Židovskou obec v Lovosicích zničil holocaust

Již v 16. století se v Lovosicích usadilo několik židovských rodin, které byly údajně vypuzeny z blízkých Litoměřic. Jisté je, že židovské osídlení v našem městě určitě existovalo už počátkem 17. století. Jako počátek židovské náboženské obce je udáván rok 1688. Židovská čtvrť (Judenstadt) se postupně vytvářela severozápadně od zámku mezi hlavní ulicí a Labem. Na počátku 18. století ji tvořilo 9 obytných domů, později bylo domů 17 a synagoga. V roce 1724 zde žilo 17 rodin (98 osob, 1831 – 177 osob, v roce 1900 dokonce už 286 osob a v roce 1930 201 osob (v náboženské židovské obci bylo zapsáno ale jen 43 věřících). Domy ghetta byly většinou patrové a byly po požárech vždy znovu vybudovány na stejném místě (1750, 1809). Jedna cesta do židovské čtvrti vedla z Přístavní ulice, druhá z hlavní ulice. Podle obecní studny získala čtvrť po roce 1918 úřední název Brunnenplatz (Studniční náměstí). V roce 1938 byly židovské domy dány do německé správy, spolu s domy, které opustili Češi, je spravoval zvláštní komisař.

První synagoga byla v Lovosicích postavena roku 1691, byla dřevěná a doba jejího zániku není známa. Druhá synagoga byla umístěna na východním okraji ghetta a pravděpodobně shořela při požáru v roce 1739. Třetí synagoga vznikla buď přestavbou druhé a nebo byla postavěna nově, kolem roku 1762. Po požáru roku 1809 byla renovována a znovu opravena v roce 1924. Nacisté synagogu srovnali se zemí a později byly na tomto místě neeticky vybudovány veřejné záchodky (!).

První židovský hřbitov byl založen kolem roku 1714 (rozšířen byl v letech 1781 a 1803) a býval mezi ulicemi Vodní a Dlouhou. V roce 1956 byl zlikvidován a na jeho místě byly postaveny panelové domy. Nový židovský hřbitov tvořil severovýchodní část městského hřbitova a byl založen v roce 1871. Hřbitov byl v roce 1938 po vstupu nacistů do Lovosic vážně poškozen. Poslední pohřeb se konal kolem roku 1978. Po zrušení hřbitova roku 1982 byla devastace dokonána a zbylé náhrobky byly odvezeny na skládku do Čížkovic. Z původní židovské síně se secesními prvky byla v letech 1982-1985 vybudována obřadní síň pro rozloučení se zesnulými. V současné době se dokumentací židovských hřbitovů zabývá Jaroslav Achab Haidler a na internetu je také jeho zmínka o torzu lovosického hřbitova s pěti náhrobky.

Pokud lovosičtí židovští občané (i ti, co nebyli přihlášeni v náboženské obci), neodešli včas do zahraničí, byl jejich osud zlý. Nejdříve jim byla upřena téměř všechna občanská práva, zkonfiskován majetek, museli nosit Davidovu hvězdu a potom byli postupně odesíláni na sběrná místa – lovosičtí občané byli nejdříve internováni v Dlažkovicích, odtud odesláni do Terezína, Osvětimi a dalších likvidačních táborů a ghett. Dřívější lovosičtí rabíni Martin Friedmann (*22.7.1859, +24.7.1943 v Terezíně) a jeho syn PhDr. Emil Friedmann (*1886, + 1943 v Osvětimi) zahynuli i se všemi příbuznými. Do Lovosic se vrátil pouze pan Nathan (načas - později zůstal v emigraci ve Vídni), ale možná, že přežili i někteří další lovosičtí občané. V 90. letech přišla totiž na Městský úřad z Anglie žádost potomka bývalého židovského občana Lovosic o restituci domu staré budovy radnice, nesplňovala však restituční kritéria a žádosti tedy nebylo vyhověno. Emigrace tak znamenala konec celé židovské komunity v Lovosicích. Zůstala jen symbolická skupina několika hrobů...

Hz

Dobří lidé ještě žijí

Mezi činnosti lovosického odboru sociálních věcí a zdravotnictví patří i tzv. náhradní rodinná péče. Je to forma péče o děti, kdy je dítě vychováváno "náhradními rodiči" v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině. Tou je u nás zejména adopce (osvojení) a pěstounská péče. Adopce se řídí zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Při osvojení přijímají manželé či jednotlivci opuštěné dítě za vlastní a mají k němu stejné práva i povinnosti, jako by byli jeho rodiči. Zároveň dítě získává příjmení nových rodičů. Osvojit lze pouze dítě nezletilé. Pěstounská péče je zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, která zajišťuje hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Dítě se svěřuje do péče jedince nebo manželské dvojice. Pěstounská péče je vymezena rovněž v zákonu o rodině a také v zákonu č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči, ve znění pozdějších předpisů. Náhradní rodinnou péči se na Městském úřadě Lovosice zabývá paní Vladimíra Černá, diplomovaný specialista, která mě o problematice ochotně informovala.

Paní Černá, představte se prosím našim čtenářům.

Na Městském úřadě v Lovosicích pracuji od roku 2003, ve funkci sociální pracovnice. Vystudovala jsem vyšší odbornou sociální školu, tudíž za mým jménem je zkratka DiS, což znamená diplomovaný specialista v oboru.

Jak se může zažádat o adopci a jaké podmínky musí žadatelé splňovat?

Na městském úřadě zprostředkovávám náhradní rodinnou péči, což je adopce a pěstounská péče, dle zákona o rodině č. 94/1963 Sb. a zákona o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. Žadatelé, kteří mají zájem o zprostředkování nebo se chtějí jen informovat, mě navštíví a o tomto kroku si promluvíme. Žadatelé se mohou zeptat na cokoli, co je zajímá. Vedeme rozhovor, který je zaměřen na motivaci, představy o dítěti: jakého by mělo být věku, pohlaví, zda jsou ochotni přijmout dítě se zdravotními obtížemi, jinou barvou pleti apod. Předám jim formulář žádosti o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli či pěstouny a osobní dotazníky. K žádosti je potřeba doklad o státním občanství, zpráva o zdravotním stavu, údaje o ekonomických poměrech (potvrzení od zaměstnavatele). Já jako sociální pracovnice si vyžádám opis z Rejstříku trestů a napíši konečnou zprávu o sociálních poměrech rodiny. Tyto všechny doklady zašlu na Krajský úřad Ústeckého kraje v Ústí nad Labem, kde žádost vyřizují a provádí psychologické vyšetření žadatelů o náhradní rodinnou péči.

Jak dlouho schvalovací postup trvá?

Je zřejmé, že u adopce je komplikovaný pouze sám zákonný postup, pak už život dítěte v rodině je stejný jako u kteréhokoli jiného potomka. Trochu jiné je to v pěstounské rodině, pěstoun není zákonným zástupcem dítěte. Individuální pěstounská péče probíhá v běžné rodině (skupinová třeba ve SOS dětských vesničkách).

Vyřízení žádosti o náhradní rodinnou péči může trvat různě dlouho. Záleží to především na tom, jaké se uvedly představy o dítěti. Požadavky na děti jsou mnohdy vyšší, než mohou splňovat opuštěné děti, které potřebují rodinu. Čekací doba se pohybuje kolem dvou let a více. (Podle novely občanského soudního řádu z letošního roku snad bude adopce přece jen rychlejší.)

Mohou pěstouni rozhodovat o všech záležitostech dítěte, půjde-li třeba na operaci kyčlí nebo o volbě povolání?

Pěstouni nemohou rozhodovat o všech záležitostech dítěte. Pěstouni jsou povinni a oprávněni děti vychovávat a v případech běžných je zastupovat a v případech nikoliv běžných (např. operace dítěte, vyřízení cestovního pasu...), přináleží zastupování zákonnému zástupci, tedy biologickým rodičům dětí, popřípadě soudu.

Mohou se původní rodiče s dítětem setkávat ?

Biologičtí rodiče se mohou s dítětem, které je v pěstounské péči, setkávat.

Jaké požadavky musí pěstouni splňovat, mohou mít v pěstounské péči i více dětí, třeba z jedné rodiny?

Pěstouni musí poskytovat záruku řádné výchovy dítěte. Pěstouni by měli finančně zajistit rodinu, bytová situace by měla všestranně zajistit potřeby dítěte, trestní rejstřík by měl být zcela čistý, měli by se cítit duševně i fyzicky schopni vychovávat dítě, věk by měl odpovídat přirozenému vztahu dítěte k rodičům. V pěstounské péči může být i více dětí, např. sourozenci. Pěstouni mohou mít i vlastní děti.

Procházejí pěstouni nějakým předběžným vzděláváním? Jak dlouho trvá?

Před přijetím dítěte absolvují žadatelé o adopci či pěstounskou péči víkendový kurz, který zajišťuje zdejší městský úřad. Posláním přípravného kurzu je poskytnout žadatelům potřebné minimum vědomostí o specifických otázkách náhradní rodinné péče, zprostředkovat reálné informace o situaci a potřebách dětí žijících mimo vlastní rodinu a umožnit náhled na vlastní předpoklady pro přijetí dítěte. V rámci kurzu mají žadatelé příležitost setkat se jednak s odborníky a hovořit s nimi o tom, co je zajímá, ale také s pěstouny či osvojiteli, kteří jim sdělí vlastní zkušenosti a zodpoví dotazy.

V loňském roce se uskutečnilo setkání pěstounských rodin v Kytlicích na Českolipsku, předtím myslím u nás v Lovosicích. Jak jsou tato setkání organizována a jaký bývá program? Připravujete nějaké i na letošní rok?

V loňském roce Městský úřad v Lovosicích pořádal ve spolupráci s Městskými úřady v Litoměřicích a Roudnici nad Labem víkendové setkání pěstounských rodin v Kytlicích. Účelem těchto setkání je příležitost pěstounských rodin, aby se seznámily a podělily se o zkušenosti, které mají s výkonem pěstounské péče. Toto setkání se pěstounům a dětem velmi líbilo. Program zde byl bohatý, a to jak pro pěstouny, tak pro děti. Na letošní rok připravujeme pro pěstounské rodiny jednodenní výlet a vánoční setkání.

Máte nějakou hezkou vzpomínku nebo příběh, přijdou se Vám někdy děti ukázat ?

Hezkých vzpomínek a příběhů dětí mám spousty. Je to vždy velmi krásný pocit, že se podařilo umístit potřebné dítě do rodiny. Vznikne mezi nimi krásný vztah, který se prohlubuje. Někteří osvojitelé se přijdou za mnou podívat, i když nemusí. Pěstounské rodiny vídám častěji, neboť mám dle zákona povinnost je navštěvovat.

Co byste chtěla vzkázat našim čtenářům ?

Závěrem bych chtěla říci, že tato práce mě velmi zaujala a vykonávám ji s velkým nadšením, neboť je krásné vidět, jak se naplní touha osvojitelů, kteří nemohou mít vlastní dítě. Krásný pocit je i při příchodu dítěte z dětského domova do pěstounské rodiny. Jestliže se by měl někdo zájem o náhradní rodinnou péči, může se na mne obrátit.

I já se domnívám, že je to krásné, když děti najdou nový domov mezi dobrými lidmi. Přece jen sebelepší dětský domov nedá dětem to, co dobře fungující rodina, blízkost a lásku „svých“ lidí. Na Lovosicku je nyní sedm pěstounských rodin. O adopci bylo podáno v roce 2003 osm žádostí, vzniklo šest šťastných rodin. Rodiče, kteří žádali v roce 2004, na své dítě ještě čekají. A při tom v kojeneckých ústavech a dětských domovech čeká mnoho dětí, bohužel jejich pokrevní rodiče nedávají souhlas k osvojení.

Paní Černé děkuji za rozhovor a přeji dětem i jí dobrý konec žádostí.

Eva Hozmanová

Kámasútra kontra sátí
aneb Jak se žije indiským ženám

Potřetí se v pondělí 11. dubna představila v Kulturním středisku Lovoš se svou zeměpisnou přednáškou cestovatelka, fotografka a novinářka Kamila Rohová - Berndorff. Paní Rohová je uvedena mezi Osobnostmi Blatenska, je dopisovatelkou časopisů Země Světa a Lidé a Země a své indické fotografie i často vystavuje. Sympatická černovlasá žena v pandžábí (druh indického oděvu – šaty pod kolena s pohodlnými kalhotami doplněné širokou šálou) představila posluchačům na diapozitivech děvčátka, mladé maminky, stařenky, prostě Indky všeho věku a nevynechala ani život na indické ulici. Při besedě zazněla také indická hudba.

Úvodem zmínila přednášející dva pojmy, které si obvykle lidé při vyslovení Indie představí: je to jednak Kámasútra, indická klasická příručka erotiky z 5. století n.l., a sátí – dobrovolná smrt ženy-vdovy na hranici při pohřbu manžela. Obé si Evropané vysvětlují po svém, je to trochu jinak. Kámasútra platila hlavně v krátkém období za vlády Guptovců v 5. století, kdy byly poněkud volnější mravy, a to pouze pro smetánku. V současnosti je Indie jeden z nejvíce puritánských států. A sátí vzniklo v době válek s muslimy, kdy se ženy bály, že po smrti-muže ochránce budou nájezdníky zneuctěny. Pochopitelně došlo i k nuceným obětem, nebyly však časté, obvykle ženy postupovaly smrt opravdu dobrovolně, protože život vdovy je těžký a neveselý. V současnosti je sátí vládou zakázáno a bylo zakázáno už za anglické nadvlády (v odlehlých oblastech býval ale v 1. polovině 20. století zákaz překračován).

Lektorka přítomné seznámila také s pozdravy. Obvykle se zdraví slovíčkem NAMASTE, proneseném se sepnutýma rukama a doplněném mírnou úklonkou. Pokud jde o osoby rozdílného postavení, ta poníženější na důkaz své pokory obrazně setře zdravenému prach s bot pravou rukou a ruku si položí na čelo. Výše postavená osoba se slovy „Prosím, vstaň! skloněnou osobu zvedne. (Paní Rohová neustále zdůrazňovala rozdíl v mentalitě Indů a Evropanů; jsou trpěliví, tolerantní a hodně optimističtí, ale úplně jiní než my.) Všechny tři skupiny, hinduisté, indičtí muslimové i indičtí křesťané, se liší chováním mezi sebou, ale pro nás Evropany jsou odlišnosti v životě jejich žen jen minimální. Muž je v rodině dominantní již od dětství. Narodí-li se děvčátko, je v rodině radost, ale každá rodina ještě více vítá narození chlapce. Děti chodí do školy v 5 letech a povinná školní docházka trvá také 5 let. Nyní je ale v Indii velký hlad po vzdělání, chlapci chodí do školy i v chudších vrstvách déle. Ve vyšších vrstvách bývá zvykem, že studují i dívky – vzdělání je součást věna.

Sňatky zásadně sjednávají rodiče. Ženich se shání prostřednictvím příbuzných, přátel a dohazovačů. Pro děvče se od narození šetří na věno; čím vyšší věno a světlejší pleť, tím má dívka lepší šanci, získat vhodného ženicha. Ale i když se vdá do dobré rodiny, zaujímá tam z počátku tu nejnižší pozici. Hlavní slovo ve velkorodině má tchán (nejstarší muž v rodině), v otázkách domácnosti tchyně, pak synové podle posloupnosti, dcery podle věku a teprve pak snachy. Zatímco doma poslouchala dcera otce (popřípadě nejstaršího bratra), zde, v rodině, do které se přivdala, poslouchá v podstatě všechny. její postavení se zlepší, až, když se jí narodí syn. Domů už se vrátit nemůže. Nejhorší postavení má i v současnosti vdova, ale už jsou i výjimky. Paní Rohová zmínila případ, kdy vdova vedla úspěšně za nezletilého syna obchod a každý si jí váží. Přece jen se časy mění. Cestovatelka žije každý rok 3 měsíce v Indii, obvykle i v nějaké rodině. Má tam řadu přátel a zvou ji též na svatby, které by nám připadaly poněkud zvláštní. Odehrávají se třeba i u posvátné vody, která je strašně špinavá. Snoubenci se obvykle vidí na svatbě poprvé. Věna dívek z vyšších vrstev jsou vysoká, např. 5 kg zlata, peněžní částka by v korunách činila 15 milionů a 2 Cadilaky. Na svatbě bývá i 2 tisíce osob. Pak jedou novomanželé na svatební cestu a drží šestitýdenní líbánky. Prostě „Jiný kraj, jiný mrav“. Ale třeba o staré lidi je většinou dobře postaráno, každý si jich váží, zvláště, když mají syny. A jejich život končí v kruhu rodinném, po boku blízkých.

Poutavé bylo vyprávění paní Kamily, vykládala i o lidech mimo kasty, tzv. Nedotknutelných. V současnosti je pro tyto tzv. Haričany zavedena pozitivní diskriminace, ale jsou s tím i špatné zkušenosti. Někteří z nich nejsou ještě na život ve vyšší společnosti připraveni. O nich a o cestování slíbila paní Rohová mluvit příště. Indie je pro ni koníček na celý život. Příště nás pozve Kulturní středisko Lovoš na přednášku o Číně. Přijďte se také podívat, dozvíte se mnoho nového a zajímavého.

Hz

Slavnostní shromáždění k ukončení II. světové války

Od konce II. světové války uplynulo 60 let, 7. května 1945 byla v Remeši v sídle spojeneckého vrchního velitele podepsána bezpodmínečná kapitulace Německa; na Stalinovo přání byl tentýž akt podepsán 8.5.1945 v sídle sovětského vrchního velitele v berlínském předměstí Karlshorstu. Pro Evropu válka skončila, jako Den osvobození se slaví 8. květen. Na Dálném východě válka pokračovala, skončila až kapitulací Japonska 2.9.1945.

V Lovosicích se konalo ve středu 4. května v Kulturním středisku Lovoš slavnostní shromáždění k 60. výročí ukončení II. světové války. V programu účinkovali žáci a studenti lovosických škol. Shromáždění byli přítomni i někteří veteráni druhé světové války z Lovosicka, a to Josef Pojman z Oparna, Štefan Malaťák z Jenčic, Josef Otruba a Vojtěch Jůna z Lovosic a Ivan Sidej z obce Děčany - Semeč. Úvodem starosta Lovosic Jan Kulhánek přítomným hrdinům poděkoval, že tehdy bojovali za naši svobodu.

Ve slavnostním pořadu se pak představili žáci všech tří lovosických základních škol, gymnázia a ZUŠ Lovosice. Program byl velmi pestrý, recitace, sborové zpěvy (Školáček, Koťata), ukázky karate, hra s míči, latinsko-americké i country tance, vystoupení žákovských skupin Minienkláva a Enkláva band. Velký úspěch u pamětníků měla hudební scénka Pět minut v Africe, veteráni se očividně bavili maskami, které si děti udělaly. Závěr programu patřil smíšenému pěveckému sboru gymnázia LAETA NOTA, v jehož podání zazněly písně z celého světa, což vyznělo symbolicky – celý svět se může domluvit. Slovem provázela Michaela Vochomůrková z 1. ZŠ, režisérem pořadu byl MgA. Jiří Lhotský

Hz

Co bylo v našich novinách v květnu před deseti léty?

Na titulní straně zpovídá ing. Hrdina tehdejšího generálního ředitele Lovochemie, ing. Zdeňka Vybírala. Po nezbytných zprávách z radnice vzpomíná na německého sirotka, kterého adoptoval v roce 1945 velitel ruské jednotky v Lovosicích, kapitán Blinov. Voloďa, později opět Klaus Etzrodt, zůstal v Sovětském svazu, oženil se tam. S matkou, kterou našel po 27 letech se nenavštěvoval. N dalších stranách najdete zprávy z ELKO, program májových oslav, článek ke svátku matek. Informace o práci policie, zprávy úřadu práce, pozvánku na výlet od pana Šafránka. Pokračujeme Slovem lékaře, Společenskou kronikou, programem Kulturního střediska LOVOŠ, Novými knihami Městské knihovny, Zahrádkářským okénkem. Na poslední straně je křížovka - tehdy ještě o ceny, květnový program ústeckého divadla a malý inzerát Servis šicích strojů.

Jak vidno, zas až moc velké změny ve skladbě článků za deset let nenastaly. Snad je to tím, že ani zájem čtenářů, ani záměr redakční rady se – podobně - mnoho nezměnil.

Ale přece: na tehdejších 12 stran bylo v redakční radě jedenáct lidí. Dneska na osmnáct a někdy i více je nás jen pět.... až mám někdy pocit, že žijeme ve městě o něž se jeho obyvatelé vůbec nezajímají. Jenže za těch padesát tři let, co tu žiji znám spoustu dobrých a schopných lidí a tak přemýšlím, proč žádný z nich neprojeví zájem o spolupráci. Ať píšu, jak píšu, ať brečím či apeluji, výsledek je týž: nezájem....

–jč-