Čtvrtá změna rozpočtu

a současně i změna poslední je připravována na páté zasedání Zastupitelstva města, plánované na 24. listopadu. V tomto příspěvku vás seznámíme pouze s návrhem, který může být na této schůzi i výrazně pozměněn. Definitivní verzi vám pak přineseme až po tomto zasedání v příštím čísle.

Jak tomu bylo minule, tak i tentokrát dochází k výrazným změnám, protože původně neplánované vyšší příjmy do rozpočtu (12,370 mil. Kč) dovolily značně posílit i výdajovou část. Zmíněné příjmy jsou tvořeny účelovou dotací Ministerstva financí na opravy komunikací ve výši 7,650 mil. Kč, mimořádnými příjmy v úrovni 4,652 mil. Kč (z toho prodej nemovitostí 3,300 mil. Kč a pokuty za poškozování životního prostředí za 1,59 mil. Kč) a účelovou dotací Ústeckého kraje na neinvestiční výdaje 100 tis.Kč.

Návrh rozdělení dotace na opravy komunikací předpokládá použití 2,1 mil. Kč na opravu chodníků v Dlouhé ulici (I.etapa), 2,1 mil. Kč na úpravu vnitřního traktu ul. Osvoboditelů, 2 mil. Kč na opravy vozovky a chodníků do DPS a 1,45 mil. Kč na opravu schodů a osvětlení přechodů v ul. Osvoboditelů.

Z mimořádných příjmů se počítá s využitím 3,776 mil. Kč na 14 dílčích akcí. Nejvyšší částka 1,2 mil. Kč je navrhována na nákup multikáry, 437 tis.Kč potřebujeme na skrývku zeminy na I.zóně pro archeologický výzkum, 410 tis.činí daň z převodu nemovitostí (pozemek pro INDES INVEST), o 400 tis. budou zvýšeny náklady na odvoz odpadů a další položky se pohybují pod hodnotami 300 tis.Kč. Zde se i počítá s příspěvkem 218 tis.Kč na původně pozastavený nákup počítačů pro 1.ZŠ.

Dále je navrhováno 13 přesunů mezi existujícími rozpočtovými položkami v celkové úrovni 1,115 mil. Kč. To jsou ale drobnější částky (zde vyniká jen 260 tis. na projekty pro cukrovar), které nemění strukturu rozpočtu. Poslední částí je pak návrh na použití 916 tis.Kč z obecní rezervy na havarijní opravy ve školách a v nebytovém hospodářství. Tento výdaj ale jen nepatrně převyšuje přebytek z mimořádných příjmů, takže rozpočtová rezerva zůstává zhruba v původní výši. Celkový vzhled rozpočtu po 4.změně je pak následující:

JiH

Veteráni II. světové války

Dalším válečným vysloužilcem, o kterém vám přinášíme několik informací, je pan Viktor Perner, původem z Terezína, kde se narodil 27.5.1911. Na rozdíl od mnoha jiných byl vojákem již od roku 1933, kdy v řádné základní vojenské službě absolvoval důstojnickou školu a až do roku 1939 sloužil u cyklistického praporu v Levicích na Slovensku. V létě 19839 illegálně odešel do Polska a odtud byl odeslán lodí do Francie, kde nastoupil do Cizinecké legie. Jako legionář sloužil v severní Africe u 15. pluku senegalských střelců.

V roce 1940 byl vrácen do Francie k nově se formující 1. československé divizi. Zde působil jako štábní důstojník. Po porážce Francie byl v červnu téhož roku evakuován do Anglie. V roce 1942 byl na vlastní žádost přeložen k Svobodným Francouzům generála De Gaulle. Sloužil u 4. pochodového praporu jako velitel kulometné roty. V roce 1943 s praporem válčil opět v severní Africe – v Tunisku, v roce 1944 v Itálii a v roce 1945 ve Francii. V březnu 1945 na průzkumné akci poblíž města Nice utrpěl těžké zranění s trvalými následky. Skončil jako kapitán francouzské armády a jako takový byl vyznamenán mnoha francouzskými vyznamenáními, například Řádem osvobození, Řádem Rytíře Čestné legie, čtyřikrát Francouzským válečným křížem, medailí Za zranění a dalšími.

V říjnu 1945 se vrátil do vlasti, kde nastoupil jako důstojník generálního štábu v Praze. Rok na to byl povolán jako přednášející na Vysokou školu válečnou v Praze, později i na podbnou školu do Paříže. Po návratu pracoval opět na generálním štábu až do roku 1950. Pak ještě tři roky přednášel jako profesor pražské Vysoké školy válečné, posléze odešel do výslužby v hodnosti podplukovníka generálního štábu. Usadil se v severních Čechách a pracoval v zemědělství.

Rok před smrtí mu Francie udělila vysoký řád Důstojník Čestné legie. Zemřel 10.2.1997 v Dolním Podluží.

Zdeněk Najman

Jak Čechoslováci vyhráli námořní bitvu na Bajkale

Tato připomínka doby, kdy Čechoslováci bojovali o svůj samostatný stát, využívá text článku Jiřího Brebera, syna jednoho z účastníků těchto bojů. Jedním z důvodů, proč byl tento článek napsán, je nesouhlas s tvrzením, že naše státní samostatnost nám „spadla do klína“ bez velikého úsilí. To ale není pravda. A zatímco o bitvě u Zborova v červenci 1917 se snad občas některý novinář zmíní, o bitvě na Bajkale (od 15.7.1918 do 20.8.1918) se nepíše.

Jiří Breber napsal svůj článek podle nepublikovaného „Válečného deníku, 1914 až 1920“ svého otce, pplk. Františka Brebera, účastníka Ušakovova desantu, a podle kroniky „Za svobodu“ (Praha, nakladatelství Za svobodu, 1929). Tuto kroniku editoval gen. Rudolf Medek.

Ve dnech od 15. července 1918 do 20. srpna 1918 provedli českoslovenští legionáři válečnou operaci, která zlomila poslední odpor bolševických vojsk v Pobajkalí. Otevřeli si tak cestu do Vladivostoku a tím i k návratu na evropské válčiště. Uskupení československých, bělogvardějských a kozáckých oddílů velel plukovník Rudolf Gajda, jehož český štáb byl doplněn o několik ruských důstojníků.

Nepřítel měl velmi dobře rozmístěné své jednotky v terénu, který tvořil přirozenou pevnost. Na severu se rozkládalo obrovské jezero Bajkal a na jeho jižním břehu tvořilo téměř nepřekročitelnou hradbu pásmo hor s příkrými zalesněnými svahy. Na bouřlivém a nevypočitatelném Bajkalu měly bolševické oddíly silné loďstvo s ledoborci Bajkal a Angara. Ledoborec Bajkal kdysi zajišťoval přes jezero přepravu celých vlaků až do doby, kdy carská vláda uskutečnila rozsáhlý inženýrský projekt, který znamenal proražení třiceti devíti tunelů a vybudování dalších odvážných staveb (hlavně mostů a galerií) ve skalách jižního břehu jezera. Ještě před příjezdem ešalonů s Čechoslováky vybavili bolševici oba ledoborce děly a kulomety. Obě mohutné lodě doplňovala skupina menších parníků a motorových člunů, které byly také dobře vyzbrojeny a měly silné posádky.

Úzké údolí na jižním břehu jezera s železniční tratí vedoucí již zmíněnými mosty a tunely střežily silné a dobře vyzbrojené oddíly bolševiků-internacionalistů (hlavně Němců a Maďarů, ale patřila k nim nepočetná kulometná rota českých komunistů). V tomto terénu by přepravě československých ešalonů po magistrále do Vladivostoku nepomohl ani jejich případný úspěšný čelní útok. Úspěch přinesl osvědčený Gajdův manévr – „hluboký obchvat“. Současně s obchvatem začal frontální útok československých legií podél řeky Angary, která z Bajkalu vytéká. Legionáři se zmocnili malého parníku Sibirjak. Vybavili ho dělem a ten útočící přední oddíly doprovázel. Oddíly rudých se báli velkého střetu a stále ustupovali. Proto mohli legionáři získat ještě několik malých lodí, které bolševici nestačili zničit. Při obchvatném manévru se jedna rota bělogvardějců z nikolajevského pluku dostala na skály nad železniční stanicí Bajkal. V té stál bolševický technický vlak s nákladem asi 40 metrických centů dynamitu, kterým chtěli při ústupu rudoarmějci tunely na trati zničit. Překvapivý útok ručními granáty ze skal nad stanicí ale způsobil katastrofální výbuch, který smetl nejen celý vlak, ale zcela zničil i železniční stanici, vodárnu a několik přilehlých domů. Tento úspěšný přepad zachránil 38 tunelů a řadu mostů a galerií, jejichž zničení by mohlo cestu legií do Vladivostoku zdržet mnoho měsíců. Jedné skupině ustupujících bolševiků se ale podařilo zničit tunel číslo 39. Na opravě tunelu pracovalo asi tři tisíce lidí. Přitom po celou dobu opravy tunelu bojovaly legionáři a bělogvardějci s bolševiky, jejichž ústup se zastavil. Rudogvardějců přitom byla značná přesila, jen Maďarů přijelo více než 4 tisíce. Celkem zde bojovalo asi 12 až 15 tisíc rudogvardějců proti 5 až 6 tisícům legionářů a bělogvardějců (asi 3 tisíce z nich ale pracovali na opravě tunelu). Po taktickém ústupu, kdy u tunelu zůstali pouze bělogvardějské oddíly plukovníka Pepeljajeva o síle asi tisíc mužů, přinesla potřebný úspěch. Bolševici vjeli se svými vlaky do léčky, koleje za nimi byly rozebrány a po tvrdém boji, kdy došlo i l útoku na bodáky, byli bolševici poraženi. Mnoho jich padlo mnoho jich uteklo do tajgy. Jen zajatců bylo asi dva tisíce pět set.

I po tomto dílčím vítězství legionářů a bělogvardějců nad bolševiky zůstalo nejméně 10 tisíc rudogvardějců, kterým stále přicházeli z východu posily. Pro rozhodný střet vypracoval velitel generál Gajda s náčelníkem svého štábu podplukovníkem Borisem Ušakovem odvážný plán dalšího obchvatu do zázemí nepřítele. Plán obchvatu byl riskantní a mnoho českých i ruských důstojníků pochybovalo o jeho úspěchu. Ušakov ale byl o úspěchu přesvědčen a sám se ujal velení výsadkové skupiny. Výsadek asi o tisíci mužích se měl uskutečnit pomocí malých parníčků a lodí, které legionáři již dříve v bojích získali. Hlavní silou výsadku byly tři roty úderného praporu, doplněné dvěma rotami legionářů, bělogvardějskými dobrovolníky z Barnaulu, oddílem kozáků a baterií šesti děl, které byly umístěny na vlečných lodích.

Zatímco ledoborce a další lodě rudoarmějců byly moderní a byly poháněny lodními šrouby, byly lodě legionářů poháněny kolesy a proto byly asi třikrát pomalejší. Mimo to lodě legionářů ještě vlekly čluny s děly a čluny s koňmi kozáků.

Operace začala 14. srpna 1918 odplutím parníku Burjat. Legionáři na lodích a ti, kteří zůstávali na břehu, se loučili zpěvem národní hymny „Kde domov můj“. Za lodí Burjat druhý den ráno odplula loď Fedosja se dvěma vlečnými čluny, a malý parník Sibirjak. 16. srpna 1918 se legionářské lodě dostaly k východnímu cípu jezera u vesnice Posolskaja, kde se obchvatná skupina úspěšně vylodila. Když se lodě legionářů vracely zpět pro další výzbroj a proviant, pluly jižněji, aby jejich posádky mohly pozorovat činnost nepřítele v přístavu Myšová, který byl zásobárnou rudoarmějců. Podél břehu tam křižoval ledoborec Bajkal a menší parník Krugobajkalec.

Velitelé legionářských lodí se rozhodli pro první „námořní bitvu“ v historii československého vojenství. Fedosja a Sibirjak se přiblížily k oběma bolševickým lodím a zahájily na ně palbu. První výstřel z děla, umístěného na vlečném člunu za Sibirjakem, zapálil velkou nádrž nafty. Bolševický Krugobajkalec byl poškozen hned prvním výstřelem z děla a spěchal se ukrýt do přístavu. Ledoborec Bajkal chtěl palbu opětovat, ale zápalné granáty z děl dělostřelců poručíka Všetičky a poručíka Kolína zasáhly loď nad palubou, kde nebyla kryta ocelovými pláty. Dřevěná část ledoborce zcela vyhořela. Dělostřelci ze Sibirjaku ještě způsobili velké škody a zmatek mezi broněviky (obrněnými vlaky) na nádraží u přístavu Myšová. I po této bitvě ale zůstal bolševikům ještě moderní ledoborec Angara, šroubový parník Michal a několik menších lodí. Mezitím došlo k těžkým bojům s velkou přesilou bolševiků nejen s jednotkami legií útočících pod přímým Gajdovým velením ze západu, ale i s Ušakovovým výsadkem útočícím z východu. Podplukovník Ušakov padl i se svým pobočníkem do zajetí a byl umučen dříve, než ho mohli legionáři osvobodit. Nakonec českoslovenští legionáři za vydatné pomoci nedostatečně vycvičených, ale statečně bojujících bělogvardějců zvítězili. Ukořistili přes padesát vlaků s několika bolševickými štáby, sklady vojenského materiálu a potravin. Legionářů z výsadku padlo v této poslední bitvě u Bajkalu dvacet dva, bělogvardějců asi sto. Rudogvardějci měli ztráty několikanásobně vyšší.

Bajkalská bolševická fronta byla na souši zlikvidována. Úkol vyřídit ledoborec Angara dostal parník Burjat pod velením dělostřelce poručíka Všetičky. Všechny zbylé bolševické lodě se ale Čechoslovákům vzdaly. Cesta na východ k Tichému oceánu a pak domů byla pro legionáře volná. Před pětaosmdesáti lety se přes sedmdesát tisíc legionářů vrátilo z Ruska do svobodné vlasti, o jejíž svobodu se tolik přičinili.

František Ptáček

VOLIT či NEVOLIT?

Do oficiálního zahájení předvolební kampaně ještě nějaký ten měsíc zbývá, ale tohle není nábor pro některou – kteroukoli – politickou stranu. Je to jen již mnohokrát omílaná poučka, že rána, kterou nevystřelíte, zcela jistě nezasáhne cíl. Je skutečně těžké ovlivnit jakkoli politické dění, pokud nebudeme chodit k volbám. Jistě: otrávilo nás to, jak jsme kdysi volit museli a běda když někdo volil jinak, než měl nařízeno. Ta nechuť již snad nemá současně žádné racionální jádro a měli bychom na ni zapomenout. Naopak: neměli bychom zapomenout na ty, kteří ji v nás vypěstovali – totalitní panstvo. To se už zase dere k moci a jak by tato moc asi vypadala si umíme dost dobře představit – aspoň lidé okolo čtyřicítky a starší. Nebezpečí spočívá právě v tom, že tito dědicové totalitní moci chodí k volbám stejně jako dřív: stoprocentně, protože je k tomu vede stranická kázeň. Ta se nezměnila... Nezměnila se navzdory sladkým řečem ani stranická doktrina, nikdo se od politiky totalitní supersíly nedistancoval. Jediná šance demokracie je v tom, že se tato totalitní síla malinko oslabila, protože se značná část členů realizovala v jiných politických skupinách a stranách, nebo zcela politickou sféru opustila. Pořád ještě ale zůstává dost velká organizace části starých straníků, kteří mívali pocit jisté moci a části i mladých, kterým brání v objektivním hodnocení dostatek zkušenosti, kterou naštěstí pro ně nemohli získat. Organizace, která při nejednotě pravice může zvrátit demokratický vývoj v naší zemi. Nahrává další skupina jak říkávám – růžových a přispívá i skutečnost, že se již zase rozevírají doširoka sociální nůžky: skupina miliardářů v kontrastu s velkou částí obyvatelstva, která má skutečně jen to nejnutnější a nejzákladnější pro život. Ani noví kapitalisté se nepoučili z poměrně nedávné historie....

Jak to vyjádřil jeden z mých známých, když jsem ho zeptal po posledních volbách: Když tak kritizuješ vládu – kohos‘ volil? Odpověděl: nikoho, nešel jsem volit... koho taky? Nemůžeš volit mezi dobrem a zlem, můžeš dát jen přednost menšímu zlu před větším zlem...

Babička dostávala v sedmdesátých létech po celoživotní práci 180 Kčs penze, protože byla vdovou po »kulakovi« – rolníkovi s 5 hektary země... Přišel o své malé hospodářstvíčko a stálo ho to život.

To je pro mne to větší zlo

-jč-

Ve středověku byl vymezen určitý okruh lidí, kteří mohli chodit koledovat. Ve městech koledovali hlavně studenti, na vsi chudá mládež. Mezi koledníky náleželi dlouho také kněží, zvoníci, kantoři, pacholci a biřicové. Zajímavé je, že i dárky, které si o Vánocích lidé zasílali, se původně nazývaly koleda a tento název byl přenesen i na vánoční zpěvy. Vánoční písně patřily k prvním písním zpívaným česky.

Kdy se koledovalo? V Ladově knížce Kocour Mikeš chodí již o štědrovečerní noci troubit k domkům obecní slouha a dostává od sousedů výslužku a nějaký ten dárek. Ale hlavním koledním dnem vánočním je svátek svatého Štěpána, zpočátku si ale štěpánskou koledou přilepšovali hlavně opuštění lidé, žebráci a sirotci. Později chodily na Štěpána zpívat koledy i venkovské děti a za koledování dostávaly ořechy, jablíčka, vánočku a někde i krejcárky. Byla také období, že i dospělí se chodili na Štěpána navštěvovat a přáli si hodně zdaru do dalšího roku. V některých krajích se předváděly rovněž kolednické hry, jinde byly polévány svobodné dívky a mládenci od nich za to dostávaly buchty „štěpánky“, klobásy i peníze. Koledování bylo ale někdy spojeno s bujarým veselím a tak se občas zakazovalo. V některých oblastech se však udrželo dodnes.

Někde chodily na Silvestra ženy „ometačky“ s hlavami ovázanými šátkem, po zaklepání vešly do stavení a třikrát ometly kamna. Pak popřály a poprosily o novoroční koledu. Vánoční koledování ukončují 6. ledna Tři králové. Tento svátek byl kdysi doménou učitelů a žáků, od 70. let 19. století koledují již jen děti (nový školský zákon přinesl učitelům hmotné zabezpečení).

Den sv. Štěpána býval též dnem chasy, jak praví staré přísloví: „Na svatého Štěpána, každý sobě za pána.“

Hz

Na Štědrý den se má držet půst, ve výjimečných případech se mohla jíst jedině vánočka. Víte, že její historie začíná už ve 14. století, možná ještě dříve? Vánočkám se říkávalo štědrovečernice, štědrovnice, štědrovky, pleténky, húsce, calty, ale také „děťátka“. Právě děťátko zabalené do peřinky také symbolizovaly. Původně šlo o dar pekařů-caletníků radním či patronátní šlechtě.

Křížové pletení vánočky má ochránit před zlými vlivy. Plete se z devíti pruhů, základnu tvoří čtyři pruhy, které symbolizují slunce, vodu, zemi a vzduch. Prostřední tři pruhy představují vše lidské v člověku – rozum, vůli a cit. A dva horní pruhy spojují vědění a lásku. Tzv. „húsce“ v dávných dobách rozdělovali na Štědrý den chudým i na Staroměstské radnici v Praze. Ve východních Čechách se zase pekly tzv. vrkoče, věncovité pletence z kynutého těsta – kruh prý byl pohanským symbolem věčnosti.

Vánoček se peklo tolik, kolik bylo členů rodiny a čeládky, každý musel dostat jednu. Dříve se vánočky jedly s mlékem, později s oblíbenou bílou kávou. Vždy se pekly z dobrého kynutého těsta s rozinkami a mandlemi, z počátku do nich hospodyně přidávaly také anýz a fenykl. Chce-li kuchařka dodržet tradici, měla by při kynutí vánočky skákat do výšky. Na Táborsku se vánočka používala i k věštění. Po večeři se nakrájelo tolik kousků vánočky, kolik bylo členů rodiny. Všechny se položily na lavici a zavolal se pes nebo kočka. Komu patřil kousek vánočky, které si zvíře vybralo, ten měl do roka zemřít. Tento zvyk se ale jinde neujal.

Nejenom hospodář dostal štědrovku, někde dostával vánoční pečivo i dobytek. Slepice dostaly směs pšenice, hrachu a ječmene, aby dobře nesly. Zbytky štědrovečerních jídel se zakopávaly do země, aby dobře rodila. Drobečky chleba či pečiva se sypaly také do studny, aby se nekazila voda. O Vánocích musel být zkrátka každý obdarován, lidé, zvířata i příroda.

Hz