Koutek poesie

Zima se nevzdává

Ve sněhové vánici v plášti větrem vlajícím, stála únorová Zima, chladná, s bílou tváří mima. Březnu se zanic nechce vzdát, a bude dále bojovat a i když už dochází jí síla studená je Paní Zima bílá … Kosatečky žluté přikryl sníh a březen uschoval se v nich. Mráz zaútočil z posledních svých sil. Zůstává jen málo zimních chvil. Budeš se už muset, paní Zimo, vzdát! věz, že čas tě vrátí ještě mnohokrát! Teď však dopřej květům jaro vlídně, ono stejně přijde samo klidně! MD

CHKO - Perla českého Severu

Hradišťanská louka

Tato horská louka na plochém vrcholu druhé nejvyšší hory Českého středohoří - Hradišťany - leží v nadmořské výšce 733 - 752 metrů, na katastrálním území obce Mukov na Teplicku. Chráněné území zde bylo vyhlášeno v roce 1952, ještě před tím to byla soukromá přírodní rezervace Lobkowiczů. Ochrana zde byla zřízena pro typickou květenu horské louky s bohatým zastoupením vstavačovitých rostlin. Z různých důvodů - jako nevhodné postupy při hospodaření, vlivy emisí z blízké elektrárny Ledvice a dalších - došlo prakticky k úplnému vymizení druhů, na něž byla ochrana zaměřena a k podstatnému druhovému ochuzení celkově. Posléze došlo ke změně hlavního motivu ochrany a to ve prospěch kriticky ohroženého starčeku oranžového (Tephroseris aurantiaca). Přírodní rezervace Hradišťanská louka vyžaduje pravidelnou péči, zejména sekání a odvoz trávy, což je v případě takto vysoko položené a značně odlehlé lokality stále obtížnější a složitější. Starček oranžový nebyl v posledních letech vůbec objeven , připravuje se pokus o jeho umělé vysazení, jemuž se dnes říká odborně reintrodukce. Ze zajímavých druhů rostlin se zde dodnes vyskytuje upolín nejvyšší (Trollius altissimus), hadí mord nízký (Scorzonera humilis) mochna bílá (potentilla alba), hrachor různolistý (Haterus heterophyllus) a také kostřava ametystová (Festuca ametystina).

Přírodní rezervace Hradišťanská louka leží v prostoru bývalého prehistorického hradiště, je tudíž pozoruhodná i z hlediska archeologického. Je obehnána valy hradiště knovízské kultury z asi 8. - 9. století před naším letopočtem. Valy jsou z čedičových kamenů. Hradiště bylo osídleno v laténské době Kelty a v raném středověku Slovany. Vrcholové plato - jakási náhorní plošina - je tvořeno zbytkem výlevu olivinického čediče.

Součástí chráněného území nejsou lesní porosty. Okolní lesy obklopující chráněnou louku však nesou - bohužel - znaky těžkého emisního poškození a pokud šlo o smrkovou kulturu, musely být odtěženy, nebo po nich zůstaly zbytky pahýlů, stejně jak například v Krušných horách, které uvidíte v prudkém svahu směrem k Hetovskému mlýnu. Pohled je to rozhodně deprimující. Novou výsadbou listnatých stromů došlo ke změně lesní skladby vrcholových partií Hradišťan a také k odkrytí chráněné lokality především ve směru od severozápadu. Zoologická hlediska nejsou vzhledem k hlavnímu motivu ochrany rozhodující, nověji byly publikovány výsledky průzkumu měkýší fauny.

Text i foto Roderich Slavík

Vzhůru, na Porač !

Co je Porač? Nejstarší rozhledna Českého středohoří byla postavena spolu s vyhlídkovým altánem v letech 1838 - 1849 na 419 metrů vysokém kopci, který byl dříve označován jako Porač, dnes se jmenuje Pohradická hora. Tato vyhlídka na České středohoří a na protější hřeben Krušných hor se nazývala Aloisova výšina - proč Aloisova? k tomu se dostaneme… Dnes tu ovšem stojí jen jakési torzo bývalé rozhledny, ale přesto se na krásném výhledu vůbec nic nezměnilo. Stojí rozhodně za návštěvu. Naše cesta začíná ve velké malebné obci Kostomlaty pod Milešovkou. Jako ves byly Kostomlaty začátkem 17. století povýšeny na městys. Stojí tu krásný kostel Sv. Vavřince s fragmenty pocházejícími už z doby před rokem 1230, roku 1657 prodloužený západním směrem o novou barokní loď. Barokní průčelí kostela je dílem Octavia Broggia z roku 1737, barokní oltář pochází z téže doby. Blízká fara je z roku 1740, socha Sv. Jana Nepomuckého je jen o dva roky mladší. Rozlehlý barokní zámek z roku 1684 byl přestavěn a rozšířen roku 1820 a opakovaně rozšířen kolem roku 1910. Dnes slouží jako nápravné zařízení pro mladistvé provinilce. Z kostomlatské návsi vyrazíme po žluté turistické značce otevřenou krajinou po úzké bývalé silničce vedoucí před lety do malé, dnes již neexistující vísky Pohradice. Zarůstající silnice je lemována vzrostlými ovocnými stromy. Když se ohlédneme, vidíme za sebou malebné kopce Českého středohoří s majestátní a dominantní Milešovkou, při pohledu vpřed zase před sebou mohutný pás masivu Krušných hor, vpravo pod námi údolí říčky Bíliny. Asi po třech kilometrech spatříme vlevo od silnice zřetelné zbytky zdí a domů, pozůstatků bývalé vsi Pohradice s kapličkou z roku 1841 a několika lidovými stavbami. Na rozcestí sejdeme ze silničky a odbočíme vpravo na polní cestu. Před námi jsou zbytky Božích muk a za nimi se tyčí impozantní kužel Pohradické hory. Na jeho úpatí opustíme žlutou značku a vyrazíme po neoznačené, ale zřetelné pěšině vedoucí do prudkého kopce.. Je patrné, že tudy dříve vedla upravená, kameny zpevněná cesta, až na vrchol. Stoupáme… Jsme nahoře. Vpravo najdeme zříceninu klasicistního vyhlídkového altánu, vlevo pak základy bývalé kamenné rozhledny, kterou tu kdysi vybudoval pražský arcibiskup Alois Josef von Schrenk. Výhled je tu opravdu překrásný a je velká škoda, že z celé slávy místa zbyly dnes už právě jenom ty rozvaliny…

Text i foto Roderich Slavík

Granáty na Linhorce

Granátový vrch mezi obcemi Leská a Staré, místně nazývaný Linhorka, je z čedičového tufu zvaného pyropový slepenec. Ten se zde primitivním způsobem doloval až do roku 1885, zejména v zimě, kdy slepenec vymrzl. Na Linhorce se tedy dolovalo, ale jen v několika mělkých, nejvíce pár metrů hlubokých otevřených jámách, nebo v šachtách málokdy hlubších, než dvacet metrů. Šachty byly bez výdřevy, roubení bylo nedokonalé a tak byla práce v nich velmi nebezpečná. Ještě horší to bylo v podkopávkách, štolách, kde bylo několik dolujících zavaleno a zasypáno.

České granáty, neboli pyropy jsou - jako všechny druhy granátů orthosilikáty. Obsahují především křemík, dále pak hořčík, vápník, železo, mangan, chrom, hliník a další prvky. Na Linhorce se objevují kusy červenavého serpentinu matice granátové, obsahující zrna granátů až do velikosti lískového oříšku. V šachtě u obce Staré byla v hloubce 31 metrů nalezena matice o průměru 50 centimetrů, z níž byly vytěženy granáty za 720 zlatých (škoda, autor neuvádí přepočet na dnešní měnu).

Nakopaný materiál, zvaný křeměť, nebo křehoť, se rumpály vytahoval z jam v koších a ručně se na dřízkách se síťovým dnem v kádích s vodou proplachoval, čímž se zbavoval jílovitých složek. Pak se dřevěnými hrably odvrhoval písek a na dně zbyly jako nejtěžší pyropy. Propírání bylo většinou prací žen, kterým se říkalo plachačky. Po vyprání se pyropy třídily na roztřiďovacích sítkách a vážly na tak zvané loty, přičemž jeden lot byl 17,52 gramu.

Text i reprodukce Roderich Slavík

Obce v okolí Lovosic

Siřejovice a větrný mlýn

Obec Siřejovice (původně Siřevice-Sirzewicze, také Skirewici či Syrziewicz) leží v Hazmburské tabuli 4 km jihovýchodně od Lovosic. Nedaleko obce leží vyvýšenina čedičového vrchu Kohoutov, zvaného také Humberk. První zmínka o obci byla ještě v nedávné době kladena do období okolo roku 1227 (podle listiny, v níž jsou Siřejovice uváděny jako majetek svatojiřského kláštera na Pražském hradě proto se v roce 1997 konaly velké oslavy výročí 770 let obce). K výročí byla vydána také pohlednice obce. V současnosti je tento dokument považován za falsum. Existenci Siřejovic a vlastnictví vsi klášterem sv. Jiří však dosvědčuje pravá listina papeže Řehoře IX. z roku 1233, který klášteru potvrzuje držení jejich statků.

Ve 14. století patřila ves rodu Kaplířů, kteří zde nějakou dobu i sídlili. Poté ves patřila pánu Ješkovi z Vchynic a Janovi z Vartenberka. V roce 1430 zastavil císař Zikmund Siřejovice Janu Kaplíři ze Sulevic za 1000 kop pražských grošů a ves patřila rodu až do roku 1623, kdy byly Siřejovice Adamu Kaplířovi odňaty a prodány. V dalších stoletích se vystřídalo mnoho majitelů, po I. světové válce při pozemkové reformě byl vytvořen zbytkový statek o 50 ha půdy a ostatní půda byla rozdělena mezi drobné zemědělce.

Uprostřed návsi se nachází na malém návrší na místě původní stavby ze 14. století jednolodní kostel sv. Bartoloměje s pseudobarokními oltáři z r. 1846, upravený v  r. 1908. V kostele se každou sobotu koná mše svatá. V těsné blízkosti kostela býval v dřívějších dobách hřbitov, kde byli pochováváni členové rodu Kaplířů. Náhrobní kameny rodu Kaplířů ze Sulevic se však do dnešní doby nedochovaly. V září 1916 byly z kostela odvezeny a zrekvírovány i zvony. Na cestě za kostelem je barokní socha sv. Anny s malou Marií. U obce stojí kaple z 1. poloviny 19. století, obnovená v r. 1955.

Siřejovice mají v současnosti 280 obyvatel. V obci je sídlo Obecního úřadu, na kterém je umístěna pamětní deska věnovaná Karlu Maličkému ... lidumilovi a ochránci naší obce i kraje... z 26.6.1932. (Pozn. Karel Maličký byl významný člen spolku Národní jednoty Severočeské se sídlem na Smíchově, který vzal v roce 1907 obec Siřejovice pod ochranu. Pan Karel Maličký navštěvoval Siřejovice hlavně při různých slavnostech a v roce 1910 se zasloužil o zakoupení pozemků pro stavbu rodinných domků pro české občany. Velmi se snažil i o výstavbu nové české školy. V době německé okupace byla pamětní deska uschována a druhého odhalení se dočkala 8.6.1947.) V období 24.11.1938 - 9.5.1945 trvala německá okupace Siřejovic.

K občanské vybavenosti patří restaurace (Hostinec Na Svobodě), prodejna smíšeného zboží Koloniál u Marie a vodní nádrž plnící funkci koupaliště. Dopravní spojení je zajištěno autobusovou linkou Libochovice - Lovosice - Litoměřice. V blízkosti obecního úřadu v dolní části obce je pomník věnovaný padlým v I. světové válce "Nezemřeli nadarmo, kdo pro vlast život obětovali...". Pomník byl slavnostně odhalen 17.5.1925.

V roce 2001 byl v obci zrekonstruován celý areál hřbitova včetně obvodové zdi, práci provedla třebenická firma Renesance a náklady činily téměř 300 tisíc korun. Opravena byla i socha světce z 18. století před hřbitovem. V Siřejovicích byly také postaveny nové rodinné domky. Obec žije převážně zemědělstvím (Zemědělské družstvo vlastníků Slatina), je zde také Výrobna bramborových lupínků (častý sponzor lovosických fotbalistů), ale také výrobna dámského prádla pana Pražáka. Místní obyvatelstvo se zabývá především pěstováním obilí, brambor, řepy a chmelu. V obecních volbách 2002 si voliči vybírali z jednotlivých nezávislých kandidátů a přišli v hojném počtu - 86,1 %. Starostou obce byl zvolen Josef Krejza, místostarostkou Ing. Lenka Svobodová. Nové zastupitelstvo otevřelo v lednu 2003 opět klubovnu mládeže, kterou navštěvují děti i s maminkami. Výtvarná dílka vzniklá v klubovně bývají vystavena na vývěsní desce obce.

Obec žije opravdu pospolitě, konají se zde oslavy kulatých narozenin obyvatel v místním hostinci, obvykle za doprovodu dechovky. Ocenění své pětadvacetileté práce pro obec se dočkal v r. 2003 také místní kronikář, jedenadevadesátiletý Jaroslav Lukášek, který předal štafetu své o 66 let mladší následovatelce.

Asi 1 km od Siřejovic směrem na Keblice pomalu chátrá na úbočí Humenského vrchu romantický zámeček Windsor (také "Windsour"), který vznikl na konci 19. století přestavbou původně empírového větrného mlýna a připomínal tvarem anglický letohrádek. Obyvatelé blízkého okolí tuto zříceninu nazývají Větrákem podle původního mlýnu, do roku 1870 se zde mlelo obilí. V r. 1870 zakoupili mlýn bratři Tschinkelové a nechali k tělesu větrného mlýna přistavět obytnou budovu ve stylu anglické novogotiky. Po roce 1886 byl prodán v dražbě a později ještě několikrát změnil majitele. Posledním obyvatelem stavby byl pravděpodobně výrobce hliněných předmětů, který žil v jeho sklepních prostorách od roku 1928 do roku 1930. Stavba je docela půvabná (zvláště z dálnice) a lze se jen divit, že se dosud nenašel podnikatel, který by ji opravil a cestujícím nabídl občerstvení. Dálnice je blízko, coby kamenem dohodil a mohla by zde být restaurace, třeba i s ubytováním.

Hz

Dočká se záchrany?

Tato krajinná dominanta stojí asi kilometr východně od Siřejovic. Původně to býval empirový větrný mlýn, po roce 1869 přestavěný na lovecký zámeček zvaný Windsor, zvaný místně také Větrák. Dnes je zpustlý a zchátralý zachovaly se jen již jen neúplné obvodové zdi.

RoS

Oprava kaple v Prosmykách pokračuje

Podle informace pana Roberta Paťchy z odboru školství, kultury, tělovýchovy a památkové péče Městského úřadu v Lovosicích oprava kaple svatého Františka Serafínského v Prosmykách úspěšně pokračuje. V současné době jsou dokončeny opravy na krovu střešní konstrukce, kde byly zjištěny škody většího rozsahu, než se předpokládalo. Na opravu krovu navazuje i pokládka nové krytiny. Velmi důležitou součástí opravy bylo osazení nového kříže na věži kaple. Původní kříž byl proveden z nekvalitního materiálu v jednoduchém provedení z pásové oceli. Dodavatel stavebních prací byl vyzván, aby zajistil výrobu nového kříže v ručně kovářském provedení. S osazením kříže byla vrácena na věž i opravená makovice (koule pod křížem), kam byly vloženy do dvou měděných schránek nové dokumenty, které mluví o významných skutečnostech současnosti v Lovosicích, kterých součástí dnes Prosmyky jsou. Do jednoho pouzdra byly dány písemné materiály, z nichž jeden je věnován historii a opravě vlastní kaple. Do druhé schránky byly vloženy současné tiskoviny (pozn. red.: nás potěšilo, že i Lovosický dnešek) a současně platné kovové mince. Vkládání dokumentů do makovic na věžích je zvyklost u všech staveb tohoto typu. Při jejím sejmutí nebyly žádné listiny nalezeny, asi nebyly vloženy při poslední opravě v 70. letech minulého století. Úspěšně se postupuje i na opravách vnitřní malby stropních maleb nad lodí a kněžištěm. Dokončují se i malby nástěnné. Současně s tím pokračují práce i na opravě vnější fasády kaple a její nový nátěr. Jak nám dále pan Paťcha sdělil, bylo do současné doby proinvestováno zhruba 600 tisíc Kč z celkových předpokládaných nákladů a to 2,2 milionu Kč.

Text a foto (hv)