Spolky a sdružení

Skautské Vánoce - Betlémské světlo.

Jak se již v posledních letech stalo tradicí, zapojí se i letos skauti a skautky z lovosického střediska „Brána“ do roznášení Betlémského světla, o jehož šíření se skauti každoročně starají.

V novodobých dějinách je Betlémské světlo před Vánoci letadlem přepraveno z Betléma do Vídně. Tam se světla ujímají místní skauti a od nich, po slavnostní ekumenické pobožnosti, skauti sousedních zemí. Štafetově jej pak předávají a roznáší lidem ve svých městech a obcích. Rok od roku si plamínek lásky a míru odpaluje víc a více lidí. Tento symbol pokoje, představovaný malým chvějícím se plamínkem, při předávání ve Vánočních dnech, spojuje skauty i skautky ze čtrnácti zemí Evropy, kteří roznášejí toto poselství svým příbuzným, sousedům, známým i neznámým v duchu skautského zákona. Vždyť i toto světlo provázené srdečným přáním Vánočního klidu a pokoje je pro mnohé lidi skutečným dokladem toho, že na ně jejich okolí nezapomíná.

Tradice Betlémského světla se zachovala například v pověsti italského města Florencie. Mohamedáni v desátém a jedenáctém století postupně obsadili celé území Malé Asie a křesťanským poutníkům tak odřezali všechny cesty k posvátným místům. Římský papež Urban II. proto vyzval evropské rytíře, aby zorganizovali výpravu do Palestiny a osvobodili především Betlém a Jeruzalém. Na výpravu s rytíři se dali najmout i mladíci z Florencie a jeden z nich se zapřísáhl, že když se vrátí, donese do rodného města plamínek ohně z betlémské baziliky. Málokdo mu tehdy věřil. Po třech letech, těsně před Vánoci dorazil mládenec do Florencie se zapálenou svící. Nesl ji v čase i nečase, po souši i po moři, aby splnil svůj slib…

Letos se Betlémské světlo do našeho okresu dostane v sobotu 22. prosince rychlíkem 712 a lovosičtí skauti si ho půjdou vyzvednou na nádraží Litoměřice město. Dva dny ho u sebe přechovají a na Štědrý den ho budou roznášet svým známým, přátelům a všem lidem, kteří o Betlémské světlo budou mít zájem. Připálit si Betlémské světlo bude možné i v klubovnách střediska na Václavské náměstí 24. prosince od 9 do 11 hodin. Více informací o Betlémském světle je k dispozici na webových stránkách střediska www.skauti.lovosice.net.

Petr Jansa

Ocenění dárců krve

Oblastní spolek Českého červeného kříže v Litoměřicích spolu s Městským úřadem v Lovosicích slavnostní předání medailí dárcům krve, které se uskutečnilo dne 28.11.2007 v obřadní síni Městského úřadu v Lovosicích. Svým vystoupením poděkujete dárcům krve za jejich přístup ke zdraví a životu našich spoluobčanů.

Zlatou plaketou za 40 bezplatných odběrů krve byli oceněni Jiří Urban, Tomáš Černý, Karel Platich, Jan Hrdlička, Petr Heller, Radek Kadlec, Roman Horák, Karel Novotný, Vilma Domalípová, Věra Šupová a Eva Mejtová.

Za 20 odběrů obdrželi stříbrnou plaketu: Lada Karešová, Petr Šírek, Martin Křivohlavý, Radomír Skřivánek, Milan Dušánek a František Horejsek.

Za 10 odběrů krve bronzovou medaili získali: Petr Olexa, Oto Volák, Jiří Hauf, Martin Švarc, Stanislav Laube, Petra Vintrlíková, Monika Kubelková a Petra Trejbalová.

Přítomné krátce pozdravil starosta Kulhánek, který je sám držitelem stříbrné plakety Dr. Janského za darovanou krev a předseda Oblastního spolku ČČK Litoměřice MUDr. Vladimír Valta. Oba potom přítomným předali plakety a dárky. Oceněné představovala zástupkyně úřadu Oblastního spolku ČČK Litoměřice Olga Šotnarová a za ČČK Lovosice Věduňka Kadavá.

Všem oceněným dárcům krve blahopřejeme a připojujeme rovněž poděkování za ty, kteří pomoc darovanou krví potřebují.

(hv)

Pohledy do historie

Kino – ještě jednou

Ing. Skalský uvedl k článku Česká kina slaví sto let (I. díl) další zajímavé informace (píše o nich i ve své publikaci Krčmy, hospody, restauranty, která je k dispozici v naší Městské knihovně v Lovosicích k prezenčnímu studiu v rámci prostor knihovny).

Poprvé předváděli v Lovosicích originální elektrické divadlo (tedy filmovou projekci) už ve dnech 8.-10. října 1907 bratři Oersové. Šlo tehdy o první filmové představení, které se uskutečnilo v sále hotelu Eisenbahn – U dráhy (dnešní Lovoš). Sál byl přistavěn spolu s pravým křídlem v roce 1851 a byl v té době největším sálem ve městě. (I v současnosti je, kromě sálu v Lovochemii, jediným použitelným sálem pro společenské účely.) Pokud počítáme toto mimořádné představení živých fotografií jako první filmové představení v Lovosicích, může se naše město připojit hrdě k celorepublikovým oslavám 100 let kina v České republice, neboť později se na tomtéž místě hrálo každý týden.

Jak Ing. Skalský pokračuje ve své glose, od srpna 1912 se v sále hotelu hrálo již pravidelně a program Kinotheatru, jak se tehdy kinu říkalo, byl uváděn v místním týdeníku Lobositzer Zeitung. Promítaly se přírodopisné a zeměpisné snímky a krátké filmy, hlavně skeče a grotesky. Provozovatelem Kinotheatru byl Anton Kuehnel, sál si na představení pronajímal.

První stálé kino v Lovosicích zřídil, jak jsme již uvedli, pan Theodor Faltus v roce 1924 v bývalém objektu Český dům, a jmenovalo se Imperial. V roce 1941 předal kino do nájmu svému synovi Theodoru Viktoru Faltusovi. V objektu zůstala zachována i restaurace, kterou provozoval Theodor Zoerner, později Josef Rueckner. V roce 1945 se rodina Faltusů přestěhovala do Bavorska a budovu převzal František Středa z Náchoda, který zde zřídil kavárenskou restauraci Bio. Podnik byl ale z rozhodnutí úřadů zrušen a v budově bylo v provozu jen kino a to až do roku 1992, kdy zde firma Univerzál VF zřídila vinárnu s občasnými diskotékami. Tolik o úplných počátcích promítání v Lovosicích.

Inženýru Skalskému za informace děkuji a pokud by někdo další měl informace o kinu v období po roce 1945 nebo snad dokonce nějaký program či plakát z lovosického kina, nechť se obrátí na Ing. Evu Hozmanovou, sbíráme jakékoli informace i předměty pro plánované lovosické muzeum.

Z okolí Lovosic

Lovosice a okolí krátce

Král středohoří 2007.- 4. ročník seriálu Král středohoří skončil posledním závodem; byl to tradiční krosový výběh Lovoše 26.11. V průběhu celého roku se do zápolení zapojilo přes tisíc rekreačních i výkonnostních sportovců. Z 13 závodů bylo 5 běhů, duatlony či triatlony byly čtyři a rovněž čtyři byly závody cyklistické. 1. prosince byly v areálu brozanské Koliby v tamním autokempu vyhlášeny výsledky a slavnost byla doplněna velkoprojekcí fotografií ze všech letošních závodů a hudbou. Titul Krále získal Josef Prchlík z CK Slavoj Terezín. Mezi veterány zvítězil Jiří Malý z AC Česká Lípa a Královnou středohoří se stala Zuzana Dlouhá zastupující Dlouhány z Roudnice. Prvním lovosickým závodníkem byl Václav Černohorský ml. na 14. místě (Sauna Lovosice). Příští rok seriál bude určitě pokračovat, zúčastněte se i vy!

Stávka učitelů 4.12.2007.- V Lovosicích se v úterý 4.12. stávkovalo také, školy byly z důvodu stávky zaměstnanců uzavřeny. K jednodenní protestní stávce vyhlášené ČMOS pracovníků školství dne 4. 12. 2007 se připojily kromě Střední odborné školy technické a zahradnické všechny lovosické mateřské a základní školy i Gymnázium Lovosice. Vyučovalo se také na Základní umělecké škole Lovosice – tam se ale platí příspěvek na výuku. Hlavním důvodem stávky byl nesouhlas se záměrem vlády snižovat výdaje na školství a nesouhlas se snahou státu převést zodpovědnost za financování některých poskytovaných služeb v oblasti regionálního školství, doposud financovaných státem (učební pomůcky, učebnice, další vzdělávání apod.) na zřizovatele resp. na rodiče. Cílem je navýšení státního rozpočtu, kapitoly školství na r. 2008 o 3 miliardy Kč, z toho 0,5 mld. Kč na učebnice, pomůcky, další vzdělávání pedagogických pracovníků a 2,5 miliardy Kč na platy zaměstnanců regionálního školství včetně odvodů.

Opravy a rekonstrukce v Třebenicích.- Pokračovalo se v úpravě obvodové zdi medvědického hřbitova, byla provedena oprava mostku včetně instalace zábradlí v Teplé, a pracuje se na opěrné zdi a chodníku v Bezručově ulici vedle dětského hřiště. Byla dokončena oprava chodníku ve Žlábkově ulici, nově vydlážděn vchod do I. stupně základní školy, rekonstruovány podlahy ve dvou třídách na II. stupni a další akce. Z důvodu špatného stavu budou pokáceny tři kaštany na Havlíčkově náměstí. V příštím roce se bude spolu s odborníky hledat nová vhodná výsadba pro celkovou úpravu náměstí.

Čížkovický Dům s pečovatelskou službou

DPS slouží obyvatelům Čížkovic od roku 2005. Stojí v zámeckém parku. Obyvatelé mají výhled do zeleně a na dětské hřiště. Pro někoho může být potěšením dívat se na caparty z mateřské školy, jiní mohou vnímat jejich hry jako hluk. Nelze se zavděčit všem. Dům s pečovatelskou službou vychází z podmínek v dané lokalitě. V čížkovickém DPS je celkem 19 bytů. Většina je o velikosti 1 plus 0 o rozloze přibližně 5 krát 4,5 m s balkónem a příslušenstvím. Nájemné bez služeb a energií činí téměř 2 000 korun. Ve větších bytech (2 plus kuchyňský kout) je cena pochopitelně vyšší. V domě je zaměstnána jedna osoba jako správkyně a zároveň pečovatelka. V přízemí objektu je zdravotní ordinace pro občany Čížkovic a Želechovic, kancelář a technické zázemí. K dispozici jsou následující služby: pedikúra, kadeřnice, Svaz tělesně postižených zde provádí čištění brýlí ultrazvukem a opravu zdravotních pomůcek. Novinkou budou masáže pro obyvatele DPS i pro občany z obce. Výlety a kulturní akce jsou zajišťovány v rámci obce pro všechny.

Cena obědů – pokud se tyto dovážejí v srpnu ze Slatiny – je 48 korun. Pokud se obědy dovážejí z Domova důchodců na dvoukoláku, cena je 45 korun.

/as/

Odstřel v lomu v Dobkovičkách

Zajímavá podívaná pro téměř sto padesát přihlížejících zájemců se odehrála 16. listopadu 2007 v kamenolomu v Dobkovičkách u společnosti Kámen Zbraslav, s.r.o. Byl zde proveden komorový odstřel horniny. Tento odstřel byl vyprojektován, vyražen a nabit společností Destrukce Liberec, s.r.o. Podle informací technického vedoucího odstřelu Bc. Petra Sedláčka se jednalo o 129 komorový odstřel, ze kterého se předpokládalo uvolnění 57 910 m³ objemu suroviny tj. asi 180 tis. tun horniny. Pro provedení odstřelu bylo nutné provést vyhloubení 87,7 m štol a komory v celkové délce 47,5 m. Pro odstřel bylo použito 19 556 kg trhaviny uložené v jednotlivých komorách, které byly následně ucpány kamennou čedičovou drtí v pytlích. Podobný odstřel byl proveden také 17. září 2007, kdy bylo uvolněno 87 tis. tun horniny. Tehdy bylo k odstřelu použito 13600 kg trhaviny.

(hv)

Čížkovice – světlá výjimka?

Obec Čížkovice je až na čtyři domy, které topí buď uhlím nebo dřevem, celá plynofikovaná. Plynofikace proběhla v letech 1995-97. Čížkovice měly v těch letech zisk 14 miliónů z prodaných akcií cementárny. Každý dům měl možnost se na plyn připojit. Když občan souhlasil s připojením, dostal 78 000 korun na realizaci.

Našli se ale „koumáci,“ kteří v době kontroly odpojili starý kotel na tuhá paliva a po odchodu kontroly ho opět zapojili a přitápějí s ním hlavně v noci. To mi řekl všímavý občan. Stejný problém nastal v Lovosicích i v okolních vesnicích. I přesto, že mají lidé zavedený plyn, topí ve starých kotlích na tuhá paliva nebo si někteří kupují poměrně drahá ekologická kamna, která mají vysokou účinnost spalování – až 90%.

Problém tedy v jistém rozsahu stejně přetrvává. Jedno z nejproblematičtějších míst v Lovosicích je například „Vápenka,“ kde jsou ubytováni sociálně nejslabší obyvatelé Lovosic. V topném období otravují zplodinami široké okolí. Také problém v domě naproti přesunuté soše dále přetrvává.

/as/

Historie ukrytá v polích

Židovský hřbitov Čížkovice

Sto sedmdesát pět let leží v polích na katastru obce Čížkovice nenápadný hřbitůvek. Je nedaleko Diagnostického ústavu v lokalitě, které se říká Veselá hora. Čas hřbitov hodně poznamenal, ale některé náhrobky zůstaly zachovány. Na náhrobcích jsou hebrejské a německé nápisy. Hřbitov se nalézá v bezprostřední blízkosti bývalé skládky. Využívala se v letech 1968 – 75. Poté byla zahrnuta hlínou a dnes jsou tu jenom pole. Hřbitov zůstal ukryt pod hromadou sutě.Teprve Federace židovských obcí ČR o něj projevila zájem a rozhodla se o hřbitůvek postarat. Pietní místo bylo očištěno z nejhoršího nánosu. Za FŽO a společnost Matana – SBH (Správa budov a hřbitovů) mi odpověděl vedoucí Ing. Mojmír Malý:“Pokud bychom šli kolem hřbitova v roce 2004, vůbec bychom si jej nevšimli. Pod hromadami sutě nahrnuté z okolních polí a v neprostupných houštinách nebyl vůbec patrný. Informace o hřbitově shromažďovala, třídila a text, který byl posléze umístěn na informační tabuli před hřbitov, sestavila paní Lada Hlaváčková, která pracuje na biskupství v Litoměřicích v oblasti ochrany památek.

Hřbitov byl v letech 2005-6 stavebně a restaurátorsky obnoven za nemalých nákladů. (Více než 300 tisíc korun.) Částkou 50 tisíc na obnovu přispěla i obec Čížkovice. Částkou přes 30 tisíc přispělo Sdružení pro úštěckou synagogu a hřbitov. Sdružení se postaralo o samotné zřízení informační tabule. V obnově celého hřbitova se bude i nadále pokračovat (restaurování dalších náhrobků, oprava hřbitovní zdi, atd.)“

První mrtví zde byli pochováni v době, kdy výhled do krajiny ještě nepoznamenaly komíny chemičky ani cementárny. Polní cestu ke hřbitůvku zdobí socha svatého Jana Nepomuckého. Socha je o 84 let starší, než hřbitov. Stojí tu už 259 let.

Hřbitov v Čížkovicích je se svojí rozlohou 539 m čtverečních jedním z nejmenších židovských hřbitovů v České republice. Přesto není jeho historie dosud zcela objasněna. Kromě matrik se nedochovaly žádné archivní prameny. Jako datum založení hřbitova se udával rok 1 800, kdy měl židům darovat pozemek majitel panství Josef Glaser (pokřtěný žid z Českolipska). V této době však patřilo panství Náboženskému fondu, ale od roku 1819 do roku 1838 byl majitelem panství Josef Glaserfeld, který by mohl být totožný s Josefem Glaserem.

Pohřbívali se zde židé z celého okolí. Z Třebenic, Milešova, (kde je doložena židovská obec s modlitebnou), z Velemína, židovští vojáci z vojenské posádky v Terezíně. (V Čížkovicích samotných jsou židé uváděni od roku 1574. Vždy se jednalo o jednotlivce. Nejvyšší počet židů byl v roce 1890. Je uváděno 22 osob.)

Historie hřbitova je ve 20. století téměř neznámá. Až do roku 2003 byla vlastníkem pozemku obec Čížkovice. Hřbitov však chátral. Došlo k destrukci ohradní zdi i jednotlivých náhrobků. V únoru 2003 byl pozemek převeden na FŽO ČR a je spravován a.s. Matana. Hřbitov je od té doby pravidelně zbavován náletových křovin a dřevin. Na hřbitově se dochovalo kolem 50 náhrobků, většinou v torzálním stavu. Nejstarší náhrobky pocházejí z 1. poloviny 19. století, nejmladší z 80. let 19. století. (podle matrik je nejstarší doložený pohřeb v roce 1832, nejmladší podle informační tabule v roce 1883. Na hřbitůvku je ale velmi dobře čitelný ještě pozdější pohřeb: Moses Bermann aus Opolau (Úpohlavy). Narozen roku 1812, zemřel v roce 1889.)

11 náhrobků mělo některé údaje ještě čitelné: již výše zmíněný Moses Berman, Elisabeth Glesner aus Trebnitz (1819-1870), Klara Pollak aus Trebnitz (zemřela 1878), Johana Katz, Juda Bergwein, Katharina Lichtenstern aus Sullowitz (1798-1864), Kamilla Kraus aus Trebnitz (na jejím náhrobku si vyryl drobným písmem jméno autor – F.Diwisch in Lobositz), Moses Lichtenstern aus Sullowitz (1827-1868), Charlotte Glässner geb.Zinner (1820-1881), Leopold Bergwein, Dawid Bergwein. Pamětnice (nar.1921) si vzpomíná, že potomci rodu Bergweinů bydleli v Čížkovicích naproti kostelu a handlovali s dobytkem.)

I v Lovosicích býval židovský hřbitov. V knize Lovosické ulice v proměnách času jej najdete na mapě z roku 1938 (str. 130). Na současném lovosickém hřbitově je několik židovských hrobů napravo od obřadní síně. Všechny pohřby se konaly až po roce 1900. Pan Paťha z Odboru kultury v současné době pracuje na tom, aby zeď i hroby byly opraveny. Z Ústí nad Labem budou ještě přivezeny dva náhrobky, pro které krajský úřad nemá vhodné místo. Na lovosickém hřbitově budou tedy celkem 4 židovské hroby a dva dovezené náhrobky.

Anna Stará

Malé výročí slavné kapličky

Známe ji všichni „holoubkovští“ a snad každý, kdo jde třeba na hřbitov nebo do blízké prodejny či hostince jen tak kolem. Ano, kaplička na nároží Teplické a Smetanovy ulice. Z poslední doby nám jistě utkvěly v paměti velkolepé oslavy 250. výročí bitvy u Lovosic organizované loni v říjnu a zakončené právě zde. Na místě památném, připomínajícím zbytečnou smrt téměř 5.000 vojáků dvou válčících stran a jednoho z generálů. Je zbytečné opakovat historická fakta popisující okolnosti strhující bitvy krví nasáklého podzimu 1756, která odstartovala sedmileté válečné běsnění v různých koutech Evropy.

Právě v tyto podzimní dny bych ale rád připomenul jedno méně známé výročí významné sakrální stavby. Mé ohlédnutí patří péči i nepéči v posledních desetiletích.

Historické prameny hovoří o vdově po generálu Radicattim, která nechala v místech těžkého zranění svého manžela kapličku zbudovat snad v roce 1764. O vztahu a úctě tehdejšího lidu k památnému místu i kapličce jistě nemůže být pochyb. Kaplička trpělivě přestála doby dobré i zlé, v běhu staletí jistě měla své nepřátele i dobrodince. A dožila do 20.století poznamenaného válkami zas, tentokrát dokonce světovými. Kolem projely sovětské tanky od Nakléřovského průsmyku a spěchající ku Praze dorazit fašistickou bestii.. A tři roky na to zvítězil pracující lid. V tomtéž roce ještě mistr kamenosochař pan Hnida vyměnil původní boční litinovou ceduličku (kdepak asi skončila?) s německým nápisem za poctivou žulovou, českou. Také velká zadní deska nad hrobkou – úložištěm v okolí nalézaných kosterních ostatků – byla přebroušena pro zhotovení českého překladu původního nápisu. Snad ještě drobné opravy sochařem Bezvardem z Prahy v září 1950 a pak již politická situace i apatie morálně rozvráceného národa nadlouho péči o svatostánky nepřály. A jak ví každý vlastník nemovitosti – o co se nepečuje, to chátrá. Do vzpomínkami již zachycených 80. let vstoupila kaplička ve zbědovaném stavu. Otlučená, s popraskanými a vlhkými zdmi, rozbitou střechou a utopená pod okolní terén i obě ulice navyšované dalšími a dalšími koberci asfaltů. A se srdcem celé stavby, oltářem Panny Marie Einsiedelské o rozměrech 110 x 140 cm tak zanedbaným, že unikl pozornosti nesčetných lapků těch let drancujících kostely a kapličky po celé zemi. Možná je odradily i polorozpadlé dveře uvězněné snad půl metru v zaschlém bahně připlavovaném každou větší průtrží.

Na scénu ale již vstupuje paní učitelka Jiřina Krečmerová, která svým žákům ze Zvláštní školy tuží svaly při praktickém vyučování právě udržováním okolí kapličky. Fenoménem oněch let byly tzv. občanské výbory - OV, prodloužené ruce MNV ve všech čtvrtích Lovosic a řízené poslanci. Byly ale i výborným útočištěm před sirénami lákajícími či nutícími ke vstupu do KSČ. Řešili jsme tak úžasné věci, jako předzásobení vánočního trhu minerálkami nebo navezení další vrstvy šotoliny do podchodu trati ČSD „myší díra“. Ale zajímal nás i zanedbaný vzhled kapličky a tak se již kolem roku 1984 začalo pracovat. Možná jsme byli o něco aktivnější než ostatní OV (prosím neplést s uličními organizacemi UO KSČ!), nebo jsme prostě měli štěstí na osvíceného poslance nezatíženého ideologickým tmářstvím. Pomoc MNV byla výlučně materiální, práci si udělejte sami ! A tak nám pracovnice odboru kultury paní Zelenáková (dnes Donátková, dosud na MěÚ činná) „odněkud“ z jiné stavby tehdy velkých Lovosic sehnala tu střešní tašky, tu beton či žulové kostky. Ale hlavní poklad je vždy v lidech. Pan Pavel Bojko starší udělal střechu, napojení na elektriku pro různé stroje poskytl pan Antonín Hnida. Také si všimněte vrátek a ohrazení hrobky. Prvotní oprava a doplnění chybějících prvků je dílem pana Zdeňka Landy, bohužel již zesnulého. Ani nechci vědět, jak si to v dílnách tehdejší SCHZ zařídil a provezl vrátnicí... Obroubení vozovky žulovými kostkami byla parketa kamenosochaře pana Josefa Jáska, již také zesnulého. Dveře byly příliš velkým soustem a tak je na zakázku MNV udělali truhláři SCHZ v dílně pana Miroslava Beránka. Ještě trochu oprav vnějších a vnitřních omítek, osazení okapů a svodu mistrem klempířem panem Josefem Klupákem a to hlavní bylo v roce 1987 – tedy právě před 20ti lety – hotovo. Kaplička dožila k sametové revoluci ve slušném stavu. A to hlavní spolu se změnami společenského klimatu tak konečně mohlo přijít.

Celkové restaurování oltáře a vyzlacení provedly dílny muzea v Teplicích. Smlouvou o výpůjčce mezi městem a církví byl oltář poskytnut kostelu sv. Václava. Na kapličce byly osazeny nové kamenné prvky, rekonstruován kamenný hrob, obnoveny nátěry omítek atd. Ale to jsou již jiné kapitoly psané a prováděné v dalších letech profesionálními pracovníky.

Můj veliký hold patří těm jmenovaným i mnoha nejmenovaným, kteří ještě v předrevolučním čase zcela nezištně a bez ohledu na protesty politicky „kovaných“ přiložili ruku k dílu. Prostě jen tak z potřeby dělat hezké věci, mít z nich radost a rozdávat ji druhým. Možná někde uvnitř cítili nutnost pečovat o staleté kulturní dědictví po předcích a povinnost jej v pořádku předat zas dalším generacím. Nevím …Třeba mě někdo doplní myšlenkami či fakty, budu vděčen. A přání do budoucna? Snad jen dvě.

První směřuji správě zdejší římskokatolické farnosti. Domnívám se, že by bylo vhodné kapličku znovu vysvětit a umocnit tak duchovní obsah památného místa i význam opraveného díla.

Druhé pak radě našeho města: bylo možné při nějaké vhodné příležitosti zde vystavit (a dobře hlídat) originál obrazu? Myslím si, že si to jak občané Lovosic, tak i kaplička nepochybně zaslouží.

Jiří Hauf
člen zastupitelstva města Lovosic

Lovosický Dnešek

leden 2008 - strana 7