Z historie města

28. říjen a provincie Deutschböhmen

Psát o průběhu 28. října 1918 v Lovosicích je nesnadné, vlastně celý rok 1918 příliš nenasvědčoval tomu, že by k vítězství českých snah v pohraničních oblastech Rakousko-Uherska došlo, i když bylo zřejmé, že se dosud neotřesitelná monarchie nezadržitelně hroutí. Je dostatečně známo, že němečtí poslanci z českých zemí, hlavně ze severočeského regionu již v lednu roku 1918 požadovali, „… aby byla zřízena samostatná provincie Deutschböhmen se všemi právními přívlastky a zřízením korunní země v rámci císařství rakousko uherského, a to bez jakékoliv závislosti na české části Čech.“ Snahy o zřízení monarchie se zástupci německého obyvatelstva 27. října zřekli, ale stát Deutschböhmen 29. října vyhlásili. Podle nich měla pohraniční německojazyčná území Čech tvořit provincii v rámci německorakouského státu. Jedním z hlavních představitelů těchto snah byl MUDr. J. W. Titta, který vytvořil v Třebenicích Volksrat, což bylo ústředí pro německou nacionální politiku celých Čech. Představitelé německé menšiny požádali o připojení k Rakousku, rakouské národní shromáždění prohlásilo Deutschböhmen a další tři území 22. listopadu za součást svého státu a ještě vzneslo nárok i na moravská města Brno, Olomouc a Jihlavu. Německá akce však neměla šanci na úspěch. Československá vláda se nehodlala pohraničí vzdát a zahájila v listopadu 1918 proti německým oblastem rozsáhlou ofenzivu.

Lidé na severu byli od počátku roku 1918 značně zradikalizovaní, český průmyslový sever trpěl hladem. 22. ledna proběhly ve velkých městech obrovské manifestace, mezi hesly bylo i „Sebeurčení národů, další byla bezodkladná reorganizace celého vyživovacího systému a demokratizace veřejné správy“. Z počátku se zdálo, že jsou manifestace společné pro Čechy i Němce, byly většinou vedeny členy sociální demokracie. Jak se posléze ukázalo, u Němců nacionalismus převládl.

V 11 hodin dopoledne 28. října byl na Václavském náměstí v Praze u sochy svatého Václava vyhlášen československý stát. Němci přijali převrat z 28. na 29. 10. 1918 s klidem a pohraničních okresů se hned v podstatě nedotkl. V těchto oblastech zůstala nadále fungující moc rakouských centrálních úřadů. V mnohých místech však vyhlášení Československé republiky později narazilo na odpor. Dobové názvy území, kde se tak stalo: Sudetenland, Hlučínsko, Böhmerwaldgau, Těšínsko, Vitorazsko, Deutschböhmen… U tohoto názvu se zastavme, provincie zahrnovala území severních a západních Čech, vyhlášena byla 29.10.1918, zanikla s obsazení Liberce 16.12.1918.

Jak tedy tyto významné dny probíhaly v našem městě? V Lovosicích sehráli výraznou úlohu členové České obce sokolské (i v celostátním měřítku byla úloha Sokolstva v čele se starostou ČOS dr. Josefem Scheinerem významná). Až do roku 1918 se činnost sokolská v Lovosicích pozastavila, teprve (citace ze sokolské kroniky) …v roce 1918 chopilo se několik bratrů, kteří byli k vojenské službě uznáni neschopnými, další činnosti. Starostou byl zvolen J. Jiroš, ačkoli dříve členem nebyl. XX. valná hromada byla konána dne 6. ledna 1918 za přítomnosti 22 členů. Byla provedena revize knih pokladních, které byly nesprávně vedeny. V kronice je pak uveden oslavný projev k 28. říjnu.

Podle brožury Pavla Koukala Muži 28. října 1918 na severu Čech stály v čele Národního výboru v Lovosicích dvě výrazné osobnosti: předsedou byl Josef Jiroš, sociální demokrat, který měl zřejmě významné kontakty na Prahu a pokoušel se prosadit výsadní postavení lovosického Národního výboru v rámci NV pro severní Čechy (vystupoval jako ministerský zmocněnec, nepodařilo se mi ale zjistit, kterého ministerstva nebo ministra – nemusela to být také pravda). V Ústředním Národním výboru menšinovém pro severní Čechy jmenován není. Respektovaným „mužem 28. října“ v Lovosicích byl také menšinový advokát JUDr. Karel Tippmann (Sokol, člen České státoprávní demokracie), který byl po celou válku vystaven perzekuci.

Je ale zajímavé, že na rozdíl od Libochovic nebo Budyně nad Ohří či Roudnice nad Labem, v Lovosicích asi Československá republika vyhlášena nebyla (nebo se nám to jen nepodařilo zjistit). Další členové NV v Lovosicích (kromě Jiroše a Dr. Tippmanna, oba Sokolové) podle brožury byli: Jan Dlouhý, obchodník, Rudolf Kaftan (Sokol), stavitel, Jaroslav Scharf (Sokol, chybně uvedeno Schaif), železniční zaměstnanec, František Netík (Sokol), zřízenec, František Houl, mistr.

I přes nemalé obtíže a jistá rizika se tedy česká vláda odhodlala k vojenskému zákroku proti německému odboji. Pravdou je, že i značná část sudetských Němců byla válkou unavena. V polovině listopadu zahájilo československé vojsko obsazování německých iredentistických oblastí. Do akce byly nasazeny tři neúplné pěší pluky. Za pomoci dobrovolníků z Roudnice nad Labem a českých vojáků bylo hned po roudnickém obsazeno i lovosické nádraží (bývalé nádraží v Husově ul.), které bylo v té době dost důležitou železniční křižovatkou na severu Čech.

Němci si v Lovosicích zřídili domobranu (Volkswehr) a měli středisko v hotelu Černý kůň v ulici Osvoboditelů (v roce 1972 zbourán); obsadili „teplické“ nádraží. Ve městě byl „zapomenut“ vyhladovělý 56. maďarský pěší pluk s 1 800 vojáky. S nimi vyjednávala trojice ve složení člen NV, poslanec František Udržal, náčelník sokolské župy Podřipské Václav Horák a poručík Václav Laube. Po slibu, že dostanou za každou odevzdanou pušku 2 bochníky chleba, se nechali Maďaři odzbrojit a odjeli do vlasti. Po odchodu Maďarů zůstalo v Lovosicích skladiště se zbraněmi, které odvezli na pokyn Jiroše sokolští dobrovolníci z Roudnice do Terezína. Další zbraně byly odvezeny ze skladišť v Sulejovicích.

3. listopadu 1. setnina pěšího pluku č. 42 z Terezína pod vedením por. Házka obsadila v Lovosicích nádraží, olejnu, cukrovar, železniční most pře Labe a skladiště v Sulejovicích – druhou polovinu města stále ovládal Volkswehr. Jeho veliteli poručíku Veselému (podle jména skutečně „Němec jako poleno“) dal nový vojenský velitel Terezína major Miloslav Bárta ultimatum, že při nejmenším hnutí bude Lovosice ostřelovat děly, které nechal vyvézt za Německé Kopisty. Příslušníci Volkswehru se pak rozutekli. Město Lovosice tak přešlo do českých rukou bez krveprolití a bylo obsazeno 88. plukem 11. listopadu. Vojsko bylo v Lovosicích posádkou až do ledna 1919, kdy se stáhlo do terezínských kasáren. 14. listopadu obsadil major Miloslav Bárta s vojskem z Terezína a za účasti sokolských posil rovněž Litoměřice. Ale až do poloviny prosince se v našem regionu bojovalo (Hoštka, Liběšice). 12. prosince byla československá moc v naší oblasti upevněna (vyhláška mjr. Bárty) a 14. prosince se konala v Litoměřicích slavnostní přísaha československého vojska. Prezident Masaryk se vrátil do Československa 20. prosince.

Major Bárta rozpustil městskou radu a jmenoval dvanáctičlennou správní komisi města Lovosice: z české strany ji tvořili Sokolové - český menšinový advokát, JUDr. Karel Tippmann, Josef Jiroš, stavitel Rudolf Kaftan, Dr. Jan Kaiser, železniční zaměstnanec Jaroslav Scharf (všichni Sokolové) a učitel Emil Šrámek. Za německou stranu byli jmenováni: bývalý starosta Anton Pfannschmidt, Karl Křepek, Wenzel Woditschka (psal se i Wodička), Franz Richter (bývalý radní), Anton Tschinkel a Rudolf Kaisler. Předsedou správní komise byl jmenován JUDr. Karel Tippmann a komise se poprvé sešla 18. prosince 1918 v 10 hodin.

Pozn.: Josef Jiroš se později s ostatními Sokoly dostal do nějakého sporu – ve schůzi správního výboru konané 29. června 1919 za přítomnosti delegáta ze župy, dokázáno, že br. Jiroš poškozuje práci Sokolskou a byl na pokyn župy vyloučen (v kronice není uveden důvod – zda šlo o záležitost politickou či finanční). Za rok poté byl projednáván protest J. Jiroše proti vyloučení, ale vyloučení zůstalo v platnosti.

Navrácení celého útvaru Deutschböhmen do historických zemí koruny české nebylo zcela jednoduché. Někde jej provázela epidemie španělské chřipky, jinde hladové bouře a rabování (v Ústí nad Labem). Na Vánoce už ale byl v celém Československu nastolen pořádek a klid.

Hz

Osobnosti

Otto Bauer podruhé…

V předloňském květnovém čísle Lovosického dneška jsem psal o lovosickém rodákovi, panu Ottovi Bauerovi, příslušníkovi RAF, veteránovi druhé světové války.

Informace jsem čerpal z materiálů Vojenského ústředního archivu v Praze, které byly nepřesné a neúplné, zejména v časovém úseku jeho odchodu do zahraničního odboje. Zcela chyběly zprávy o jeho poválečném životě a osudu.

Byl jsem velice překvapen, když se telefonicky přihlásila jeho dcera, paní Helena Hoschtialek, žijící v Lucembursku. Slíbila, že mi pošle ucelené údaje o svém otci. Bohužel, asi se vyskytla nějaká překážka…

Opět překvapen a musím napsat, že příjemně, jsem byl, když mne vyzval ředitel Kulturního domu Lovoš, pan Khol, abych přišel 7. října v deset hodin do jeho kanceláře na setkání a besedu s manželkou pana Bauera. Paní Anna Bauerová je na svých osmdesát sedm let velice vitální, komunikativní a tak besedování s ní bylo příjemné a přátelské. Z množství nových poznatků, získaných z jejích vzpomínek na společný život s Ottou, předkládám alespoň ty nejdůležitější.

Paní Anna se s Ottou seznámila v roce 1937 v Lovosicích. Rodačka z Prahy sem jako studentka školy zahraničního obchodu přijela soukromě studovat němčinu, kterou k výkonu svého budoucího povolání musela ovládat. Bydlela u lovosické Němky, paní Gipp, vdově po železničáři, která jí - jako učitele němčiny – sehnala právě Ottu Bauera. Oba mladí lidé v sobě našli zalíbení, ale paní Anna (tehdy ještě slečna Kaderová) se musela vrátit v roce 1938 zpět do Prahy.

Pro české a zvláště pro židovské obyvatelstvo republiky nastaly zlé časy. Pokořující Mnichovská dohoda z 29.9.1938 způsobila odtržení českého pohraničí a jeho připojení k Německu. Lovosice se tak staly německým pohraničním městem, do něhož vstoupila německá armáda 10. 10. 1938. Otta se dlouho nerozmýšlel a již 30.10. odjel do Prahy. V Lovosicích zůstala jeho matka a sestra, rovněž Anna. Ani jedna z nich nepřežila holocaust a obě zahynuly v některém z fašistických koncentráků. Nic bližšího se ani po válce Otta nedozvěděl. Jeho otec zahynul už před válkou…

Otta se jako Žid neprojevoval, židovské tradice nedodržoval, spíše se přátelil s demokraticky smýšlejícími mladými Němci. V Praze se opět oba mladí lidé setkali a zde si také sehnal zaměstnání u firmy stavějící dálnici ve směru na Slapy. Situace se opět horšila, po 15.3.1939 byl okupován Německem i zbytek republiky a vznikl Protektorát Čechy a Morava, zatímco Slovensko získalo samostatnost. V té době se Otta rozhodl pro odchod do zahraničního odboje. Neodešel ale z Malšic u Tábora, jak nepřesně uvádějí prameny Vojenského ústředního archivu, ale legálně vycestoval s povolením Gestapa. Do Malšic jezdil jen jako dítě na prázdniny k příbuzným…

Povolení od Gestapa – ze začátku to tehdy ještě šlo, stálo ho to ale velké množství peněz nepodplacení německých úředníků. 30. října, rok po svém příjezdu do Prahy se loučí na Masarykově nádraží v Praze s Annou – v nepromokavé bundě a a lyžařských botách, ve kterých často chodíval na Lovoš. Vlakem se dostal přes Rumunsko a Turecko do Sýrie a odtud dál do Palestiny na území dnešního Izraele. Jeho další válečné osudy jsem zmapoval ve zmíněném iž čísle našich novin, ale jako připomenutí :

Na Středním východě do čs. Vojenské jednotky plukovníka Karla Klapálka a zúčastnil se bojů v severní Africe. Po skončení africké mise se stal příslušníkem čs. Vojenského letectva v rámci britské Royal Air Force.

V průběhu války se k němu do Anglie dostala zpráva o tom, že jeho milá, slečna Anna Kaderová, byla popravena v roce 1942 v odvetných úderech Němců za atentát na říšského zastupitele, SS-Obergruppenführera a generála policie Reinhardta Hendricha. Tato nepravdivá, ale v té době zcela snadno uvěřitelná zpráva ho bolestně zasáhla. V roce 1944 se – již tedy bes závazku – oženil se slečnou Mary Walsh. Po válce se vrátil do republiky a usadil se opět v Praze, kde dostal přidělen byt. Zjistil pak záhy, že Anna žije a byl velmi šťasten, když se s ní setkal. Se svou anglickou manželkou neměli děti, byl tedy rozchod poměrně snadnou záležitostí. Se svou dávnou milou, Annou Kaderovou, se oženil v Praze 9.10.1946. Oba pracovali v Praze – ona jako úřednice – referenzka v monopolní společnosti Keramika a Otta jako zástupce firmy zahraničního obchodu až do roku 1951, kdy byl z tohoto zaměstnání propuštěn. Nastoupil pak do vysočanského závodu ČKD Stalingrad. Časem zde získal kvalifikaci montéra turbin. V roce 1955 se manželům narodila dcera Helena. V roce 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do republiky se oba rozhodli pro emigraci. Jako první opustila republiku Anna se třináctiletou dcerou, Otta až následující rok. Rodina se sešla v Lucembursku a až do roku 1976 žila v jeho hlavním městě. (Pro osvěžení paměti: Lucembursko je malá zemička hraničící s Německem, Francií a Belgií – je to konstituční monarchie, hlavou státu je velkovévoda.)

V Luxemburgu, hlavním městě, pracovala Anna jako úřednice dopravní společnosti, Otta rovněž jako úředník u firmy vyrábějící turbiny. Tady se mu náramně hodila nově získaná profese a velké znalosti získané v ČKD.

V roce 1976 zakoupili dům s okrasnou zahradou v Mameru, poblíž hlavního města. Dcera Helena vystudovala univerzitu v Kolíně nad Rýnem a později v Trieru obor ekonomie a získala titul inženýrky ekonomky. Ottův plnohodnotný život skončil 23.3.2003 a je pochován v Mameru. Po celý svůj život a zejména v odloučení za války a později v emigraci patřilo jeho srdce Čechám a Lovosicím, které měl rád a na něž stále vzpomínal. Také paní Anna stále udržuje kontakty se svými pražskými přáteli a často je v Praze navštěvuje.

S námi se rozloučila s tím, že vyřídí Ottovi na jeho hrobě v Mameru pozdrav z Lovosic a potěšitelnou zprávu, že na něho jeho město nezapomnělo.

Zdeněk Najman
Redakčně upraveno

Pohledy do historie

Historie plavby po Labi

Část III. Obchodní plavba po Labi

Obchodní plavba po Labi má bohatou historii. Počáteční obchodní plavby byly spojeny s obchodem se solí. Zakládací listina litoměřické kapituly z roku 1057, vydaná a podepsaná českým knížetem Spytihněvem II., uvádí právo vybírat clo z dovozu soli z oblasti Halle po Labi do Čech. Sůl se do Čech dopravovala buď proti proudu z Halle nad Sálou na malých lodích, které měly nosnost cca 15-40 q soli, nebo povozy z Halle do Pirny, kde byla teprve nakládána na lodě. Splácena byla obvykle v naturáliích - do Saska se vozily kůže, med, vosk, později víno, obilí, dříví aj. Jako dopravní loď sloužila většinou nákladní plachetnice (proti proudu byla tažena koňmi) nebo vory. Na dopravu na české straně dohlížely králem ustavené posádky v Litoměřicích, na hradu Střekově a v Děčíně, v Sasku byl obchod se solí a plavba chráněna ještě posádkou na hradě Königstein. Plavba po proudu obvykle probíhala s pomocí plachet či vesel. V opačném směru zajišťovali plavbu nejprve otroci, později pak vlečení lodí proti proudu patřilo k robotným povinnostem. Například děčínští rybáři museli v případě potřeby odvléci plavidla naložená sudy na víno z Děčína do Žernosek. Po zrušení roboty vlekli lodě tzv. pomahači, což byly skupiny 6–12 nádeníků z polabských vesnic, vedených předákem (tzv.králem), které vlekly lodě proti proudu. Na hranicích svého úseku pak předávali lodě kolegům ze sousední vesnice. Mzda za tuto namáhavou práci byla cenným zdrojem příjmů polabské chudiny.

Před koncem třináctého století provozovaly obchodní plavbu především knížecí rody. Od 13. století je vytlačili měšťané především z královských měst. Vedoucí postavení v labské obchodní plavbě si v té době udržovaly Litoměřice, spolu s nimi se ale na něm podílela i města Pirna (určitou dobu náležela k Čechám), Děčín, Ústí nad Labem a Mělník. Ze 13. a 14. století z mnoha míst v Evropě pocházejí zprávy o českých kupcích a plavcích. Víme tak například, že na cestách za flanderským suknem se plavili po saském Labi. Doklady o placení cla kupci z Čech se našly i v Kolíně nad Rýnem. Vlivným přepravcem býval ve 13. století Smil z Lichtenburka, který měl přístaviště v Lovosicích. Plavidla mívaly i některé kláštery (doksanský s přístavem v Libotenicích). Dlouho mělo ale Město Litoměřice v labském obchodu výsadní postavení, mělo výhodnou polohu; měšťané považovali Labe za „cestu královskou“. Vybírali cla a odváděli část do panovnické pokladny. Čeští panovníci jim za to udělovali práva skladová a trhová. Například Karel IV. potvrdil obci litoměřické roku 1349 sklad obilí, soli, ryb, vína a jiných věcí na prodej přivážených.Také nechal trvale odstraňovat pískové náplavy a balvany z řeky, a dal vylámat pro bezpečnější plavbu u Střekova a u Dolního Grundu (dnes Dolní Žleb) mohutná skaliska, kde se tvořily víry (vlastně první regulace řeky Labe).

Obec litoměřická se tehdy usnesla, že jen litoměřičtí měšťané smějí sůl na Labi kupovat a ji pak na trhu prodávat, a nikdo jiný; zato musí ale purkrabímu a proboštu litoměřickým platit. Také měšťané z obilí a jiných výrobků po Labi do města přivezených mají platit clo. Clo se vyměřovalo podle velikosti lodi. Kvůli plavbě docházelo k častým sporům, ve 14. století kvůli zadržené lodi uvalil roudnický arcibiskup za zadrženou loď na Litoměřice dokonce interdikt. Litoměřice od roku 1409 vybíraly tzv. Ungelt - poplatek, kterým se proplouvající lodě vykupovaly z povinnosti vyložit zboží a nabídnout je litoměřickým občanům.

V březnu roku 1351 se dohodla města Litoměřice a Ústím v otázce skladu na břehu litoměřickém. Litoměřičtí dovolili Ústeckým připlavit k jejich břehu ryby, cín a olovo a pokud zaplatí clo, mohou se zbožím dále plout nebo formanům na vozy je naložit. Pokud zaplatí clo, mohou vyvážet i obilí, které v Litoměřicích nebo v Lovosicích zakoupí. Podobně dopadly spory, jež brzo na to povstaly s Mělnickými, kteří roku 1274 obdrželi výsadu, že mohou na čtyřech lodích svobodně si přivážet sůl, slanečky a jiné zboží kupecké. Když v březnu r. 1352 Karel IV. tuto výsadu potvrdil a Litoměřickým i ostatním městům na Labi nařizoval, aby Mělnickým v plavbě čtyř lodí nepřekážela, musel král v říjnu jejich rozepři nově rozsoudit, částečně ve prospěch Litoměřických.

Pokles obchodu byl zaznamenán v době husitské, ostatní evropské státy nechtěly obchodovat s „kacířskými“ Čechami. Rozvoji labského obchodu po husitských válkách hodně pomohla situace v severních Čechách, kdy zde válkou poničené majetky kupovaly šlechtické rodiny ze Saska. Rodinám Schleinitzů, pánům z Bünau a ze Salhausenu, patřily rozsáhlé majetky na Děčínsku, Ústecku a Litoměřicku. Jejich podpora a investice do rozvoje hospodářství pomohly znovu obnovit tradiční hospodářské vazby k Sasku a přispěly tak i k novému rozkvětu plavby. V 16. století se obchod opět hojně rozvinul, do Čech se stále vozila hlavně sůl, z Čech obilí. Když byla neúroda, vydal se zákaz vývozu obilí z Čech.

Vztahy mezi Ústím n. L. a Litoměřicemi však zůstaly i v dalších století napjaté. V letech 1588-1595 vznikl spor kolem zamítnutí žádosti Litoměřických, aby byla v Ústí zadržena loď Jana z Bílé a na Prackovicích kvůli nezaplacení cla v Litoměřicích. Žalobci tak chtěli zabránit nakládání obilí na místech, kde se nevybírá clo. Ústí však popíralo právo Litoměřických na clo ze zboží, které bylo naloženo mezi Lovosicemi a Ústím. Navíc konstatovalo, že se mnohdy na litoměřickém trhu nenajde tolik obilí, kolik ho kupci potřebují. V 80. letech 16. století se již nevyvážel slad, protože Pirna (tehdy Perna) bránila jeho další distribuci, ale pouze obilí.

O tom, že Litoměřicím byly trnem v oku hlavně Lovosice, svědčí vyčerpávající a marný boj proti jejich povznesení na město. Pro Litoměřice byl proto velkou pohromou rok 1600, kdy Rudolf II. Lovosice na město (poddanské) povýšil. Přes všechny drobné nesnáze však klíčová pozice Litoměřic zůstala v podstatě nedotčena. Nicméně i Ústí n. L. si dokázalo udržet stávající postavení a nebylo možné ho v labském obchodě přehlédnout.

První nákladní čluny byly v Čechách stavěny v 16. století, nejstarším typem byl celodřevěný člun bez krytu zvaný „naháč“. Měřil 35 m, měl nosnost 70 tun a dvoučlennou posádku. Sloužil k dopravě kamene a soli z Budějovic do Týna nad Vltavou a Ptahy, dalším typem byl „kamenáč“ a třetím „ovocňák“ (sloužil k dopravě jablek a hrušek). Ovocňák už měl kryt z prken na sebe položených, měřil 45 m, měl nosnost mezi 150-180 t a tříčlennou posádku

Velké škody napáchala obchodu třicetiletá válka (jak jsme se již zmínili, Švédové odváželi po Labi hlavně válečnou kořist – stříbrné a zlaté předměty, umělecká díla). Přesto ale se v letech 1628 - 1638 z iniciativy zemského sněmu upravovala dolní Vltava a Labe. Tehdy byly upravovány jezy v Litoměřicích, v Roudnici, Dolních Beřkovicích, v Nelahozevsi, v Chvatěrubech a Roztokách. V roce 1651 již byl splavný celý úsek Praha - Hamburg. Kvůli pevným jezům bez propustí, které byly v Praze, nebyla Praha pro lodě z úseku mezi Českými Budějovicemi a pražskou Výtoní průjezdná.

Labští obchodníci se v 18. století v Děčíně sdružili v gildu, která měla svůj prapor a vyvíjela spolkovou činnost.

V roce 1764 byla ustavena navigační komise, kterou vedl profesor pražské inženýrské školy Ferdinand Schor. O 2 roky později, v roce 1766, byl zřízen navigační fond dotovaný z vybraného vodního mýta. Výsledkem bylo upravování jezů k proplutí plavidly. V roce 1770 bylo zřízeno „Ředitelství pro stavby vodní v Čechách“. Později, v roce 1777, vydala Marie Terezie na podporu plavby tzv. navigační patent, kterým určila prioritu plavby před jiným využíváním řeky, vyhlásila splavné toky za majetek státu. I v dalším století se rakouský stát se snažil osvobodit labskou plavbu z Čech do Hamburku od cel a zavést mezinárodní plavební řád na Labi. Rakouský ministr zahraničí Metternich byl onen spiritus novens, který aktivně působil ve prospěch uzavření mezinárodní smlouvy polabských států, tzv. Labskou chartu, podepsanou v roce 1821 a vydanou v roce 1822.

Jak je zřejmé z předchozího textu, byla doprava po řekách, protékajících více „státy“, zatížena zájmy jednotlivých vládců, představitelů knížecích rodů a měst, kteří si své zájmy dokázali vybojovat a udržet. Tyto zájmy ale dopravu prodražovaly. Na Labi vzhledem k velkému počtu malých knížectví, působilo počátkem 19. století 35. celních úřadů. Odstranit nebo alespoň snížit toto finanční zatížení se ale nepodařilo ani v roce 1798 na kongresu v Rastattu, ani v roce 1804 Rýnskou oktrojovou konvencí. Teprve Mírový vídeňský kongres v roce 1815 dal základ k vypracování mezinárodních úmluv pro jednotlivé evropské páteřní toky. Tak byla vyhlášena a po uznání všemi labskými státy přijata v roce 1821 tzv. Labská akta. Podle tohoto dokumentu bylo vybírání celních poplatků omezeno na 14 míst, v roce 1863 už bylo jako jediné místo označeno město Wittenberg, a v roce 1870 bylo vybírání poplatků zrušeno úplně. Plavba na Labi, která byla již roku 1820 prohlášena za svobodnou, byla o padesát let později zbavena i těchto finančních překážek.

Další pokračování seriálu - část IV. – se bude týkat dopravy zboží po Labi v 19. a 20. století.

Zpracováno podle různých zdrojů, především podle článku Největší vodní cesty v Čechách (autor Ing. Vlastimil Pažourek, časopis 21. století z 10.1.2006), a podle knihy Bohumila Švarce „Plavba na Vltavě a Labi v minulých stoletích“ (vydáno vlastním nákladem v Děčíně 1981). Významnou část informací doplnil znalec labské cesty, Ing. František Ptáček, kterému za poskytnutí pomoci děkuji.

Hz