Vzpomínka

Nemělo by se zapomínat

Když se řekne 11. září, každého napadne tragická událost, která se uskutečnila ve Spojených státech amerických. Ale 11. září o kterém dnes chceme mluvit, se stalo v Třebenicích v roce 2004. Všechny, kteří znali kněze a lékaře Ladislava Kubíčka přepadla veliká tíseň, beznaděj a palčivá bolest nad tou zlou zprávou, která se šířila rychlostí blesku: ,, na třebenické faře se brutálně vraždilo.“

MUDr. Ladislav Kubíček byl velmi oblíbený a člověk ryzího charakteru, kterých je na světě jen poskromnu a kterých by si měl každý vážit. Otce Ladislava lidé neznali jenom jako kněze a lékaře, ale především jako dobrého přítele, na kterého se mohli kdykoli obrátit a který je nikdy neodmítl. Vždyť tu byl pro ně pro všechny a dokázal to dát najevo i svou láskou a vystupováním. Pokaždé si udělal čas na kousek vlídného slova a dokázal svou vnitřní energií přitahovat a uzdravovat duše všech lidí okolo sebe. Dá se říci, že celý jeho život i smrt byly velmi mimořádné.

Ve čtvrtek 11. září 2008 jsme si v kostele Narození Panny Marie v Třebenicích připomněli čtvrté výročí, co byl Otec Ladislav pozván k věčnému životu. Od třebenického duchovního správce P.Th.Mgr. Tomasze Dziedzice přijal pozvání i budyňský kněz Mikuláš Uličný, který předsedal při Mši sv. za spásu duše MUDr. Ladislava Kubíčka. Po Mši sv. se všichni přítomní odebrali ke zdejší faře, kde u  pamětní desky s bustou se pomodlili, pokládali květiny a zapalovali svíce.

Smutné na celé akci bylo především to, že spolu s knězi bylo přítomno jen sedmnáct lidí. A tu si položme otázku. Kde jsou všichni ti co Ladislava znali? A proč bylo přítomno jen tak málo lidí? Myslím, že na to si musí odpovědět jen každý sám.

Martin Brůža, foto vlastní

Portrét

Papírově Rakušan, srdcem Čech

Generaci šedesátníků, kteří žijí v Lovosicích od dětství, jistě něco říká jméno ing. František Rudl. Stejně tak i mně, byť jsem ho více jak čtyři a půl desítky let neviděl. V r. 1952 jsme začali školní docházku v jedné třídě v budově dnešní 1. ZŠ (v minulosti bylo zde i gymnázium). Za Lovosický dnešek jsem ho pozval k neformálnímu osobnímu rozhovoru bez oficialit. Protože řadu let strávil v zahraničí, kam odešel nedobrovolně, tak jsem ho požádal, aby pro LD se ohlédl nejen dozadu, ale podíval se i dopředu a vyznal se ke vztahu k městu a prostředí, kde vyrůstal.

Jak vzpomínáš na období svého mládí zde v Lovosicích a vůbec jak se Tvoje životní pouť postupně vyvíjela a na co z této doby nejraději vzpomínáš?

Na dětství se vždy vzpomíná dost nostalgicky. Nechci to moc rozvádět, ale jako vždy byli lidé dobří i zlí. Na ty zlé se nevzpomíná rádo, zůstávají jen vzpomínky na lidi, se kterými jsem si rozuměl, byli to hlavně lidé kolem sportu, ať to byli házenkáři či později atleti nebo cyklisti. Rád vzpomínám na bitky „Na žlutce“, hraní hokeje na rybníčku, to se ještě hrálo se šlajfkami, za hokejky nám sloužily ulámané klacky z vrbiček a za puk piksla od krému na boty. Na skákání z mostu, na plavání „na druhou“ a cvičení v Sokole, při cestě tam i zpět na zvonění na zvonky a střílení prakem na isolátory drátů. A to utíkání. To byl vždycky fofr. Velkým dobrodružstvím byly vždy hrátky ve vrbičkách. Na fašisty, na policajty a zloděje v depu, v odstavených parních lokomotivách na Tepličáku atd. Je toho dost na vzpomínání, jen mne mrzí, že už se nedají hrát kuličky přes silnici, poslouchat na kolejích, kdy už konečně pojede Vindobona, pozorovat vlaky, jak dělají z desetníků placky, běhat nahoru na Kybičku či Lovoš a mít z toho ze všeho radost. A to nemluvě o čtení Rychlých Šípů nebo Vinnetoua. Nevím, ale vždy mne to táhlo ven do přírody, lesa a k vodě, a zde je toho v okolí přehršel.

Rozmezí sedmdesátých a osmdesátých let bylo pro Tebe velmi náročné a nepříjemné, na což zřejmě vzpomínáš nerad. Můžeš přesto toto období přiblížit?

Svým způsobem to bylo vyústění mých vztahů se státní a politickou  mocí. Když jsem přišel v roce 1964 na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) coby tzv. dělnický kádr, neboť jsem nesměl po maturitě dále studovat, měl jsem jednu velkou výhodu. Věděl jsem už ledacos o životě. Ať už od mého otce nebo mého dědy (mimochodem čsl. legionáře), či mé mámy, která byla skautkou. A škola mne opravdu velice dobře zformovala, pokud se týče vztahu k okolí a k moci. V té době byla totiž VŠCHT jedna z nejradikálnějších škol, pokud se týká nejen výuky ale i politického života – Wichterle, Petrů, Reiser, Hála, částečně Šorm, Šalamoun, Pick, Standard atd., povětšinou ve světě známí profesoři, kteří si zakládali nejen na chování či znalostech, ale i na tom, co to znamená svoboda, která se dále přenáší na platformu vědy a s tím související etiky a slušného chování. Zde začalo mé střetávání s mocí, neboť jsem nejen začal v zimě roku 1964-65 jezdit závodně na běžkách za Slavii VŠ ligu ale v létě jsme hrávali softball na letenské pláni. A tady byl kámen úrazu. Naším soupeřem byli převážně zaměstnanci americké ambasády a to bylo trnem v oku těm pánům, co na nás koukali z tzv. „kachlíkárny“(ministerstva vnitra). Jednoho dne na podzim 1965 přijel anton a všechny nás, včetně zaměstnanců, kteří ale mlčeli a nic neříkali, sebrali a odvezli k výslechům. A bylo po legraci. Po noci strávené na Bartolomějské nás pustili, ale šlo hlášení na školu. Rektor prof. Slavíček toto oznámení přede mnou zničil a oznámil, abych se příště nenechal sbalit. Čímž jsem se vždy řídil. Pak přišel rok 1968 a s ním Akademická rada VŠ, jejímž jsem byl členem, v červnu přišel podpis pod 2000 slov a v červenci jsem byl v tehdejším Leningradě a seznamoval tam studenty o chem. technologiích. No a v srpnu dorazila spojenecká vojska a tím nastal začátek konce. Podařilo se mi ještě v 1969 odjet do Ameriky a v podstatě z neznalosti se zúčastnit festivalu ve Woodstocku, který zformoval můj další život. To byla ta největší škola života, kterou mi nikdo nemohl vzít. Školu jsem v roce 1970 dokončil i přes nátlak tehdy již znormalizovaného vedení školy. Nesměl jsem už ale na škole zůstat, přestože jsem vystudoval velmi dobře. Ale našel jsem si rychle práci v Benzině n.p., mezitím absolvoval 12 měsíců vojny, posléze v 1972 oženil a v roce 1973 pro mne záhadným způsobem byl po konkurzu a po pohovoru s „kádrovákem“ panem Sýkorou, toho času členem ÚV KSČ, přijat do OZO Inspekta Praha (Kontrola zahraničního obchodu). Nejen že jsem nebyl členem KSČ, ale ani SČSP či jiné spřátelené organizace. Pouze členství v ČSTV bylo pořád platné. Odůvodnění pana Sýkory, proč mne přijímá, bylo pro mne ohromující, přestože ze svazku tlustého tehdy už asi tak 8-10 cm věděl o mých předchozích aktivitách. Jeho slova „Pane inženýre, já Vás beru, protože vím, že neutečete. Vy máte tuhle zem až moc rád.“ A hlavně to pane, to mi zní dodnes v uších. A měl pravdu, měli jsme s celou rodinou trvalou výjezdní doložku a mohli kdykoliv a kamkoliv odjet. Já jezdil po Evropě, prováděl odběry vzorků reklamovaných čsl. výrobků a prováděl jejich analýzy. Práce to byla víc než zajímavá. Po dobu mého šéfování sekci Chemie neprohrálo Československo jediný spor. Pan Sýkora mne jen požádal, že kdybych se do něčeho dostal, abych mu dal včas vědět. Což se po podpisu Charty 77 stalo. Držel mne na místě až do února 1978, kdy umřel a já byl během pár minut z podniku vyexpedován. Jak to bylo s lidmi, co se odmítali podvolit, je dost známo, pracoval jsem, kde se dalo. Umývač oken, řidič v autoškole, sběrač ovoce, oprava kanálů atd., mezitím nějaká přepadení neznámými pachateli, ztráta zubů, výslechy, zadržení, vězení, prostě jak to tehdy bylo. Přesto považuji 70. a 80. léta za velmi poučná a úspěšná. Pro mne bylo velké zadostiučinění, že při utkání baseballového týmu ČSSR proti tehdejšímu mistru světa Kubě se za mne postavil celý mančaft a řekl, že jestli nebudu smět hrát, že oni hrát taktéž nebudou. A protože se jednalo o prestižní záležitost československé vlády, tak nakonec moji účast na zápase tehdejší předseda ČSTV A. Himl nakonec schválil. Moje účast v národním týmu byla totiž po mém podpisu Charty 77 nežádoucí.

Od roku 1970 jsem spolu s hudebním kritikem Jiřím Černým, a to až do roku 1980, dělal tzv. „Antidiskotéky“, objížděli jsme Československo a hráli muziku pro poslech. K. Kryl měl přezdívku Vítek Jasný a M. Kubišová zase Maří Magdaléna. A vždy to byli ti nejúspěšnější zpěváci. Měli jsme tu výhodu, že můj bratranec mi posílal nejnovější LP a my na to lepili vizitky „Majetek velvyslanectví USA“, takže nám to nemohl nikdo zabavit. Vždy to museli vrátit, když nám desky Stb zabavila. Nejhorší byla Stb v Litvínově a Mostě, nejlepší na Moravě. Ti se vždycky na začátku zeptali, kdy skončíme a přijížděli vždy až po konci představení. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Jako vždy, vše bylo o lidech. V této době jsem se začal seznamovat s undergroundem a nechápal zběsilost, se kterou se vládnoucí síla snažila tyto lidi likvidovat. Já chápu, že to nemusí každý, rovněž nejsem příznivcem jejich způsobu života, ale pokud si žili a dosud tito lidé žijí, ve svých komunách, nejsou rozhodně společnosti na škodu. Ani oni nejsou nadšeni, že jsou spojováni s lidmi, co drogují a podléhají jiným vášním, ale oni jsou ve své podstatě neschopni se přílivu těchto lidí bránit a trpí je u sebe, neboť násilí je jim jaksi cizí. A mnoho lidí si právě plete underground s lidmi, kteří vlastně s undergroundem nemají nic společného. Bohužel. V roce 1981 mne s celou rodinou donutili, pod pohrůžkou 10 let vězení pro oba a odnětí tří našich dětí, k emigraci. Byla to ona známá akce „Asanace“ ministerstva vnitra.

Od začátku osmdesátých let žiješ v Rakousku. Jistě bude zajímavé pro čtenáře, jak ses dokázal „srovnat“ s novým prostředím, do kterého jsi spadl rovnýma nohama a vůbec co, kde a jak jsi dělal?

„Odjeti“ jsme byli 21. prosince 1981, kdy Štěpánce 14. 12. byly dva roky, Tomášovi skoro 5 a Vladanovi 7 a půl. Bez znalosti jazyka, bez znalosti prostředí a hlavně jsme nevěděli, kde s dětmi skončíme. Měli jsme jen věci, co jsme pobrali a naložili do auta. Venku mínus 20 stupňů, žádné peníze, jen pár propašovaných šilinků, to bylo vše. K našemu úžasu věděli rakouští celníci o našem příjezdu a informovali okamžitě rakouské ministerstvo vnitra. Tam nám dali česky instrukce, kam máme jet a telefonní číslo, abychom se ohlásili, až dojedeme do Vídně. Na cestu mám jednu velmi nepříjemnou vzpomínku. Přesně v okamžiku, kdy jsme přejížděli přes hranice, začala malá Štěpka plakat a volat „Já chci domů“. Dát mi někdo v tu chvíli jakoukoliv zbraň do ruky, tak bych se asi zachoval jako bratři Mašínové. Ten vztek byl neměřitelný. Po příjezdu do Vídně jsme byli nasměrováni do ubytovny Flüchlingsfondu (pomoc pro politické běžence). Byla to jedna velká 80 m² místnost, společná kuchyň, koupelna a WC pro 6 takovýchto rodin. Převážně signatáři Charty ale i běženci z Afriky a Asie. Bylo to velice poučné. Okamžitě jsme zorganizovali pro všechny děti seznamovací večírek, den na to se objevily osoby, co nás znaly - Lanďák, Kohout, Medek, Němec apod. Nakonec to skončilo tak, že jsme vánoce slavili všichni společně asi tak 40 lidí, bramborový salát se dělal v dětské vaničce a kapr se smažil v 50 litrovém hrnci. Děti měly legraci (bylo jich tam asi tak, pokud si pamatuji, naši 3, Londonovy 2, Kocourovy 2, Maříkovy 3, Chmelákovy 2 a dalších možná 7, jen ty jména si už nepamatuji, rozjely se do světa, na 20). Sněhu venku na metr, stříleli jsme rachejtle a i ty slzičky ukáply a že jich nebylo málo, to mi, Jiří, věř. No a hned po Novém roce začala má žena chodit na kurzy němčiny, Vladan do druhé třídy, Tomáš hlídal Štěpku a já se učil sám, lítal jsem po institucích a tady se stará monarchie nezapřela a koukal sehnat jakoukoliv práci. Tak jsem chodil nejdřív od magistrátu přes noc odhazovat sníh, potom uklízet chodníky, poté na jaře pak jezdil kopat s archeology, mezitím jsem se naučil natolik německy, že jsem si mohl zažádat o nostrifikaci mého VŠ diplomu, na podzim mi Pavel Kohout zajistil místo řidiče u jedné filmové produkce. Jen tak mimochodem, Pavel Kohout zajišťoval našim lidem spolu s Pavlem Landovským, Petrem Janýrem, Ivanem Medkem a nynějším českým ministrem zahraničí panem Karlem Schwarzenbergem (a jinými) práci a těm, co pokračovali dál, pomáhali při vyřizování imigračních víz do USA, Kanady, Francie, Anglie, Německa atd. V říjnu 1982 jsem nostrifikoval diplom a získal diplom rakouský. Těsně před Vánocemi se mi podařilo zaměstnat se u elektrikářů, tahali jsme dráty a dělali instalace elektriky po bytech a hlavně to bylo v teple. No a od února 1983 jsem nastoupil na TU Wien, kde jsem se podílel na projektu výzkum a chování wolframu, iridia a zirkonia ve vakuu za vysokých teplot - přes 2200°C. Byla to víc než zajímavá práce, ale bohužel skončila v srpnu 1983, ale hned od září 1983 jsem získal místo ve firmě Chemometal a zde až do roku 1988 řešil, jak oddělit neželezné kovy (platina, měď, hliník, zinek, olovo atd.) od železa. Jednalo se hlavně o strusky, kabely, elektromotory, selénové sluneční články a další chuťovky.

V roce 1988 jsem získal místo vedoucího výzkumné laboratoře u firmy Bussetti, což bylo úplně něco jiného, než jsem dosud dělal. Organická chemie s metalurgií nemá moc společného. Tak jsem se znovu musel učit. Musím ale přiznat, že v žádném ze zaměstnání jsem se nesetkal s nějakou nevraživostí vůči Čechům, spíš naopak. Každý se mi v podstatě chlubil, že oma, tj. babička, je z Čech odtamtud, strýc odtamtaď atd. V podstatě to byla pohoda. Děti se učily relativně dobře, doma jsme mluvili česky a děti umí česky dokonale, navíc i moje vnoučata brebtají taky už česky, a to ne proto, že to chci já, ale proto, že to chtějí partneři mých dětí, neboť je to řeč zadarmo (a řeči se cení). Tam jsem byl do roku konce 1989 a přišlo to, co nikdo nečekal. Zlom a co dál. Chvíli jsme se ženou váhali, jestli se máme vrátit, ale s ohledem na děti jsme to nakonec odložili. Od samého počátku jsme věřili tomu, že nejpozději do 15 let bude Československo součástí Unie. Co mi dělalo obzvláště radost, bylo to, že jsme se coby samostatná sekce odtrhli od německého exilového Skautingu a založili spolu s panem Radkem Pavlovcem, přezdívaným Blesk, samostatnou sekci exilového skautu v Rakousku, kterou jsme dovršili přiznáním zvláštního statutu od mezinárodního svazu. Byli jsme prvními, kterým se to v exilu povedlo. Po nás pak se to uskutečnilo v Holandsku, USA, Kanadě, Jižní Africe, Francii, Anglii a dalších zemích, kde fungoval československý exilový Skaut. Považuji to za můj největší úspěch, co se týče práce pro tehdejší československý exil. Asi by se to ale nepovedlo, kdybychom neměli za sebou tehdejšího vicekancléře Rakouska, dr. Buska.

Víš Jirko, jedno mi exil přinesl. Nádherné přátelství pana dr. Anastáze Opaska, arciopata břevnovského kláštera, který i přesto, co zažil, byl nesmírně aktivní a založil v Rohru i.N.B. gymnasium s výukou češtiny, pořádal setkání ve Frankenu a pomáhal, kde to šlo. Po celé Evropě. A kamarádství Karla Kryla. A teď si představ tu příšernost, že když oba zemřeli, K. Kryl 3. 3. 94 a A. Opasek 24. 8. 99, tak jsme se s nimi nemohli ani rozloučit. Byli jsme jednoduše ze hřbitova ochrankou mocných vypoklonkováni, přestože pan opat, pokud byl ve Vídni, tak spal zásadně u nás a vždy si předem objednával svíčkovou, rajskou, koprovku, prostě správná česká hutná jídla a s Karlem se chodilo na pivo. Pana opata jsem z Rohru vozil výhradně já, většinou se k němu přidával i Karel. A to bylo 5 hodin diskuze v autě. O všem. Počínaje muzikou, konče literaturou. Zpátky jezdil pan opat povětšinou se mnou sám, Karel si to pravidelně prodlužoval. A kdo navštěvuje teď jejich hroby? Žádný z těch „důležitých“, co nás nepustili na hřbitov, ti ani náhodou. Zůstali jen ti, kteří o těchto lidech věděli své. A to je velmi smutné.

Listopad 1989 přinesl převratnou změnu. Jak se to konkrétně dotklo i Tebe a v čem?

Samozřejmě jsem se okamžitě vrátil do Prahy a koukal, kde se dá pomoci. A když se stal Dr. J. Šabata ministrem, tak si mne vytáhl a požádal, jestli bych se s ním nechtěl občas sejít a probrat některé věci. Ihned jsem na to kývl. Podotýkám, že tato činnost byla čestná, čili neplacená. Bylo by to pro mne osobně hanbou, za toto peníze přijímat. No a pak jsem se dostal ke konci roku 1990 do Spojených arabských emirátů a posléze do Saudské Arábie, kde jsem se do konce osvobození Kuvajtu „potuloval“ ve službách Československa. Pak jsem se vrátil, osamostatnil a začal dělat pro různé rakouské firmy coby konzultant. Bohužel tato má činnost pro Čechy měla jednu negativní stránku. Po 25 letech soužití jsme se s mou ženou rozešli. Chvála bohu, zůstali jsme i nadále v kontaktu, děti jsou zdrávy a postupně se uchytily a řekl bych, že velmi dobře. Vladan pracuje pro firmu BREITLING, Tomáš dělá u firmy UPC a studuje dál politologii a historii umění, Štěpka vystudovala sociologii a angličtinu a je na Univerzitě v Potsdamu, kde si dělá doktorskou práci na téma Češi a sudetští Němci. Já se posléze podílel na odsiřování českých elektráren, na vytypovávání ekologických problematik a sám jsem se věnoval výzkumu recyklace chladiv a jejich komponentů. Mám pár patentů, ale v roce 1999 mne začala chemie štvát a tak jsem s ní praštil a udělal si licenci na taxíka. To jsem pak provozoval přesně rok, vyčistil si hlavu od chemických nesmyslů a vrátil se k problematice likvidace odpadů. Bylo mi nabídnuto místo šéfa u tehdy největší rakouské firmy na zpracovávání průmyslových odpadů ÖSTAB GmbH., a zde jsem pobyl až do roku 2006, kdy jsem začal uvažovat o odchodu, protože se tam náhle začaly dít věci, se kterými jsem nebyl srozuměn. Ale pak se stalo to, že jsme se kontaktovali s panem Dr. Steinerem, se kterým jsem se seznámil již předtím a ptal se mne, zdali bych nechtěl pro něj v Čechách pracovat. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a tak tu jsem. Malá poznámka na závěr. Věř či nevěř. Naše první dovolená se uskutečnila teprve v roce 1986, předtím volno jen o vánocích a to bylo tak vše. Lehké to rozhodně těch prvních pět let nebylo. Na to můžeš vzít jed.

Nyní pracuješ ve firmě dr. Bernharda Steinera, která se zabývá nemovitostmi. Vysvětli to prosím blíže. Firma začala rozvíjet své aktivity i v Lovosicích. Proč? Sehrála v tom roli i znalost prostředí, lidí či srdečný vztah k místu kde jsi dlouhá léta žil a vyrůstal?

Celé to bylo naprostá souhra náhod. Poté, co umřel táta, jsem začal jezdit za mámou do Lovosic častěji než předtím a začal se setkávat s bývalými spolužáky a koukal, co se tu děje. Scházeli jsme se povětšinou na pivu a povídalo se o všem možném. A že je Honza Kulhánek starostou, jsem se dozvěděl asi až po půl roce. Což bylo opravdu povedené. On mi to nikdy neřekl, pěkně jsem mu za to vyčinil. No ale jednoho dne přišla i řeč na to, co by město potřebovalo. Z Honzy vypadlo, že by město potřebovalo postavit byty na prodej a vůbec, nějakou aktivitu z venku, že se tu nic moc neděje. A pak se dočtu, že pečeme po hospodách u piva se starostou pikle. To mne dost rozesmálo. A protože jsem chtěl stejně odejít od ÖSTABu a jsem člověkem, jak vyplývá z mé předchozí činnosti, který má různé vize a nebojí se práce, dal jsem se do toho, získat pro Lovosice investora. Do Prahy by se jich našlo, ale do Lovosic, žádná sláva. Tak říkajíc, nic. Sice se mi podařilo získat nejdříve firmu KOP, ale ti si to pak rozmysleli a mezitím mne oslovil právě Dr. Steiner a já mu to navrhl. Chvilku váhal, ale pak kývl a od listopadu 2007 začala jeho firma s městem spolupracovat. Dáváme dohromady několik projektů, které jsou načaty a pokud se nám podaří je uskutečnit, a mně osobně by stačilo 25% z toho, co máme v plánu, pak si myslíme, že by město mohlo být více než spokojené. K Lovosicím mne táhne jedno. Tady jsem vyrůstal, žije tu moje maminka a je tu dost dobrých lidí. Nechci jmenovat nikoho jménem, ti kteří mne znají, vědí, že jsem se vždy radši držel v pozadí, než abych se dral kupředu. Byl jsem mile překvapen, kolik lidí se ke mně hlásilo, když mne poznali a zase byli lidé, kteří se radši ke mně nehlásili. Asi věděli proč. S velkým potěšením jsem zaznamenal, že starostou je můj spolužák a spoluhráč z házené, zrovna tak jako i jiní mí spolužáci mají postavení, která si svým chováním zaslouží. A to je to, co mne v Lovosicích drží a proč bych chtěl, aby se o Lovosicích nemluvilo jako o špinavém městě, ale o městě, které je branou do Českého středohoří a má klíč v rukou. Musíme to trošku pošťouchnout, než nám ten klíč někdo z ruky vezme. Ten musí zůstat v Lovosicích.

V čem dále chceš Lovosicím pomoci a tedy zúročit své zkušenosti, znalosti, kontakty atd.? Je možné poodhalit záměry, anebo řekněme jakousi osobní vizi?

Co bych rád? Jednou větou. Aby někteří lidé zahodili předsudky proti cizincům, aby se spojili a koukali udělat spojenými silami z Lovosic to, co si Lovosice zasluhují. Řevnivost a závist nikdy nikomu neprospěla. A pokud si tohle přečtou ti lidé, na které to směřuji, tak by měli pochopit, že tu nejsem proto, abych se dělal důležitým, ale proto, abych pomohl Lovosicím se dostat tam, kam patří. Na výsluní míst, která budou navštěvována a žádána. Prvním krokem je projekt ORBIS, který jsme přihlásili do mezinárodní soutěže architektury, a mohu ti prozradit, že odezva je pro mne víc než překvapivá. Což mne a Dr. Steinera moc těší. I stavební firmy si považují za čest, toto postavit a jsou rády, že budou na stavbě moci participovat. Má to pro mne jednu vadu. Nabídli jsme spolupráci jedné místní stavební společnosti, bohužel k ní nedošlo, nechápu toto jednání, ale co se dá dělat. Je to sice škoda, ale i to je život. Pro mne to bylo jisté osobní zklamání. Přesto jsme dveře nezabouchli a já doufám, že najdou cestu k tomu, že se ozvou, abychom si sedli spolu s městem a vypracovali vizi Lovosic do budoucna. Čím více lidí pohromadě, tím je větší šance něco dokázat. Mnohdy mne česká malost ničí.

V souvislosti s Tvojí osobou probleskly na lovosickou veřejnost jisté, řečeno diplomaticky, informace. Máš tedy prostor uvést to na správnou míru.

Nevím sice, jaké informace o mně probleskly, ale na oplátku ti sdělím, že jsem si hned na počátku opatřil spis, co na mne vedla Stb. Divil by ses, co se tam vše našlo. Tak jsem to radši spálil a už to nechci nikdy vidět. A protože nemám co skrývat, tak v krátkosti:

sport: jezdil jsem závodně na běžkách ligu za VŠ Praha, jezdím velmi pravidelně na kanoi, v roce 1964 jsem se podílel na zakládání svazu baseballu a softballu v Československu. V letech 1972 až 74 jsem trénoval nároďák žen v softballu. To samé i v roce 1982 v Rakousku a až do roku 1990 jsem byl trenérem nároďáku v baseballu, jezdím na in-line skatech a zúčastním se závodů, přivezl jsem si nyní do Lovosic kolo a tenisovou raketu…

politika: za tzv. Pražského jara člen Akademického svazu studentstva, posléze byť původně nepolitická, posléze zpolitizovaná, aktivita v Chartě 77, v Rakousku nejdříve pomoc v Amnesty International, posléze coby konzulent pana dr. Buska, místopředsedy vlády za ÖVP, člen LiF (Liberální Fórum), za které jsem měl sice letos kandidovat do rak. parlamentu, ale dal jsem přednost práci pro Lovosice,

kultura a podobně: přispívajícím členem Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku, Sokola, Kontaktního Fóra Vídeň-Praha, WWF, ZOO v Schönbrunnu, AI, Lékaři v nouzi atd. Je toho více, ale času je bohužel málo.

V předposlední odpovědi zhodnoť prosím mentalitu Čechů a Rakušanů se všemi negativy i pozitivy, neboť to jistě dobře znáš.

No, to nebudu radši komentovat ani vyhodnocovat. Vždy to je a bude jen o lidech, jestli jsou schopni si cestu k sobě najít či nikoliv. Za celou mou dobu, co jsem v Rakousku, jsem se setkal pouze 3x s lidmi, kteří byli jiní než ti ostatní. A to myslím hovoří za vše. A do toho počítám i ježdění v taxíku. Bohužel u nás jsem se setkal s podstatně horšími věcmi, jako co tu ten cizák chce, utekl a teď si hraje na machra a podobně. Byl to jejich pohled na věc a je tu bohužel u nás zakotvena velmi silně závist a hlavně nepřejícnost tomu druhému. Já vím, že se tu udály podivuhodné věci při privatizacích, ale za to já přeci nemohu. Kdyby to bylo na mně, tak už tihle loupežníci by seděli v chládku. A to nejhorší je, že v Čechách neexistuje vymahatelnost práva a že na místech soudců sedí lidé, kteří mne třeba soudili za protisocialistickou činnost. Co k tomu mám říci? Je to jen na vás, koho si zvolíte a je to jen na vás, aby byli jmenováni soudci, co se nebojí ani pana prezidenta a vyžadují právo. A právo, to je to nejdůležitější ve státě. Ono to vše už začíná tím, že se tolerují dopravní přestupky. Je tam 50 km a mně ani nenapadne, že bych měl jet jinak. Připadám si mnohdy jak pitomec, když se přese mne ostatní valí. Je zákaz předjíždění a všichni předjíždějí. To by se opravdu nemohlo venku stát. To dělají jen Poláci, Češi a Slováci. A pak se diví, že je místní policie zařízne. Tam to začíná. Tady nemusím, tak tady také ne. A je vymalováno.

A v závěrečné odpovědi řekni prosím, zda se cítíš být Čechem či spíše Rakušanem anebo Evropanem. A proč?

Tady je odpověď velmi jednoduchá. Srdcem Čech, papírově Rakušan a hlavou Evropan. Tady není co řešit. Jestli si někteří čeští politici myslí, že bychom mohli ve středu Evropy být jakýmsi ostrůvkem blahobytu, tak jsou na velkém omylu.

Dovol, Franto, abych Ti poděkoval za odpovědi, a jistě tento rozhovor na stránkách LD nebyl poslední.

Jiří Veleman