Z historie Lovosic

Mozaika manželů Solovjevových

Často se mě lovosičtí občané ptají, kdo je autorem mozaiky na severní straně výměníkové stanice v ulici Karla Maličkého z roku 1974. Když si ji prohlídnete, vidíte, že sestává ze dvou částí: první kruhová část znázorňuje stylizované kolony a další výrobní zařízení chemických závodů v Lovosicích, druhá obdélníková část zobrazuje staré Lovosice. Autory návrhu i provedení jsou akademičtí malíři, manželé Jaroslava a Jan Solovjevovi z Turnova. V kladení mozaiky jim pomáhal Ladislav Eichler ze Stavomontáží Teplice.

Výtvarníci Jaroslava a Jan Solovjevovi jsou od října 2007 novými čestnými občany města Turnova. Symbolické klíče od bran města obdrželi v neděli 28. října v podvečer v městském divadle, kde se konalo slavnostní zasedání zastupitelstva města Turnova.

O jejich společném životě řekl v roce 2007 Jan Solovjev (*1922), že nikdy nežili v popředí zájmu a na jejich dveře neklepali staří ani noví mocní. Ani výstav neměli příliš a nervali se o zakázky. Přesto výtvarník uvádí: „Když se na naše společně realizované věci podívám dnes po letech, zdá se mi, že jsme prožili krásný život a zažili spoustu radosti.“

Jan Solovjev se na šperkařské škole v Turnově vyučil rytcem kovů, byl totálně nasazen, ale měl štěstí: jako rytec v Praze dělal razidla a vypalovací cejchy pro dobytek. Po válce chodil na UMPRUM, ale v roce 1948 mu za protistátní činnost zavřeli bratra a brzy putoval do vězení i Jan – odseděl si pět měsíců těžkého vězení, ale zázrakem ho po propuštění nechali školu dodělat.

Jeho paní Jaroslava (*1926), rozená Zabloudilová, pochází z Karlína, dětství prožila na periférii Prahy. Krása městské krajiny se stala celoživotní náplní její tvorby. Mladí lidé se před lety poznali na pražské uměleckoprůmyslové škole, v ateliéru legendárního profesora Filly. Chodili spolu pět let, pak se vzali a odešli do Turnova, kde prožili celý svůj další život. Začátky v Turnově byly dost krušné, Jan Solovjev nakonec ilustroval publikace pro děti: popisné ilustrace ptáků, rostlin a minerálů, moc peněz za to nebylo. Ale jak uvádí, „žili jsme si svobodně“. V ateliéru na zahradě vznikaly plastiky i velká plátna plná ženských figur, hříbata v životní velikosti i tanečnice v pohybu. Pro Králův háj v Liberci vytvořil Jan Solovjev velkou sochu Rodiny, pro další města víc než deset dalších velkých venkovních plastik z kamene, či měděného plechu. Pro Lovosice vytvořili manželé stylizovanou mozaiku.

Kromě toho Jan Solovjev jezdil několik let po Turnovsku, fotografoval a dokumentoval všechny lidové plastiky světců, které našel. Lidovou architekturu fotografoval už jeho děd, on v jeho práci pokračoval. Z fotografií sestavil několik výstav, knižně bohužel soubor nepřízní osudu nevyšel. Krajinu svého dětství miluje, říká: „Český ráj má neopakovatelné kouzlo v tom, že tu najdete snad všechny typy krajiny, na které si vzpomenete, rozprostřené na neuvěřitelně malé ploše - romantické skály, rovinu pod Turnovem i strmé kopce nad ním." Rozhovor končí slovy: „A snad mohu mluvit i za svou ženu, když řeknu, že malování je to největší dobrodružství, které nás v životě potkalo. Když spolu celý život prožijí dva výtvarníci s podobným pohledem na svět, je to to nejlepší, co si můžete přát. V ateliéru jsme se ani nehádali, ani si nekonkurovali, ale vždy si říkali pravdu o tom, co si myslíme o práci toho druhého. Vydrželo nám to dosud," uzavírá Jan Solovjev. Podle materiálu Pavla Charouska Češi Českého ráje - Zaznamenáno v Turnově v dubnu 2007

Hz

Historické osobnosti

Z deníků Adama ml. z Valdštejna

Minule jsme zanechali pana Adama na vrcholu kariéry. Vraťme se ale ještě nazpět k jeho dětství a mládí. Z jeho deníků skutečně vyplývá, že mu bylo upřeno rozsáhlejší vzdělání i závěrečná kavalírská cesta po západní Evropě. Neuměl ani jednoduché latinské věty a není zapsán na žádné ze známých univerzit. V době jeho života již španělština a románské jazyky vůbec patřily k výzbroji šlechtické elity (Vilém Slavata, Zdeněk z Lobkovic), i když jednacím jazykem v Čechách byla v té době čeština (s Vídní němčina, výjimečně latina). Ctižádostivost mu ale nechyběla a pražský dvůr Rudolfa II. nabízel pro šlechtice různá uplatnění. Mladý Adam se pomalu krůček po krůčku začal prosazovat a pro svůj smířlivý charakter získával pověst autority vhodné pro smírčí jednání. Také se v jeho pražské rezidenci scházela pestrá společnost bez ohledu na vyznání (pan Adam po otci staroutrakvista, konvertoval sice ke katolictví, ale byl nábožensky vlažný). V roce 1598 se na Českém sněmu podepisoval: Adam mladší z Valdštejna, na Hrádku nad Sázavou a Lovosicích, JMCské rada a komorník.

Po žebříčku funkcí postupoval hlavně pro opravdovou loajalitu k Habsburkům (Rudolfovi II, Matyášovi i Ferdinandovi II.). Rudolf II. mu svěřoval různá diplomatická jednání, dokonce i přípravu sňatku své nemanželské dcery Karoliny. Že měl k němu Rudolf II. skutečnou důvěru i sympatie, je zřejmé i z rychlosti vyřízení jeho žádosti povýšení vsi Lovosic na město (deníkové zápisy z této doby bohužel chybí). V roce 1606 se stal dvorním štolmistrem a pronikl tak mezi špičku nejvyšších úředníků dvora, v roce 1611 se stal hofmistrem, druhým mužem mezi úředníky. Posléze si získal přízeň i nového českého krále Matyáše, ale nepohněval si ani suspendovaného Rudolfa II.; ten ho obdařil hodností svého tajného rady. Valdštejn byl tedy, jak je vidět, velmi obratným politikem a byl za tolerantního a smířlivého považován i na začátku stavovského povstání v roce 1618. Jeho průběh, další osudy Adama z Valdštejna a jeho rodiny, vzestup a pád jeho synovce Albrechta a dědictví po něm, vylíčíme v dalším pokračování. Teď se vraťme k jeho zálibám a prvnímu manželství.

Vřelý poměr měl Valdštejn, vášnivý lovec a vynikající jezdec, nejen ke psům, ale i ke koním. Láska ke koním možná souvisela také s jeho pracovními povinnostmi. Adam mladší z Valdštejna totiž po jistou dobu působil u dvora Rudolfa II. jako štolmistr; dohled nad císařskými stájemi včetně nakupování nových koní patřičně reprezentativního vzhledu a původu tak patřil k jeho běžným povinnostem.

Některé z koní si ale zvlášť zamiloval a těmto svým oblíbencům dával jména. Jména volil zvláštní – Páv, Černín či Nedvěd. (11.9.1602 A dnes jsem dal Jeho Milosti Císařský koně, kterýmu Páv říkali …) Když mu v březnu roku 1617 pošel oblíbený kůň Hubero, neopomněl si to poznamenat do deníku (15.3. Dnes sem přišel na Zoušice, kůň Hubero mi umřel.). Učinil to se stejně samozřejmě jako si zapisoval úmrtí příbuzných a přátel; milovaní koně patřili do jeho světa stejně jako lidé.

Jeho první žena Alžběta Brtnická z Valdštejna byla evangelického vyznání a jejich sňatek se konal 11. února 1591. Často s ním jezdila na různé oslavy, křty, svatby i pohřby. Též občas odjížděla na venkov, aby si udržela přehled nad počínáním vrchnostenských úředníků a nad správným hospodařením na jejich panstvích; pan Adam musel zůstávat při dvoru. I její odjezdy a příjezdy zapisoval pan Adam do deníku. Občas se zmiňoval rovněž o sporu s Litoměřicemi kvůli „vysazení vsi Lovosic za městečko“ (spor byl po mnoha odkladech ukončen ve dnech 21.-23.května 1615, Valdštejn u komorního soudu svá problematická práva prosadil).

Uveďme několik úryvků z deníku, které se týkají přímo rodinného života pana Adama z Valdštejna. Deník je psán v 16 sešitech v kožené vazbě zdobených Valdštejnovým erbem; bráno z dnešního hlediska, jedná se spíše o poznámky. Zápisky jsou krátké z několika důvodů: autor používal pro záznamy předtištěné kalendáře a místa pro zápis nebylo mnoho. Deník si pan Adam vedl hlavně pro zapamatování kontaktů s vlivnými osobnostmi, přáteli a příbuznými, trochu také pro budoucí potomky, aby viděli, k jaké společenské vrstvě mají Valdštejnové náležet.

28.9.1602 A Pán Bůh z požehnání svýho svatýho ráčil mý nejmilejší ženě pomocníkem bejti a nám spolu cerku dáti mezi desátou a jedenáctou hodinou na půl orloji.

27.10.1602 Dnes sem dal křtíti cerku svou, kerý říkají Alžběta Bibiana a kmotrové byli: kníže brunšvejckýho a kněžny posel, pan hrabě Fridrich z Fürstenberka, pan Trčka, pan Záruba, pan Henyk a kmotry landkrabinka z Lejctenberka, hrabinka ze Serynu, paní Slavatová rozená z Hradce, paní Václavová Chynská, panna Jožička z Donína, panna Jidka z Valdštejna.

18.8.1604 … a mně zlá novina přišla, že cerka má Bibiana Alžběta stůně na červenou (asi spála), jel jsem až na Svijany. 19.8. Jel jsem na noc do Brandejsa. A dnes cerka má umřela ve dvě hodiny po poledni. Pán Bůh rač jí milostiv bejti. 21.8. Dnes sem dal cerku svou mrtvou na Hrádek do sklípku, kde se kladem, vézti. (Rodinná hrobka.)

8.11.1604 Dnes ráno mezi sedmou a vosmou hodinou na půl orloji Pán Bůh šťastně pomocníkem bejti a mý nejmilejší ženě syna dáti ráčil. 16.11.Jedl sem u pana Jakuba Prejnera a potom sem dal svýho syna křtíti, večeřel sem u pana Honfridricha Hofmona. Tito byli kmotrové synu mýmu Pertoltovi: Jeho Milost knížecí pan landkrabě Jiří Ludvík z Lejchtenberku; pan Zdeněk Albrecht z Lobkovic, nejvyšší kanclíř Království českýho; pan Kryštof Truksas starej, Jeho Milosti Císařské komorník; pan Leopold z Lobkovic, nejvyšší převor Strakonickej; pan Paul Náry, nejvyšší na pevnosti Varadínu a paní kmotry tyto: paní Prejnerová, maršálková dvorská; paní Rudolfová Trčková.

25.1.1605 Jedl jsem u pana Štefana a večeřel jsem doma u pana Adama staršího z Valdštejna. Umřel mi ten kůň karamanskej od pana Karla Tejfle.

13.9.1607 Pan Ondřej Mrakeš jel pryč, jedl sem u pana prezidenta, večeřel sem doma, poslal sem do Franckfurtu pro koně. Dnes jest mne Pán bůh velikým zármutkem navštíviti ráčil, mýho syna Vladislávka 2. hodinu po půlnoci z tohoto světa k slávě svý povolati, kerej byl stáří šest let. Poněvadž jest se tak jeho božský milosti líbilo, i z toho budiž čest a chvála vzdávána. 14.9. Jedl sem doma ráno i večer. 15.9. Jedl sem doma ráno i večer. Dnes sem dal svýho syna na Hrádek vézti a pochovati. 16.9. Jedl sem doma, běhali sme kroužku.

1.10.1607 Vezl sem se svou ženou pannu Carlinu z poručení Jeho Milosti Císařské panu Atymisovi. Téhož dne sem ukazoval Jeho Milosti Císařské dvanáste klisen, kderý přivezli z Neapolis a šest koní a dva tumlovaný koně od knížete florenskýho a třetího koně třpaska.

8.6.1609 Pán Bůh rač pochválen bejti, dnes mi 40 let. (Rok narození je 1569 nebo 1570.)

10.7.1609 Dnes jest majestát od jeho Milosti Císařské podepsán, sou stavové žádáni, aby zejtra nahoru přijeli pro majestát. 11. Dnes nahoru přijeli, ale nemohli sme se o to porovnati, co od Jeho Milosti Císařské mají odvésti. 12. Dnes je majestát odveden, měl sem mnoho hostí.

23.5.1611 Dnes se sněm publikoval, stalo se propuštění, krále vyhlášení i taky korunování (Matyáše). 28.5. Jedl sem doma ráno i večer, měl sem hosty. Dnes mi oznámeno, že budu mít klíč u krále (A. se stal Matyášovým komorníkem). 18.6. Dnes sou ouřady obnoveny, král Matyáš za hofmistra pana Adama ml. z Valdštejna, kerej sudím byl, menoval.

9.7.1611 Dnes sem jedl u pana Adama a večeřel sem doma. A dnes sem dostal od Jeho Milosti Císařské odpuštění od ouřadu štolmistrskýho a JMC ráčil mi dáti titul tejný rady pro mý věrný a stálý služby. 13.8. Dnes sem jedl u pana Trčky a pan Albrecht z Valdštejna ke mně přijel.

14.9.1612 Dnes sem jedl ráno i večer doma a přišla mi novina zlá, že v Lovosicích 36 domů vyhořelo a můj dvůr se vším obilím, zapálil landkučí (!) pana Kryštofa Losa. 1.10. Jedl sem doma. Dnes sme nesli mrtvý tělo slavný paměti císaře Rudolfa v noci do kostela hlavního, tam byl dán ihned do sklípku.

13. ledna 1614 odjel dle deníku pan Adam k panu z Vrtby na Janovice a jeho žena na Hrádek. Po půlnoci dostal zprávu, že jeho žena zemřela. Podle současníků bylo manželství velmi šťastné, přestože byli rozdílné víry. Ztráta se ho zřejmě hluboce dotkla, musel být velmi zarmoucen, protože události věnoval téměř půl strany:

Dnes ve dvě hodiny po půlnoci přišla mi ta velice nešťastná a hrubě zarmoucená novina na Janovice ku panu Sezimovi z Vrtby, že jest mou po Bohu nejmilejší manželku Pán Bůh na cestě nedaleko Sázavy skrze moc svou svatou nemocí navštíviti a šlakem poraziti ráčil a hned na díle řeči ukrátiti a potom na ráno mezi vosmou a devátou hodinou na půl orloji z tohoto bídnýho světa povolati a s tak velikejm přítelem rozloučiti a mne spolu s mnohejmi v těžkým zármutku a sirobě zanechati ráčil Pán Bůh, ten rač tý svatý paní její milý duši milostiv bejti a mne v tak těžkým trápení a zármutku trpělivosti propučiti, abych toto vše mohl snášeti a Pána Boha nehněvati, děj se jeho svatá vůle ve všem, kdy ráčí, ať mě ráčí potěšiti.

14.1. Dnes sem jel stěží do Sázavy a na cestě mi ta přehrozná, těžká a žalostivá novina přišla, že jest mý potěšení na tom světě umřelo a tudy nás věrný manžely rozloučilo, dal sem ji vézti na Hrádek. 17.3. Dnes byl pohřeb mý nejmilejší manželky, kderý Pán Bůh rač lehký odpočinutí dáti. 22.3. Dnes sem byl ve Starý Boleslavi na pouti a smířil sem se se svejm spasitelem, přijel sem zase do Prahy.

Druhé manželství a osudy našeho hrdiny za stavovského povstání a po Bílé hoře uvedeme příště.

Citátů z deníku Adama mladšího z Valdštejna, informací o Valdštejnově životě a údajů z historických komentářů použito se souhlasem Doc. Mgr. Marie Koldinské, Ph.D.

Vysvětlivky:

Nejvyšší dvorský štolmistr byla čtvrtá nejvyšší funkce u habsburského dvora; dohlížel na císařovy koně, kočáry a příslušné služebnictvo. Tento úředník a hodnostář požíval na císařském dvoře velké vážnosti a byl štědře odměňován penězi. Adam starší z Valdštejna na Žehušicích (také Adam Krátký z Valdštejna) se v roce 1598 se na Českém sněmu podepisoval Adam starší z Valdštejna a na Sedčicích, JMCské mundšenk. V Praze vlastnil dům, dle deníku tam pan Adam ml. z Valdštejna často chodíval na večeři. Zemřel v roce 1615 a byl pohřben v Týnském kostele v Starém Městě pražském. (Aby se šlechtici stejných jmen z různých rodových větví nepletli, byli označováni starší, mladší, Krátký apod.)

Majestát na náboženskou svobodu (obvykle známý jako Rudolfův Majestát) byla listina vydaná Rudolfem II. 9.7.1609. Tato listina potvrzovala svobodu náboženství v Českém království a byla zanesena do zemských desek jako zákon platný pro všechny země Koruny české.

Hz

Postřehy

Poděkování, ale…

Asi nejsem jediná, která Vám napíše pár řádků o tom, jak krásný podvečer jsme prožili 21. 2. 2OO8  v Kulturním středisku LOVOŠ.

Mladí umělci(studenti) - pánové Jan Lukš a Denny Hozman zahráli na klavír překrásné skladby od Chopina, Ravela, Haydna, Beethovena a našeho B. Smetany. Byl to nádherný zážitek a moc jim děkuji za sebe a jistě i za ostatní posluchače. Jen jedno mě trošku mrzí.

Poděkováním jim byl totiž jen  náš potlesk. Pokud bude nějaké „příště", chtělo by to alespoň kytičku od pořadatele.

Věra Honzíková

Cestopisné přednášky

S Lucií a Michalem kolem zeměkoule na kolech

V pondělí 10.3. přivítala plná naplněná klubovna Kulturního střediska dva odvážné cykloturisty, Lucku Kovaříkovou a jejího partnera Michala Jona, kteří se nedávno vrátili z expedice do Patagonie. Návštěvníků bylo skutečně hodně, asi poprvé udělala mladá dvojice ten nejlepší dojem (přednáška Z Čech až do Země vycházejícího slunce). V druhém dílu seriálu „Na kole všemi kontinenty“ cestovatelé vyprávěli své zážitky z Austrálie, Tasmánie, Nového Zélandu a Fidži.

V Japonsku oslavili v polovině ledna Vánoce i se stromečkem a pak odletěli do Austrálie, kterou přejížděli jako první Češi od západu k východu – z Perthu do Brisbane. První část cesty projížděli kolem lesíků eukalyptů a solných jezírek (většinou vyschlých), voda v oblasti téměř nebyla, výjimečně se nechala načerpat u větrných mlýnů. Projeli také obávanou, 1200 km dlouhou Nullarborskou plání (pláň beze stromů a bez lidského osídlení), kde teploty vystupovaly přes 50°C - zde vstávali za tmy, o půl čtvrté, aby své denní penzum kolem 120 km ujeli ještě v relativním chladu. Největší vedra se snažili trávit v tzv. „domech u cesty“ (benzinová pumpa, restaurace a obchod v jednom – bylo jich zde celkem jedenáct), kde byla i klimatizace. Na Nullarborské pláni je nejrovnější silniční úsek na světě. Tento úsek měří 146,6 km a nejenže je silnice přímá, bez jediné zatáčky, ona je také naprosto vodorovná, bez sklonu.

Nejhorší zážitek - Když za nimi hořela buš a oni ujížděli před požárem šílenou rychlostí, zažili doposud největší strach v životě. Jak pravil Michal: “Neotáčeli jsme se a jeli jsme tak rychle jako nikdy v životě. Vůbec nevím, kde se v nás ta síla vzala. Za dvě hodiny jsme ujeli přes 70 km. Večer začalo pršet a vypadalo to, že déšť požár zastaví. Už za tmy jsme zastavili na obrovském parkovišti pokrytém zvláštní tmavou hlínou. Ráno jsme se probudili do měsíční krajiny – místo, kam jsme se schovali před případným požárem, bylo samo dávné, černé, ohořelé spáleniště.“

Kolem města Adelaide vedla krásná silnice kolem moře (Great Ocean Road) - jedna z nejúžasnějších cest po pobřeží. Cestou viděli i 12 apoštolů, což jsou ohromné skalní útvary v moři, krásně fotogenické, a potkávali také další cyklisty. Potkávali rovněž australskou faunu, klokany, psy dingo, ale kupodivu také jednohrbé velbloudy (pozůstatek po velbloudích karavanách, které zde putovaly až do začátku 20. století) a moře papoušků. Pěšky dobyli nejjižnější bod Austrálie South Point, kde byli jako první Češi. Za 12 dnů objeli celou Tasmánii a viděli zde i sýrárnu Laktos českého usedlíka. Projeli také oba nádherné ostrovy Nového Zélandu a byli zde v národním parku, kde je překrásný deštný prales a žijí zde ptakopyskové. Obdivovali také dikobrazy, koaly a veliké netopýry – kaloně.

Cestou z Austrálie do Jižní Ameriky si Lucka s Michalem udělali zastávku na souostroví Fidži uprostřed jižního Pacifiku. „Fidži – tak nějak si představuji ráj na zemi“, řekla nám Lucie. Cyklisté navštívili hlavní a současně největší ostrov Viti Levu. V západní části ostrova panuje celý rok horké, relativně suché klima, vhodné pro pěstování cukrové třtiny a tak je předjížděly náklaďáky naložené obrovskými fůrami nasekaných sladkých klacků. V nádherném prostředí národního parku se vykoupali v jezírku.

O této druhé části cesty napsali cestovatelé knihu „Pod oblohou Jižního kříže“. Většinu textu prý napsala Lucie a Michal hlavně fotografoval. Obdivovali je delfíni i klokani, tedy hlavně jejich barevný stan, asi ho ještě nikdy v životě neviděli. Po přednášce se přítomní vyptávali na to, jak si člověk zvykne na tolik dní v sedle, jak se stravovali, zda neměli zdravotní potíže (jen menší – například v Japonsku omrzliny), prohlíželi si knihy a ptali se, kdy bude další díl o Jižní Americe. Asi na podzim. Příště se uskuteční přednáška Ing. Libora Hnyka o Číně, a to 21. dubna.

Hz