V městské knihovně besedovala spisovatelka Iva Pekárková, která se během taxikaření v New Yorku a Londýně skamarádila s řadou šoférů pocházejících z muslimských zemí a teď žije v Londýně s přítelem z Nigérie. Studovala přírodovědeckou fakultu, obor mikrobiologie a virologie, ale krátce před jejím dokončením v roce 1983 emigrovala. Zakotvila v Americe, kde vystřídala několik zaměstnání, včetně barmanky, sociální pracovnice a taxikářky v New Yorku. V roce 1997 se pak vrátila do Prahy, krátce působila v redakci MF DNES. Od roku 2005 žije v Londýně. Některé její knihy vyšly v překladu rovněž ve Spojených státech, Velké Británii, Německu, Španělsku a Slovinsku. Překládá z angličtiny.
Úvodem přečetla jednu z povídek z knihy Postřehy z Londonistánu – O jiných kulturách zblízka, o tom jak jí řidič kamionu, Turek Abdulláh, svou péčí při cestě do Čech určitě zachránil život – trpěla něčím podobnému dyzentérií. Kniha vypráví hlavně o muslimech, např. kamarádech řidičích, a autorka ji doplnila velmi osobním textem o svém vztahu k islámu. S nadhledem a humorem odhaluje čtenářům islámský svět zblízka. Jak jeden řidič putoval do Mekky a otravoval ji s pravou vírou, ale vydržel to jen 6 neděl a pak zase v taxíku otravoval ženy a sahal jim na kolena. Na příkladech jednotlivých postav v jejích příbězích, osobně prožitých nebo odpozorovaných, autorka dokazuje, že muslimové a ostatní jinonáboženské skupiny jsou lidé se stejnými potřebami, starostmi i city jako my a podle jedinců, s nimiž se setkala, včetně muslimského manžela Razachána, hodnotí konkrétní lidi.
Vykládala o útěku z Česka: „Vzpomínám, jak mě na několik dní zavřeli v Rakousku bez víza. Starý bachař se tam o mě staral, skoro mě adoptoval. V uprchlickém lágru nás pak bylo v jeden den na příjmu šedesát a najednou jsme byli čísla“. Po různých peripetiích se dostala do Ameriky. Její první manžel byl muslim, řidič Pakistánec, který se s ní ale kvůli rodině rozvedl. Nyní má o 12 let mladšího přítele z Nigerie. Na dotaz, jak ji jeho příbuzní přijali, odpovídá paní Iva následovně:
„Nigerijci pohlížejí na bělochy s až překvapivým respektem. Jsou prakticky bez předsudků. Kennyho rodiče jsou silně věřící křesťané. Překvapilo mě, jak jeho rodina, děsně soudržná, dokázala vstřebat takový rušivý element, jako jsem já. Jsem pro ně takový domácí bůžek. Když se vydávají na delší cestu, tak Kennymu volají, abych řekla, jestli je to bezpečný. Jednou jsem totiž odmítla nastoupit do mikrobusu, který mi připadal moc plný. Ale jen proto, že nebylo místo vedle řidiče, odkud jsem chtěla vidět do krajiny. O kus dál ten mikrobus rozstříleli na padrť ozbrojení lupiči. A myslí si o mně, že jsem taky křesťanka. Byla jsem s nimi i v kostele. Pastor si mě vytáhnul na stupínek a vybídl mě, ať volám: „Esu ‚fone, esu ‚fone“. Tak jsem mu vyhověla, a když jsme přijeli domů, tak příbuzní říkali všem, že jsem nejen strašně zbožná, ale umím výborně beninsky,“ směje se spisovatelka.
Asi ne všichni Češi argumenty paní Pekárkové vezmou za své a někteří s nimi vůbec nesouhlasí, ale v knihovně se mezi návštěvníky na přednášce žádný nesnášenlivý občan nenašel. Autorka toho hodně prožila a procestovala a její stanovisko lze pochopit. Po přednášce si mnozí koupili a nechali podepsat od spisovatelky některou z nabízených knih. Byly to již zmíněné Postřehy z Londonistánu, trilogie o černobílých vztazích Sloni v soumraku, Levhartice a Pečená zebra, Péra a perutě, Multi kulti a další. „Většinu jejích knih si můžete zapůjčit i v knihovně, zasmějete se“ informuje vedoucí knihovny Zdeňka Černá.
Autor: Eva Hozmanová, foto archiv knihovny