Koutek poesie

Pod Košťálovem

Tom Ha

K Y B I Č K A

Kybička pevně se držící ze severní strany vyššího Lovoše je jedním z kopců Českého středohoří. Každý z turistů, který dosáhne jejího vrcholu ví, že už mu do zdolání Lovoše mnoho nezbývá. Většina z nich využívá vyznačených cest, jsou však tací, kteří jdou cesta necesta.

K nim patřili i dědeček se svým vnoučkem ještě předškolního věku. Vydali se od města Lovosic východní stranou přímou cestou k cíli. Oba měli jedno společné - milovali procházky zdejším lesem. "Poslyš, Oldíku," povídá chlapci dědeček, "vidíš ty čerstvé stopy? Ty jsou od divoké zvěře. Možná to není tak dlouho, co tudy procházela."

"Dědečku," obrátil se najednou malý návštěvník lesa, "pomodleme se…" Z jeho výrazu dětských očí byla vidět vystrašenost. Jeho průvodce okamžitě změnil téma hovoru, aby odvrátil jeho strach. Když nabyl přesvědčení, že se tak stalo, pokračovali v cestě. Neušli ani moc daleko, když se malý turista ozval: "Dědo, vidíš to vepředu? Tam za tím stromem je vlk!" Když se později sám přesvědčil, že jde o jakýsi pařez, už se nebál.

Do cíle na vrchol Kybičky to měli ještě několik desítek metrů. Čím blíže byli k cíli, tím obtížnějšími se stávaly překážky. Odměnou však byl pro oba turisty překrásný pohled na krajinu Polabské nížiny. Malý turista se zadíval s takovým zájmem, že se mu odtud ani nechtělo odejít. Nejvíce však byli odměněni po sestupu dolů. Jakmile vyšli z lesa, objevilo se před nimi stádo muflonů pasoucích se na jarním osení. Příchod výletníků je vylekal a začali utíkat. Z toho, co z počátku připadalo malému turistovi strašidelné, se vyklubal radostný zážitek. Předjarní vánek v lese osvěžil, vrchol Kybičky poskytl nádherný pohled do celé krajiny - a zvířátka nakonec potěšila.

Vše dohromady oběma navždy vtisklo do paměti překrásný obraz přírody Českého středohoří.

Podle skutečné události napsal Martin H.

V R K O Č

Vrkoč je charakteristický skalní útvar známý i ze školních učebnic vybíhající z levého svahu labského údolí k železniční trati z Lovosic do Ústí nad Labem. Leží na katastru obce Vaňov, dnes součásti krajského města. Rozloha chráněného území je 1,42 hektaru, nadmořská výška od 138 do 240 metrů. Vyhlášeno bylo v roce 1966. Ochrana se vztahuje především na vynikající ukázku sloupcovité odlučnosti čedičové horniny orientované do tvaru obráceného vějíře, nebo můžeme říci i milíře. Názornost a rozsah tohoto jevu jsou na Vrkoči doslova jedinečné. V sousedství skalního útvaru je dvacetimetrový vodopád Podlešínského potoka, který je nejvyšším vodopádem Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Podloží přírodní památky je tvořeno santonskými pískovci, nejmladšími křídovými sedimenty Českého středohoří. Mají světle okrovou, místy až bílou barvu občas zabarvenou železitými sloučeninami. Mají značný obsah jílovitých příměsí a snadno zvětrávají.V miocénu byly proraženy čedičovým magmatem. Jeho rozlivem po povrchu pískovců vznikly příkrovy, tuhnutím uvnitř pískovcových vrstev žíly a pně.Chladnoucí hornina rozpukala na sloupy orientované kolmo k ploše tuhnutí. Příkrov, z jehož okraje přepadává vodopád v impozantním skalním amfiteatru, má svislé mohutné, vzájemně dokonale souběžné sloupy o průměru jeden až dva metry. Vlastní těleso Vrkoče utuhlo uvnitř souvrství pískovců v podobě mohutné žíly při postupu ochlazování a tlaků současně z několika stran. Odtud je vějířovité uspořádání pěti až šestibokých sloupů olivinického čediče o průměrech do dvaceti centimetrů. V jemnozrnné základní hmotě čediče jsou patrny vyrostlice olivínu a pyroxenu, místy jsou několikamilimetrové dutinky s bílými zeolity. K odstranění tělesa neovulkanitu došlo odstraněním málo pevných okolních sedimentů erozní činností řeky Labe. Čelo žíly bylo v polovině devatenáctého století odtěženo v souvislosti s výstavbou železniční trati, což přispělo k odkrytí nejznámější ukázky vějířovitého uspořádání sloupců. V přípravě je rozšíření chráněného území na výměru celkem dvanáct hektarů. Vrkoč je svým vějířovitým uspořádáním čedičové horniny skutečně proslulý a jedinečný.

V rezervaci se vyskytuje běžná hájová a vlhkomilná květena s množstvím druhů typických pro suťové lesy. Vlastní skalní útvar prorůstají trsy na severu známé tařice skalní ( Aurinia saxatilis). Na řadě vlhčích míst v zástinu i přímo podél průchozích stezek se hojně vyskytuje mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Skladba dřevin těchto suťových lesů je blízká přirozenému složení. Jilmový porost v údolí Podlešínského potoka odumřel, zbytky byly pokáceny a odstraněny.

Roderich Slavík

Vodopády – krásná podívaná

V naší republice za nimi nemusíme vždy putovat jen do nejvyšších hor. Krásné vodopády jsou ke spatření i v našem poměrně blízkém okolí. Nejvyšší vodopád u nás je ovšem primátem Krkonoš, kde vody Pančického vodopádu padají z výšky padesáti metrů.

Na vznik vodopádů má podstatný vliv vedle relativních výškových rozdílů okolnost, zda se v podélném údolním profilu toku vyskytují svislé stupně, které musí tekoucí voda překonat v podobě vodopádů. Původ těchto stupňů bývá ledovcový, jako tomu je ve Vysokých Tatrách a Krkonoších, jindy mohou vzniknout na příkrém vápencovém podkladu krasových oblastí a tak tomu je například ve Slovenském ráji. Vodopády vznikají také tam, kde se vedle sebe vyskytují tvrdé a měkké horniny. Měkké jsou totiž vymílány podstatně rychleji a tvrdé pak ční v říčním údolí v podobě stupňů, prahů, přes které tekoucí voda přepadá.

Právě k tomuto třetímu typu náležejí i vodopády v Českém středohoří. I když toto malebné pohoří nedosahuje větších výšek - většina vrcholů má okolo pěti set metrů - přece jen tu nastaly příznivé podmínky pro vznik vodopádů, zejména v příkrých bočních roklinách ústících do hluboce zaříznutého labského údolí. Labe se do tvrdého podkladu zařezává dík své mohutnosti a síle podstatně rychleji, než jeho drobné přítoky, které s ním nestačily držet krok a vytvořily vodopády všude tam, kde se jim postavily do cesty odolnější horniny.

Tři největší vodopády jsou v blízkosti Ústí nad Labem. Co se výšky týče řadí se v naší republice hned za vodopády krkonošské. Nejvyšším z nich je Vaňovský vodopád na Podlešínském potoce, levém přítoku Labe. Najdeme ho blízko jižní ústecké čtvrti Vaňov, jak ostatně napovídá jeho jméno. Odtud je přístupný po zelené turistické značce, vzdálený asi půl kilometru. Vody vodopádu padají v poměrně úzkém pruhu po svislých čedičových sloupech z výšky asi dvaceti metrů a působí velmi impozantním dojmem. Vznikl na styku čedičové žíly s měkčími křídovými horninami. Je to táž čedičová žíla, která končí v labském údolí nad střekovskou přehradou skalním útvarem Vrkoč, o kterém píšeme na jiném místě v tomto čísle. Nabízí se spojit návštěvu Vaňovského vodopádu s návštěvou Vrkoče, obou těchto jedinečných přírodních výtvorů.

Další dva vodopády jsou na opačném břehu Labe. Městskou dopravou se dostaneme dále po proudu do Olšinek na severním okraji Ústí. Zde, v boční rokli Kojetického potoka, hned za posledním domkem obce, spadá přes čedičový práh, probíhající napříč roklí, asi deset metrů vysoký Olšinský vodopád. Prohlédnout si ho můžeme jenom z dálky, ze žlutě značené cesty Olšinky - Kojetice, neboť je velmi špatně přístupný. Z jedné strany omezuje přístup obytné stavení, z druhé příkrá skalnatá stráň.

Vyrazíme-li z Olšinek po modré značce, narazíme asi po kilometru na náhorní plošince ležící osadu Budov. Odtud teče severozápadním směrem ke Svádovu romantickým Vlčím údolím potok, na němž u neznačené cesty najdeme další vodopád. Pro svou romantičnost se tato rokle i s vodopádem dostala v Burghardtově vyobrazení jako kulisa k Weberově opeře Čarostřelec až do vídeňské opery.

Tento - Budovský - jedenáct metrů vysoký vodopád má však dostatek vody pouze v dobách jarního tání. Již na jaře se mění ve slabě odkapávající proužek vody, který postupně vysychá. Všimneme si však jiné zajímavosti: už z dálky je nápadné že široká vodopádová stěna je převislá. Prozkoumáme-li ji blíže zjistíme, že její svrchní část je tvořena tvrdým čedičem, kdežto spodní partii tvoří měkčí a méně odolná tufovitá hornina, která se rychleji vymílá. K tomu ještě přistupuje další faktor: část vody dopadající z vodopádu , eroduje zpětně horninu na bázi svého vlastního prahu. Eroze podložných tufů pak postupuje daleko rychleji a výsledkem je vznik zmíněného převisu. Nadložní čediče tak přijdou o svou podporu a vlastní vahou se zbortí. Celý proces se neustále, byť velmi pomalu, opakuje a tak se vodopád zvolna stěhuje proti proudu potoka. V budoucnosti asi zanikne, až se dostane do míst bez čediče, nebo dosáhne pramene. Podobný jev ve velkém pozorujeme na Niagarských vodopádech, které takto ustupují téměř o metr za rok.

Tím ovšem výčet vodopádů Českého středohoří nekončí. Jmenujme další: sedm metrů vysoký Moravanský vodopád v Mlýnském dole mezi Dolními zálezly a Moravany, o němž jsme už v minulosti také psali. Poměrně vysoký i když vodou chudší je vodopád na přítoku Bobřího potoka ve stejnojmenné soutěsce asi kilometr východně od osady Loučky na pokraji Verneřic. Necelé tři kilometry od Kolné na Českolipsku naleznete další, třikrát lomený vodopád stejného jména. Je v pískovcové rokli, ve skalní průrvě a podobně jako ostatní je velmi malebný…

Představili jsme vám šest vodopádů ze sedmi.

Víte někdo, kde je ten sedmý?

RoS

Vzpomínky a úvahy

ABY NAŠI NEVŠÍMAVOST NAHRADILA OHLEDUPLNOST

Nedávná tragická událost v našem městě, zavraždění prodavačky na nejrušnější ulici v Lovosicích, mne přivedla k zamyšlení, co by se dalo udělat pro zmírnění tohoto nebezpečí. Chtěl bych proto poukázat na tři možnosti:

Především samotné vedení města by mohlo zajistit, aby ulicemi města , zejména těmi nejrušnějšími, procházel strážník - pochůzkář. Výmluva na nedostatek peněz neobstojí. Vždyť jde o peníze daňových poplatníků a ti mají ze zákona nárok na svou bezpečnost.

Ani majitelé prodejen by neměli zůstávat pozadu v zájmu ochrany svých zaměstnanců. Postačilo by zvukové či světelné zařízení, které by kolemjdoucí upozornilo, že se v prodejně odehrává něco podezřelého.

A nakonec ani my, zákazníci, bychom neměli být lhostejní. Žijeme v době techniky. Téměř každý u sebe nosíme mobilní telefon. Při zjištění takového nebezpečí by postačilo zavolat linku 158. Řídit se v podobném případě heslem "co tě nepálí, nehas", by určitě nebylo dobré.

Mám za to, že naše ohleduplnost by v takovýchto případech měla být na místě, solidární a občanská...

František Hruza