Koutek poesie

NOVOROČNÍ

Šampusy bouchly - zátky letí
za nimi jako staré smetí
i všechna loňská předsevzetí
v tom rozjaření opilém
úmyslně? či omylem?

vždyť je to jedno - moudrost soví -
co s těmi několika slovy
která pod vlivem kvasných moků
v závěru minulého roku
jsem prones já a ty a další - kdoví?

to jsou jen slova – nic, než slova
tak snadno nám vždy ze rtů splynou
předsevzetí si klidně nová
uděláme, lež další, jinou,
věty, co za rok zase minou…

a přece nejsme žádní lháři:
jen jednou ročně čteme v snáři…

České Středohoří

JAK MÁLO STAČÍ K RADOSTI

Při svém pobytu v lázních v Teplicích  jsem se vždy těšila na odpolední volno, kdy jsem chodila na procházky a podnikala výlety do okolí za poznáním přírodních krás severočeské krajiny. Často moje cesta vedla na znělcový Doubravský vrch, odkud,  byl krásný výhled na České středohoří i na Krušné hory, pokud jsem měla štěstí, že se mi krajina neschovala v mlze, což se, vzhledem k tomu, že byl listopad, stávalo často. Proto jsem na mapě hledala i  jiné cíle a a jednoho dne  zlákalo mě úpatí Krušných hor.

Žádný problém. Autobusem jsem se svezla do Dubí, odkud jsem mohla pokračovat pěšky lpo žluté značce, vystoupat na Židovský vrch a odtud zpět do Dubí po modré značce - udělat si malé podkrušnohorské kolečko. I počasí bylo lákavé. Byl to jeden z krásných podzimních dnů, kdy sluneční paprsky rozehrály symfonii teplých barev podzimu. Oblast kolem Teplic jimi doslova hýřila. Jsou tu většinou listnaté lesy. V autobusu jsem se otáčela za kučeravými tmavě rezavými středohorskými kopečky, kde se zvlášt vyjímala jejich královna Milešovka. Míjíme nádherný kostel Santa Maria, postavený v italském slohu z italského růžového mramoru. Je to kopie stejnojmenného kostela v Benátkách. a už je tu konečná a já se vydávám na svoji "objevitelskou cestu" po žluté, která mírně stoupá a zavádí mě do bukového lesa. Podél cesty vpravo bublá potůček.

Tady začínají hory s názvem Krušné. Zatím se krušné vůbec nezdají. lNaopak. Slunce se slabě opírá do korun buků s šedostříbřitými kmeny a větvemi a listí v barvách mědi dodává jas. Kam se paprsky nedostanou, tam je temněji, což dodává lesu větší hloubku. Je bezvětří a listí jen zvolna a neslyšně padá k zemi, kde vytváří červenavý koberec, z něhož vykukují spletité kořeny stromů a místy šedavé kameny.  Nebude dlouho trvat, kdy první mrazík promění obraz lesa. Z hustého koberce se budou tyčit stromy s bezlistými  větvemi  perfektně graficky vyvedenými. Obloha zešedne a objeví se první vločky sněhu....

Klid lesa prořízne ostrý křik sojky, která hlásá všem jeho obyvatelům příchod vetřelce. Přelétne z jednoho stromu na druhý a pak letí někam dál a cestou ještě zakřičí. Přes cestu přeběhne srnka v zimním šatu. Stoupání začíná být strmější, ale to lmi vůbec nevadí. Nepotkávám tu jediného člověka, kdy by se hrabal do takového kopce, no já jsem ve svém živlu. Vnímám barvy, zvuky a neopakovatelnou vůni podzimního lesa. Klid lesa, k němuž patří i zimní nesmělé a smutné  trylky sýkorek, jež se ojediněle ozývají.

Pak přichází nejpříkřejší úsek cesty, který mě zavede k místu, kde se podle mapy mají křižovat značky. Teď bych měla pokračovat po modré vpravo a okruhem se vrátit do Dubí. Ale ouha! Křižovatka tu je, ale rozcestník nikoliv. Namísto modré značky žlutou křižuje  zelená, která na mapě není. Pohled do mapy mě ujišťuje, že žlutou má křižovat modrá.  Co to má znamenat? Že by změnili trasu a modrou zrušili a nebo jen přemalovali modrou na zelenou, ale proč?  Není tu jediný člověk, který by mi poradil. Co teď? Vždyť se musím včas vrátit do lázní, abych stihla večeři - jako pacient na "křížek", tedy na nemocenskou, musím dodržovat lázeňský řád, k němuž patří i včasný návrat z odpolední vycházky. Měla bych vzít zpátečku po žluté do Dubí, ale cesta by byla delší než kdybych šla naplánovaným okruhem. Znovu si nevěřícně prohlížím mapu a všimnu si roku jejího vydání  - 1961, je tedy 35 let stará. a možná právě to mě zláká vydat se po zelené, vždyť vede stejným směrem jako modrá na mapě, ale co když někde po sto metrech  změní směr? Brzy se začne šeřit.  Není moc času na rozhodování a já, i když se strachem, volím cestu dobrodružství - vydávám se po zelené.

Původní modře značená cesta by mě dovedla asi po půldruhém kilometru k hájovně, Co udělá zeleně značená? Trochu klesá, ale zatím udržuje západní směr, který potřebuji. Sluníčko už je hodně nízko a já pozoruji, jak měděné odstíny buků tmavnou. Ještě naposledy se ozve sýkorka a pak se v lese rozhostí  ticho, přerušované  jen mými  kroky po kamenité cestě a šustícími suchými listy.  Dívám se pozorně pod nohy, abych nezakopla. a po chvíli to uvidím - leží to na cestě, hnědé, zakulacené a  trochu větší  - je  to ovčí trus. Zajásám - hájovna je někde  nablízku. a také byla. Teď mi bylo jasné, že nová zelená značka mě dovede do Dubí.

Po západu slunce se hodně ochladilo. V údolí již byla mlha. Z lesa jsem vyšla za soumraku a stanice autobusu byla blízko. Stála jsem tu se studenými horními i dolními tlapkami, ale s hřejivým pocitem, že výlet se nakonec vydařil. Autobus přijel brzy, takže jsem se dočkala i dobré večeře, na kterou jsem se těšila.

Jana Haasová

Úvahy

Zkus to, pak se uvidí

Po obědě vylezlo slunce. Tři stupně pod nulou, ideální čas prostříhat jabloně. Zrovna když jsem se rozhodl, a vstal od stolu ozval se domovní zvonek a v zápětí ještě jednou. Nějak naléhavě... Nonono, aby ses... bručím si pod neexistující fousy, to je ňákej kvalt.

Synovec... no – rád ho vidím, je to pěkný kluk a má příjemné vystupování. Ač je ve věku, kdy se protestuje proti všemu, nikdy nezapomene na úsměv pro mne a pusu pro tetu. Už jak vešel, poznal jsem, že je nějak nesvůj. Tak jsme si nalili minerálku, trochu ji zdokonalili borůvkovým džusem a prohodili pár takových těch nezávazně obecných úvodních vět.

Povídám: Nějak se ti do toho nechce, přeces mne nepřišel ujistit o tom, že svítí slunce...to vidím sám. Tak vo co go?

Víš, strejdo, máma tomu asi nebude rozumět, táta by se mi smál, ty jsi takovej... no takovej... Cítil jsem se polichocen – aby ne: taková důvěra.

Synoveček se nějak vtěsnal do formy, poposedl a pokračoval: líbí se mi jedna holka, je chytrá (dobře začínáš, řekl jsem si), hezká (to dá rozum, že bys nechtěl šeredu), ale strašně nepřístupná (no jo, takhle to předvádí mnohá). Vždycky se rozhodnu, že už jí něco musím říct, ale jak se k ní přiblížím, jsem nějak řídkej...a selžu. (To mi povídej – dodnes se mi zdá o mých šestnáctiletých začátcích).

Potlačil jsem chuť se zasmát, jistě by to považoval za posměch a povídám: No, já bych se být na tvém místě asi taky trochu bál – vždycky jsem těžce nesl odmítnutí (a že jich bylo). Jenže podívej se na to aspoň na chvilku a pozorně mýma očima: třeba jí nejsi lhostejný a ona zase není z těch, které přijdou za chlapcem samy – a jsou takové emancipované dívky. Takže když ji oslovíš uspíšíš to vaše sblížení o celou řadu dní a ještě vyloučíš to, že některý z dalších kluků ji to řekne dřív. To bys asi nejásal...

Nebo – pokračuju – nebo jsi jí lhostejný, nebo dokonce protivný. Když ji oslovíš jako nežádaný asi ti to dá vyžrat, nebo - pokud je to dívka inteligentní – dá ti jemně, ale rozhodně najevo, že jako tedy ne. Co se stane? Jenom si zkrátíš tohle trápení a v srdci i hlavě si uděláš místo pro holku, o které ještě nevíš a která tě chtít bude. Jen se proboha sám sebe nepřesvědčuj, že „jen tahle a žádná jiná“. To jsem si říkal já a dnes vidím, jaká to byla kolosální hloupost...

Připrav se na obě možnosti. Prostě to zkus a ono to nějak dopadne. Náš první prezident Masaryk to vyjádřil přesně: Odvaž se a pak se uvidí...

Já teď jdu na zahradu, ahoj...

Dneska jsem dostal pozvánku na zelenou a modrou svatbu... Pane - ono už je to sedmnáct let…

Jan Malý

Přečtěte si

KNIHA, KTEROU MUSÍŠ MÍT...

Z našeho putování po Českém středohoří má název nedávno vydaná knížka Jany Haasové, velké milovnice a obdivovatelky našeho kraje. O její lásce svědčí poeticky laděné popisy krajiny a dojmy z jednotlivých výletů, které jsou tak trochu i přírodovědnými exkurzemi, kdy autorka obdivuje velmi pestrou květenu i faunu a svoji pozornost zaměřuje i na přírodu neživou. Brožura je doplněno devíti básněmi a třemi akvarely autorky.

Knížku v edici Epika vydal Jan Medek, Masarykovo nám. 44/2, Jindřichův Hradec, PSČ 377 01. Je možné ji zakoupit přes internet na www.epika.cz

V.D.