Koutek poesie

JARNÍ STŘEDOHORSKÁ V celestinové modři nebe splétají se bělavé řasy do pavučin a na obzoru tušíš siluety hor kde kamenné varhany hrají ódy o zrození země a uslyšet můžeš znělcových zvonů tón Pojď blíž a naslouchej to jiskra v kamení skrytá promlouvá nevyhasla změnila jen barvy Královna hor jíž se blesky dotýkají shlíží do údolí kde potůček spěchá přes kameny a slunce krajkou stromů hladí zemi rodí se koberec podléšek, sasanek podbělů, plicníků fialek, prvosenek a listů všech co čekají na svůj čas Něžnokřídlí probuzeni usedají na květy i kámen mraveniště ožívá Stromy mžourají rozespalými větvemi a oblékají jarní šat ptačí chorál rozléhá se ze všech stran Jen kámen ponechal si barvy skromnosti a ticha a přece rozehrál první tóny jarní appassionaty Jana Haasová

Z CHATY… Proč lhát? Hodiny v tichu tu po svém  jdou: sice mají nějakých pár minut zpoždění, ale (úsměv) z toho se tady nikdy určitě nijak nestřílí. Nad rybníkem s vypuštěnou vodou duševně do klubíčka svinut. Žádné přihlouplé kdo z koho, Klid, kdy ani z okolí cirkulárky  nekvílí… Roman Lohnert Ze sbírky ZAHRADY Majestátní pajpu Nad řekou jako když struny zní… To labutí pár změnil názor na místo, kde bydlet Oldjerry — Toulky

Z našich poutí

Z NAŠICH POUTÍ - KVÍTEL

Cílem dnešního putování se stal nenápadný středohorský kopec s nadmořskou výškou 354 m, který se nachází východně od obce Třebívlice. Jak již název Kvítel napovídá, vyskytuje se zde zajímavá a rozmanitá květena. Kvítel je tvořen vpodstatě dvěma vrchy - vlastním Velkým Kvítelem, který je kromě jižního svahu uměle zalesněn a Malým Kvítelem, což je bezlesý pahorek porostlý jen stepní vegetací. Oba vrchy jsou tvořeny čedičovou horninou, která vystupuje na jižní a jihozápadní straně v podobě skalních výchozů.

Ráno byla obloha zprvu zatažená, ale během dopoledne šedý závoj postupně řídnul a nakonec se zcela vyjasnilo. Čerstvý vítr proháněl na obloze kumuly. Cesta nás vedla pomalu do mírného vrchu. Povšimli jsme si nezvykle velkých modrofialových květů černohlávku obecného. Ve Středohoří se často setkáváme s většími rostlinami než je obvyklé, některé jsou vyšší, jiné mají větší květy, které bývají miomořádně sytě zbarvené. Zřejmě je to způsobené složením půdy, která díky vulkanickému původu je velmi bohatá na minerály. Místy začíná kvést třezalka. Naše cesta pokračuje podél meruňkového sadu. Meruňky jsou již pěkně veliké a dozrávají. Po pravé straně cesty je smíšený les, kde nás zaujala pěkně urostlá borovice černá. Jak jsme vystupovali, pomalu se za námi začala otevírat krajina. Kouzelný pohled byl na lounskou trojici kopců Brník, Srdov a Oblík, které výrazně dominují okolní krajině. Dostáváme se do oblasti stepi s roztroušenými keři a vysokou trávou, z níž vykukují hlavičky královského bodláku pcháče bělohlavého. Zatím ještě nemají fialové čepičky květů. Z dalších rostlin kvete hvozdík kartouzek, hrachor letní, řepík, fialový chrastavec a hlaváč bledožlutý a starček přímětník se sírově žlutými květy. A nad touto barevnou nádherou poletují motýli, ponejvíce hnědí okáči a okáč bojínkový, který na sebe upozorní svým kontrastním zbarvením - na bílém podkladu křídel má větší hnědočerné skvrny, takže se nedá splést s jiným motýlem. Konstatujeme, že letos je oproti loňsku méně motýlů, co se týká druhů. Poměrně vzácné jsou babočky. Zřejmě na tom mají podíl loňské povodně… Chvíli posedíme na louce ve svahu Velkého Kvítelu a pak se vydáme na Malý Kvítel, odkud je lepší výhled na Hazmburk, Srdov, Brník, Oblík, Ranou, Křížové vrchy, Solanskou horu, Děkovku a další kopce a kopečky. Z těch lounských je velmi zajímavý Vraník, který je zvláštní tím, že hranice mezi severní zalesněnou a jižní bezlesou částí je přesně v polovině vrchu a rovná jako podle pravítka. Viditelnost je i přes lehký opar velmi dobrá. Po stránce květeny je Malý Kvítel exotičtější - více stepní a zcela bez stromů. Kromě výše zmíněných rostlin tu kvete mochna plazivá, šalvěj přeslenatá. A pak je tu rostlina s výraznou vůní, která při podrobnějším prohlédnutí svými listy připomíná pelyněk, ale je velmi drobná a zatím nekvete. Velikou radost máme z osamělého bodláku, který tu skromně stojí s mírně skloněnou hlavičkou - je to ostropestřec mariánský, s nímž jsme se setkali na Oblíku.

Sám Malý Kvítel je velice malebný a členitý, tu a tam vyčnívají skalky. Zkrátka krajina ohněm zrozená se nezapře, i když eroze ji už pěkně zaoblila… Navíc stepní charakter rostlinstva dodává Kvítelu něžnost, podobně jako je tomu na Čičově a dalších kopcích tohoto typu, které jinde v Čechách nenajdeme. I když je na sluníčku teplo, chvílemi od západu fouká studený vítr. Pozorujeme oblaka různých velikostí a tvarů, které se pohybují i v odlišné výšce, rozhlížíme se po kouzelné středohorské krajině s malebnými vesničkami a ten krásný pohled je doprovázen orchestrem strnadů lučních.

Poetický název Kvítel nevznikl náhodně - vždyť všude kolem nás je poezie tvarů, barev i tónů… a já se před Tebou, krajino milovaná, skláním v nesmírné pokoře a úctě…

Jana Hassová

Na cesty

Kulturní pas Euroregionu Labe a Krušnohoří

Kulturní pas je určen českým návštěvníkům německé části Euroregionu Elbe/Labe a Euroregionu Krušnohoří. Na zadní straně kulturního pasu je výčet zařízení na území saské části Euregionu Elbe/Labe a Euroregionu Krušnohoří, které poskytují po předložení pasu až 50% slevu. Přehled o konkrétních slevách najdete v Katalogu kulturních a sportovních zařízení. Informace pro zájemce - jedná se o průkaz, který za současného předložení cestovního dokladu občana ČR opravňuje ke zlevněnému vstupnému do muzeí, galerií, zámků, zahrad a dalších vyjmenovaných kulturních zařízení v Drážďanech a okresech: Míšeň-Radebeul, Saské Švýcarsko, Weißeritz, Annaberg, Marienberg, Freiberg a Stollberg. Platí také k návštěvě divadelních představení pořádaných ve skalním divadle v Rathenu. Kulturní pas má platnost pro kalendářní rok 2008, stojí 30 Kč. V Lovosicích je k dostání v Informačním středisku.

Několik tipů na slevy:

v Drážďanech / Dresden:

• ZOO Drážďany
• Albertinum + Galerie
• Historické vojenské muzeum Drážďany
• Státní muzeum Mineralogie a geologie
• Výstavní síň zámku
• Zámecký objekt
• Státní muzeum Drážďany
• Zámek Pilnitz - umělecké muzeum

okres Míšeň / Meissen:

• Muzeum Karla Maye – Radebeul
• Muzeum panenek
• Barokní zámek Moritzburg
• Albrechtsburg v Míšni
• porcelánka - manufaktura Míšeň

Hz

Úvahy

Monitor

Je sice teprve pět hodin (vlastně sedmnáct), ale venku je už tma jak v pytli. Sedím u počítače a koukám do středohorské krajiny. Teď jste si – možná – řekli: co blbne? (kecá, kafrá, vaří mlhu a podobně)… No – to víte že je v tom háček – ne-li hák… Na monitoru mám podzimní krajinu: mělké údolí mezi skupinou Borče a svahy Lovoše, za nimi již předhůří fronty Milešovky, Kletečné a dalších kuželů. Ty dvě jmenované hory jsou na obrázku dominantní, subdominantou je zleva do obrázku zasahující jazyk svahu Radostického kopce, na jehož úpatí jsem při fotografování stál. Podzimní zabarvení listnáčů v popředí snímku dává většině záběru nádech pohádky – Měděného lesa. Jindy tam mám (čas od času pohledy měním – aby se mi neokoukaly příliš) Radobýl vystupující z mlhy za řekou, nebo panorama našich hor jak ho lze vidět z hřebene od Roudnice ( to je takové zvýšené pásmo mezi erozním dosahem Ohře a údolím Labe vytvořené za mnoho milionů let).

Pohledy na Radobýl jsou z mých nejoblíbenějších: všechny jsou pořízené z naší zahrady na jihovýchodním svahu proti vinicím Velkých Žernosek. Už jich mám pěknou řádku – přes rozvetlou jabloňovou větévku, přes kvetoucí meruňku, přes zlatý déšť, přes náš koniferový lesík, přes plot s dekou rudého listí psího vína. V dubnu, květnu, srpnu, říjnu i prosinci. V plném slunečním světle a takovém horku, že zůstala stopa vlnění vzduchu i na fotografii, nebo naopak v kontuře, která se dá jen tušit za proudy vody ve sporém světle pod bouřkovými mraky, v mlze z níž vyčuhuje jen vrchol s křížem, s koronou vycházejícího slunce i ozářený sluncem na sklonku jeho dráhy. Pod sněhem, v teplých barvách podzimních listí…prostě všelijak.

Dalo by se říci, že po tolika letech, po tolika obrázcích, které jsem na monitoru vystřídal, už ten pohled zevšedněl… ale to není pravda. No – a kdyby to byla, nic mi nezabrání vzít foťák a jít si ulovit pohled, který ještě ani neznám a mám tak na dalších půl roku vystaráno. Pozor – teď to přijde: proč to píšu. Jednak se mi chce, jednak – a to je důležitější – vždycky při pohledu na monitor si vzpomenu na Vesuvanku, prima Pražandu, které tato část naší země učarovala natolik, že ji má procouranou daleko lépe, než já, který tu žiju skoro celý život. Snad je to i proto, že jako většina lidí v místě jsem tu krásu nevnímal, dokud jsem měl starosti o to, s kterou kočkou půjdu na rande, pak kam zajdu se synem (abych při tom lehce tečoval nějakou hospodu), dokud jsem střídal odpolední a noční směny, dokud jsem jezdil po světě, dokud… ale to už by byl skoro seznam a ne vyprávění.

No vidíte… teď jsem se do toho zamotal, že nevím, jak to ukončit, aby to nebylo do vytracena.

Hele – víte co? Přijeďte se podívat. Je to lepší, než číst slátaniny…

-jč-