Beseda s Jakubem Železným a autorské čtení se uskutečnily v lovosické knihovně v prosinci 2019. V listopadu jsme ho vídali na televizních obrazovkách téměř každý den, provázel nás událostmi Dnes před 30 léty i televizním zpravodajstvím. Zájem občanů byl velký, beseda byla vyprodaná. Lidé jeho relace v televizi rádi sledují.
PhDr. Jakub Železný se narodil v Praze, je synem bývalého politika a mediálního podnikatele Vladimíra Železného a Marty Davouze, dlouholeté ředitelky Centra Franze Kafky, nakladatelky a spisovatelky, která již bohužel není mezi námi, zemřela v červenci 2018. Jakub maturoval na gymnáziu Na Zatlance, vysokoškolské vzdělání získal na katedře žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a na katedře mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kde nyní vyučuje. Profesně život zasvětil rozhlasu a televizi, v Českém rozhlase strávil od roku 1993 bezmála 20 let, od roku 2002 působí ve zpravodajství České televize. Zajímá se o obor moderní historie.
Moderátor krátce promluvil o úloze veřejnoprávní televize a přečetl několik úryvků z knih své maminky Zrcadlení, Víkend s Miriam a Loď v Bretani. Pana Železného jsme poté požádali o zodpovězení několika otázek.
Někteří politici tvrdí, že Česká televize lže. Vy jste uvedl, že se jen někdy dopouští omylů. Můžete nám tento fakt rozvést trochu podrobněji? Jak postupujete Vy osobně?
Snažím se vždycky říkat jen fakta. A to i ve chvíli, kdy mluvím třeba o komunistickém režimu. Faktem je, že to byl režim zločinný, faktem je, že to je dokonce i v zákoně…Ale k těm omylům – jsme jen lidé, opravdu chyby neděláme záměrně.
Jste také spojován také s děním v roce 1989 během Palachova týdne, v němž jste figuroval jako nejmladší trestně stíhaný aktivista. Můžete nám přiblížit zážitky z té doby, ať už během Palachova týdne v lednu anebo v listopadových dnech roku 1989?
Během Palachova týdne jsem byl zatčen, což samozřejmě byl kde kdo. Ale já byl – asi proto, že jsem byl hodně mladý – pak i půl roku trestně stíhán. Sice na svobodě, ale byla to i tak výjimečná zkušenost. Rozhodně to nebylo žádné hrdinství. Ale snad určité odhodlání chtělo vystoupit 20. listopadu ráno před několik stovek spolužáků Gymnázia Na Zatlance a oznámit jim, že začínáme stávkovat. A odhodlání bylo potřeba k obhájení téhož před estébáky, které na nás tehdejší ředitel zavolal.
Využili jsme plně možností, které před námi byly po sametové revoluci? Nebo došlo k chybám?
Využili. A zároveň došlo. No, je fakt, že v něčem jsme mohli být mnohem dál. Ale máme obrovskou míru svobody, tak ji musíme užívat. A vyžadovat ji tam, kde je nám upírána. A bránit před těmi, kteří nám ji chtějí brát. Nejvíc před těmi, kteří mají svobody plná ústa, ale představují pro tu skutečnou svobodu a demokracii to největší nebezpečí.
Jak pohlížíte na dnešní mladou generaci? Myslíte, že jsou správné demonstrace za zlepšení klimatu v době školního vyučování?
Těžko zevšeobecňovat. Já se potkávám se svými studenty na Fakultě sociálních věd, což jsou většinou velmi inteligentní a vnímaví lidé. Tak mi nezbývá než věřit, že to je většinový vzorek té generace. A pokud jde o to demonstrování, pokud jsou opravdu přesvědčeni, že to je ta správná cesta, jak vyřešit problém, který tady objektivně je, tedy pokud to dělají z přesvědčení, tak by pro to člověk měl mít pochopení.
Jaký je Váš vztah k otci Vladimíru Železnému?
Není důvod, proč by měl být jiný než dobrý. To, že jsme v minulosti profesně šli každý v rámci televizní branže zcela jiným směrem, neznamená přece pro osobní vztahy vůbec nic, žádnou zátěž.
Kterou knihu své maminky máte nejraději?
Maminka má ve své bibliografii několik typů knih. Dvě novely (Celej Franz! a Víkend s Miriam) jsou inspirovány životy pražských intelektuálů. Pak vydala výběr ze své publicistiky (Zrcadlení) a největší ohlas získaly její autobiografické knihy – Vypadni z mýho života a především Dům v Bretani a Loď v Bretani. Já osobně jsem měl tu čest být editorem Zrcadlení, ale nejosobnější vztah mám k Lodi v Bretani, u té jsem, jako u většiny ostatních, byl tzv. proof readerem, tu knížku jsem četl asi šestkrát, než vyšla, a dokonce vymyslel i její název. Tak k té mám logicky zdaleka nejosobnější vztah. Málokdo ale ví, že prvotinou mé maminky byla kniha pro mládež Podobizny lásky, knížka dokonce získala i cenu IBBY. A kruh se teď uzavírá, připravujeme vydání pohádek z pozůstalosti, jsou to moc krásné texty, už se na to těším.
Knihy si můžete vypůjčit v lovosické knihovně.
Eva Hozmanová, foto archiv knihovny