Vzpomínky a úvahy

Pozor na chřipku

Patřím k těm, kteří jsou se zdravotnictvím a zdravotníky v podstatě spokojeni. Možná, že to není jen jejich vztahem ke mně, ale spíše mým vztahem k nim.

Začnu tím, že vás požádám: Uvědomte si prosím, co všechno se řeklo a napsalo o našem zdravotnictví. Ne, že bych neměl vůbec žádné výhrady, ale nejsou zásadní. Jako pacient si nevymýšlím nesmysly, k personálu se chovám vlídně a jen málokdy se mi stane, že mi neoplácí stejně. Asi před dvěma lety jsem s těžkou virózou proležel v nemocnici dvaačtyřicet dní a to jsem se ještě dalších pět měsíců doléčoval. Nezanedbal jsem nic v léčení té virózy, ale chytil jsem asi nějaký rezistentní virový kmen, na který nezabírala ani dobrá vůle lékařů a žádná antibiotika. Ochutnal jsem jich postupně sedm. Proč ten úvod? Zdravotnictví je ve srabu a my k tomu přispíváme. Jeden z důvodů vám chci teď předložit.

Po doléčení jsem požádal o výpis z nákladů VZP na léčení v roce 2002. Dal jsem si práci prolézt asi třicet listů účtu položku po položce a dostal jsem se k takovýmto číslům Pobyt v nemocnici: 42 dnů. Náklady na sanitu: 6 199 Kč, na lůžko včetně pobytu na JIPce: 47 573 Kč. Léky včetně dodané krve stály 15 119 Kč, rentgeny, CT a sono 3 914 Kč, vyšetření odbornými lékaři 5 207 Kč a práce laboratoří 34 430 Kč. Když to všechno sečtete je to bratru 112 542 Kč. U jednoho pacienta - pro představu, o jaké peníze se jedná. Nyní si představte, že ne vždy se lékaři podaří zjistit, že pacient trochu „přitlačí“, aby získal pár dní volna, úlevu ze zaměstnání na účely jen jemu zřejmé. Někdy to lékař třeba i zjistí, ale z nějakých důvodů to toleruje a „spolupracuje“ na tomto zdánlivě nevinném podvůdku. Podvůdku, který ale spojen v účinku s dalšími takovými podvůdky stojí zdravotnictví tolik, že krachují nemocnice, krachují zdravotní pojišťovny, odchází kvalifikovaný zdravotní personál do zahraničí a do jiných oborů a tak dále. Přispívají k tomu možná i nemocnice, které se brání ekonomickému tlaku svým způsobem, třeba tím, že nadsazují provedené výkony zdravotní péče a možná, že mají i jiné cesty (to je ovšem pouze spekulace, pro to nejsou důkazy). Můžete přispět svým málem k řešení této zapeklité situace: než příště budete žehrat na zdravotnictví sáhněte do svého svědomí, zda tam vy máte všecko „a žúr“. A pokud tam budete mít všecko „a joure“, pak ještě dávejte pozor na chřipku…

P.R.

Jo, zapomínáme… až moc rychle

Často slýchávám stesky, jak dobře bylo před rokem 1989. No jo, paměť i mně slábne, ale jsou mnohé věci, které nezapomenu nikdy. Nejen to, že mne rudí mocipáni honili po světě… Těm, kterým se stýská, jsou určeny dva snímky z let ještě celkem nedávných - co je to patnáct let… Oba snímky jsou sice z pražských řeznictví, ale taková byla skutečnost celostátní…

Kam s ním?

Stejný titulek použil pro název svého fejetonu před více než stoletím český novinář Jan Neruda (tenkrát šlo o likvidaci starého slamníku). Dnes se zabýváme odpady a jejich eventuálním tříděním stále častěji, aby nás nakonec úplně nezavalily. Na jednom z posledních zasedání zastupitelstva města uvedl jeden z jeho členů, Ing. Vybíral, že by bylo vhodné občany častěji informovat a motivovat ke třídění.

V našem městě je několik sběrných míst pro sběr tříděného odpadu, jedno z nich je i v naší Palackého ulici. Je zde kontejner zelený (na tom je napsáno Barevné sklo), kontejner původně modrý na Papír (dnes rezavý, potřeboval by natřít) a kontejner žlutý s nápisem Plasty. Tyto tři kontejnery jsou určeny pro recyklovatelný odpad.

Do toho zeleného patří barevné, ale i bílé sklo. Nepatří sem zrcadla, zářivky, keramika, televizní obrazovky apod. Do modrých kontejnerů s nápisem Papír patří noviny, časopisy, papírové sáčky, reklamní letáky, sešity apod. Nemá se sem vhazovat znečištěný papír, tj. například použité pleny nebo kapesníky. Do žlutých kontejnerů se mají dávat plastové obaly (čisté), tj. stlačené PET láhve bez víček, čisté kelímky od jogurtů, plastové obaly spotřebního zboží. Nepatří sem PVC, linolea, ani například nádobky od léčiv. V městě Krupka mají na těchto kontejnerech nalepenu informativní nálepku s obrázkem, jak noha sešlapává polyethylenovou láhev dobrý nápad!

Kovy a textil vykupují Sběrné suroviny, čisté oblečení začne v nejbližší době opět sbírat Charita. Nebezpečný odpad (autobaterie, lednice) vždy jednou za půl roku sváží Sdružení pro nakládání s odpady (domácnosti dostávají leták s časovým rozvrhem). Nevyužité léky mohou občané vhodit do bedniček v lékárnách (jsou ve všech třech).

Pokud budeme všichni odpad třídit, sníží se jeho množství, neboť poměrně velká část se může recyklovat. A ještě za to město obdrží nějakou finanční částku. Jak by to vypadalo ve světě, kde se netřídí, si můžete přečíst ve sci-fi „Zlá léta“, kde značná část obyvatelstva žije na skládkách. A to bychom si přece nepřáli…

Hz

Co se nám nelíbí

Smetiště před lovosickým nádražím

V Lovosickém dnešku 7/1996 byla uveřejněna fotografie skládky odpadu ze silnic před lovosickým nádražím. Už tehdy se lovosický občan ptal: „Kdo a co na tomto místě povolil? Je to nová forma pro odpočinek občanů místo laviček nebo náhrada pískoviště pro děti?“ Zainteresovaní asi budou mít výhrady proti slovu skládka. Jistě, je to depozitum recyklovatelného materiálu na opravu silnic umístěné na výhodném a lehce dostupném místě. Od té doby uplynulo osm let. A od té doby se v Lovosicích již také opravovala hezká řádka metrů silnic. Jen nepatrná část asfaltu byla použita u Lovochemie při opravě vozovky po zasíťování průmyslových zón. „Úprava“ prostoru před nádražím byla občany mnohokrát kritizována (kritizovali dokonce i zastupitelé). Ale co si o tom občané myslí je přece jedno. Na otázku tehdy položenou dnes již můžeme odpovědět: Je to skládka uprostřed města. Navíc černá skládka od samého počátku, ať ji zřídil kdokoliv. Na depozitum nebylo vydáno nikým žádné povolení, nebyl nikdy schválen provozní řád a podmínky pro ukládaní materiálu. Na fotografii je vidět, že tento prostor chápou někteří občané i jako smetiště. Je pravda, že „neasfaltové“ předměty byly z hromady odstraněny, vše ostatní zůstalo. Článek tehdy v roce 1996 byl ukončen větou: „Pěkná vizitka pro návštěvníky Lovosic, že?“ Nezbývá, než souhlasit. Ano pěkná. A již hezky dlouho. Skládka zde bude tak dlouho, dokud pozemek nepřevezme nový majitel, který zde chce zřídit parkoviště.

Text a foto (hv)

Kultura

Jak se dělá herectví

se mohli občané našeho města dozvědět ve středu 17. března od známého divadelního a televizního herce, současného moderátora oblíbeného pořadu „Zlatíčka“, Václava Postráneckého. Od roku 1979 je členem činohry Národního divadla, v roce 1994 obdržel za roli Podkolatova v Gogolově Ženitbě Cenu Thálie. V povědomí diváků žije také jako energický tatínek Michal z "české komedie století" S tebou mě baví svět režisérky Marie Poledňákové. Účastníci zájezdů do Krušnohorského divadla v Teplicích si ho určitě pamatují jako průvodce několika příběhy z Boccacciova Dekameronu v představení Lekce lásky. Nedávno v neděli 14. března vystoupil na ČT 1 v mikrokomedii Jiřího Justa „Vše pro syna“, kde vytvořil s Taťjanou Medveckou dvojici příliš milujících rodičů. Pokud si někdo toho dne přepnul ve 20.45 televizi z Novy (tam běžela rodinná show „Zlatíčka“) na ČT 1, tak si mohl myslet, že má halucinace, na obou kanálech uviděl pana Postráneckého. Je zřejmé, že na nedostatek práce si určitě nemůže stěžovat. Kromě filmu a televize se uplatňuje i jako režisér v oblastních divadlech.

Hned v úvodu nám posluchačům vysvětlil, že název jeho vystoupení „Jak se dělá herectví“ je trochu zavádějící. Herectví je totiž každému živému tvoru vrozeno, lidem, zvířatům i rostlinám. Učit ho tedy netřeba. Rozdíl prý je pouze v tom, že hercům vystupujícím před diváky se platí. Měl asi pravdu v tom, že se lidé, mnohdy nevědomky, stylizují do určité role, kterou pak působí na své okolí. Uvedl příklad maminky, která chová miminko, a při té příležitosti se zmínil, že je čerstvý dědeček (má dvě děti, dceru Lucii a syna Viléma). Pan Postránecký učil devět let na FAMU budoucí režiséry a kameramany předmět „Práce s hercem“, ale i těm vštěpoval, že vlastní postup si stejně nakonec musí vytvořit oni sami. Sdělil nám také, že divadlo nevzniká na jevišti, ale v hlavách diváků. Každý vnímá hru trochu jinak, někdo hercům věří hned, jiný je opatrnější. A pak vyprávěl mnoho příhod ze svého hereckého životopisu. Osud ho zavál na Uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště, studoval tu sochařství, ale zároveň hrál v místním Slováckém divadle. Líčil komické zážitky ze svých hereckých začátků v Uherském Hradišti, třeba jak dostal kostým po velkém silném kolegovi, musel si vycpat klobouk i boty, aby z něho šaty nespadly a jak neslavně tato jeho eskapáda skončila. Pokračoval humornými historkami z natáčení s Jiřím Sovákem a Vladimírem Menšíkem, nebo z rozhlasu s Janou Paulovou. To se ovšem nedá popsat, to se musí vidět a slyšet, herec své kolegy předváděl, výmluvně gestikuloval, dokonce i cifroval, když imitoval svého kamaráda z Hradišťanu v Jánošíkovi. Dotknul se i současné situace v Národním divadle, kde není příliš obsazován a uvedl, že neodmítá ani tzv. jednověté či němé role (např. úloha hospodského Marka v Našich furiantech). Hrál je totiž za normalizace z trestu i Rudolf Hrušínský, herec, kterého si Václav Postránecký velmi váží. Například hrál hospodského ve hře „Rudá záře nad Kladnem“, kde měl po své jediné větě vždy velký aplaus. A tak mu tu větu škrtli! Vyprávění pana Postráneckého všechny diváky v sále poučilo i pobavilo.

Využila jsem návštěvy pana Postráneckého v našem městě a požádala ho o rozhovor. Protože si ale nedávno v SD magazínu stěžoval, že dostává stále stejné otázky, snažila jsem se, aby mé dotazy nebyly příliš všední.

Pane Postránecký, nyní jste nám vážně, ale i humorně vypravoval o základech herectví, jak se vytváří role, jak vzniká představení. Od slovesa hráti existuje ale i další podstatné jméno - hráč. Mám tedy otázku hrajete na nějaký hudební nástroj, nebo třeba mariáš?
Jsem od přírody hravý, ale naučit se hrát na hudební nástroj jsem bohužel dosud nestihl. A tak vyluzovat hudbu je už pro mne určitě ztraceno. Je mi to líto...

Hrál jste někdy nějakou ženskou roli nebo alespoň vystupoval v ženském přestrojení? Pokud ne, kterou postavu byste si vybral?
Na jevišti jsem ženskou roli nikdy nehrál. V dabingu jsem ji předstíral - namluvil jsem úlohu Tootsie, kterou ztělesnil ve stejnojmenném americkém filmu Dustin Hoffman. Mimo jeviště jsem z legrace dělal uvaděčku v divadle v Brně.

Dříve bylo zvykem, že významní herci (Jan Kaška, Jindřich Mošna, třeba i Zdeněk Štěpánek) občas přijali pozvání ochotníků a přijeli si zahrát „svou“ roli do jejich představení. Hrál jste někdy na pozvání s ochotnickým souborem? Nebo už si dneska divadelní nadšenci z venkova netroufnou nikoho pozvat?
Ano, před lety jsem hrával (a rád) s ochotníky v Nejdku na Karlovarsku. Převzal jsem hostování po Karlu Högerovi a hrál jsem s nimi v činohrách Víkend uprostřed týdne a Zapomeňte na Herostrata. Dnes na to není čas, takové hostování vyžaduje minimálně týdenní sehrávání nebo dojíždění na zkoušky. Ale bylo to hezké.

Před několika lety jste ztvárnil roli hochštaplera Karla Zajíčka ve filmu Konto separato. Film jsem sice neviděla (v Lovosicích nemáme kino), ale utkvělo mi v paměti, že jste musel na tuto postavu přibrat. Jak se Vám to podařilo?
Nakonec jsem ve skutečnosti přibrat nemusel, spravily to šikovné ruce švadlenek v krejčovně. Takže stačilo tzv. „krejčovské“ sádlo.

V současnosti moderujete Zlatíčka a režírujete komedii o manželích Curieových pro nové pražské divadlo.. Můžeme Vás vidět také na jevišti?
V této divadelní sezóně dohrávám úlohu Vrchního v Jiráskově Lucerně v Národním divadle v Morávkově režii. Hraji také v Divadle U Hasičů a v Bránickém divadle. I nadále vystupujeme v oblastních divadlech s Lekcí lásky.

Přeji panu Postráneckému, aby diváky nová komedie o vědcích a vědeckém bádání zaujala a aby i on sám byl s výsledkem spokojen a děkuji za rozhovor.

Eva Hozmanová

Z našich škol

Vítání jara

Mateřská škola v Terezínské ulici dá na tradici

Venku vládlo aprilové počasí, ale nám to vůbec nevadilo, protože jsme měli hodně práce. Připravovali jsme se na přivítání jara, které se stalo jednou z tradic naší mateřské školy. Loučení se zimou a vítání jara probíhá vždy na břehu Labe.

V poslední den její vlády jsme vyrobili Morenu, vládkyni zimy. Velmi pečlivě jsme rozmýšleli, jakým způsobem se s ní rozloučíme, když se tolik těšíme na její sestru, Vesnu, královnu jara. Tak rychle, rychle ! Hlavně, abychom v tom spěchu něco nepokazili !

Nacvičili jsme říkadla, písně a básně. Za jejich doprovodu a zvuků rytmických nástrojů jsme Morenu utopili a s ní i zimu a všecky nemoci, zlé a nečisté síly. Cestou zpět do školky jsme u sedmi kaštanů odemkli domečky, aby zviřátka měla kde přebývat a našla v nich nový domov. I tentokrát jsme se vraceli obohaceni o nevšední zážitky.

Věra Sailerová, MŠ v Terezínské ulici

Poděkování

Děkuji paní doktorce i sestřičkám rehabilitačního střediska v Dlouhé ulici za ošetření, ochotu a skutečně lidský přístup k pacientům, zejména těm dříve narozeným. Když už má starý člověk nějaké potíže, jde do takovéhoto prostředí s klidem a vědomím, že ho tam čeká ta nejlepší péče, jaká je v možnostech personálu.

H. Vondráková