Jaký je srpen Jaký je srpen když začne léto krátit ? Jaký je – srpen ? To musíme se vrátit: Březen je prima: po dlouhé zimě narození... Duben je dobrý: je o vejcích a o osení... Květen je prima: celičký kvete a mladou láskou voní. Červen je prima: Červenou šťávu třešní, jahod roní. Červenec fajn je jak dovolená u lesa na louce. Srpen je taky fajn: je o koláčích, o chlebě a mouce... Září je září... podzimních hrátek hřiště, letně se tváří... Však o tomhle až příště ! Tom Ha

Národní přírodní rezervace SEDLO

Nejvyšší horou nejvýchodnější části Českého středohoří – tak zvaného Verneřického středohoří – je Sedlo dominující Úštěcké kotlině se svými 727 metry nadmořské výšky. Je situováno v oblouku tefritového hřebenu, který začíná u Verneřic, nabírá na výšce u Lovečkovic a stáčí se u Chobolic obloukem od jižního směru na jihozápad k Soběnicím. Příkré svahy s mnoha sutěmi jsou stabilizovány přirozenými listnatými porosty, které jsou místy až pralesovité. Skály orientované k jihu jsou prorostlé vzácnou teplomilnou květenou.

Geologicky vzato je Sedlo vulkanický peň todalitického nefritu. Při severním okraji rezervace nasedá trachytoidní hornina na pestré sekundární produkty. Vulkanické těleso je nápadně protažené severojižním směrem kolem pukliny v druhohorních vápnitých jílovců a kaolinických pískovců, která vznikla působením neovulkanitů. Sešikmené narušené vrstvy jsou náchylné k recentním proudovým sesuvům v blízkém okolí.

Botanicky zajímavé seskupení nelesních teplomilných společenstev skal s kontinentálními prvky přechází přes plášťová křovinná společenstva až v lesní porosty, které kryjí většinu plochy rezervace. Ze zvláště chráněných druhů se tady vyskytuje tařice skalní, slabá populace hvězdnice alpinské na pokraji vyhynutí, kosatec bezlistý, prstnatec listenatý, měsíčnice vytrvalá, lilie zlatohlávek. Starší prameny uvádějí i dvě okrotice: dlouholistou a červenou.

Zoologicky zajímavé jsou ze 69 zjištěných druhů obratlovců zejména čolek horský, hýl obecný, datel černý, ořešník kropenatý, lejsek černohlavý, jehož výskyt indikuje zachovalost pralesovitého rázu lesního porostu. Z bezobratlých stojí za zmínku výskyt čtyř druhů zvláště chráněných motýlů a to batolce dubového, batolce červeného, bělopáska topolového a ve skalní části otakárka fenyklového. Starší prameny se zmiňují o tesaříkovi alpském, který však již poslední dobou nebyl spatřen.

Lesní porosty jsou v naprosté většině různými směsmi dubu, buku, jilmu, habru, javoru a jen na úpatí západního svahu zasahuje do plochy rezervace kulturní smrčina.

Hospodaření v lesích se omezuje na nejnutnější údržbu, aby nebyl narušen jejich pralesovitý ráz. Jen smrčina se těží a nahrazuje původními druhy. Hřeben Sedla je dostupný po turistických cestách, je v sezóně hojně navštěvován turisty a účastníky soukromé i dětské rekreace v okolí.

Území rezervace jsou trvale monitorované plochy na výskyt a stav jak živočišné, tak rostlinné složky.

-jč-

Správa Chráněné krajinné oblasti (CHKO) České středohoří připravila po dohodě s redakcí sérii příspěvků o CHKO České středohoří. Účelem těchto příspěvků není ani tak seznámit obyvatele regionu s přírodními a krajinářskými hodnotami CHKO, ale spíše s jejími ochrannými podmínkami, neboť jsou to právě ony, které limitují využitelnost území CHKO a stanovují pravidla chování v tomto území. Jejich znalost by se měla stát běžnou součástí našeho života.

CHKO České středohoří oslaví příští rok kulaté výročí své existence. Ochranný režim CHKO je uplatňován v Českém středohoří od roku 1976. Tato CHKO je se svou výměrou cca 1063 km čtverečních druhou největší v České republice. Posláním CHKO je ochrana všech hodnot krajiny, jejího vzhledu a jejích typických znaků i přírodních zdrojů, vytváření vyváženého životního prostředí; k typickým znakům krajiny patří např. její povrchové utváření, vegetační kryt a volně žijící živočichové, rozvržení a vyžití lesních a zemědělských půd, rozmístění a urbanistická struktura sídlišť, architektonické stavby a zástavba lidového rázu.

Je nemyslitelné, aby na tak rozsáhlém území, jakým CHKO České středohoří je, bylo zcela vyloučeno hospodářské, rekreační či další využití, a to tím spíše, že na území CHKO se nalézá zhruba 400 sídel sdružených do 115 obcí a měst a území současně představuje rekreační zázemí několika velkých měst (např. Ústí nad Labem, Děčín, Litoměřice). Území CHKO tedy už jen z tohoto důvodu není a  nemůže být divočinou, ale ani skanzenem.

Ostatně na vzhledu a stavu kulturní krajiny Českého středohoří se významnou měrou podílel právě člověk, který na základě přirozeného citu a respektu krajinu po generace kultivoval. Člověk dal zdejší krajině její charakteristický vzhled s mozaikou lesů, pastvin a polí a především množstvím sadů. Ryze konzervativní způsob ochrany přírodního prostředí, tj. bez běžného obhospodařování, by se mohl i obrátit v neprospěch bohatství zdejší přírody a ochrany přírody samé. Při absenci běžného obhospodařování krajina pustne, vytrácejí se z ní četné druhy živočichů a rostlin, které jsou na toto obhospodařování vázány. Některé činnosti člověka v krajině CHKO, pokud jsou prováděny ohleduplně a s odpovědností moudrého hospodáře, jsou tedy nanejvýš potřebné.

Na druhou stranu je ovšem třeba zdůraznit, že jakékoliv aktivity na území CHKO a její využívání jsou a budou vždy limitovány zákonným ochranným režimem. Budou to především ty aktivity, které se svou podstatou mohou v negativním slova smyslu podepsat na vzhledu krajiny a na stavu přírody jako takové. V posledních letech je bohužel pozorovatelný celkový pokles právního vědomí občanů a s tím spojená nízká zodpovědnost za stav prostředí, jehož jsme součástí. Řada činností na území CHKO vybočuje z výše uvedené potřeby rozumného a moudrého obhospodařování krajiny, pracovníci správy CHKO se denně setkávají s porušováním ochranného režimu CHKO. Jsme svědky např. expanze stavebních aktivit do volné krajiny, projevy stavební nekázně (tzv. černé stavby), odkládání odpadků na místa, která k tomu nejsou určena apod. Někdy se tak děje vědomě, někdy je to výsledek neznalosti podmínek ochrany CHKO. Bohužel se potýkáme i s některými činnostmi, které jsou pozůstatky dob minulých, a které nelze z legislativních i věcných důvodů vždy účinně eliminovat (např. problém kamenolomů v CHKO). Pokusme se proto na následujících stránkách nastínit limity využívání území CHKO České středohoří a přibližme si tuto věc na příkladu Lovosic a jejich nejbližšího okolí.

Podobněji je vymezena 1. zóna v leteckém snímku Lovosic a jejich okolí. Obrysy 1. zóny jsou vyznačeny bílou barvou, orientačně je tečkovaně bílou barvou vyznačena také 3. zóna CHKO navazující na severní svahy Lovoše. Průběh hranice se sice slovně ustálil (viz popis v textu), ale není proveden oficiální zákres. Proto nebyla do snímku hranice CHKO vložena.

Hranice CHKO

CHKO České středohoří zahrnuje převážnou část stejnojmenného geomorfologického celku. Hranice CHKO byla před 30ti lety zvolena tak, aby kopírovala tehdy většinou jednoznačně identifikovatelné linie a body v krajině, zejména pak cesty, silnice, železnice, vodní toky apod. Třicet let je ovšem dost dlouhá doba, takže některé cesty zanikly, silnice a železnice byly přeloženy, toky pozměnily průběh svých břehů apod. Stává se tak občas, že identifikace hranice CHKO v terénu je obtížná a průběh hranice může být ve výjimečných případech i nejasný a jeho popis musí být čas od času aktualizován.

Město Lovosice je rozděleno hranicí CHKO na dvě poloviny. Hranice vede ve směru od Třebívlic po státní silnici I. třídy, po které prochází Lovosicemi. Od restaurace Beseda pak jde krátce po silnici směrem na Ústí nad Labem a před výraznou levotočivou zatáčkou před benzinovou pumpou pokračuje ve směru uvedené silnice na levý labský břeh. Zde v kolmém směru přechází na pravý břeh řeky a odtud pokračuje proti vodě podél pravého břehu Labe do Litoměřic. Průběh hranice může znamenat i to, že na jednu stranu ulice se vztahuje ochranný režim CHKO, na druhou nikoliv. V praxi to však běžný občan nepozná, neboť zástavba Lovosic se nachází v tzv. IV. zóně odstupňované ochrany, která má jakousi nárazníkovou funkci mezi nechráněnou částí krajiny a přísněji chráněným jádrem CHKO a neuplatňují se v ní přísné podmínky.

Zóny odstupňované ochrany přírody

Na tak rozsáhlém území, jako je CHKO, navíc s podílem jak okrsků ryze přírodních, tak okrsků s převažující obytnou a výrobní funkcí, by nebylo ani účelné a ani vhodné uplatňovat jednotný ochranný režim

Nutnost rozdílného přístupu k ochraně přírody a krajinných hodnot na území CHKO vedla k vymezení 4 zón odstupňované ochrany přírody. Požadavky orgánů ochrany přírody ve vztahu k využívání CHKO nejsou tedy na celém území CHKO stejně přísné. Náročnost na jejich ochranu klesá od prvé zóny směrem ke čtvrté. Prvou zónu lze charakterizovat jako přírodní jádrovou, druhou jako polopřirozenou ochranou, třetí jako kulturní sídelní a čtvrtou jako okrajovou sídelní. V první a druhé zóně je zpravidla převládajícím cílem ochrana přírodního prostředí, ve třetí a čtvrté zóně pak uchování hodnot krajiny a rozvoj jejího trvale udržitelného obhospodařování a využívání. Zonace CHKO České středohoří byla po projednání s veřejností schválena Ministerstvem životního prostředí v roce 1996.

V praxi nemusí jednotlivé zóny na sebe plynule v posloupnosti své důležitosti navazovat, prvá zóna tak může „nasedat“ rovnou na 4. zónu, některá ze zón může v daném regionu chybět úplně, jednotlivé zóny nejsou vždy spojité (týká se to zejména 1. zóny). Na území CHKO České středohoří přitom 4. zóna zaujímá cca 46 %, 3. zóna cca 26 %, 2. zóna cca 21% a 1. zóna pak 7 % výměry CHKO.

Území Lovosic a jejich bezprostřední okolí je zahrnuto takřka celé do 4. zóny odstupňované ochrany, součástí 1. zóny je pouze vlastní Lovoš a jeho úpatí, ve vzdálenějším okruhu pak např. Boreč a Ovčín.

Mgr. Markéta Peřinová
Správa CHKO České středohoří

Foto archiv CHKO, pro tisk upravil (hv).

Příště: Ochranné podmínky CHKO a jednotlivých zón odstupňované ochrany přírody

Svatební borovák

Je pravdou, že člověk zažije v lese, chodí-li tam dostatečně často, podivuhodné příhody. Ne, že by byly k popukání, nebo strašné, ale spíše k zamyšlení nad souhrami náhod, jichž je život - a to nejen v lese - vynikajícím scénáristou i režisérem.

K takovým patřil i zážitek z jednoho zářijového rána v kopcích nad Úštěkem, kde jsem měl dřív, než z něho proudy houbařů všech kategorií udělaly houbařský Václavák plný řvoucích dětí, své houbařské rejdiště. Jak pravím: v září, v sobotu ráno, půl sedmé, slunce ledva vyšlo. Ve starých keckách, odřených manšestrákách a promaštěném klobouku, se zčernalým košíkem přes rameno, s kudlou vlastní výroby a holí, kterou odhodil někdo - snad včera - na kraji lesa, prolézám směskou smrků, jedlí, břízek, osik, doubků, habrů a dalších druhů houbonosných porostů. Nedostatek vláhy, zejména zde na pískách a pískovcích způsobil, že jsem nebyl nijak úspěšný ani na tutových místech. V košíku se mi krčilo několik borováčků, tři kozáci z kategorie kozáckého potěru, pár žampionů z míst, kudy včera nikdy neprošel, jednoho křemenáče tak malého, že měl ještě spát, když jsem ho sbíral a trochu těch hub, které sbírám jen když nic jiného neroste, abych nešel z lesa úplně s prázdnou. Většinou mám oči zastrčený do země kousek před svýma nohama. Je to praktické. Občas ale zvednu oči a kouknu takovým švenkem po nejbližším okolí: znáte to - někdy člověk o houbu skorem zakopne, ale nevidí ji a pak ji vidí třeba z deseti metrů jak naservírovanou na jehličnatém tácku. Tak tedy - courám oči po zemi, už z toho mám skoro halucinace. Přecházím výběžek mělkého údolíčka, zvednu hlavu a - pět metrů přede mnou stojí anděl. Zavřel jsem oči, otevřel a za ty třičtyři vteřiny se vedle anděla octnul mladý štíhlý muž v bezvadném smokingu, náprsenkou a motýlkem. Jasně - ženich. Anděl v bílém, závoj, bílé lodičky od něj bral houbu (říkám schválně houbu, ale věděl jsem co to je): Dobré jitro, pane. Překvapení minulo, pohotově jsem odpověděl - a s úsměvem. To ani jinak nešlo. Mladí manželé mezitím urazili další čtyři metry a muž se zeptal: prosím Vás, je tohle jedlá houba? Rozesmál jsem se, ale jen krátce: nikdo nemůže znát všechno. Třeba je to inženýr, který toho ví víc o chemii, než já. A houby - holt - zas ne... To víte, že je jedlá a dokonce jedna z nejlepších, které v tomhle lese rostou - hřib pravý borový, chcete-li (chtěl jsem se vytáhnout) boletus pinnicola. Měli jste štěstí, dnes toho moc neroste - i já jdu s poloprázdnou. Ale přeji Vám, abyste měli takové štěstí v celém životě. Oba zčervenali (asi si myslili, že není vidět, co jsou zač), poděkovali a pokračovali opačným směrem než já. Jak dobře, že neumím závidět: na samém východu z lesa mne houbařský pámbu odměnil dvěma desítkami hříbků smrkových. Chcete-li, tak zvaných boletus edulis…