Okamžiky jsou okamžiky kdy slova a myšlenky pozbývají smysl honí se hlavou rutinou žijí spolu jen setrvačností jsou okamžiky kdy mysl nevidí cíl slepá předtuchami jagara

Dnes v noci jsem mluvila s kamarádem. Ale ne, co vás napadá, já vím, říká se, že nic takového mezi mužem a ženou... Jen jedna z dalších pověr.…a pak - umřel před měsícem. Náhle…

A stejně náhle se objevil v našem bytě dnes v noci…

Pousmál se smutně a řekl jen: škoda, že se nemýlíš.

No co – dobře jsi slyšela: nebral jsem vážně to varování srdce a myslil si že snad vůlí … já bloud.

Tak jako tak – už vím jaké to je, ale vylíčit to neumím. Snad jen, že žádné dosavadní zkušenosti se to nepodobá ani náznakem. Hlavou ti vrtá, proč jsem tu – snad bych spíš měl být u své ženy – když už… my na to máme čas. Vím, žes na pohřbu dost dlouho plakala. Zapomeň - už nikdy nic nebude jako dřív a ty si dožij v klidu… a jestli vzpomeneš – tak vesele: na onu spoustu srandy, co zažili jsme při práci…

Ani to vědomí a ani bolest.. já jsem jen usnul a zapomněl jsem natáhnout si budík. Jak už jsem řek‘: za malé chyby se platí velká daň.

No vidíš a to jsem ti chtěl říct. Teď už jdu – tak někdy s úsměvem si vzpomeň ! Měl jsem tě rád, že uměla ses smát a já jsem rád, že zůstal jsem jen kamarád. Kdybychom - a jde to líp, než ráz – přelezli tu pomyslnou hráz, našli bychom jen málo - toho, co by teďka za řeč stálo, ale jistě bychom více ztratili.

oldjerry

DEBEŘSKÝM ÚDOLÍM

Vzhledem k tomu, že celý týden bylo vedro a teploty dosahovaly více než `30 stupňů Celsia, rozhodli jsme se pro nenáročnou vycházku po rovině, a to Debeřským údolím podél Debeřského potoka. Tato oblast náleží k Poohří na Lounsku. Geologicky se nám zde představují druhohory v podobě pískovců, slínovců a světlých opuk. Krajina je velmi zajímavá i po stránce botanické a zoologické.

Vyšli jsme ze Stradonic a pokračovali z obce příjemnou a poklidnou cestou lesem. Příroda byla osvěžena po silných deštích, les voněl a leckde jsme viděli jak hrnoucí se voda zanechala po sobě stopy nánosů hlíny. Na cestě byly louže. Občas jsme zahlédli malou žabku, zřejmě skokana hnědého. U cesty kvetla šalvěj přeslenatá a místy šalvěj luční, čičorka pestrá, vikev s fialovým květem, černohlávek, kakost krvavý, lnice květel, čistec lesní, jetel podhorní, divizna knotovkovitá, vrbka úzkolistá, vlčí mák, třezalka a mnohé další. Začínají kvést bodláky - u krásného rybníka, kde jsme odpočívali, nás zaujal žlutavý pcháč zelinný.

Naslouchali jsme zpěvu ptáků, z nichž jsme poznali strnada, pěnkavu a budníčka. Pozdravilo nás i káně, s nímž se setkáváme téměř při každé naší pouti. Pokračovali jsme dále a po levé straně nás překvapila bělozářka větvitá, která kvetla nejen u cesty, ale i v lese, kde její bílé květy doslova svítily.

Žhnoucí slunce vylákalo něžné barevné skvosty přírody - motýly. Bylo co obdivovat, kromě bělásků naši pozornost upoutali větší sytě oranžoví perleťovci s černými skvrnami, okáči, modrásek, babočka kopřivová a babočka bílé „C”. Ta posledně jmenovaná svůj název získala podle zbarvení na rubu křídel, kde v tmavých barvách různých skvrn zvlášť vyniká jedna bílá ve tvaru C. Chvíli jsme tuto babočku pozorovali - seděla na cestě, občas rozevírala a zavírala křídla, po stranách krásně vykrojená. Kolem nás prolétl větší tmavě hnědý motýl s nápadnými bílými pruhy - bělopásek dvouřadý.

Nakonec ale přišlo překvapení s nádechem dobrodružství a pohádky zároveň. Jednou z nejzajímavějších rostlin, která se v této oblasti vyskytuje v hojném množství, je modrý hadinec obecný, který místy lemuje cestu z obou stran a roste i po celé ploše a dorůstá výšky až 1 m. Je to zvláštní pohádkový modrý les. A právě zde jsme uviděli něco, s čím jsme se dosud ještě nesetkali. Bylo po poledni a žár dosahoval svého vrcholu. Náhle kolem květů hadince začalo poletovat něco zvláštního s průhlednými křídly. Bylo to větší, snad 4 - 5 cm, létalo to velmi rychle kolem květů hadince a sálo delším sosáčkem nektar aniž by si to usedlo na květ! Křidélka neustále v pohybu. Připomínalo to kolibříka... Fantastický let tajemného přeludu, to je pohádkový tanec víly. Neustálé a rychlé třepetání křidélek nám zabraňuje prohlédnout si tohoto záhadného tvorečka podrobněji. Tvar tělíčka a let kolibříka, ale kolibřík to být nemůže, čmelák to také není. Snad motýl? Ale jaký? Vzpomněla jsem si jak nám kdysi zalétl večer do pokoje nádherný motýl přástevník medvědí a při letu bručel křidélky. Náš záhadný "kolibříko-motýl" není plachý, a tak se k němu nakloním a poslouchám - a on také bručí! Směji se v duchu sama sobě - to jsem přírodovědec, když se podle bručení při letu snažím určit druh hmyzu. Záhadu nám nakonec pomůže rozluštit atlas. Je to skutečně motýl - druh lišaje, a to dlouhozobka zimolezová (lišaj zimolezový - Hemaris fuciformis L.).

Kdykoliv si vzpomenu na tuto vílu, která tančila kolem květů hadince v žáru poledního slunce, je mi najednou krásně, tak jako při vzpomínkách na zážitky z našich předchozích poutí - padá ze mě tíseň, kterou přináší život ve velkoměstě.

Jana Haasová

Milý svatý Václave!

Je to už 300 let, co Tě čísi ruka v roce 1707 vytesala z pískovce. Jen Ty pamatuješ původní místo, kde jsi (někde poblíž staré radnice) stál. Měla jsem to štěstí, že jsem sehnala Tvou fotografii starou nejméně 50 let, kdy jsi stál už na tomto místě. Ale v roce 1958 jsi byl „uklizen“ za třebenické muzeum. Abys nepohoršoval. Čas ukázal, že by ses, bohužel, pohoršil Ty nad tím, co se v  následujících letech odehrávalo. Trvalo dalších 42 let, než jsi se v roce 2 000 vrátil.

Tenkrát – před rokem 1958 – stály po obou Tvých stranách dvě mohutné lípy. Podívej! Jako osobní stráž. V létě Tě jejich košaté koruny bezpečně ukrývaly před lidskými zraky. Sám vidíš, jak to dopadlo. Ta mladší – vlevo – ta už toho tolik nepamatuje. Zasadili ji na místě té předešlé. Ta starší má za sebou těžkou ránu, ale zvládla to. Za pár let budou obě zase krásné a košaté. Rány po blesku a vichřici se zahojí. Život je obdivuhodně silný. Jen člověk – ten podivný tvor – dělá všechno pro to, aby ho zničil. Jen si vzpomeň, Václave, co jsi zažil válek! A to není zdaleka všechno. Člověk je vynalézavý. A někdy, bohužel, ke své škodě. Ale dost nářků. Našly by se i šťastnější okamžiky a úžasné člověčí nápady. Jenom nevím, čeho je víc – jestli toho dobrého nebo zlého. Třeba budeš teď, Václave, shlížet jen na ty lepší časy.

A tak Ti přeji k narozeninám všechno nejlepší. Dávej na sebe pozor a zachovej si nadhled, jako doposud. Zdravím Tě – a až budeš slavit tisícovku, pozdravuj ode mne svět – bude- li nějaký…

/as/, foto (hv)

O čem jsme moc neslyšeli

Je předposlední den roku 2006. Většina národa s  myšlenkou na silvestrovskou oslavu plní ledničky, obíhá obchody a skupuje kdejakou rachejtli.

Skupina turistů procházející Lovosicemi tomu šílenství nevěnuje pozornost. Cestou se rozrůstá o další členy a zvolna vystupuje polní cestou k místu s názvem „U dvou lip“. Po chvilce mírného stoupání se mezi stromy objeví cíl cesty. Krmelec. Účastníci pochodu vysypávají obsahy batohů a tašek. Krmelec se plní chlebem, rohlíky, mrkví, jablky, kaštany. Zní přátelská slova, přání do Nového roku, voní čaj s rumem, pařez je obložen vánočním cukrovím. Není nám dopřáno spatřit obdarované. Aby přišla zvěř, musíme odejít…

S tím nápadem přišli nevidomí a vznikla tradice. Slova „mysli na druhé“ jsou heslem dne. Lesní zvěř byla obdarována, vidoucí podpírají nevidomé. Sestupujeme mezi poli do Malých Žernosek. Skupinu symbolicky uzavírá mladá žena s dětmi. Adoptovala čtyři - aby jim dala domov. Náhle slova „mysli na druhé“ dostávají nový, daleko větší rozměr…

Je předposlední den roku 2006. Většina národa s myšlenkou na silvestrovskou oslavu plní ledničky, obíhá obchody a skupuje kdejakou rachejtli…

/as/

Víte, že

• nový čínský rok s letopočtem 4705 bude rokem Vepře? Podle čínského lunárního kalendáře bylo období od 29. ledna 2006 do 17. února 2007 Rokem Ohnivého Psa a mělo přinést věrnost, čestnost, důvěru, ochranu domova tradičních hodnot (byl velmi vhodný pro uzavírání manželství). Číňané budou tedy Nový rok oslavovat ze 17. na 18. února, a to se zářivými ohňostroji, které podle čínské tradice mají zaplašit zlé síly a přinést rodinám bohatství.
• Znamení Vepře je znamením nezáludnosti, otevřenosti, důvěřivosti, prostoty, jednoduchosti, někdy až naivity, velké statečnosti a mravní síly. Podle ruského astrologa Penzenského "Nový rok přinese úspěch lidem činu. Rok 2007 bude úspěšný pro ty, kdo jsou sami zvyklí stanovovat pravidla, podle nichž potom žijí.“ Údajně by to měl být rok dobré vůle, uvolnění a blahobytu. Uvidíme…
• existuje Memoriál Jana Tleskače – Mistrovství světa ve vyjímání ježka z klece? Už 6 roků pořádají příznivci Jaroslava Foglara a skautského životního stylu v různých místech Prahy poctu oblíbenému spisovateli. První ročník se konal u příležitosti 60. výročí vydání Foglarovy knihy „Záhada hlavolamu“ ve spolupráci Sdružení přátel Jaroslava Foglara, Pražské rady Junáka a agentury Western Man. V průběhu šesti ročníků Memoriálu Jana Tleskače počet zúčastněných zemí dosáhl rovné desítky: Česko, Slovensko, Ukrajina, Nizozemsko, Mongolsko, Maďarsko, Rusko, Bosna a Hercegovina, Austrálie a Makedonie.
• 6. mistrovství světa ve vyjímání ježka z klece – Memoriál Jana Tleskače 2006 se uskutečnilo 25. listopadu ve společenském sále Benediktinského opatství – klášteře Emauzy v Praze. Na tradičním kolbišti akce, prakticky „co by kamenem dohodil“ od rodného domu Jaroslava Foglara v Benátské ulici v Podskalí, se sešly na dvě stovky obdivovatelů zmíněného legendárního hlavolamu a milovníků spisovatelova díla vůbec. Celkem 106 odvážlivců vkročilo do soutěžní arény. Nejmladšímu startujícímu byli tři roky, nejstarší měl v rodném listě vepsáno datum 1943. V kategorii do 15 let se po šestiletém úsilí dočkala stupňů vítězů jedenáctiletá Aneta Kletečková: pravidelná účastnice všech předchozích ročníků nenašla letos mezi svými vrstevníky přemožitele. Navíc finálovým výkonem tři sekundy vyrovnala světový rekord Jana Trojana z roku 2004. Po roční pauze usedl na trůn světového šampióna opět středočeský Jan Trojan z Mělníka, který z něj sesadil brněnského závodníka Jana Machálka. Zpracováno podle foglarovského magazínu Bohoušek ze dne 4.1.2007.

Hz