. Druhé období dobře zapadá do strachu ze skleníkového efektu, protože vzestup průměrné globální teploty asi o 0,5oC byl doprovázen vzestupem koncentrace CO2 v atmosféře z asi 6,6 ppmv CO2 na asi 7,3 ppmv CO2 (ppmv je „objemová miliontina“, tzn. počet objemových jednotek nějaké látky v jednom milionu objemových jednotek atmosféry). Vzestup teploty v období 1908 až 1945 je ale velmi obtížné spojovat s činností člověka, protože koncentrace CO2 v atmosféře se v tomto období zvýšila z počátečních 6,0 ppmv CO2 jen asi na 6,1 ppmv CO2 . V období 1946 až 1975 stoupla koncentrace CO2 v atmosféře z asi 6,1 ppmv CO2 na asi 6,6 ppmv CO2, ale tato změna žádné zvýšení průměrné globální teploty nepřinesla. Proto nelze považovat za prokázané, že zvýšení CO2 v atmosféře se rovná zvýšení průměrné globální teploty.

Pro IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change - Mezivládní panel pro změnu klimatu) je základní otázkou „jaký bude vývoj teplot v budoucnu ?“. První zpráva IPCC z roku 1990 předložila základní scénář, nazvaný „pokračování v dosavadní praxi“ („business-as-usual“). Tento základní scénář měl být srovnáván s jinými scénáři vývoje předpokládaných emisí skleníkových plynů. V roce 1992 se scénáře aktualisovaly a jejich počet byl zvýšen, aby bylo možné zkoumat vlivy značné nejistoty budoucího vývoje emisí skleníkových plynů. V roce 2000 byla ale koncepce IPCC pro třetí zprávu znovu změněna. Vzniklo celkem 6 základních scénářů vývoje, ale ... „IPCC požaduje, aby ani jeden ze scénářů nepředpokládal snížení emisí skleníkových plynů a to ani na základě již přijatých dohod“. Tento podivný požadavek IPCC představuje scénáře nejhoršího možného vývoje. Přitom IPCC dnes výslovně odmítá předpovídat budoucnost a místo toho předkládá ideu, kterou nazývá „vyprávění příběhů za pomoci počítačů“.

Předpověď klimatické citlivosti v rozmezí 1,5o C až 4,5o C se již 25 let nezměnila, což svědčí o nedostatcích modelů - nevíme totiž, zda zdvojnásobení koncentrace CO2 povede ke spíše malému nebo naopak dramatickému vzestupu průměrné globální teploty. Všechny používané modely zatím uvádějí pravděpodobně zcela nesprávně vliv aerosolů, zpětné vazby vodní páry a vliv oblačnosti. Všechny tyto dosud zkoumané vlivy ukazují přitom nízkou klimatickou citlivost, tedy vliv spíše na úrovni 1,5o C.

IPCC ve své zprávě z roku 1996 přiznal, že „proti oteplování způsobenému růstem emisí skleníkových plynů působí zvýšené emise sulfátových aerosolů“. Nejistá je zpětná vazba vodní páry v atmosféře, která by měla zesilovat oteplovací účinek CO2. Zatím nebyl vliv zpětné vazby vodní páry na zvýšení průměrné globální teploty měřením teploty v troposféře potvrzen. Třetí neznámý vliv na globální oteplování způsobuje oblačnost. IPCC ve své zprávě Climate Change 2001: The Scientific Basis píše: „... pravděpodobně největší nejistota v budoucích projekcích klimatu vyvstává kvůli mrakům a jejich interakci se slunečním zářením. Oblaka jsou v simulacích klimatu významným zdrojem potenciálních chyb. ... Další nejistoty vyplývají ze srážkových procesů a z obtíží při správné simulaci každodenního cyklu i objemu a četnosti srážek.“

V březnu 2001 byly ve věstníku Bulletin of the American Meteorological Society publikovány údaje výzkumu o vlivu oblačnosti na změny globální teploty. Tyto údaje ukazují, že vyšší teploty u mořské hladiny významně souvisí s menším počtem oblak (zvýšení teploty o 1oC způsobí snížení objemu oblačnosti ve vyšších vrstvách o 22%), což umožňuje účinněji ochlazovat Zemi únikem IR záření a zabraňuje změnám povrchové teploty v tropech. Autoři studie dokazují, že tato negativní zpětná vazba sníží již 25 let nezměněný odhad rozptylu klimatické citlivosti z 1,5oC až 4,5oC na rozptyl 0,6oC až 1,6oC.

V ekonomických předpovědích se ve všech základních scénářích v budoucnosti počítá s vyšším příjmem na hlavu, a to pro dnešní průmyslové země asi o 50%, pro rozvojové země asi o 75%. Celkem tyto základní scénáře předpokládají příjmy vyšší o více než 107 bilionů USD, což je asi 20x více než celkový náklad globálního oteplování.

Dnes se vydává na životní prostředí téměř 2% HDP. Kdybychom i nadále dávali téměř 2% stále rostoucího HDP, dostalo by životní prostředí za celé 21. století asi 18 bilionů USD, což jsou zdroje téměř 6x vyšší než úhrnné ekologické náklady tohoto století. Globální oteplování podle dosavadních poznatků nesníží produkci potravin, pravděpodobně nepovede k větší četnosti a intensitě bouří nebo hurikánů, nerozšíří malárii ani nezpůsobí více úmrtí. Je také nepravděpodobné, že by přibylo obětí záplav, protože mnohem bohatší svět se bude moci lépe chránit. Náklady globálního oteplování se ale odhadují na 5 bilionů USD.

Zdá se, že s tak nákladným globálním oteplením by se mělo udělat něco radikálního. Ekonomické analýzy ale ukazují, že by bylo daleko dražší razantně snížit emise CO2 než platit adaptace na zvýšenou teplotu.

Ekonomická analýza prokazuje, že plnění dohod z Kyóta se zahrnutím závazků rozvojových zemí a tedy bez globálního obchodování s emisními právy by způsobilo čistou ztrátu. Přitom dohody z Kyóta ovlivní globální oteplení pouze snížením o 0,15oC v roce 2100, což by znamenalo odklad růstu teploty jen asi o 6 let. Pokud by byly dohody z Kyóta sjednány bez globálního obchodování s emisními právy, byl by náklad takové podoby Kyótského protokolu pro USA vyšší než náklad zajištění čisté pitné vody a základní hygieny pro celý svět. Nezavedou-li se v rámci Kyóta žádné mechanismy obchodování, náklady budou asi 1 bilion USD, tedy téměř pětinásobek nákladů celosvětové potřeby pitné vody a základní hygieny.

Z tohoto hlediska je naprostým nesmyslem usilovat o omezení emisí na úroveň roku 1990. Čistý náklad pro společnost by vzrostl asi na 4 biliony USD, což je prakticky srovnatelné s náklady na obranu před důsledky globálního oteplování. Zdá se, že je třeba opatrně zvažovat zásahy proti globálnímu oteplování. Podle ekonomických modelů hodnotících důsledky různých opatření „boje proti globálnímu oteplování“ je nápadné, že i při započítání různých chaotických následků bude optimální politika zahrnovat do poloviny 21. století jen malá omezení emisí CO2. Schůzka všech tvůrců ekonomických modelů dospěla k závěru, že „... současná hodnocení ukazují, že optimální politika vyžaduje umírněnou úroveň regulace CO2.“ (Nordhaus W.D., 1998; Economics and Policy Issues in Climate Change).

Globální oteplování je první závažný problém, jehož celosvětové náklady mohou být kolem 5 bilionů USD. Volba způsobu tohoto řešení je ale druhý závažný problém, protože vhodně volené zásahy sníží náklady globálního oteplování o několik set miliard USD, zatímco jiné akce by svět stály biliony až desítky bilionů USD navíc k tomu, kolik bude stát samo globální oteplování. Proto diskuse o globálním oteplování není jen volbou optimálního ekonomického řešení, ale hlavně volbou budoucí politické podoby společnosti. Všechna varovná prohlášení IPCC nakonec končí návrhem „změňte životní styl, odkloňte se od spotřeby, místo bohatství zvolte volný čas, místo kvantity kvalitu, přijměte pomalejší automobily, cestujte na jízdních kolech a plachetnicích, a spalujte biomasu“. (Metz, Davidson, Swart, Pan; 2001; Climate Change 2001: Mitigation).

Závěr: vytváření strašáků, odpovědná politika, a dvě poznámky a motto na konec

Bod 1. Musíme vědět, o čem causa „globální oteplování“ je - chceme řešit globální oteplování co nejefektivněji nebo to má být předstupeň pro politické projekty? Chceme-li uvažovat jasně, musíme oddělit problém „globální oteplování“ od problému „celosvětová politická změna“ a nesnažit se je řešit současně.

Bod 2. V cause „globální oteplování“ bychom neměli utrácet značná množství peněz na to, aby se nepatrně (o 0,15oC za sto let) snížila průměrná globální teplota. Jednak by to znamenalo špatné využití zdrojů, jednak bychom tímto značným množstvím peněz mohli efektivněji pomoci rozvojovým zemím. Kdybychom tyto peníze investovali přímo v rozvojových zemích, pomůžeme jejich obyvatelům a současně i v budoucnosti jejich potomkům, přičemž je prokázáno, že návratnost investic v rozvojových zemích je mnohem vyšší než výnos investic do boje s globálním oteplováním. Chceme-li vědět, o jaký problém jde, uvědommež si, že Kyótský protokol bude pravděpodobně stát minimálně 150 miliard USD ročně, přičemž UNICEF odhaduje, že pouhých 70 až 80 miliard USD ročně by zajistil všem lidem „třetího světa“ přístup k základním potřebám, jakými jsou podle UNICEF zdravotnictví, školství, čistá voda a hygiena. Ještě důležitější je, že kdybychom zvládli investovat v rozvojových zemích tak veliké investice, získaly by tyto země lepší infrastrukturu a přístup ke zdrojům a mohly by se lépe připravit na dopady budoucího (pravděpodobně však ne tak výrazného) globálního oteplování.

Bod 3. Náklad globálního oteplování se odhaduje na 5 bilionů USD. To ale není ta nejdůležitější částka, o kterou jde. Za nejdůležitější profesor Lomborg považuje „dovést rozvojové země k bohatství a dát občanům rozvinutých zemí ještě větší příležitosti“. V globálním měřítku je celkový světový příjem asi 895 bilionů USD. Kdybychom zvolili cestu zaměřenou na životní prostředí v globálně propojené ekonomice, ztratí lidstvo asi 107 bilionů USD, tedy asi 12% potenciálního příjmu. Kdybychom si vybrali regionální přístup s důrazem na ekologii, ztratí lidstvo asi 140 bilionů USD. Volba regionálního přístupu se zaměřením na ekonomiku znamená ztrátu asi 274 bilionů USD. Z tohoto pohledu se nabízí jediná priorita: je třeba klást důraz na zajištění ekonomického růstu, zvláště ve „třetím světě“, a zároveň zabezpečit globální charakter ekonomiky, což jsou úkoly, které si svět vytkl v rámci Světové obchodní organisace (WTO - World Trade Organisation).

Uspokojuje mne, že to, co určí budoucnost naši i našich dětí, se nebude rozhodovat v rámci IPCC, ale v rámci WTO.

Bod 4. Na konec jsem avisoval dvě poznámky a motto - tady jsou.

(1) Všechny částky v USD jsou ve stálých cenách roku 2000.

(2) Do dnešního dne jsem nikde nečetl věrohodné vysvětlení vzestupu průměrné globální teploty v letech 1908 až 1945 při nepodstatném (o 0,1 ppmv CO2) vzestupu CO2 v atmosféře ani věrohodné vysvětlení toho, že při vzestupu o 0,5 ppmv CO2 v období 1946 až 1975 se průměrná globální teplota nezměnila.

Závěrečné motto: „Doufat, že snížíme emise skleníkových plynů cestou úspor je stejně naivní, jako chtít brzdit rozjíždějící se lokomotivu pavím perem“ [2005] (Daneš Burket, člen výboru České nukleární společnosti).

František Ptáček

Maska (každý ji má)

„Hedvábnou rukou přítele vybírej a drž železnou,“ vtloukávala do mě maminka již od dětství.

Dnes už vím, jakou cenu má pár těchto slov…

Když se podívám zpátky na svou minulost, skládá se z mnoha výboček a nouzových přistání. Snaha působit na lidi tak, abych se jim zalíbila, byla zbytečná, přinesla mi spoustu falešných lidí, kteří se vydávali za mé přátelé a jen užírali z mého „koláče slávy.“ Škoda jen, že ho nesežrali celý, mohla jsem všemu předejít.

Úsměv napravo, úsměv nalevo, zesměšnit kamaráda. To byla daň. To byla daň, kterou jsem musela odvádět, posléze i s úroky.

Do stejné třídy se mnou chodil jeden zvláštní kluk. Jmenoval se Herbert. To, co mu příroda ubrala na krása, přidala na rozumu. Jejich domek neležel v žádné vilské čtvrti, nosil hnědé, zahradní kalhoty, které držely pohromadě snad jen silou vůle, mikinu s kapuci, která rozhodně nebyla posledním módním hitem a ošoupané tenisky, které jsem mu ale tajně záviděla. A proto se chudák Herbert často stával terčem narážek a posměšku a bohužel i z mé strany.

Kdykoli jsem si potřebovala upevnit své postavení, byl tady Herbert. „Hej ňoumo, chceš přijít na oslavu mých narozenin?“ „Eeehm, to bych moc rád, mohl bych přinést…“ „Šetři s dechem, nikdo tě přece nepozval.“ Salva smíchu, která mi zněla za zády, mi dodávala patřičné uspokojení. Jen bláhově jsem si myslela, že mám všechno. Krásu, chytrost a spoustu přátel za zády, kteří mě obdivují a že on nemá nic. Až mnohem později se ukázalo, jakou věc nesmírné ceny Herbert vlastnil, o které jsem já neměla ani ponětí…

Dny ta sebou plynuly nudně, jak písmena v abecedě-zkrátka stereotyp, ale termín mých narozenin se den ode dne blížil. S partou jsme se shodli, že pozvat Herberta není zase tak špatný nápad. Kdyby náhodou nálada vázla, budeme mít Herberta – živý terč.

„Nechte mě, proč si nenajdete někoho jiného na ty vaše výlevy?“ Pokorně a se slzami v očích, které se derou ven i přes majitelovu snahu je udržet v jamkách očí, prosí Herbert. Nedivím se mu. Nevím, komu by bylo příjemné, plácání lžičkou na své nahé tělo, která je před každým novým úderem zahřátá nad zapalovačem. Je mi ho líto, každým jeho dalším bolestným zapojením se musím víc a víc držet, abych nezačala křičet „Tak už ho nechte, nechte ho být, co vám udělal? Dejte mu už konečně pokoj.“ Bohužel jsem dobrá herečka s velkou kontrolou nad svými emocemi. Usmívám se – jsem naprogramovaný stroj.

„Adri, Adriano, pojď se k nám taky přidat, je to zábava,“ přemlouvají mě kluci. Takhle bylo mé mučení docela pasivní a představa, že se aktivně zapojuji do jeho utrpení mi dere slzy do očí. Hlavně na sobě nenechat nic znát. Nemůžu se shodit. „Jasně, už jdu. Vždyť jste doteď vypadali, že k tomu nechcete nikoho jiného pustit.“ Sahám po lžičce a zapalovači, kterou mi podávají. Při přípravném aktu se mi třepou ruce, svádím to na zimu – v srpnu, jak podlé… Když vzhlédnu od lžičky mé oči se střetnou s Herbertovýma. Není v nich nenávist, jak tomu bylo doposud, spíše strach a zklamání. „Ty přeci nejsi taková, proč si na to hraješ, nedělej to,“ vydá po chvíli ze sebe. Zprvu jsem měla pocit, že se zase o slovo hlásí mé druhé já – mé pravé já, ale ne, byl to opravdu Herbert, ňouma, kluk v zahradníkách. Možná si ani neuvědomoval, jak do mě vidí, mohl ve mně číst, jak v otevřené knížce, byla jsem opravdu tak průhledná? Z mých myšlenek mě vytrhli až kluci, kteří se dovolávali mého protestu na předešlá Herbertova slova. Nesmím zklamat. Ale koho? V mé duši se strhává boj. Mé ego versus spravedlnost, upřímnost, možná i soucit. Dnes už vím, že zvítězit se dá i tak, že nechám vyhrát to správné, ale tenkrát…. „Tobě asi hráblo,ne? Náš Herbertek si myslí, že mě zná, ale to ses hošánku šeredně sekl.“ Lžička sviští vzduchem. „Plesk, au, plesk, plesk…“

VHM