Koutek poesie
Středohoří
Jsi němým svědkem mého mládí,
ať smáčí podzim proudy deště
tak měníš se mi před očima.
a s večerem, když už se šeří, Alena Melicharová 
|
STŘEDOHOŘÍNaše hory nejsou strmé, Život
Půjčená kniha s hnědou ořízkou
Čtu poslední vtip, 
|
České Středohoří
ČAJ "STŘEDOHORÁK"
Louky středohorské Tě potěší svoji neobyčejnou pestrostí barev. A tak jednoho loňského srpnového dne jsem se vydala na louky pod Lovošem. Přivítaly mě fantastické a voňavé koberce převážně fialových a žlutých květů v trávě. Tato úžasná kombinace barev mi připomněla krajinu pod Vesuvem. Jenom druh kvetoucích rostlin byl odlišný. Zaujaly mě nejen svojí krásou, ale i tím, že to byly léčivky s podivuhodnými názvy.
Převládala fialová dobromysl obecná (Origanum vulgare L.) z čeledi hluchavkovitých, středně vysoká vytrvalá bylina, která vyhledává světlé lesy a výslunné stráně se zásaditou půdou. Má velmi přijemnou vůni. Dobromysli byla ve středověku přisuzována kouzelná moc, využívala se k posilnění nervů - pro dobrou mysl (odtud její název), proti kašli a k léčení nemocí trávícího ústrojí.
Kvetla ještě žlutá a poměrně známá třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) z čeledi třezalkovitých. Je to středně vysoká vytrvalá bylina, která má ráda výslunná místa, ale lnení náročná na druh půdy. Rostlina se využívá v lidovém lékařství k čištění krve - povzbuzuje metabolismus, ale také trávení a má mírně uklidňuijící účinky.
Další léčivkou žluté barvy byl řepík lékařský (Agrimonia eupatoria) z čeledi růžovitých. Je to vyšší vytrvalá bylina vyskytující se také na prosluněných místech. Užívá se pro své stahující a protizánětlivé účinky k léčení zánětu v ústní dutině, je vhodná ke kloktání při angíně, čaj z řepíku podporuje trávení.
Možná, že bych na louce našla i další léčivky, ale tyto tři mě zaujaly natolik, že jsem si cestu zopakovala tentokrát s nůžkami a plátěnou taškou a nasbírala jsem si tyto byliny volně v poměru podle výskytu - nejvíce dobromysli s menším podílem třezalky a nejmenším podílem řepíku. Usušila jsem je a promíchala.
Vznikla tak originální směs čaje, který dostal název "Čaj Středohorák". Má výbornou chuť a příjemně voní. Jeho pití bylo pro mě posvátným obřadem, zejména na podzim, kdy s opadávajícím listím a mlhami mě občas přepadala melancholie. Čaj Středohorák mi pak připomínal teplé a slunné dny strávené ve Středohoří.
Úvahy
Obraz mého života
Musím začít od Adama. Jednou jsem na objednávku namaloval obraz, který se ale posléze objednavateli zdál příliš drahý a mně nebyl ten objednavatel natolik drahý, abych mu slevil. Jednou, když jsem neměl na pivo, vzal jsem obraz – mezi námi: nic moc, jak už tak obrazy na objednávku bývají – a zašel jsem do jednoho frcu, jestli bych za něj neslízl pár pětek. Přede mnou tam byli nějací dva opálení kluci a dohadovali se s frcařem o ceně čehosi, na co jsem ani neviděl a vidět ani nesnažil. Tak jsem tak švenkoval po vystavených předmětech: foťáky, horolezecké mačky, oštěp, monstrance tvářící se zlatě, kožišinová čepice, prostě taková správná frcovní směs. Už jsem vracel oči k pultu, kde se zdálo, že dochází ke konečné dohodě, to jest k ceně, kterou původně frcář stanovil. Najednou jsem cosi zaregistroval jen koutkem oka a byl to obraz. Švenk zpáteční, zaostřím a chvilinku povrchně pozoruji: paleta, štětec, kompozice, kresba... pořád mi něco vadilo, nebo poutalo – nemohl jsem ten pocit definovat. No jo, nálada ! To je opravdu nedefinovatelný aspekt ! Nálada...
Oči mi sjely do pravého horního rohu, kde jsem hledal malířovu signaturu. Nebyla tam. Přejedu obraz mikroskopem, ale zbytečně – signatura byla, byla dost velká, aber: byla v levém horním rohu, naprosto netypicky, naprosto neočekávaně. V duchu jsem se zasmál a pomyslil si něco o malíři, který nezachovává zvyklosti, což je beztrestně povoleno jenom těm největším. A malíře, který se podepisuje JdC s letopočtem MCMXIV jsem skutečně neznal.
K mému překvapení jsem dostal od frcaře bez smlouvání 350 Kč, což bylo víc, než jsem chtěl od původního zákazníka. Došel jsem domů, ale záhadný obraz jsem nemohl dostat z hlavy. Sedl jsem si ke stolu s Almanachem umění a hledal JdC. Nenašel... Už jsem chtěl knihu zavřít, ale pak mne napadlo hledat pod C, nikoli pod J. Nenašel... Už jen z plezíru jsem mrknul na písmeno d – a hle ! Pod čarou jsem našel tuto poznámku: mezi kunsthistoriky se traduje, že existoval malíř, který používal k označení svých nemnoha děl, zejména fragmentů a malých prací vedle jiných signatur i značku daC (jinak i JdaC, JdC a další, známe i jeho práci z roku 1914 podepsanou plným jménem Jaroslav dada Cimrman).
Nevěřil jsem svým očím. Okamžitě jsem na sebe natáhl něco cokoli a běžel do frcu zpět. Ani jsem nevěděl, kolik mám sebou peněz a uvědomil jsem si, že cena je přesně to, čeho jsem si nevšiml. Deset minut před uzavírací dobou jsem doslova vletěl do krámu, rovnou k obrazu a oddechl jsem si: na pravém horním rohu byl nalepen lísteček s krásnými číslicemi: 50 Kč. Frcař zřejmě zaregistroval, jak jsem udýchaný, že jsem se vrhnul rovnou k obrazu a že se mi z nějakých důvodů ulevilo. Udělal si z toho správný závěr a zdvihl cenu: Dej mi stovku a je to tvoje. Byla ve mně malá dušička, ale vzepřel jsem se: hele já to chci jen jako plátno na malování. Stovka je moc, ahoj ! A s námahou horolezce na Anapurně jsem se obrátil ke dveřím, když se ozvalo: no jo, tak mi dej sedmdesát a vem‘ si to....
Teprve doma, po hodině pozorování malby, jsem se podíval i dozadu. Byl tam trochu otrhaný zažloutlý list se stopami klihu okolo a nápisem: Obzory, J. dada C. a pod tím 746dc12zl. Nic mi nebylo jasné. Dobře – Obzory... že jsem je tam já neviděl, nic neznamená. Důležité je to, co vidí malíř. Ostatně řekl jsem, že jsem je neviděl – ale cítil. To jo.
J dada C. Je to další verze podpisu, kterou Almanach neuvádí. Cítil jsem se najednou jako objevitel, ale pak jsem si řekl, že tohle už jistě někdo zjistil dřív. Jsou lidé, pro které je JdC celoživotním koníčkem, ba posláním. Ovšem pozor ! Jde o ten nezvyklý přídomek dada. Těžko to bude znamenat něco jiného, než příslušnost genia k tomuto uměleckému směru. Zatímco rumunský básník Tristan Tzara, němečtí spisovatelé Hugo Ball a Richard Hülsenbeck a alsaský malíř a sochař H. Arp Cabaret Voltaire, založili dadaismus jako literární formu až v únoru 1916, náš velikán se podepisoval J dada C. již v roce 1914, z čehož nelze jinak, než usoudit, že byl přinejmenším zakladatelem tohoto uměleckého směru pro výtvarná odvětví umění, ne-li zakladatelem směru vůbec. Vždyť již víme, že něco podobného je známo i z jeho tvorby hudební. Tolik na okraj...
Ale zpět k obrazu: byl přede mnou úkol rozkódovat ono číslo. Že by náš genius namaloval 746 obrazů se mi nezdálo. Nevím toho mnoho, ale vím, že maloval jen ve vzácných chvílích odpočinku a toho neměl nikdy moc. Není důležitý celý postup pátrání s mnoha slepými uličkami, důležitý je jen výsledek: sedmička je symbolem sedmého roku pobytu v Liptákově, kde obraz vznikl ve stodole jako poměrně monumentální dílo, podle všech indicií asi 450 x 180 cm, pro které nebylo jinde dostatek místa. Mistr neměl plátno ve stojanu, ale rohy zavěšené na čtyřech kramlích zatlučených do dvou dřevěných sloupů podpírajících krov stodoly. Čtyřka je klíčová, protože podle všeho je to čtvrté mistrovo dílo vytvořené v Liptákově a protože nikde jinde nenacházel optimální podmínky pro tvorbu, dá se říci, že je to čtvrté dílo vůbec. Jak se stalo i v předchozích případech, Mistr své dílo pro snazší manipulaci rozdělil na menší části, tentokrát na šest. To je ona šestka na štítku. Písmena dc lokalizují fragment jako centrální dole. Pak už bylo snadné dešifrovat zbytek 12 zl je docela obyčejná cenovka: 12 zlatých. Je vidět, že Mistr ve své skromnosti nepředpokládal nějaký progresivní vzrůst ceny svých děl. Jak sympatický rys, i když u něj nikoli neznámý...
Další krátká úvaha je docela osobní: genialita tvůrce spočívá v tom, že rozřezáním jeho původního díla na šest fragmentů vzniklo šest uměleckých děl, kterým zůstal náboj, nálada, smysl. Já například našel v obraze úryvky ze svého života a to právě ty, na které vzpomenu i ve chvíli poslední. To, dále pak skutečnost, že jsem získal tento cenný obraz tak levně a nakonec i proto, že jsem se pátráním po osudech díla a jeho doprovodných atributech obohatil, způsobilo, že jsem ho nazval obrazem svého života.
Proto je mi jedno, jakou má dnes skutečnou cenu, stejně je neprodejný. Zrovna tak ho nikdy nikomu neukážu. Kdyby snad někdo uměl rozkódovat smysl obrazu, poznal by, co jsem opravdu zač... a o to moc nestojím.
Hledání časů minulých
Co je krásy na světě…
Původně to začalo projektem Krajina za školou. Tento projekt umožňuje vytváření citového pouta k domovu a bydlišti, okolí města i regionu a učí děti komunikovat, organizovat si práci, pracovat v týmu a prezentovat výsledky své práce. Projekt byl určen pro děti na druhém stupni základních škol a pro studenty středních škol a významně koresponduje s projektovou a mezipředmětovou výukou preferovanou Rámcovými vzdělávacími programy. V roce 2007 se rozjely další obdobné projekty: na Šumavě, v Krkonoších a u nás v Českém středohoří. Projekt se jmenuje Hledání ztraceného ráje v Českém středohoří a předložilo ho město Litoměřice. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Partnery projektu jsou ekocentrum Sever, obec Liběšice, Chráněná krajinná oblast České Středohoří a příspěvkové organizace města Litoměřice Knihovna K.H.Máchy Litoměřice, Oblastní muzeum Litoměřice a Státní oblastní archiv Litoměřice. Projekt získal záštitu hejtmana Ústeckého kraje Jiřího Šulce, začal v lednu 2007 a potrvá do června 2008.
Na projektu spolupracuje čtrnáct škol (z Ústí nad Labem, Litoměřic, České Lípy, Úštěka, Velemína, Verneřic, Ploskovic, Loun, Lovosic, Dubé, Třebenic a Kostomlat pod Milešovkou). Žáci vyhledávají staré fotografie svého bydliště a okolí a besedují s pamětníky. Na těchto fotografiích může být zobrazena architektura (domy a ulice), krajina, řemesla, móda, doprava, sport,... Dalším krokem je nalezení stejného místa v současnosti a pořízení „stejné“ fotografie. Kromě práce s těmito fotografiemi žáci shromažďují i informace o objektech na fotografiích, aby mohli zdůraznit změny a jak k nim došlo.
Při práci využíváme fotoaparát, internet, e-learningové programy a to vše přináší modernizaci výuky a začleňování zajímavějších metod práce do hodin, což je hlavní cíl právě zahájeného vzdělávacího programu školy (ŠVP).
V Lovosicích se do projektu „Hledání ztraceného ráje v Českém středohoří“ zapojili s velkým nadšením žáci ZŠ Antonína Baráka. Koordinátorkou projektu na škole je Mgr. Daniela Deusová. Žáci si při práci na projektu prohlubují znalosti o minulosti a současnosti našeho města. Při práci využívají fotoaparát, internet, e-learningové programy, což jsou nové a zajímavé metody práce při školní výuce. Zavádění moderních a pro děti samostatnějších způsobů vyučování je i cílem školské reformy a vzdělávacího programu školy. Žáci také soutěží o nalezení nejstarší fotografie Lovosic.
Prvním výstupem pro veřejnost se stala výstavka žákovských prací, jejíž vernisáž se uskutečnila dne 20.11.2007 ve 12.30 hodin ve vestibulu Městského úřadu Lovosice. Otevření výstavy se kromě ředitelky školy Mgr. Marie Pelikánové a koordinátorky projektu Mgr. Deusové zúčastnili žáci 7.B se svou třídní, Mgr. Alenou Ptáčkovou, starosta Jan Kulhánek a oba místostarostové a další pracovníci MěÚ Lovosice. Vernisáž zahájily přednesem básní žákyně školy Markétka Rambousková (Jan Čarek: Ráj domova) a Zuzana Osvaldová (František Nechvátal: Výlet do Čech). Výstavu otevřela ředitelka školy, poděkovala za spolupráci místostarostovi Johnovi a za velkou pomoc rodině zesnulého Miroslava Nesvarby, která dětem zapůjčila staré fotografie ze sbírky fotografa a patriota našeho města. Význam projektu a výstavky vyzdvihl také starosta města. Lovosická veřejnost tak má jedinečnou možnost seznámit se jak s projektem, tak i se změnami, kterými město v průběhu 20. století prošlo (některé fotografie pocházejí dokonce z počátku 20. století).
Výsledkem projektu by měl být také kalendář pro rok 2008 a publikace o nalezení časů dávno minulých, doby, kdy se připravovala stavba české školy a lovosické radnice. Další etapou projektu budou výstavky fotografií, které žáci zapojení do projektu připravují. Chceme uspořádat výstavku nejen v naší škole, ale i v prostorách městského úřadu, aby i široká lovosická veřejnost měla možnost seznámit se s tímto zajímavým projektem a jeho prostřednictvím i se změnami, kterými naše město prošlo.
Prostřednictvím našeho měsíčníku bychom chtěli oslovit a zároveň požádat pamětníky Lovosic, sběratele, popř. rodáky, o zprostředkování materiálů, hlavně fotografií, článků týkajících se historie našeho města (hlavně z období 1. světové války a 1. republiky) a jeho okolí. Budeme vděčni za sebemenší informaci, kontakt nebo fotografie. Materiály budou ofotografovány, některé kopie zapůjčeny dětem pro jejich práci na projektu a některé výhledově použity pro sbírky a výstavy plánovaného lovosického muzea.
Hz
Rozhovor
Co znamenal rok 2007 pro památky na Lovosicku
Příliš významných památek v Lovosicích sice není, ale některé stavby přece jen zůstaly ze starších dob zachovány. V samotném městě můžeme jmenovat především oba kostely, katolický kostel sv. Václava a secesní „Mírový“ kostel evangelický, zámek, sochy v lapidáriu i korintský sloup se sochou sv. Václava na náměstí. Nesmíme zapomenout na secesní radnici, která oslaví stoleté jubileum, Pfannschmidtovu vilu (snad budoucí muzeum) a bývalou Labskoschwarzenberskou restauraci. Rovněž v okolí Lovosic je mnoho kostelů, kaplí a drobných sakrálních památek. Téměř všechny tyto stavby by potřebovaly uvést do bývalé krásy a to stojí velké finanční náklady. Jen některé byly v posledních letech opravovány (památník k návštěvě Josefa II., kostel sv. Václava, několik kaplí… Na letošní průběh renovací a rekonstrukcí památek v našem regionu jsem se zeptala pana Roberta Paťchy, referenta státní památkové péče.
Kolik bylo letos vynaloženo na opravy památek na Lovosicku, dostali jsme nějakou dotaci? A na jaký účel byla určena?
Na rok 2007 jsme na opravu památek neobdrželi žádnou dotaci, přesto se však podařilo z rozpočtu města získat potřebnou částku, aby se mohlo v nezbytných pracích pokračovat. V letošním roce se jedná zejména o dokončení restaurování zbývajících dvou soch za kostelem sv. Václava, dokončení celkové rekonstrukce židovského náhrobku na hřbitově v Lovosicích a také byla zadána výroba bezpečnostních vitrín do připravované expozice v kapli sv. Františka Serafínského v Prosmykách. Na tyto akce vynaložilo město v rámci svého rozpočtu cca 450 tisíc a věřím, že se podobnou částku podaří zajistit i na příští rok.
Nedávno byla zdařile opravena tvrz v Brozanech (v roce 2005), jak se daří opravovat tvrz v Bílém Újezdu? Myslím, že byla na celkovou obnovu včetně statiky a restaurování nějaká suma z Fondu oprav vyčleněna, snad 750 tisíc Kč?
Ano i v našem správním území v obci Bílý Újezd u Velemína se nachází velmi cenný objekt areálu tvrze čp. 24, který zde stojí již od 13. století. Přestože byl v minulých dobách velice zanedbán, téměř do havarijního stavu a byly na něm provedeny nevhodné stavební zásahy, daří se jej po zakoupení novým vlastníkem v roce 2003 úspěšně opravovat a uvádět v maximální míře do původního stavu. Práce zde byly zahájeny v roce 2004 na opravě střechy nad rytířským sálem, která byla v nejhorším stavu. V následujících letech bylo za pomoci státních dotací Ministerstva kultury ČR pokračováno na statickém zajištění objektu. V letošním roce získal tento objekt na další práce skutečně dotaci ve výši 750 tis. Kč, a to na znovupostavení cihelných kleneb nad suterénem, nové podlahy, omítky a dřevěné výplně otvorů a tyto práce jsou v současné době intenzívně prováděny.
Co se v našem regionu opravuje ještě?
Pokud vezmu region jako správní území Lovosicka, pak se samozřejmě opravuje těchto památkových objektů více. I zde je možné využít specifických dotačních titulů jako např. „Program vesnických památkových rezervací a zón“ Ministerstva kultury ČR, který je využíván každoročně v obci Slatina na opravu středověkého souboru stodol tzv. okrouhlice, kterých se v republice podařilo dochovat pouze několik a nebo program restaurování, za jehož podpory byl opraven Mariánský sloup na náměstí v Libochovicích.
Práce se však daří provádět i bez dotací. V tomto případě bych rád zmínil opravu barokní kaple v obci Kololeč, se kterou započalo město Třebenice již v roce 2004 opravou zvoničky a osazením nové makovice s křížem. Při této příležitosti bylo z makovice vyjmuto a prozkoumáno pouzdro s informacemi starými a po doplnění informací ze současnosti bylo pouzdro vráceno zpět. V následujících letech zde byla provedena oprava střechy, kamenných ostění, vnitřních a vnějších omítek a také osazení nových oken a dveří. V letošním roce byly opravy završeny fasádním nátěrem a obnovením kamenného okapového chodníčku.
V jakém stádiu je restaurace kaple Svatého Františka Serafínského v Prosmykách? Myslím, že kaple byla v roce 2005 zrekonstruována a elektronicky zabezpečena. Chyběly ale ještě bezpečnostní vitríny. Jsou už nainstalovány? Jaká expozice v kapli bude a kdy bude konečně otevřena pro veřejnost, alespoň o víkendech? Bude stálá expozice věnována alespoň zčásti vzniku a historií obce Prosmyky?
Přestože při likvidaci obce Prosmyky se podařilo díky památkové ochraně zachovat areál kaple v Prosmykách, její osud byl málem stejný, neboť její stav byl zcela havarijní a interiér vykraden. Od roku 2001 byly započaty práce na její záchraně a za pomoci státních dotací a prostředků města Lovosice se její stavební stav podařilo k dnešnímu dni téměř zcela rehabilitovat. Nyní se proto již pracuje na úpravě interiéru, a to zejména zajišťováním výroby vnitřního vybavení.V letošním roce byla proto zadána výroba bezpečnostních vitrín, které mají sloužit zejména k prezentaci archeologických nálezů na území bývalé obce. Interiér má však sloužit také k prezentaci historie obce, řemeslných prací našich předků ale také s vlastním posláním pro církevní účely a předmětů k tomu potřebných. Věřím, že její zpřístupnění by se mohlo podařit již v dohledné době.
Památky jsou dědictvím po našich předcích a je vizitkou každé země, každého města, každé obce, jak se o ně stará a zda je udržuje v dobrém stavu. Jak závidí Američané Evropě její středověké kostely a barokní zámky. Proto doufejme, že i naše dvě památky, které nejsou v nejlepším stavu, Pfannschmidtova vila a secesní evangelický kostel, přijdou brzy na řadu a rozvinou se do své původní krásy. O to se snaží i pan Paťcha, snad se dotace na opravu budoucího muzea dočkáme.
Panu Paťchovi děkuji za rozhovor.
Eva Hozmanová
-
Vzácná návštěva
23. listopadu zavítali do našeho města umělci: akademický malíř Mgr. Karel Kupka a básnířka Alena Melicharová. Byli přivítáni starostou města a redaktoři těchto novin spolu se členy odboru kultury měli možnost se s nimi seznámit. Malíře Karla Kupku a jeho otce jsme představili už v předešlých dvou číslech.
Básnířka Alena Melicharová se narodila v roce 1938 v Kolíně. Od dětství žije v Severních Čechách. Dnes žije v Košťanech u Teplic. Dlouhá léta strávená na chalupě v Levousích nedaleko Libochovic z ní učinily člověka srostlého s Českým středohořím. Dříve pracovala jako učitelka. Dnes je členkou Severočeského klubu spisovatelů v Ústí nad Labem a členkou Obce spisovatelů v Praze. Od roku 1998 vydala šest básnických sbírek (např.: „Letokruhy“ – básně o Českém středohoří nebo „Ulrika.“ V knížce veršů o Ulrice ožívá dvě stě let starý příběh o vztahu mladé dívky a slavného básníka J.W. Goetha. Sbírka „Ulrika“ byla přeložena i do francouzštiny a němčiny. Autorka si většinou ilustruje knihy sama, jindy spolupracuje s akademickým malířem Mgr. Karlem Kupkou. Tak se stalo i v případě zatím jediné knížky pro děti. Jmenuje se „Zorinka.“ Knížka ve verších i v ilustracích líčí život malého psíka.
Společné posezení nebylo určeno jen k seznámení. Uvažovalo se i o případné výstavě. Účastníci setkání společně hledali řešení kde a jak výstavu realizovat. Doufejme, že se časem najde řešení a tak se můžeme těšit, že se s největší pravděpodobností do června 2008 v Lovosicích výstava uskuteční.
/as/