Vlakem z Lovosic do Řetenic…

Tento článek je věnován prvnímu úseku „severočeské transversálky“ Řetenice – Lovosice – Česká Lípa – Liberec, kterou postavila v letech 1897 až 1900 úspěšná společnost Ústecko-teplické dráhy - ÚTD (ATE = Aussig-Teplitzer Eisenbahn). Před 110 lety, v prosinci roku 1897, byl zahájen provoz na prvním úseku z Řetenic do Lovosic. Je pozoruhodné, že stavba této trati včetně tunelu před zastávkou Hradiště v Čechách trvala jenom rok.

Dnešní musejní lokomotiva 475.179 nazývaná „Líza“ sjíždí ještě coby lokomotiva lovosické strojní stanice 8. července 1976 jako lokomotivní vlak Opárenským údolím do Lovosic.

Úsek Řetenice – Lovosice je dlouhý 36 km. Začíná v Řetenicích v nadmořské výšce 151 m, aby po 20 kilometrech u Radejčína vystoupal až do 361 m n.m. V Lovosicích první úsek končí v nadmořské výšce 153 m n.m. Začátek tratě v Řetenicích je v km 20,259 bývalé Ústecko-teplické dráhy z Ústí do Chomutova, konec prvního úseku v Lovosicích je v km 495,138 trati Praha – Děčín (tehdy Vídeň – Drážďany; provozovatelem byla Společnost státní dráhy – StEG).

Železniční společnost ÚTD (Ústecko-teplická dráha) byla zestátněna až ke dni 1. ledna 1923. Ani této trati se nevyhnuly historické události. Jednou z nich je obnovení provozu českými zaměstnanci po skončení druhé světové války. Stanice Úpořiny byla obsazena prvním českým zaměstnancem až 23. května 1945. a již 28. května 1945 nastupuje mimo jiné i elév státních drah Antonín Čermák z Hrobců. Týž Antonín Čermák, který byl dlouhou dobu náměstkem v železniční stanici Lovosice a díky svým vlastnostem – píli, poctivosti v práci a lásce k železnici – má i nehynoucí zásluhu o vybudování „nové“ železniční stanice Lovosice. Nebyl sice jediný, ale byl více než dvě desítky let „spiritus movens“ hlídající za provozovatele projekty i průběh stavby a dohlížející na to, aby nejen pracovníci ČSD, ale i projektanti a dodavatelé pracovali řádně, ve prospěch budoucího provozu.

V šedesátých letech zabezpečovaly provoz „strojní stanice“ v Lovosicích, Úpořinách a v Teplicích. V Lovosicích byla k disposici točna o průměru 23,4 m, a v Teplicích o průměru 15,5 m. Z počátku zde jezdily zejména lokomotivy později označené jako 302.1, 322.3, 322.4, 402.2 a 412.1. Typické byly ale lokomotivy pozdější řady 413.2, objednané pouze pro tuto trať. Později zde byly nasazovány lokomotivy 344.0, 344.1, 344.6, 414.0, 434.1, 434.2, 524.2 a 354.1. V padesátých a šedesátých letech minulého století byl úsek z Lovosic do Úpořin využíván pro odklony souprav prázdných uhlíků, které z Úpořin jezdily k nakládce do Světce a Bíliny. „Prázdné uhláky do Světce“ vozily přes „kopečky“ kralupské 555.0, někdy s postrkem nebo přípřeží lokomotiv 344.1 lovosické strojní stanice. Na tyto vlaky mám osobní vzpomínky z prázdninových měsíců 1959 až 1961.

Lovosický M131.1258 v Lovosicích u nástupiště před odjezdem do Teplic 21. března 1968

V těchto letech jsem vždy od poloviny června do poloviny září pracoval jako brigádník - „letmo“ topič buď na 434.2 nebo na těchto 555.0, kterým se říkalo „němka“. Relace „prázdné uhláky do Světce“ nepatřila k oddechovým a tzv. „kopečky“, jak se jí v Kralupech říkalo, nutily topiče, aby si zvlášť důkladně pohlídal, jaké uhlí pro „svou“ lokomotivu dostane. Když jsem si šel počátkem října 1961 pro svoji úplně poslední brigádnickou výplatu, bylo to jen týden poté, co kralupská 555.075, na které jsem také několik obratů topil, vykolejila ve stanici Žalany při vjezdu do stanice z 24 promilového klesání. Následkem nehody byly poškozeny kolejnice a pražce první a druhé staniční koleje v délce více než 70 m, poničená lokomotiva byla před staniční budovou zabořena do země, služební vůz a osm vozů bylo narovnáno na hromadě přes sebe, a další čtyři vozy vykolejily. Odstraňování následků nehody trvalo asi 21 hodin. Topič včas vyskočil a nic se mu nestalo, strojvedoucí, vlakvedoucí a průvodčí byli zraněni. Příčinou nehody byl neupevněný čep podvozku v rámu lokomotivy - závity na čepu byly strženy, matka se vůbec nenašla. Výpravčího i zácvikářku, kteří stáli podle předpisu před staniční budovou a sledovali vjezd vlaku, zachránila starší lípa, která vymrštěné a zkroucené kolejnice zachytila.

Osobní vlaky vozily českolipské 354.1 a lovosické 434.2. Ke konci parního provozu nasazovala strojní stanice Lovosice i „šlechtičny“ 475.147, 475.149, 475.153, 475.179 a 475.108. „Šlechtičny kromě vozby osobních vlaků zajišťovaly i manipulační vlaky v úseku Lovosice - Úpořiny. Postupně ale osobní dopravu zajišťovaly výhradně motorové vozy M131.1 s přípojnými vozy, které byly postupně nahrazeny motorovými vozy řady 810 (ex M152.0). Nákladní dopravu převzaly lokomotivy 742 (ex T466.2).

Kdo z čtenářů se zajímá o lokomotivy, toho potěší malá obrazová galerie, která ukazuje lokomotivy 70. let minulého století v Lovosicích i na trati z Řetenic do Lovosic.

Tento příspěvek využívá informace a vyobrazení z knihy „Atlas lokomotiv 1 (NADAS 1970), a z knihy, kterou vydal Teplický spolek pro záchranu historických kolejových vozidel v roce 1997 .

František Ptáček

Pohledy do historie

Přeprava ovoce z Lovosic po Labi

Podle studie pana JUDr. Romana Laubeho (Dějiny lodní dopravy ovoce v Čechách, Děčín, 2003) byly Lovosice na konci 19. a na začátku 20. století významným místem obchodu s ovocem. Ovoce z Lovosicka se vyváželo po Labi (a z Magdeburgu po kanálech) do Berlína. Bylo to zboží sezónní, obchodování a přeprava byly soustředěny do období od poloviny srpna do konce října.

Například v roce 1888 bylo na lovosickém ovocném trhu prodáno 11.765 tun čerstvého a 9.420 tun sušeného ovoce. Položku „čerstvé ovoce“ tvořilo 8.311 tun hrušek (vesměs „solanek“ podle nedaleké obce Solany), 344 tun jablek a 3.110 tun švestek.Do položky „sušené ovoce“ náleželo 7.800 tun hrušek, 20 tun třešní a 1.600 tun švestek. O pět let dříve, v roce 1883, bylo v Lovosicích naloženo pro export (vše do Berlína) asi 10 tis.tun ovoce; ostatní města oblasti (na dalších místech za Lovosicemi bylo Ústí a Děčín) naložila za rok vždy jen asi 5 až 15 tis.tun. Celkový roční export ovoce byl až do 1. světové války kolem 25 tis.tun. Export ovoce do Německa je ale uváděn nejméně od 16. století, i když vzhledem ke složitosti cesty (příliš mnoho cel, nebyla svobodná plavba) asi nekončilo ovoce v Berlíně. Spolehlivou cestu po Labi přinesl až podpis Labské akty z roku 1821 (podepsáno v Mannheimu), která zavedla vynutitelnou svobodu plavby na Labi.

Pro dopravu ovoce sloužily tzv. „ovocné čluny“ („Frucht-Kähne“). V letech před 1. světovou válkou byly asi 40 m dlouhé, asi 4,6 m široké, výšku boků měly asi 1,9 m a nosnost asi 200 až 225 tun. Byly celé ze dřeva. Než zahájil podnik Remorkáže na Labi a Vltavě tažení člunů svými parníky, trvala cesta ovocného člunu do Berlína (po vodě z Lovosic 505 km) až dva týdny. Zavedení remorkáže na přelomu století zkrátilo dobu plavby na 4 až 6 dnů. Dřevo bylo jako materiál pro dopravu ovoce ideální, protože udržovalo v horku i v zimě na vodě poměrně stálou teplotu i vlhkost. Ovoce bylo v lodi uloženo na policích, ze kterých se v cílovém přístavu vkládalo do pytlů. Je zaznamenán jeden případ, kdy pro plavební obtíže v komoře Parrau stály lodě s ovocem asi 2 měsíce, a téměř všechno přepravované ovoce se zkazilo.

Českých „ovocných lodí“ bylo před 1. světovou válkou asi 60, a po ní zůstalo ještě asi 30 lodí. Po 1. světové válce ale přeprava do Berlína postupně klesala a ovoce se vozilo více do Prahy (do holešovického přístavu). Vozily se vesměs zimní hrušky, méně jablka. V 30. letech minulého století končilo ovoce výhradně v Praze, kde také skončily i všechny ovocné čluny jako skladiště ovoce až do počátku 50. let minulého století, kdy je nahradily nově vybudované klimatisované sklady. Skladní ovocné čluny v holešovickém přístavu obsluhovaly jako skladnice ženy; ovoce stále přebíraly a třídily a prodávaly. Prodej z člunů byl méně často „ve velkém“, spíše „v malém“, a velmi často využívaly nákup z člunů i domácnosti.

František Ptáček

Během II. světové války utvořilo německé letectvo (Luftwaffe - vzdušné zbraně), v Protektorátu Čechy a Morava síť protileteckých hlásek Warnungsnetz. Tvořilo ji pět pásmových přehrad. Jedno z těchto pásem (čtvrté) leželo na linii Lovosice – Příbram – Písek – české Budějovice. Tvořilo jej několik desítek hlásných stanovišť, logicky budovaných na vyvýšených bodech, kopcích a horách. Tato stanoviště si vzájemně předávala údaje o přeletu svazů spojeneckých letadel a zároveň tyto údaje hlásila nadřízenému velení, v tomto případě protiletecké ústředně Luftschutzzentralstellen v Praze. Odtud byly údaje dále předávány protiletadlovým dělostřeleckým skupinám na území Čech Flagruppe Böhmen), které byly podřízeny Luftzgaukommandu XVII. se sídlem ve Vídni a od února 1945 Luftgau VIII. v Praze, jehož posledním velitelem byl General Leutnant Fischer.

V pozdějším období války byly tyto pásové přehrady doplňovány vyhledávacími radary, ale tato radarová síť nebyla příliš hustá - například v širším lovosickém okolí žádný radar nebyl.

Obsluhu leteckých hlásek tvořilo vždy družstvo Luftwaffe pod velením důstojníka. Pozorování oblohy bylo vizuální pomocí dalekohledů a ručních dálkoměrů. K vybavení nutně patřila radiová vysílačka a polní telefon pro spojení se strážním stanovištěm. Vojáci byli vyzbrojeni běžnými střeleckými zbraněmi, opakovací puškou Mauser Gewehr 98 ráže 7,92 mm, samopalem Maschinenpistole 40 ráže 9 mm, a kulometem Maschinengewehr MG 34 ráže 7,92 mm. Důstojník měl obvykle pistoli Selbstladepistole Walter P38 ráže 9 mm.

Letecká hláska Lutfwaffe se nacházela i na Lovoši (570 m n.m.), podle pamětníka byl tehdy na Lovoš zakázaný přístup. Další hláska byla na hradě Hamburku (418 m n.m.) a to to na hranolové Bílé věži. Zezdola až nahoru dodnes vedou dřevěné schody (po zřícení jsou postaveny nové) a věž je současně používána jako turistická vyhlídka. Těsně pod vrcholem věže byla postavena místnost, která byla mužstvem používána zřejmě jako služební i ubytovací prostor. Pracoviště bylo zásobováno elektřinou pomocí kabelu z Klapého. Velitelem hlásky byl v roce 1945 Oberleutnant Hartmann.

K této hlásce uvádí pamětník zajímavou vzpomínku: Někdy na jaře 1945 při přeletu amerického bombardovacího svazu nad hradem (Hamburk mohl být pro spojenecké letce orientačním bodem) některý z příslušníků hlásky (asi nějaký nováček) neuváženě na svaz vystřelil dávku z kulometu. Svazu nemohl ublížit, ten přelétal ve výši okolo 8 000 metrů a tam samozřejmě kulomet nedostřelí. V tom okamžiku se ale od svazu odpojil doprovodný stíhací letoun Mustang sestoupil k hradu, obletěl jej a vrátil se ke svazu. Pro obsluhu hlásky to bylo velké štěstí, protože kdyby letoun spustil palbu ze svých šesti kulometů Browning ráže 12,7 mm na vrchol věže, šeredně by ji pocuchal a snad i zničil zařízení, které tam bylo instalováno. Mohli to odnést i tam sloužící vojáci, pokud by byli nekryti. Předpokládá se, že to hrdina od velitele později pořádně schytal…

K článku jsem použil data z knihy Jiřího Rajlicha Mustangy nad Protektorátem, z časopisu Historie a vojenství č. 1/2007 a pamětníků.

Zdeněk Najman

Osobnosti našeho města

V tomto poněkud nepravidelném seriálu uvádíme významné osobnosti, které se v Lovosicích buď narodily, nebo zde nějaký čas působily. Jistě významnou osobností byl český hudební spisovatel, ředitel Pražské úvěrní banky, redaktor některých hudebních časopisů a hudební referent některých denních listů Artuš Rektorys.

Dne 20. ledna 1877 ve dvě hodiny odpoledne se soudnímu adjunktovi okresního soudu v Lovosicích Vilému Rektorysovi a jeho manželce Albertě, rozené Benešové, narodil v domě č.p. 121/8 v tehdejší ulici Mühlstrasse-Mlýnská (dnes Ulice 8. května) syn Artuš (křtěný Artur Wilhelm Albert Rektorys). Vilém Rektorys (* 14. 3. 1847 v Rožd'alovicích, + 23. 12. 1924 v Praze) se v roce 1883 dostal do Prahy a stal se velmi známým vrchním radou zemského soudu. Artuš vyrostl v Praze-Karlíně v prostředí typicky právnickém. Byl tedy ke studiu práv jakoby předurčen, ale jeho největší láskou byla hudba. Učil se hrát na klavír už jako dítě, ale největší hudební i politický vliv na něj měl jeho instruktor na gymnáziu Jan Novák.

Artuš se stal po všeobecných i odborných právnických studiích v Praze úředníkem Pražské úvěrní banky, kde dosáhl hodnosti ředitele oddělení (od r. 1937 ve výslužbě). Jeho manželka se jmenovala Luisa (Aloisie, rozená Kulhánková) a v roce 1901 se jim narodil syn Artuš (+ 16.11.1978 v Poděbradech) a v roce 1906 syn Zdeněk (zemřel v roce 1976 v Hamburku).

Artuš Rektorys psal od mládí hudební kritiky do Radikálních listů, Českého slova, jakož i do časopisů, které redigoval (7 let vedl list Dalibor, do r. 1910 a pak založil hudební časopis Smetana a byl 10 let jeho redaktorem. Dále redigoval sborníky Památník Smetanův (1909), Památník Fibichův (1910) a Památník Foersterův (1929). Založil a vedl Knihovnu hudebních rozborů (1937 a 1938). Do jeho prací patří komentované Dopisy L. Janáčka A. Rektorysovi (1934), Korespondence O. Ostrčila s V. Zítkem (1951). Napsal životopisy zpěvaček Růženy Maturové a Emy Destinnové (obě knihy 1936), vydal knihu "Naši operní pěvci" (1958). Také přeložil Schroedrův Katechismus dirigování a taktování (1904). Počátkem 30. let vydával a redigoval sborník monografických prací kulturně historických Knihy o Praze I-V (1930-34) a vypracoval podrobný rejstřík k 36 ročníkům Památek archeologických a místopisných. V roce 1957 obdržel vyznamenání „Za vynikající práci“. Dne 31.8.1971 Artuš Rektorys zemřel. Zachovalo se po něm v jeho bohaté pozůstalosti i rukopisné torzo Z pamětí hudebního redaktora.

K životnímu jubileu Artuše Rektoryse vyšla v roce 1937 v Melantrichu publikace Šedesát let Artuše Rektoryse (sborník statí spolupracovníků a přátel uspořádala redaktorka A. J. Patzaková); do sborníku přispěli například Zdeněk Nejedlý, Josef Bohuslav Foerster, Zdeněk Wirth a A. J. Patzaková.

Ve stopách svého dědečka pokračuje jeho vnuk Artuš Rektorys (*1935), český hornista a skladatel a profesor plzeňské konzervatoře.

Právě pan profesor Artuš Rektorys zaslal našemu muzeu některé památky na svého dědečka, a to především rodinné fotografie – na jedné z nich chová dědeček svého malého vnuka. K jeho narození mu 12.V.1935 gratuloval J. B. Foerster – v blahopřání ho oslovuje Milovaný příteli. Profesor Artuš Rektorys (již třetí toho jména) sestavil také pro naše muzeum genealogický kmen rodu Rektorysů a přiložil i další cenné materiály – již zmíněnou brožuru vydanou k šedesátinám našeho rodáka v Melantrichu, další spis Bedřich Plaške, čestný člen Národního divadla, který je věnován nedoceněnému pěvci (*7.1.1875, + 4. 2.1952), pozvánku na Přátelský večer pořádaný k 70. narozeninám A. Rektoryse Foersterovou společností spolu se Společností Otakara Ostrčila, vlastní navštívenku A. Rektoryse a další vzácné materiály. Panu profesorovi za jeho dary děkujeme, a až bude muzeum otevřeno, doufáme, že přijme naše pozvání k návštěvě města Lovosice a jeho muzea.

V průvodním dopise pan profesor také uvádí, že dědeček se svou chotí jezdíval do Rožďalovic a že navštěvoval snad i Lovosice, ale nejvíce si oba oblíbili Poděbrady a Český ráj.

Hz

ODVRÁCENÁ TVÁŘ LOVOSIC

Jsou 4 hodiny ráno. Vcházím na lovosické nádraží. Mezi dveřmi mne „uhodí do nosu“ pach moči a výpary alkoholu. Vedle kiosku s pečivem spí ve spacácích několik bezdomovců. Pod sebou mají papírové kartony, aby jim nebylo chladno od země, kolem sebe rozházené dopité i nedopité krabice s vínem a všude louže vína a moči. Neuvěřitelný puch. Chodí se močit i do odpadkových košů, do podchodu a pomočené jsou i lavičky. Na topení se suší prádlo – pomočené. Na veřejné WC by chtěli tito ubožáci jen zadarmo. Paní, která tam pracuje, je zadarmo nepustí. Sklidí za to nadávky nejhoršího kalibru. a když už dotyční zaplatí, s jistotou lze předpokládat, že se po nich na WC najdou injekční stříkačky. Ty se ostatně dají najít všude – v odpadkových koších, na zídkách, kdekoli. Cestující jsou obtěžováni opilci. Křik. Lidé se pochopitelně bojí. Musí se vyhýbat spáčům, ležícím na zemi. Žebrá se tu, vyhrožuje se podříznutím. Když se zaměstnanci v hale ozvou – jsou to samé ženy!!! – jsou osočovány z rasizmu. Když je přivolána policie, přijede, vyvede ta individua ven a odjede. Za pět minut se vyvedení vracejí zpět do haly. Znovu se uvelebí u topení a snaží se dospat. Drbou se, plni parazitů, jeden má horečku, druhý zhnisané nohy. Sedávají mezi cestujícími na lavičkách. Státní policii nerespektují. Je až s podivem, jak přátelsky spolu vycházejí. Poklepávání po rameni (to si dovolí bezdomovec vůči policii!!!) o žádném respektu nesvědčí. Před časem sem jezdívala policie z Ústí nad Labem. Nepravidelně prováděla kontroly na nádražích a ve vlacích. Příslušníci vstoupili do haly a jenom svým příchodem vzbudili takový respekt, že bezdomovci urychleně opouštěli halu. Lovosický policista se ani nenamáhá bezdomovce napomenout, když v hale kouří. Prý je to veřejný prostor a tudíž je to v pořádku.

Je šest hodin ráno, stejný den. Uklizečky mají za sebou to nejhorší. Jejich každodenní povinností je po těchto zoufalcích uklízet a větrat a větrat. Občan, který přichází na vlak na šestou, nemá ani zdání o tom, co se tu dvě hodiny předtím odehrávalo. Je tu čisto, jen opilci, křik, obtěžování a bezdomovci hřející se u topení. S tím se lze setkat i v průběhu celého dne.

Odcházím s ranním rozbřeskem a div si nezlomím nohu v prostoru před nádražím, který je plný děr a nerovností. Už chybí jen transparent s nápisem „Vítejte v šumných Lovosicích“.

Chtěli bychom ve městě turisty. Teď víme, odkud je třeba začít, aby byli ochotni vůbec vystoupit z vlaku. Městská policie údajně není v tomto městě nutná.

A zbývá ještě jeden problém: Kam s těmi nešťastníky z nádraží? Možná, že by byl řešením azylový dům, v němž by byl prostor i pro Městskou policii, aby byl zajištěn dozor nejen zaměstnanci, ale i touto institucí. I na poplatky by bylo. Jistě existuje přehled o příjmech těchto ubožáků, kteří mají na alkohol peněz dost. Zatím – jak říkají zaměstnanci – je vlakové nádraží ostudou Lovosic. Cizinci a turisté vítáni tímto obrazem bídy a beznaděje nám bezpochyby udělají ve světě reklamu. Zadarmo. Obávám se, že to ale další turisty nepřiláká.

Získali jsme po uzávěrce i názor zástupce hlavního přednosty železniční stanice, který otiskneme příště.

/as/