Rozhovor měsíce

Přitažlivost neobvyklých toulek po světě v lovosickém Lovoši

Aneb, jak zestárnete po čtyřech stech přednáškách o 35 let

Nejdříve v prostorách 3. ZDŠ, pro velký zájem od r. 1976 v přednáškové síni Kulturního střediska Lovoš již čtyři desítky let, pravidelně od roku 1973, se měsíc co měsíc uskutečňují zajímavé populárně odborné přednášky, které pro zájemce připravuje vedoucí Zeměpisného kroužku RNDr. Jaroslav Líska.

Budete jistě souhlasit, že již jen názvy jsou lákavé: Mimozemské civilizace, Záhady Sluneční soustavy, Přistání Apolla 11 na Měsíci, Sto zajímavostí z Japonska, Napříč starobylou Čínou, Výstup na Mount Everest, Thajsko – království exotiky, Pohádkovou přírodou Kanady, Impozantní New York, Půvabné Rio de Janeiro, Sopečné Havajské ostrovy, Španělsko a jeho ostrovy, Italské prázdniny, Antické i současné Řecko, Záhady Austrálie a Oceánie, Mexiko – pyramidy, sopky i pralesy, Tajemné Peru, S kamerou světem … a samozřejmě mnoho dalších zajímavých a neobvyklých témat.

I když dnes je cestování téměř samozřejmostí, nejsou přednášky předních českých i světových odborníků z různých exotických koutů světa méně zajímavé. Dokonalá úroveň diapozitivů či filmových snímků ukazující barevnost přírody přímo autenticky posluchače vtahuje do míst děje. Sál kulturního střediska je vždy zaplněn především střední a starší generací.

Pane doktore, kde jste začal učit zeměpis a jak zeměpisný kroužek vznikl?

Zeměpisný kroužek vznikl již v roce 1970 v Libochovicích, kde jsem začal učit na místní měšťance, na kterou mám ty nejlepší vzpomínky. Ve škole byla taková stará garda dobrých přátelských kantorů v čele s ředitelkou Boženou Janákovou a zástupcem Bohouškem Kroupou, ale i výborní vrstevníci, například Pavel Matoušek. Na malebné městečko na okraji Českého středohoří, kde se narodil Jan Evangelista Purkyně a spisovatel Josef Kopta, rád vzpomínám. Pravdou je, že mě výuka zeměpisu předurčovala k cestování (navštívil jsem 49 zemí) a turistice, a tím k přednáškové činnosti. Napadlo mě, že nemusím prosazovat jen své ego, ale že mohu zvát zajímavé cestovatele, horolezce, herce, spisovatele, novináře, sportovce i politiky, kteří také rádi cestují a obohacují nejen sebe, ale i druhé.

Ale až na 3. ZŠ v Lovosicích, kam jsem přešel v roce 1973, se zeměpisné přednášky staly známé v celém městě. Zřejmě proto přišla nabídka od ředitele Zdeňka Macka ze Sdruženého závodního klubu ROH, zda nechci působit pod patronátem klubu. Přiznám, že jsem si důrazně vymínil, že budu mít volnou ruku ve výběru osobností i témat. a ředitel slib dodržel, i když na některé přednášející, například na Věru Čáslavskou či na promítání filmu NASA o přistání amerických kosmonautů na Měsíci půjčeném z Amerického velvyslanectví, přišli nejen cestování chtiví posluchači. Ale o to více jsme měli účastníků, které jsme poučili. Velmi záhy na besedy dojížděli zájemci i z Lovosicka, Litoměřicka a také z Ústecka. Nemohu zapomenout na následující vynikající spolupráci s ředitelem Mirkem Šandou, která trvala 22 let.

Na spisovatele Františka Nepila s poutavým vyprávěním sobě vlastním o Maroku, Horníčkovo promítání s bezkonkurenčním komentářem o milované Provence, na Věru Čáslavskou s diapozitivy o Mexiku, prezidenta České geografické společnosti Ivana Bičíka z UK či na přednášku předsedy vlády ČR Petra Pitharta o Izraeli, nestačil přednáškový sál.

Zajišťoval jste osobně přednášející a jaké byly odměny?

Samozřejmě, že osobně. Když už jsem se měl společensky angažovat, řekl jsem si, že budu dělat něco zajímavého, odborného i poučného pro lidi. Ne odporného. Vidíte, učitelé chtějí stále poučovat. Ale v tomto případě jde o dobrovolnost - a to těší nejvíce, i když jsem pracoval zdarma. Samozřejmě jsem se snažil vyhovět i požadavkům posluchačů, ale ne každý oslovený chtěl přijet za daných podmínek, ale musím přiznat, že drtivá většina přijela a přijíždí. Zpočátku jsme zaplatili přednášejícím autobusovou jízdenku z Prahy a zpět, a protože se ve škole muselo šetřit (je to stále stejné), vymyslel jsem, že každý přenášející dostane za odměnu 1 litr vína. Pražský výběr tehdy stál 19 Kč. Uznejte, že dát 19 Kč by hloupě vypadalo.

V Klubu se zprvu dával honorář 200 Kč, později 400 Kč včetně dopravy. Teprve v devadesátých letech se odměna podstatně zvýšila. Ovšem v žádném případě ne na úroveň odměn požadovaných zpěváky a herci. Protože většina přednášejících přijala pozvání ke mně na večeři, tak zmíněný Pražský výběr do Prahy ani nedorazil. Na oplátku mě pan Nepil se svou starostlivou paní pozval domů do Prahy na lahvinku vynikající moravské slivovičky. Dodnes nevím, proč nás paní Nepilová oslovovala stále častěji pánové, pánové … Jistě uznáte, že do Lovosic jezdili přednášející se vztahem k sociální a regionální geografii.

Určitě si pečlivě vedete přehled přednášek. Kolik jich vlastně bylo?

Přiznám se, že jsem si dříve schovával upoutávky. Ty se při přestěhování do Prahy před 15 lety ztratily, spíše jsem je bohužel vyhodil. Počítejte se mnou, ať se nespletu. Vezmu-li za bernou minci počátek našich pravidelných přednášek oficiální rok 1973, tak jsem od té doby zestárnul o 35 let. Znamená to 350 přednášek. K tomu přidejte občas dvě mimořádné v roce, pár v Libochovicích a máme jich neskutečných 400. Jen jednou se beseda nekonala. Ivo Petříkovi zemřela dcera. Počítal-li bych i Libochovické besedy, tak se této činnosti věnuji 37 let. Jsme opravdu nejstarším zeměpisným kroužkem v České republice.

Sám jste často přednášel. Při vaší přednášce o Severní Americe praskal sál ve švech a stejně i při Jižní Americe, kdy s Vámi z Prahy přijela vaše milá a krásná manželka Růženka. Nabídnete nám další vaše přednášky?

Jsem rád, že se na mých přednáškách neusínalo. a také nemám rád, když někdo odejde před koncem. Ale jsem úspěšný. Zamykám dveře přednáškového sálu. Bohužel s Růženkou již nikdy nepřijedu. Zemřela ve věku 52 let.

A k druhé části Vaší otázky: Doufám, že se podívám a budu vám moci ukázat jihovýchodní Austrálii, Nový Zéland a Polynésii. Snad se máte na co těšit.

Jak se Vám žije v Praze, kde učíte a co jste vše dělal?

V Praze jsem byl šťastný. Vždyť je Praha nejkrásnějším městem světa, ale především v Praze jsem prožil nejkrásnější roky života po boku manželky. Do konce života mně bude chybět. Pracoval jsem zde v největší firmě v republice - v tiskovém oddělení generálního ředitele Českých drah a na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy v odboru pro střední školy. Psal jsem zeměpisné reportáže jako externí redaktor pro Lidovou demokracii, Svobodné Slovo, Český rozhlas a Svobodnou Evropu. Nesmím zapomenout ani na působení na gymnáziu a na prestižní církevní škole.

A dovolte mi dokončit ta další pořadí nejkrásnějších měst světa. Na druhém místě vidím Rio de Janeiro a na třetím Liberec, kde jsem učil na Technické univerzitě. Když Růženka onemocněla, přešel jsem do Prahy na obchodní akademii. Dnes zvažuji odchod do důchodu. Je mi 60 let a učit se mi již nechce. Mám sice nabídku výuky zeměpisu (v češtině) na gymnáziu v Německu, ale koníčků a zájmů mám dost a dost. Připomínám, že národní buditel Josef Dobrovský odešel do důchodu ve 47 letech. Dokonce odmítl místo profesora na Univerzitě ve Vídni. Myslím, že budu spokojený pražský důchodce.

Koho k nám pozvete v roce 2008?

Pro zájemce o geografii v Lovosicích, se budu snažit pozvat přednášející s novými zajímavými zeměpisnými destinacemi. V plánu jsou Galapágy a rozhodně si nenechte ujít zážitky z Mikronésie MUDr. Karin Pavloskové, která objela svět na plachetnici, či Lucie Kovaříkové, která jako první žena objela svět pro změnu na kole. Podíváte se s ní do Tasmánie, na Nový Zéland a Fidži.

Budu se snažit, díky přízni současného ředitele Klubu Lovoš Bc. Martina Kohla, vyhovět i návrhům z publika a pokusit se pozvat herce, spisovatele i politiky, pokud cestují, něco zajímavého vidí a mají i smysl pro humor.

Co přejete svým věrným posluchačům?

Samozřejmě dobré zdraví a rodinu, která drží pevně při sobě. Pak to společně všechno vydržíme. a snad krapítek humoru. Pokud jsme se zdravím tak trochu na štíru, ať si chirurgové neberou nikdy rukavice. a víte, proč je nosí? Aby nezanechali otisky. a těm mladším přeji jen podobné následující zdravotní problémy: V ordinaci říká lékař nekompromisně: Svlékněte se slečno! Ale mně jen píchá v uchu pane doktore. Tak co tady děláte, vždyť jste na očním!

Co máte na srdci?

Kdyby se tak splnily Masarykovy sociálně demokratické ideály v praxi, a také aby živočišný druh s jménem člověk nedělal druhému to, co si sám od druhých nepřeje. Nedávno jsem v Národní knihovně sáhl po knize Mengele – anděl smrti. Neuvěřitelné, zvrácené a pro mě nepochopitelné! Nechápu ty věčné genocidy světa. S jakou lehkostí se genocidy přehlížejí bez potrestání, zatímco drobné běžné lidské chyby se neodpouštějí. a tak mám na mysli svět s duchovní tolerancí a bez násilí - alespoň na jeden den.

Máte pravdu, někdy je neuvěřitelné, co dokáže udělat člověk svému bližnímu. Doufejme, že se to někdy zlepší, ale bude to asi ještě dlouho trvat. Ono totiž nejde jen o to zlo ve velkém měřítku, ale třeba i o to, jak dokáží spolužáci potrápit jedince, který se liší, ať už třeba nějakou vadou, barvou pleti nebo výjimečným nadáním. a od vymýcení zlých činů u dětí a mládeže by se mělo začít, třeba pak jako dospělí zabrání těm genocidám. Přejme si tedy, aby byl celý svět v příštím roce bez pohrom přírodních i lidských.

Panu doktorovi Lískovi děkuji za rozhovor a přeji mu, aby vozil stále vtipné, chytré a zajímavé přednášející s nevšedními tématy.

Eva Hozmanová