Koutek poesie

Naše cesta podél Labe

V ideální polovině listopadu patnáctého začíná naše putování u přívozu v Malých Žernosekách. Modrá loď Ludmila nás převáží na druhou stranu, na pravý břeh Labe. Pozorujeme nádhernou scenerii po směru toku řeky: na hladině se odráží šedá obloha, vpravo se prudce zvedá Kalvarie s tmavými skalními útvary. Vlevo na břehu směrem k Litochovicům je na louce řada bohatě rozvětvených topolů černých, v jejichž korunách jsou ještě tu a tam listy. V pozadí je trať do Děčína a za ní se zvedá pásmo kopců, jejichž vrcholy se ztrácejí v mlze. Nálada krajiny je vskutku podzimní, sluníčko je schované za šedí mraků. V různých odstínech žlutavých, okrových a červenavých barev vyniká kresba větví vytvářející místy krajku. Vysoko vystouplé kameny na březích i v řečišti prozrazují nízký stav vody.

Vystupujeme z lodi a vydáváme se směrem k Libochovanům. Cesta je malebná. Po několika minutách nás zaujímají topoly s ořezanými korunami, z pahýlů tlustých větví vyrazily tenké větévky, takže stromy na první pohled připomínají spíše vrby. Jdeme dále po proudu, po levé straně máme Labe, vpravo trať Lysá nad Labem - Děčín, po níž každou chvíli projíždí nákladní i osobní vlaky. Za tratí se tyčí Kalvarie, na jejímž vrcholu jsou dobře vidět i tři kříže. V bližším okolí nás upoutávají překrásně zbarvené kameny a skalky z hornin, které se nacházejí i na Kalvarii. Jsou tvořeny břidlicí šedozelené, místy i oranžové barvy, která se odlupuje v tenkých vrstvičkách. Další horninou, s níž se setkáváme opodál, je načervenalá rula. Obdivujeme i krásu kamenů…

Za tratí je bývalý lom. Bylo by zajímavé podívat se odkryté vrstvy hornin zblízka, ale netroufáme si přejít tu mimořádně frekventovanou trať. Pod tratí se místy rozrůstají ostružiny, jejichž listy jsou teď již karmínově zbarvené. Oblačnost trochu prořídla a sluníčko se snaží prorazit svými paprsky na zem a za nějakou tu chvíli se mu to daří. I ta šedá hladina řeky má hned veselejší barvu a stromy se v ní krásně zrcadlí. Když se člověk umí dívat nachází krásné pohledy a zajímavosti nalevo i napravo. Tu kupříkladu obdivujeme keř brslenu evropského, který je již bez listí, ale zato více vynikají jeho velmi ozdobné drobné oranžově růžové plody.

Vrcholy kopců poznenáhlu vystoupují z mlhy a my můžeme obdivovat hloubku údolí. Občas nad řekou přeletí husy seřazené do klínu. Na větvičce habru usedla modřinka. Zastavujeme se a chvíli pozorujeme její akrobatické kousky, které předvádí při hledání asi něčeho k snědku. Pokračujeme v cestě a objevujeme opozdilé žluté květy vratiče. Na hromadě hlíny u trati pozorujeme rostlinu se zajímavými plody: durman panenskou okurku ( Datura stramonium L.) z čeledi lilkovitých.

Docházíme do Libochovan, nad nimiž se tyčí pěkně zaoblený vrch Deblík. Prohlížíme jsme si jen zvenčí barokní zámeček a posléze se stejnou cestou vracíme zpět do Malých Žernosek.

Byla to velmi hezká a příjemná procházka umocněná ještě na samý konec pěkným pohledem na  Lovoš. Krajina zase zvolna noří do mlhy, pak do tmy a my se vracíme domů plni krásných dojmů.

Jana Haasová

Povodeň

Velká voda, která se valila od Šumavy přes českou metropoli, Prahu, a ničila vše, co se jí postavilo do cesty, se přibližovala k Bráně českého středohoří a městu Lovosice. Mnozí z obyvatel Terezínské ulice již opustili své příbytky, mnozí ještě zůstávali doma v naději, že hladina rozvodněného Labe k nim nedosáhne. Nikdo z těch, kteří ještě zůstali ve svých domovech, této srpnové noci roku 2002 nespal. Nespala ani Zdena. Oknem přízemního bytu vyhlížela na dvorek, zda a jak se hladina Labe zvyšuje. Překvapilo ji, když otevřela dveře do chodby a voda z ulice již vnikala dovnitř vchodovými dveřmi na opačné straně domu.

Zděšeně a se slzami v očích vzala rychle to nejnutnější, co mohla a spěchala do bezpečí ke známým. Nebyla sama, odejít muselo i mnoho dalších. Těm nejváhavějším to musela důrazně přikázat policejní hlídka.

Do rána byla Terezínská ulice téměř dva metry pod hladinou vzdutého Labe. Obyvatelé této ulice se na své byty mohli podívat až po několika dnech, kdy velká voda ustoupila a pokračovala dál. Do svého bytu se mohla podívat i Zdena. Našla tam pouze spoušť, zápach a bahno. Její oči se neubránily slzám. K řádnému bydlení se mohla spolu s manželem, který v době povodně byl v zahraničí, navrátit až po půl roce, když za pomoci přátel a finanční pomoci známých, města i státu, dali dům opět do pořádku.

Když jsme později seděli s našimi přáteli, Zdenou a jejím manželem, v nově upraveném bytě vonícím čistotou a zářícím krásou, položil jsem jim otázku, jak na vše vzpomínají dnes. „Teď už nám to připadá jako zlý sen,“ odpovídá Zdena, „a už bych to nikdy nechtěla prožít. Hodně mi pomáhala vzpomínka na mou maminku, která nejednou říkávala: člověk se nikdy nemá vzdávat, když může pro zlepšení situace ještě něco udělat. Jsme vděční dobrým lidem, kteří nám pomohli. Bez jejich pomocné ruky bychom dnes nemohli takto, v klidu, vzpomínat. Mám za to, že i v tom našem případě platí rčení - v nouzi poznáš přátele.“

Dnes Terezínská ulice v Lovosicích znovu povstává k životu a jednotlivé domky v ní se chlubí novými barevnými fasádami. Lidé se opět zabydlují v naději, že velká povodeň se již opakovat nebude.

Podle skutečné události napsal Martin H.

Chránit a pomáhat

Přírodu musíme nejen chránit, ale musíme jí i pomáhat, říká devítiletý Kuba, nejmladší člen lovosické organizace Českého svazu ochránců přírody. Mladý věkem, ale zralejší než ti, kteří po sobě zanechávají v přírodě nepořádek. Kuba se aktivně účastnil 27. září sobotní brigády členů Svazu na Naučné stezce Boreč.

Vyráželi jsme v půl desáté od kapličky v Režném Újezdě. Nejdříve to vypadalo na déšť, ale příroda byla nakonec na své ochránce přívětivá a za malou chvíli se udělalo opravdu hezky - byl to takový typický den hezkého babího léta. Nejdříve jsme trochu upravili a vyčistili v této malé obci studánku, o kterou už několik let pečujeme stejně , jako o studánku pod Lovošem. U studánky jsme sundali tak zvaný certifikát, tabuli, která informuje návštěvníky o tom, že studánky je v naší péči a že je pod číslem 22 vedena v seznamu evidovaných chráněných studánek pod názvem Studánka Boreč.

Pak jsme vytáhli ruční pilky, pytle na odpadky a vyrazili plnit hlavní úkol: pomoc přírodě. Lesák Zdeněk Procházka pro svůj vzhled přezdívaný ochranáři Aramis vytáhl profinůžky a rasantně ostříhával konečky větví zasahující do profilu stezky a překážející v cestě po naučné stezce. Kolega Parkos ořezával na cestu popadané drobné soušky. Ostatní očima provrtávali okolní les a nalezené odpadky - většinou polyetylenové láhve - ukládali do pytlů.

S pocitem dobře vykonané práce jsme dorazili až na vrchol, který je známý svými ventarolami, průduchy v masivu kopce, jimiž proudí v létě ochlazovaný, v zimě vodními parami ohřívaný vzduch. Tento pozoruhodný přírodní úkaz je znám dlouho, přinejmenším od roku 1833, kdy jsou o něm první písemné zmínky jako o domnělé dohasínající sopečné činnosti. Teprve o mnoho let později rozborem plynu se došlo k poznání, které platí dodnes. V zimě je úkaz tak intenzivní, že vzduch ve vrcholových vyústěních ventarol až syčí, s klesající teplotou je zvuk intenzivnějším a efektnější. Dneska nic slyšet není, tak sem vyrazíme až za mrazů.

Pro dnešek konec, alespoň jsme si to myslili. Po chvilce chůze prudce klesající stezkou narážíme na padlý kmen břízy ležící přes cestu. Ruční pilkou poměrně tlustý kmen přeřezáváme skoro tři čtvrti hodiny a pak odvalujeme z cesty. Po dalších asi sto metrech narážíme na dva mohutné dubové kmeny. To už je jasné, že s těmi bez motorové pily moc nezmůžeme. Inu - až někdy jindy… Ještě chvilku postojíme u sedmého panelu a zavzpomínáme na bitvu u Lovosic, jejíž hlavní část proběhla 1. října roku 1756 na lukách pod námi.

Přicházíme zpět do Režného Újezda. Naše ochranářská brigáda končí. Jsme unavení a navíc hladoví jak vlci...

Text i foto Roderich Slavík

Přírodní památka HOLÝ VRCH

Chráněné území Holý vrch, nazývaný též Lysá hora, leží asi půl kilometru jihovýchodně od osady Kundratice na katastru obce Hlinná v nadmořské výši od 496 do 574 metrů, má rozlohu 6,67 hektaru a vyhlášeno bylo již roku 1949. Hlavním důvodem ochrany přírody na tomto území je - v poslední době rychle klesající výskyt kriticky ohroženého koniklece otevřeného (Pulsatilla patens). Ještě v sedmdesátých letech minulého století pokrývaly souvislé plochy desítek čtverečních metrů stovky exemplářů této krásné vzácné kytky, dnes je to bohužel již jen několik desítek posledních trsů v bezprostřední blízkosti skalních útvarů.

Dalšími zajímavými druhy rostlin rostoucích v rezervaci jsou plicník úzkolistý (Pulmonaria angustifolia), lilie zlatohlávek (Lilium martagon), chrpa chlumní Cyanus triumfettii) a koniklec luční český (Pulsatilla pratensis), který se kříží s koniklecem otevřeným. Výsledným křížencem je koniklec Hackelův (Pulsatilla x hackelii), poprvé popsaný z výskytu na sousedním vrchu Hradišti. Z hlediska lesnictví je chráněné území mimo lesní půdní fond. Koncem osmdesátých let prakticky skončilo pravidelné obhospodařování luk a pastvin na Holém vrchu, neboli Lysé hoře. Následné kontrolované vypalování staroluk a pastvin, vyřezávání křovin a zraňování půdy je zatím málo úspěšné, zarůstání chráněného území probíhá mimořádně rychle. Bez radikálního zásahu hrozí této rezervaci zánik.

Z geomorfologického hlediska se jedná o lokalitu na části erodovaného zbytku příkrovu čedičové horniny olivinického nefritu, tvořícího obloukovité těleso, které je protaženo východním směrem. Ze západního strmého svahu vyčnívají serie skal členěných do mohutných svislých sloupů, vysokých přes deset metrů.

Je zvláštní, že i když se jedná o chráněné území, nebyl zde nikdy proveden zoologický průzkum.

Text i foto RoS

Co se nm nelíbí

O jednom „hezkém” místě píšeme jinde. Na druhé místečko mne upozornil pan Výrava: je to mezi zdí zdravotnických zařízení a domem čp. 933 935. Není to až takový binec jako na druhém snímku, ale chybí tam rohož kryjící ventilační otvor a to hrozí úrazem. Nic na tom nezmění to, že je to velmi neobvyklá cesta. Je vidět, že se tamtudy chodí…

-jč-

Z redakce

Na článek Olepené město, otištěný v minulém čísle došel polemický ohlas. Paní HR, zástupce agentury ADM (?) v Lovosicích v něm namítá některé drobné nepřesnosti, které však nebyly na újmu podstaty článku: třebaže Makro neposílá své propagační materiály plošně, ale cíleně. Že nejbližší Albert je v Litoměřicích a nikoli v Teplicích. To jsou asi jediná nepopiratelná tvrzení. Pomíjí ale jinou nepopiratelnou skutečnost, že tu záplavu mnoha tun potištěného papíru zaplatíme v ceně výrobků a navíc že nás ten papírový oceán obtěžuje. V praxi to funguje tak, že „zástupce agentury“ vhodí neodpočítaný počet letáků do společné schránky a první, kdo do schránky nahlédne, vezme celý balík a přemístí ho do bedny, kterou máme přímo pod schránkami. Plnou bednu pak sypeme do kontejneru, jehož použití platíme.

Zástupcům firem, jejichž letáky takto nedůstojně končí, aniž splnily záměr své složité cesty, to nevadí: vždyť jak již bylo řečeno nakonec to zaplatí kupující. Takže ty letáky, paní PH, platíme dvakrát, i když je nechceme. O tom, jak funguje v praxi označení schránek, bych pomlčel ve skutečnosti to je jiné, než v teorii. Chápeme vás hájíte svůj džob. Jenže těch, které tento džob nejen neživí, ale obtěžuje, je řekněme tisíckrát více. Mně osobně letáky vyhovují: balím do nich slupky z brambor a ovoce, kosti a další nečistoty, které pak v odpadkovém koši vynáším do kontejneru. Utírám si do nich ruce, štětce, nářadí… Tak mám z té dvojí platby aspoň nějaký užitek .

-jč-