O zániku cukrovaru v Lovosicích aneb Jak jsme nastartovali katastrofu - (2.díl)

V minulém díle jsme si vyprávěli o historii cukru a o těžké dřině na polích. Dnes nahlédneme do lovosického cukrovaru v okamžiku, kdy začala řepná kampaň. Koncem září věděli lidé ze širokého okolí, že se mohou v cukrovaru přihlásit na brigádu. Od října do prosince zde každý rok 300 lidí našlo práci. Pomáhali i vojáci, lidé přijížděli dokonce i ze Slovenska. Ze všech stran se do cukrovaru začala vozit řepa. Po převážení se sypala do splavů a plavicími kanály, které vedly pod zemí, se posouvala částečně omytá k prvnímu zařízení – k pračce. Z pračky dopravil korečkový výtah řepu na váhy. Dále bulvy putovaly do řezačky, kde byly rozřezány na řízky. Následovala difúzní baterie, kde se řízky vyluhovaly do vody. Vyloužené řízky se sušily a vracely se zemědělcům jako výborné krmivo pro dobytek. Dále se pracovalo už jen s vyluhovanou šťávou. Cukerná šťáva je světle žlutá, kalná a lepkavá a  na vzduchu se rychle zbarvuje do hněda. Musí se čistit různými filtry a hlavně vápnem. Ve vápence se z páleného vápna vyrábělo vápenné mléko. Cukerná šťáva se rozčeřila, vápenné mléko v ní srazilo všechny kaly a nečistoty, které se pak filtrem odstranily. Vznikla čistá šťáva, která pokračovala do odpařovací stanice. Zde se zahušťovala a ve velkých kotlích svařovala na cukrovinu. Následovala odstředivka, kde se z cukroviny odstředil sirob a v bubnu zůstal cukr. Vytočený krystalový cukr se sušil a chladil, aby se v pytlích, ve kterých ho odváželi do rafinerie, nespékal a netvořil hroudy. Rafinerie v lovosickém cukrovaru nebyla. O žlutém – nerafinovaném cukru – jsme se zmiňovali již v předešlém dílu. Dal se používat už v tomto stavu. Ale nebyl tak sladký a  při delším skladování se slepil. V této fázi jej od lovosického cukrovaru kupoval Mělník. Tam se prováděla rafinace cukru. V rafinérii se cukr znovu čistil, rozemílal na moučku nebo na cukrovou krupici a lisoval se do kostek. V tomto okamžiku byl výsledný produkt hotov a Mělník jej prodával spotřebitelům.

Do posledních let se podnik rozvíjel a modernizoval se. Pak přišel ten absurdní okamžik. Lovosický cukrovar se stal první obětí promyšleného plánu. Pokusíme se alespoň částečně rozmotat nepřehledné klubko tahů, které byly učiněny, aby byly v naší republice cukrovary zlikvidovány.

V roce 1990 pracovalo na území České republiky 48 cukrovarů. Ke konci roku 2006 jich bylo už jen 11 a pracuje se na zrušení dalších. Byly uzavírány postupně. Lovosický cukrovar byl na řadě první. Uvažujeme-li nad tím proč, nabízí se tato možnost: náš cukrovar nepatřil k nejdůležitějším a s rozvojem průmyslu ve městě se dalo předpokládat, že lidé z města i okolí najdou práci v nových firmách a nebudou příliš protestovat. Ostatně to, že jakási francouzská firma v roce 1998 náš cukrovar koupila, budilo zdání, že jej chce renovovat a pokračovat v činnosti. Troufám si tvrdit, že se někteří lovosičtí občané cítili dokonce poctěni tím, že si nás nějaká západní firma vybrala. Jenže pár let se nic nedělo. Každý, kdo vlastní dům, ví, co se stane, když své obydlí definitivně opustí a přestane se o něj starat. Dům začne chátrat, skulinkami ve střeše začne zatékat a nakonec si ho všimnou bezdomovci. Přesně to se stalo s lovosickým cukrovarem a jak se ukazuje, byl to záměr. Po čase byl prodán firmě Cukrovary TTD (Mimochodem – v dozorčí radě této akciové společnosti je zastoupena také Anglie, Francie i Německo). Tato společnost jej v roce 2002 prodala městu Lovosice jako zcela nepoužitelný. Mezitím byl jako druhý uzavřen cukrovar v Doksanech a jako čtvrtý cukrovar v Postoloprtech. Žatecký cukrovar, kde bylo i podnikové ředitelství tří výše uvedených firem, byl zrušen jako desátý. Do konce roku 2006 bylo touto metodou zlikvidováno celkem 37 cukrovarů. Někde se stal chybný krok, na který naše země doplácí. Ve výsledku to bude znamenat nárůst nezaměstnanosti, neschopnost zásobit sami sebe cukrem a zvýšení cen těch potravin, které se neobejdou bez cukru. Josef Hlavinka, předseda Agrární komory Olomouckého kraje se v jednom ze svých rozhovorů vyjádřil: „Chyba se stala při vyjednávání v Bruselu. Ukazuje se, proč se Evropská unie potřebovala rozšířit. Na úkor přistupujících zemí chce ochránit vlastní zemědělce a jejich ekonomiku. EU je hlavně o zemědělství. Podobná situace může nastat u mléka nebo u škrobu. Nebezpečí hrozí hlavně v oblastech, které ovládají nadnárodní společnosti a které jsou mimo sféru našeho vlivu….reforma společné zemědělské politiky unie v komoditě cukr totiž neprobíhá podle konkurenčních schopností pěstitelů, ale podle předem připraveného scénáře „politického podvodu“, který bychom po česku mohli nazvat „tunelem“ na pěstitele cukrovky.“

V souvislosti s českými cukrovary se mluví o nadnárodní společnosti „Eastern Sugar.“ Do češtiny přeloženo: „Východní cukr.“ Protože se naše oči už pootevřely poznáním, o co tady vlastně jde, nutně z tohoto názvu zamrazí. Stojí tato firma za likvidací všech cukrovarů v naší republice? V současnosti vlastní společnost „Eastern Sugar“ největší cukrovar ve střední Evropě (ten je v Maďarsku), jeden cukrovar na Slovensku a tři v České republice – má v plánu uzavřít úplně všechny. Na řadě jsou Němčice a Kojetín na Moravě a Hrochův Týnec v Čechách.

Je načase, abychom se podívali, co se za cukrovarnickou společností „Eastern Sugar“ skrývá. Je napůl vlastněna britskou firmou „Tate and Lyle“ a francouzskou „Saint Louis Sucre“. Kontrolu provádí německý „Süd Zucker“. Angličané, Francouzi a Němci – vzpomínáte si? Už na začátku o nich byla řeč. První vyrobil cukr z řepy Francouz Serresz. Německý chemik Achard řepu vyšlechtil a postavil první cukrovar. A Anglii zkomplikoval život Napoleon, když s ní zakázal obchodní styky a ona nemohla cukr vyvážet. Jedná snad „Eastern Sugar“ s pocitem, že tyto země mají na výrobu cukru přednostní právo? O nemilosrdných zákonech trhu svědčí i to, že kvótu 102 tisíc tun cukru, kterou společnost „Eastern Sugar“ dostala od ČR zadarmo, chce teď firma prodat za tučnou odměnu do fondu EU. „Jak se ukazuje“, říká předseda Agrární komory ČR Jan Veleba, „nadnárodní společnost sleduje zájmy země, ze které primárně vzešla“.

Lovosický cukrovar nebyl ve srovnání s ostatními cukrovary v republice nijak významný. V největších dobách svého rozkvětu vyráběl přes 10 tisíc tun cukru ročně. Za rok spotřebují obyvatelé ČR 400 tisíc tun. Tři velké cukrovary – dva na Moravě a jeden v Čechách – které jsou před zrušením, vyrábějí jednu pětinu celkové roční spotřeby cukru u nás. Pro tento rozdíl proběhlo rušení cukrovaru v Lovosicích ve zdánlivě klidné atmosféře. Pro tento rozdíl je slyšet mnohem silnější hlas výše uvedených tří cukrovarů. Ale jsou na místě obavy, že ani tento hlas nebude vyslyšen.

Anna Stará

Jiří Charvát: Zrušit cukrovar byla veliká chyba

Pan Jiří Charvát pracoval v lovosickém cukrovaru od roku 1973. Po vojně se tam vrátil a pracoval v podniku od roku 1975 nepřetržitě dalších 30 let.

Pane Charváte, jaké je vaše povolání a  v kterém roce jste z cukrovaru odešel?

Jsem vyučený elektromontér. Celou dobu jsem pracoval v této profesi, ale každý zaměstnanec se v provozu zaškolil ještě v dalším oboru. Proto jsem pracoval také na velíně. Tam se dělala takzvaná saturace. Sem přicházela cukrová šťáva z difúzní baterie. Čeřila se kysličníkem uhličitým a vápenným mlékem. Tato směs na sebe vázala nečistoty. Potom cukrová šťáva pokračovala do odpařovací stanice. To byly 30 let moje pracovní povinnosti. Z cukrovaru jsem odešel tři roky před jeho zrušením, v roce 1995.

Jak to v cukrovaru vypadalo, když byla přerušena dodávka elektrického proudu?

Náhradní zdroj elektřiny byl nezbytně nutný. Měli jsme v rezervě dieselagregát, který zásoboval elektřinou nejdůležitější části provozu. Cukr se musel neustále vařit. Kdyby vychladl, zatvrdl by a to by byla katastrofa. To se za žádných okolností nesmělo stát. A když se skutečně stalo, že ani dieselagregát nenaskočil, pak museli zaměstnanci mechanicky pákami točit hřídelí, aby cukrovina neztuhla.

V jaké části provozu docházelo nejčastěji k nepříjemným situacím?

Velice nepříjemná, dokonce nebezpečná situace mohla nastat na splavech. Dříve to byly takzvané hlubinné splavy. Vedly pod povrchem země a byly to vlastně kanály, kudy se vodními děly tlačila řepa k pračce. Když se kanál ucpal, bylo nutné vlézt dovnitř a prorazit nahromaděnou řepu nebo odstranit bláto. Později byly vybudovány povrchové splavy, které byly lépe přístupné.

Za jak dlouho se vyrobí z řepy cukr?

Za jednu směnu. Od řepy až po cukr ve skladu. Těch 10 tisíc tun cukru, které cukrovar ročně vyráběl, se vlastně vyrobilo v posledních třech měsících roku – v době kampaně.

Byl to provoz jednosměnný? Dělalo se v době kampaně o víkendech a o svátcích?

V době kampaně to byl nepřetržitý provoz. Neexistovaly víkendy a svátky. Končilo se zpravidla těsně před Štědrým dnem. Za těch třicet let se stalo asi dvakrát, že jsme museli pracovat i o vánoční svátky.

Jak dlouho se vozil cukr do Mělníka?

Pořád. Lovosický cukrovar neměl vlastní rafinerii cukru. Proto se nejdříve vozil do Ústí, později do Mělníka. V Lovosicích se vyráběla jen takzvaná afináda – tedy cukr ne úplně bílý, ani úplně žlutý. Tento cukr byl o něco levnější. Ale poslední 2-3 roky před mým odchodem se část cukru rafinovala i v Lovosicích, část se expedovala do Mělníka. Rafinerie tu sice nebyla, ale opakovaným čištěním se rafinace dalo také dosáhnout.

Byl lovosický cukrovar největší v Severních Čechách? Můžete je seřadit podle velikosti?

Lovosický cukrovar byl skutečně největší. Ke konci měl kapacitu 14 tisíc tun řepy za 24 hodin. Pak následovaly Postoloprty, Doksany a Žatec.

Kdy se naposledy provoz modernizoval?

Ještě dva roky před uzavřením se modernizovala řízkolisová stanice. A 2-3 roky před mým odchodem se tady postavila balírna. Ta část cukru, která se v Lovosicích rafinovala, byla tady také balena. Lovosický provoz nebyl starý, modernizoval se průběžně.

Potřeboval někdy cukrovar dotace od státu, nebo si na sebe dokázal vydělat?

Na výrobě cukru se nedalo zbohatnout. Upřímně řečeno – uživili jsme se, ale někdy byla dotace nutná.

Jak jste se svými kolegy vnímali rušení cukrovaru?

Věděli jsme, že to byla veliká chyba. Severní Čechy byly první, kde se cukrovary zrušily. Před zrušením lovosického cukrovaru bylo uzavřeno několik menších provozů a to nás velice zneklidnilo. Jeden byl například zrušen proto, že byl starý. Další proto, že se na jeho místě bude stavět nový a pak se nic nestavělo. Když nás Generální ředitelství cukrovarů v Praze prodalo francouzské firmě, nečekali jsme od toho nic dobrého. To byl začátek konce cukrovarů v republice.

Zbývá už jen krátké zamyšlení nakonec: mělo smysl likvidovat fungující cukrovar (což ten lovosický byl) i když na sebe nevydělal? Reaguje dobrý hospodář tak, že neprosperující provoz prodá či srovná se zemí? Nebo se zamyslí nad tím, jak hospodaří a sníží třeba počet zaměstnanců, omezí přísun řepy, ohlídá si dostatečný odbyt a přistaví třeba lihovar, jako to například udělal cukrovar v Dobrovicích?

Možná, že lovosický cukrovar byl malý. Ale ty tři, nad kterými visí Damoklův meč – Němčice, Kojetín a Hrochův Týnec – končily hospodářský rok se ziskem 61,1 miliónů korun. Proč musí skončit cukrovary právě ve Střední Evropě? Proč se naše republika změnila během několika let z vývozce cukru na stát, který bude muset cukr dovážet?

České cukrovary mizí jeden za druhým a ten lovosický se osvědčil jako ideální pokusný králík. Okamžikem, kdy byl v roce 1998 prodán, se nastartoval proces, jehož důsledky unikly naší pozornosti. 37 cukrovarů bylo zrušeno za pouhých 8 let. Lidově řečeno: dříve, než jsme se stačili rozkoukat. A tak se z české paměti začnou vytrácet nejen místa, kde cukrovary stály, ale i umění, jak vyrobit cukr z řepy.

Anna Stará

Historie lovosické knihovny (V.)

Podle zápisu lovosického kronikáře Františka Frühaufa byly v lovosické knihovně v roce 1981 zaměstnány 4 stálé pracovnice – vedoucí knihovny Vlasta Somrová, dále 1 knihovnice v oddělení pro dospělé, 1 knihovnice v oddělení pro mládež a 1 pracovnice na poloviční úvazek; občas se brala o prázdninách na výpomoc brigádnice. V tomto roce došlo také k likvidaci knižního fondu, který byl uložen v pobočném skladu v ul. Osvoboditelů (sklad byl vlhký a knihy byly znehodnoceny, zplesnivěly – centrální knihovna neměla vlastní skladovací prostory – o kolik knih a jaký druh se jednalo, kronikář neuvádí. Paní Rybínová mi řekla, že šlo o naučnou literaturu i beletrii, přes 1000 knih). V roce 1981 bylo proto nakoupeno 1 100 nových knih. Opět byla uskutečněna řada pásem („Dělník je smrtelný, práce je živá…“ podle díla básníka Wolkera, Proměny města Lovosice aj. - celkem 38 besed a literárních pásem).

Na Lovosicku byla v tomto roce zrušeno mnoho obecních knihoven (Lhotka nad Labem, Boreč, Březno, Oparno, Staré, Medvědice, Sutom, Vchynice) a byly nahrazeny pojízdným systémem. Zrušení se zdůvodnilo lepším využitím knih a lepší titulovou náplní (to bych chápala, na vesnicích byly možná k dispozici ještě i staré předválečné vesnické romány apod., z hlediska nové koncepce asi naprosto nevhodné). A čím méně knih bylo k dispozici, tím více lidé sledovali televizi, kde měli k dispozici ty „správné“ názory. Knihy přece vadily vždycky, Koniášem počínaje, přes Hitlera (v Německu se knihy třeba Thomase Manna nebo Ericha Kästnera pálily na hranicích) a neustálým vyřazováním nesprávných titulů nebo spisovatelů za totality snad konče. (I když by mne docela zajímalo, kde skončily knihy z bývalé knihovny ROH Severočeských chemických závodů – pokud si je zaměstnanci rozebrali, tak je to v pořádku, co když ale šly do sběru?). Ten, kdo čte, více přemýšlí než ten, který jen sedí u televize nebo dnes třeba u počítačových her.

Rok 1982 znamenal pro knihovnu instalaci ústředního topení v nových prostorách - knihovna byla rozšířena o vedlejší byt po zemřelé majitelce. Ve větší míře fungovala Meziknihovní výpůjční služba, hlavně z liberecké a ústecké knihovny (až 200 svazků ročně). Byly zakoupeny nové knihy za cca 17 200,- Kčs a uspořádáno 28 kulturně výchovných besed (například Terezín včera a dne, Život a dílo Ondřeje Sekory, Pověsti z Litoměřicka). Počet místních knihoven v regionu byl snížen z původních 25 na 11, do ostatních obcí dojížděl bibliobus. Byla například zrušena knihovna i v Malých Žernosekách, Děčanech, Dřemčicích a Dobkovičkách. V těch zbývajících bylo provedeno 16 metodických návštěv. V knihovně v té době pracovaly: Vlasta Somrován (vedoucí), Vlasta Rybínová, Soňa Kakalíková, Ilona Svobodová a uklizečka Zdena Maňourová.

I v dalších letech trval na kulturou přísný dohled. Kronikář uvádí pro rok 1983:

„Trvalým společenským úkolem v kulturně výchovné činnosti bylo usilovat, aby došlo ke kvalitativně vyššímu stupni sepětí kulturně výchovné činnosti s ideově politickou prací, k sepětí s úkoly výstavby rozvinuté socialistické společnosti, k rozvíjení socialistického vztahu k práci, k socialistickému vlastenectví, k upevňování kázně a socialistické zákonnosti. Tímto duchem se nesla veškerá kulturní činnost v našem městě. Byl sestaven jednotný kulturní plán na rok 1983 s rozvržením kulturních podniků do jednotlivých měsíců, v němž bylo využito všech politických i kulturních výročí k ideově výchovnému masovému působení.“ (- Konec citace.)

Knihovna měla v roce 1983 865 dospělých čtenářů a 685 dětských. Půjčeno bylo 45 832 svazků dospělým a 8522 dětským čtenářům. Časopisů bylo zapůjčeno 1352. Zakoupeno bylo 510 svazků, odepsáno 624 knih. V tomto roce byla zrušena knihovna v Lukohořanech. Besedy se konaly například na téma Pohádky ve světě dětí, Kosmonauté, Květnové události 1945 apod. V oddělení naučné literatury bylo zavedeno MDT (Mezinárodní desetinné třídění), k dispozici byl katalog a orientační tabule. Fond naučné literatury obsahoval tyto druhy literatury: marxistickou, společenskopolitickou, přírodovědnou, zemědělskou, technickou a ostatní naučnou.

Pro rok 1984 uvádí nový kronikář Procházka pouze celkový počet čtenářů 1930, celkový počet zápůjček 92 315 knih a 59 besed. Při knihovně i nadále existoval Klub přátel sovětské literatury. Lovosice s místními částmi měly přes 13 tisíc obyvatel.

V dalším roce je zápis o Městské lidové knihovně včleněn do souborného tématu Rozvoj kultury. Akce pořádané v roce 1985 byly zaměřeny k oslavám 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Byla dokončena rekonstrukce II. poschodí budovy knihovny, v I. poschodí bylo zřízeno samostatné oddělení pro dospělé a do II. poschodí přemístěno dětské oddělení z ulice Osvoboditelů 12. Zapsaných čtenářů bylo 1805, výpůjček 81 262. Proběhlo 46 kolektivních akcí za účasti 1098 posluchačů, 36 výstavek literatury a 48 jiných akcí (soutěže, nástěnky apod.). Zakoupeno bylo 1704 ks knih za 50 203,50 Kčs, některé publikace dostala knihovna darem od Ministerstva kultury. V roce 1985 byl vytvořen celookresní systém knihovnických služeb a završil se tak proces postupné integrace knihovnických agend všech knihoven.

Pro rok 1986 je v kronice zapsán pozoruhodný Soubor opatření k prohloubení ochrany veřejného pořádku na léta 1986-90, z něhož nelze necitovat alespoň kousek pro ty mladší:

na úseku kultury
• zpřísnit hledisko výběru kulturních pořadů při povolovacím řízení, dbát na plnění plánu kulturně-výchovné činnosti, zejména politicko-výchovných pořadů a trvale zvyšovat jejich počet a úroveň,
• provádět namátkovou kontrolu kulturních pořadů a připravovat opatření k odstranění zjištěných nedostatků.

Zápis o knihovně má pouze 4 řádky (celkový zápis z roku 1986 má 198 stran, tj. cca 30x 198 = 5940 řádek). Zapsáno bylo 2000 čtenářů, provedeno 81 000,- výpůjček a konalo se 42 besed. Knihovna se zabývala hlavně mimoškolním vzděláváním mládeže a zajišťováním studijní literatury pro pracující. I nadále existoval Klub přátel sovětské literatury.

Poslední zápisy na mne činily dojem, že kniha nemá člověka povznést, pobavit, eventuálně vzdělat, ale jen politicky vychovávat, a bylo mi smutno, kam to v těch letech kultura dopracovala. (Musím ale konstatovat, že i některé dnešní televizní pořady by člověka také řádně znechutily, člověk si však může vybrat i mezi těmi lepšími).

Hz