Rozhovor měsíce

Život mezi plachtami

Většině starších lovosických občanů je kapitán Ladislav Gottelt znám z Tělovýchovné jednoty SECHEZA (dnes TJ Lovochemie) jako předseda Jachetního oddílu nebo z bývalých Severočeských chemických závodů z oddělení VTEI (Vědeckých a technických informací) jako tlumočník a překladatel (Co se tam tenkrát za ním nachodilo lidí s dopisy nebo s návody na různá radia či jinou elektroniku s prosbou o překlad! – Nikomu neodmítl.). Znám ho od roku 1966, kdy jsem nastoupila do VTEI také a Láďovi jsem tehdy byla přidělena, aby mě naučil dokumentační technice. Už tehdy měl loď a on i jeho paní se naší rodiny ujali, brali nás občas na jezero a zvali na televizi a celkem si nás oblíbila i jejich Renka, hezký bílý maltézáček. Když se Gotteltovi rozpovídali, říkala jsem si, jaký to byl zajímavý život. Láďa totiž, jako téměř polovina lovosických předválečných obyvatel, pocházel z česko-německé rodiny. Učil se a studoval u legendárního Bati, po válce poznal bývalého ředitele tehdejší Olejny Dr. Gerharda Mosebacha, obnovil činnost Jachetního oddílu, měl kapitánské zkoušky, prostě život jak z románu. Požádala jsem ho proto, zda by si se mnou nezavzpomínal na ta uplynulá léta. Po chvíli zdráhání začal vyprávět, jen jsem občas položila otázku.

Kde jsi prožil dětství a mládí? Kdy jsi se naučil německy - všichni říkali, že umíš německy jako rodilý mluvčí.

Není divu, mluvil jsem německy dřív než česky. Narodil jsem se v roce 1925 v Hlinovišti (to je vesnice u Bělé pod Bezdězem). Když mi byly pouhé dva měsíce, umřela mi maminka na tuberkulózu, a vychovávaly mě tetičky, které mluvily převážně německy. Maminka byla Češka, tatínek byl Němec, ale on i dědeček se přihlásili po roce 1918 k české státní příslušnosti. Tatínek byl u dráhy a byl v roce 1927 poslán do Lovosic a podruhé se zde oženil, také s Češkou. Já jsem jako malý nejdříve mluvil hlavně německy, až kolem šesti let už jsem uměl i česky. Do školy jsem chodil v Lovosicích, ale v roce 1938 po zabrání pohraničí Hitlerem, jsme odešli do Nymburka. V 15 letech jsem nastoupil do Baťovy školy práce, ale se zaměřením na punčochy, a pokračoval ve studiu na pletařské (textilní) vyšší průmyslové škole s maturitou. (Pozn.: Baťova závodní učňovská škola byla tříletá s přísným režimem v továrně, ve škole a na domově. "Mladí muži" se ve škole učili hlavně matematiku, účetnictví, korespondenci, strojní a elektrotechnickou nauku, němčinu a angličtinu.) Byl jsem připravován pro funkci vedoucího punčocháře v Indii, k tomu už ale nedošlo. Přišlo osvobození a Národní soud odsoudil J. A. Baťu k 15 letům vězení a ztrátě majetku ve prospěch státu.

Co jsi dělal v roce 1945 a kam jsi nastoupil na vojnu?

Po skončení války jsem ještě s jedním starším kamarádem odešel do Vejprt, kolega tam krátce dělal národního správce jedné punčochárny a já vedoucího výroby. Rodiče se po válce vrátili do Lovosic, později jsem z Vejprt do Lovosic odešel i já. V roce 1946 jsem nastoupil do Olejny (poté se závod jmenoval SETUZA, dnes ANIVEG). Vojenskou službu jsem nastoupil v Litoměřicích v říjnu 1947 a byl jsem u dělostřelectva. Děla v té době tahali koně, já jsem si je velice zamiloval a chodil jezdit do jízdárny. (Mimochodem jezdit mě učil bývalý předseda MNV Vladimír Cmíral, tehdy voják z povolání.) Oblíbil jsem si také České středohoří – ten nádherný pohled z Radobýlu! Po vojně jsem nastoupil zpátky do Olejny, ale už do dokumentace k technickému poradci Dr. Gerhardu Mosebachovi (bývalému řediteli Olejny). Nechtěli ho tenkrát s rodinou pustit do Německa, ale zásluhou Ing. Skalského st. byli konečně v r. 1953 vyvázáni z českého občanství a odjeli. Byl jsem se s ním tenkrát u vlaku rozloučit, hodně mě toho naučil.

Jak jsi se seznámil se svou budoucí ženou?

Zásluhou angličtiny a povinné manuální praxe před vysokou školou. Jak už jsem se zmínil, u Bati jsem se naučil anglicky, byl jsem určen pro Indii. Od matky jsem se dozvěděl, že na kampani v cukrovaru pracuje dívka, která má univerzitní (dnes se říká státní) jazykovou zkoušku z angličtiny a že mi poradí, jak bych si ji mohl udělat také (měla tam sice pracovat manuálně, ale byla v kanceláři právě zásluhou angličtiny). Zkoušku dělala u profesora Albrechta, mně ale vyjednala zkoušku dokonce u legendárního prof. Antonína Osičky (perfektní Anglicko-český slovník Osička-Poldauf, pro každého jen Osička). Slovo dalo slovo, já udělal zkoušku a ona dívka Věra se stala paní Gotteltovou a narodil se nám syn Ladislav. Později jsem jezdil do dokumentace SETUZY v Ústí nad Labem, ale dojíždění bylo nepříjemné a tak jsem nastoupil do dokumentace v Severočeských chemických závodech.

Jak to bylo s jachtingem?

První Jachetní oddíl TJ HEDVÁBKY Lovosice byl založen 10. dubna 1952. V zakládací listině bylo zapsáno 10 členů, prvním předsedou byl dnes již zesnulý Vladimír Novák. Oddíl neměl loděnici ani klubovnu, pouze přístavní můstky na Labi. Po prvním závodě v roce 1957 v Kopistech některé lodě havarovaly a oddíl přestal vyvíjet činnost. Když jsem si koupil jolový křižník, pokusil jsem se činnost obnovit. V roce 1960 se u nás v bytě konala ustavující schůze, zapsalo se 12 členů a byl jsem zvolen předsedou. Z polozničené garáže po armádě jsme zrekonstruovali loděnici (v roce 1961 už zde bylo 9 lodí) a o něco později byla přistavěna i malá klubovna. Měli jsme též klubovní vlajku, bělomodrou s velkým červeným L (značilo náš domovský přístav Lovosice.

Přibývali další členové i lodě, belugy a sportovní čluny. Potřebovali jsme novou loděnici. Dne 5. května 1970 se začalo s přípravou stavebního místa. Přispělo materiální pomocí město jako investor, podniková projekce Severočeských chemických závodů udělala projekt a pomohla také TJ SECHEZA Lovosice sama. Stavba byla prováděna v akci "Z" a 18 práceschopných a pracovitých členů zde odpracovalo až do úplného ukončení díla přes 12 tisíc neplacených brigádnických hodin. Stavba byla úspěšně zakončena v roce 1975. Při tom si ještě někteří členové amatérsky postavili lodě a já jsem v roce 1978 udělal tzv. „kapitánské“ zkoušky (oficiálně Průkaz způsobilosti vůdce malého plavidla, nikdo tomu ale tak neříká).

Pamatuji se také, jak jsi vykládal o závodech, některé jste rovněž pořádali, dokonce i mezinárodní. Věnoval jsi oddílu opravdu hodně sil a není divu, že jsi obdržel Bronzový Čestný odznak Českého svazu jachtingu. Jak to tedy bylo?

Už počátkem 60. let se začala rozvíjet také intenzívní sportovní činnost. Jako nejúspěšnější z těchto prvních sportovních sezón lze označit rok 1967, kdy Ladislav Gottelt ml. přináší do klubu poprvé titul oblastního přeborníka kraje ve třídě Finn. Na mistrovství republiky se pak umístil jako čtvrtý. V letech 1975 - 76 jsme se v kategorii dospělých řadili mezi 88 bodovanými jachetními oddíly v republice na 21. místo a na 3. místo z 21 oddílů Severočeského kraje. V 70. letech jsme také pro děti stavěli Optimisty a já jsem vedl dokonce pod DDPM jachetní kroužek (pozn,: mohu potvrdit, že dobře, syn tam chodil, některé uzly umí dodnes). Vrcholný úspěch přinesli oddílu dorostenci v r. 2001 a to titul Mistra České republiky, zlatou medaili Marie Poborské a bronzovou Jana Poborského a Vojtěcha Elmana ve třídě Vaurien. Po celou dobu pořádáme společné závody Česká brána s jachetními oddíly v Roudnici, Litoměřicích a Ústí nad Labem. Mezinárodní styky byly nejčastější s německými jachtaři z Polabí, kteří se zúčastňovali i některých větších závodů. Do lovosického přístavu vplouvalo mnoho lodí během svých dálkových plaveb, aby si na okamžik po dlouhé plavbě odpočinuly a doplnily své zásoby. Bohužel jsem nikdy nebyl se svou lodí na moři, jen jednou jsem se s kamarádem plavil na jeho velké lodi z Hamburgu na Helgoland. Vzpomínám na to období života s lodí stále s láskou a loď i jachetní oddíl mi daly mnoho pěkných chvil (Oddíl oslavil se svým čestným předsedou Ladislavem Gotteltem v roce 2005 i jeho 80. narozeniny.)

Máš 5 vnoučat, nejstarší Kristině je 28 let. Je některá z dívek či chlapců po Tobě?

S určitostí mohu říci, že právě Kristinka. Nejenže umí perfektně anglicky a napsala dokonce v angličtině i brožuru Situation of Unaccompanied Minors in the Czech Republic (vydala Organizace pro pomoc uprchlíkům) a je koordinátorkou projektu financovaného EU, ale i jezdí s plachetnicí dvakrát ročně na Jadran. Ta má tu lásku k plachtám asi po mně. Každý má nárok na jedno sdělení podle vlastní chuti.

Chtěl bych ještě připomenout své věrné přátele, kteří se mnou trávili mnohé dny na jezeře – naše psíky. V 60. letech to byl bílý maltézský pinč Renka, poté postupně tři pudlové, resp. fenky Azíza, Arinka a Beckie. Kromě Renky se všechny zúčastňovaly přehlídek a nosily manželce ceny. Jednu dobu jsme měli chovnou stanici „Z jachty Granny“. Všechny psíky jsme měli s manželkou rádi a ty psí holky nám lásku oplácely.

Gotteltovi byli naši první přátelé v Lovosicích, když jsme po škole přišli s malým synem do cizího města. Zvali nás nejen na televizi, ale paní Věra nás tak trochu adoptovala a k televizi připravila vždycky něco dobrého. Také nás občas vzali na jezero, na jachtařský ostrov. Bez nich by asi ty naše začátky byly horší. A i ten rozhovor jsem dělala s oběma. Proto jim také oběma děkuji nejen za rozhovor, ale i za mnohé hezké chvíle strávené v jejich společnosti. Nelze nevzpomenout ani na rok 1989 a 1990, kdy jsme se v rušných dnech Občanského fóra scházeli u nich doma. Takových lidí by mělo být více.

Eva Hozmanová, foto (hv)