V říjnu poslední poslové léta za mlžnou záclonou mizí. Syrová clona prokletá známé mi mění v cizí Pestří sic trávy s listí škálami rudých a žlutí, málokdy vzduch je však čistý tak, že k pohnutí donutí. Říjen je vadnutí, schnutí, Chladno a syrové dštění, příprava země k usnutí, poslední sluneční chvění. Někdy už i mráz ukrutný poslední zeleně snímá. Říjen je v pořadí nutný. Nelze však říct, že je príma. Tom Ha

Kamenná hůra

Jako každá skupina lidí se dělí i ta houbařská na jisté kategorie. Dělit se dá z mnoha hledisek. Dilema: které vzít jako ukázkově typické první?

Řekněme – ale je to fakt náhoda – způsob, jakým se dopravují na místo, kde se ty mršky houby schovávají. Takže může být houbař pěší – to je možné jen bydlí-li alespoň dočasně k lesu tak na dostřel praku, nebo jen o málo dál. Může být houbař cyklista: na kole dojede k lesu, kolo ukryje na kraji lesa do houští – pečlivě, takže ho někdy ani sám nenajde. A když, tak za hodnou chvíli. Podobný je houbař motorkář: jen svůj stroj pečlivěji maskuje a na rozdíl od cyklisty nehledá dlouho. Následuje houbař automobilista. To je kategorie tak obludně známá, že jakýkoli i stručný popis by byl žalovatelný (pro zločinné podceňování čtenáře. Tím je vyčerpána doprava vlastními prostředky – alespoň obvyklými. Výjimečně se dá jet na houby i loďkou... zažil jsem to na Sázavě, kde veselý houbot se ozýval z lesa za řekou. Nevím, že by někdo letěl na houby vlastním vrtulníkem... ale kdo ví?

Trochu jiné jsou kategorie: autobusová a vlaková. Názvy jsou jednoznačné, nebudu vysvětlovat. Snad jen poznámka: tyto kategorie mají výhodu, že se po upoceném běhání po svazích a roklích mohou libovolně osvěžit orosenou českou chmelinádou – a vždy bezpečně dojedou domů. Trochu specifická je doprava na houby tramvají: není vyloučená, ale většinou nemístně optimistická. Ve Stromovce, v krčském lese, nebo v Šárce asi zase tak moc hub neroste...

Mimo všechny vyjmenované druhy jsou houbaři, kteří se nedopravují: teoretici, obklopení atlasy a mykologickými příručkami, kteří vám řeknou i rozměr a tvar výtrusu, ale v lese nepoznají hřib od jeleního výmětu.

Samozřejmě mohou být houbaři děleni podle pohlaví, stáří, způsobu pohybu po lesích včetně hulákání.Houbaři zkušení i muchomůrkaři již předem nazelenalí. Hledisek je moc. Ještě jeden případ: s košíkem a igelitkou...

Dopracoval jsem se k dělení, které je prapodstatou tohoto pojednání. Důležité dělení je na houbaře, kteří sbírají a ty, kteří řežou. První houby - správně – vytočí z mechu, jehličí, písku, ze země a nemohou-li to udělat vjedou prsty pod houbu a šetrně ji vytáhnou. Jsou ale i ti druzí houbaři ( a viděl jsem jednoho z nich nedávno přímo v televizi), kteří houby vyřezávají – prý aby neponičili podhoubí... fatální omyl: zbytek nožky křemenáče, kozáka, hřibu pravého a jakékoli jiné houby způsobí, že podhoubí vyhnije metr okolo něj a někdy zajde i celý systém několika metrů čtverečních. Takto se nechá v mezním případě úplně zničit kultura hub v celém lese.

Snad je to normální jen u hub typu václavky a to ještě jen proto, že václavka je parazit, který má na svědomí mnoho zdravých stromů. Neroste totiž jen na pařezech. Viděl jsem snad dva, snad tři hektary smrkového lesa, kde václavky rostly spirálovitě vzhůru po kmenech až do výše třech metrů...

Jo, jo, řežou... Nejhorší je, že se ale takový machr nenechá poučit a v nelepším případě řekne: ty si chytrej jako rádio a přidá nějaké to přízvisko s koncovkou – ec. V nejhorším – to znám zatím jen z vyprávění – dojde k násilí.

U toho, kdo houby řeže, se to dá předpokládat...

–jč-

Toto zůstalo po jedné z dvaceti nedávno vysázených sakur na fotbalovém hřišti na Holoukově. Pilkou uříznutý stromek je pohozený vedle. To není jen vandalství nejhrubšího charakteru. To je již zlý úmysl hraničící s trestnou činností. Pro normálního člověka naprosto nepochopitelný a odsouzeníhodný skutek zlého nebo snad duševně nenormálního jedince, který chce záměrně škodit. Nezbývá nám nic jiného, než dívat se kolem sebe a chytit a potrestat toho, kdo nám takovýmto způsobem znepříjemňuje život a maří dobrou snahu a jiných o zlepšení životních podmínek ve městě.

Text a foto (hv)

Přírodní rezervace Kamenná hůra

Rezervace má rozlohu 56 hektarů na katastrech Malého Šachova, Merboltic a Valkeřic v bývalém okresu Česká Lípa. Je to většinou zalesněný skalní masiv vrchu kamence mezi údolími Ploučnice, Merboltického a Valkeřického potoka. Rozpětí nadmořské výšky je 302 až 519 metrů.

Chráněny jsou největší čedičové sutě v Českém středohoří se systémem ledových jam a ventarol s charakteristickým oživením.

Rozložitý čedičový masiv z části krytý velkými suťovými poli na severním a jižním svahu. Při úpatí severních sutí se nachází několik trvalých ledových jam, v nichž se až do léta drží led a firnový sníh. U vývěrů chladného vzduchu se na převislých kamenech tvoří rampouchy, ledové krápníčky. V zimě naopak se ve vrcholových partiích objevují vývěru otepleného vzduchu, v jejichž blízkosti se neudrží sníh.

V důsledku předchozího jevu se vyskytují v rezervaci rostliny, které nacházíme jinde v daleko vyšších polohách. Například vranec jedlový (Hupersia selago), typická plavuň horských poloh, zde má jedinou lokalitu v 4eském středohoří. Nápadné jsou bohaté mechorosty na trvale vlhkých kamenech dolní části suťových polí na severu. Nachází se tady též vzácná severská játrovka Anastropyllum saxicola. Celkem zde bylo v letech 1978-1989 nalezeno 84 druhů mechorostů. Vyskytují se tu subarktické druhy jako zdvojenka tisolistá, skulinatka ladná, ploník horský a skulinatka korálová. V jižních sutích lze nalézt například křižítku, děrkavku českou a drobničku. Část lesních porostů tvoří směs listznáčů – buků, dubů, habrů, klenů, jasanů a lip, ojediněle se vyskytuje tis červený. Na většině ploch je smrková monokultura, která pro imise a hmyzí škůdce nesplnila očekávání hospodářského efektu.

Také mezi faunou se vyskytují druhy ze severnějších lokalit, nebo vyšších horských pásem. Jsou to v tomto případě především pavouci rodů Bathyphantes, Diplocentria a Latithorax. Ptáci jsou zastoupeni ořešníkem kropenatým, krkavcem velkým (kriticky ohroženým) a jestřábem lesním. Najdete tu ještěrku živorodou, slepýše křehkého, užovku obojkovou a zmiji obecnou.

Jinak je tato lokalita turisticky méně frekventovaná a také hospodářsky není nikterak zvlášť využívaná. Obnovují se postupně původní dřeviny – listnáče na úkor jehličnanů, které zde neobstály nejlépe.

-jč-

Žijeme na území CHKO České středohoří

Ochranné podmínky CHKO a jednotlivých zón odstupňované ochrany přírody

(pokračování z čísla LD 8/2005)

Chráněná krajinná oblast (CHKO) je jednou z kategorií zvláště chráněných území zřizovaných dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zákon definuje CHKO jako rozsáhlé území s harmonicky utvářenou krajinou, s charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů a s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení.

CHKO České středohoří má podle zřizovacího výnosu hlavní poslání v ochraně všech hodnot zdejší krajiny, tj. jejího vzhledu, typických znaků i přírodních zdrojů a vytváření vyváženého životního prostředí.

Základní hodnoty CHKO České středohoří lze konkrétněji definovat takto:

1. jedinečný reliéf a neobyčejná pestrost horninového prostředí,
2. velká výšková členitost území při celkově nepříliš velké střední nadmořské výšce (tzv. vysoká reliéfová energie),
3. naprosto výjimečný srážkový gradient ve směru jihozápad - severovýchod (roční průměry srážek se na vzdálenosti 70 km v tomto směru zvyšují téměř na dvojnásobek),
4. říční fenomény Labe a Ploučnice, zvláštnosti v síti jejich drobných přítoků (vysoké sklony, peřeje, vodopády, skalní soutěsky před zaústěním do hlavního toku),
5. výjimečné druhové bohatství rostlin a  živočichů včetně unikátních výskytů a nálezů.

Další zvláštnost Českého středohoří lze spatřit ve vysokém podílu zemědělské půdy, z níž dosti podstatnou část tvoří trvalé travní porosty, tedy ekologicky stabilní kultury.

Specifická pro Středohoří je i venkovská sídelní struktura, hustá síť obcí, osad a drobných venkovských sídel. Na území CHKO České středohoří trvale žije počet obyvatel, který je dvojnásobný ve srovnání s dalšími CHKO obdobné velikosti. Neobvyklá je i přítomnost velkých měst na území CHKO (Děčín, Ústí nad Labem, Litoměřice, Lovosice) či v blízkosti jejích hranic (Teplice).

České středohoří je krajinou kulturní, člověk je tedy jeho organickou součástí. Hlavním posláním Správy CHKO České středohoří je proto přispívat k tomu, aby se tradiční harmonie přírody a lidského díla ve zdejší krajině udržovala a ještě lépe obnovovala a posilovala. Nástrojem, který pomáhá tuto harmonii udržovat, je ochranný režim CHKO definovaný zákonem o ochraně přírody a krajiny, který se vztahuje na všechny osoby zde žijící či jen dočasně se zdržující, na osoby fyzické i podnikatelské subjekty.

V rámci ochranného režimu se na území CHKO uplatňuje soustava zákazů diferenciovaná podle zón odstupňované ochrany (tzv. základní ochranné podmínky), vedle toho pak řada činností (především stavební aktivity) je podmíněna získáním souhlasu orgánu ochrany přírody. Žádný ze zákazů není absolutní. Vláda ČR může ze zákazů udělit výjimku.

Na celém území CHKO je zakázáno tábořit a rozdělávat ohně mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody (v praktickém životě tedy především mimo veřejná tábořiště apod.), zneškodňovat odpady mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody (tj. mimo oficiální skládky), vjíždět a setrvávat vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody (např. vyznačená parkoviště apod.). Poslední zákaz se netýká situací, kdy je vjezd nezbytný pro obhospodařování pozemků, netýká se ani vjezdů vozidel zdravotní služby, požárníků apod. Právě všechny předchozí zákazy jsou nejčastěji porušovány. Vůbec první jsou na pomyslném žebříčku nedovolené vjezdy mimo komunikace a nedovolené parkování mimo místa k tomu vyhrazená.

Zakázáno je dále stavět nové dálnice, sídelní útvary, plavební kanály, pořádat automobilové a motocyklové soutěže, provádět chemický posyp cest, rozšiřovat nepůvodní druhy rostlin a živočichů.

Přírodě blízké nebo člověkem málo pozměněné ekosystémy udržované v žádoucím stavu vhodným managementem nebo ponechané přirozenému vývoji jsou zařazeny do I. zóny odstupňované ochrany. Patří sem především lesy s přirozenou nebo přírodě blízkou druhovou skladbou a prostorovou i věkovou strukturou, mokřady, společenstva skal, přirozená a polopřirozená travní společenstva se soustředěným výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů. Zahrnuje většinou menší území bez lidských sídel. Kvalitě území zařazeného do I. zóny odpovídá i velmi přísný ochranný režim. I. zóna je také někdy označována za bezzásahovou. Nesmí se zde např. těžit nerosty, je zakázáno umisťovat a povolovat nové stavby, nesmí se měnit využití území, současná plocha a skladba kultur,měnit vodní režim,hnojit pozemky, používat biocidy.

V širším okolí Lovosic jsou součástí I. zóny tyto segmenty krajiny Českého středohoří: Radobýl (zahrnuje vrch Radobýl a okolí), Kalvárie (zahrnuje pravobřežní část Brány Čech – vrchy Kalvárie, Strážiště, Hrádek), Lovoš (Lovoš a nejbližší okolí), Jezerka – Boreč ( Sutomský vrch, Boreč, Košťálov, Jezerka, Ovčín, Holý vrch), Milešovka - Březina – Hradišťany (zahrnuje nejvyšší část Kostomlatského středohoří - Milešovku, Březinu, Štěpánovskou horu a Hradišťany, Lipskou a  Franckou horu včetně jejich propojení).

Člověkem již poněkud pozměněné ekosystémy jsou zařazeny do II. zóny odstupňované ochrany přírody. Patří sem lesní porosty s pozměněnou druhovou skladbou i prostorovou a věkovou strukturou, ale s uchovanou mozaikou přírodě blízkých lesních společenstev, travní společenstva (louky a pastviny) a bohatou druhovou skladbou s výskytem ohrožených druhů rostlin. Součástí jsou souvislá území s vysokou krajinářskou hodnotou a vyšším stupněm ekologické stability, s vyrovnaným poměrem mezi přírodními objekty a lidskými díly, s relativně řídkým osídlením. Je to jakési ochranné pásmo pro I. zónu, zakázány jsou proto veškeré zásahy, které by přírodní prostředí mohly poškodit či ohrozit (např. nevratně poškozovat půdní povrch, měnit vodní režim, používat biocidy).

Do II. zóny patří např. okolí Milešova s vrchy Lhota a Ostrý, Kletečná a okolí, Solanská hora (zahrnuje Solanskou horu, Líšeň, kotlinu horního toku Modly).

Člověkem silně změněné ekosystémy, běžně hospodářsky využívané, jsou řazeny do III. zóny odstupňované ochrany. Jsou to např. lesy s vyšším podílem nepůvodních druhů dřevin, intenzivně obhospodařované louky, pastviny, orná půda a ostatní zemědělské pozemky (sady) s rozptýlenou zelení a  venkovskou zástavbou. Hodnoty krajiny jsou určovány kombinací přírodních a kulturních prvků. Je to území se sídly místního významu.

Prakticky celá centrální část Českého středohoří, není-li součástí I. a II. zóny, náleží do III. zóny.

Do IV. zóny patří zcela pozměněné ekosystémy a části krajiny, tj. souvisle zastavěná území, intenzivně obhospodařované velké celky zemědělských pozemků (s převahou orné půdy), větší dobývací prostory a průmyslové areály. Zahrnuje území přechodu z volné krajiny do chráněné krajinné oblasti a významnější sídla.

Ve III. a IV. zóně je cílem ochrany uchování hodnot krajiny a udržitelný rozvoj jejího obhospodařování a využívání; na tato území se vztahují zákazy platné pro celé území CHKO.

Dodržování ochranných podmínek je kontrolováno profesionálními pracovníky ochrany přírody, dále stráží ochrany přírody (dobrovolní pracovníci ochrany přírody, kteří mají v souvislosti s výkonem činnosti stráže postavení veřejného činitele), ale taktéž složkami Policie ČR, vodohospodářskými orgány apod. Porušení ochranných podmínek je důvodem k uložení sankcí, případně k uložení tzv. nápravného opatření (uvedení přírody a krajiny do původního stavu, provedení kompenzačního opatření).

Mgr. Markéta Peřinová, Správa CHKO České středohoří
foto (hv)