Další archeologický nález

Snímek hrobu ze starší doby železné, porušeného vpravo výkopem vodního přivaděče. V popředí podél stěny leží natažená lidská kostra s bronzovými artefakty kolem krku a na nohou. Poblíž zadního rohu je umístěna část posmrtné výbavy v podobě šesti keramických nádob.

V květnu tohoto roku prováděla společnost Lafarge Cement a.s. pokládku nového potrubí pro vodní přivaděč vedoucí od Labe do čížkovické cementárny. Výkopy probíhající v Lovosicích podél železnice a bývalého cukrovaru byly však také středem zájmu zaměstnanců Ústavu archeologické památkové péče v Mostě. Ve výkopu pro vodní přivaděč nalezen bohatý hrob z doby železné

Detail dvou hliněných nádob po vyzvednutí ze dna hrobové jámy. Kupodivu se jemná keramika i přes své značné stáří dochovala ve svém původním stavu, tak jak byla kdysi do hrobu uložena. Keramika je jinak běžně nacházena ve značně fragmentárním stavu, rozbitá na několik desítek jednotlivých střepů, ze kterých se teprve v laboratoři musí dodatečně celá nádoba znovu „vytvořit“.

Město Lovosice totiž představuje jedinečnou archeologickou oblast, osídlenou od dob hlubokého pravěku v podstatě téměř nepřetržitě až dodnes, přičemž pod zemí lze narazit na pozůstatky po našich předchůdcích téměř kdekoliv na jeho území. Z tohoto důvodu je tedy nutné, aby veškeré výkopové práce na Lovosicku byly s ohledem na možné pravěké nálezy souvisle dozorovány archeology. Nejinak tomu bylo i na uvedené stavbě, a tak není divu, že na pozemcích Četransu a.s. došlo ke vzácnému archeologickému objevu. Ihned po učiněném nálezu byl navázán kontakt s investorem akce – společností Lafarge Cement a.s., který byl podle zákona povinen umožnit na své stavbě záchranný archeologický výzkum. Při výzkumu se podařilo odkrýt bohatý kostrový hrob ze starší doby železné, datovaný mezi léta 750 až 450 př.n.l., který byl zčásti porušený výkopem labského přivaděče. Šťastnou shodou okolností se však větší část hrobu zachovala nepoškozená, a tak je možné nejen ho přesně datovat, ale říci něco i o dochovaných předmětech a zesnulém.

Detail dolních končetin lidské kostry, na kterých jsou navlečeny dva masivní bronzové kruhy. Tyto výrobky jsou uměleckým dílem řemeslníka, který je vytvořil před více než 2500 lety.

Pochovanému jedinci byl do hrobu darován soubor nejméně devíti keramických nádob, ve kterých se pravděpodobně původně vyskytovaly potraviny, umožňující mu „posilnění na poslední cestu“. Za předmět z rituální sféry milodarů bývá někdy považován železný nůž, který měl zesnulý položený nedaleko svého těla. Jeho špatně dochovaná kostra byla umístěna uvnitř obdélné hrobové jámy v natažené poloze na zádech, s hlavou směřující k jihu. Lebka byla sice porušena výkopem, ale jako zázrakem se zde zachovala ozdoba nošená kolem krku – zdobený nákrčník stočený z bronzového drátu. Vedle levé ruky kostry ležel malý bronzový kroužek, vedle pravé ruky drobný nýtek. Další dva odhalené předměty lze považovat za jeden z vrcholů pravěkého kovolitectví a kovotepectví. Jednalo se o dva umně zdobené masivní bronzové kruhy, kterými se na svých nohou „honosil“ zde pohřbený jedinec.

Samozřejmě, že krása a stáří předmětů mají svou nevyčíslitelnou historickou hodnotu, avšak důležitým zjištěním je pro archeology samotný objev hrobu. Podobné nálezy bývají totiž v severozápadních a středních Čechách odkrývány pouze velmi vzácně, a přitom v Lovosicích se jedná již o 14. podobný hrob prozkoumaný za poslední tři roky. Všech 14 hrobů tvoří společně s dřívějšími nálezy z prostoru bývalého ČSAD (dnes Četrans a.s.) a cukrovaru jeden rozsáhlý pohřební areál ze starší doby železné. Tato fakta vypovídají jednak o výjimečnosti vlastního objevu a zároveň podtrhují obrovský význam Lovosic coby unikátní české archeologické lokality.

Marek Půlpán,
Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě

Foto: Marek Půlpán, upravil (hv)

Osudy tří sourozenců, Čechů z Volyně

Paní Slavěna Zajíčková pochází z Mirotína, okres Rovno (Volyň, SSSR, nyní Ukrajina). V roce 1944 ji manžela zastřelili zcela bezdůvodně (byl Čech a to stačilo) ukrajinští nacionalističtí partyzáni. Vůdcem tohoto ultranacionalistického hnutí byl Stefan Bandera.

V roce 1947 se paní Zajíčková vrátila do Československa. Po určité době stěhování po různých bydlištích našla trvalé bydliště v Lovosicích v ulici Karla Maličkého, kde bydlí dodnes. Před odchodem do důchodu pracovala v podniku DELI. Její dva bratry válka zanesla až na americký kontinent.

Josef Jelínek

* 1.1. 1920, Mirotín, okres Rovno, Volyň

Pomáhal doma rodičům v hospodářství. Protože měl ve škole velmi dobrý prospěch, později studoval na zemědělské škole.

Když vypukla válka přihlásil se k čs. Vojenské skupině plk. Svobody, která krajem procházela. V roce 1940 ale s menší čs. Vojenskou skupinou odcestoval do Francie. Po pádu Francie se mu podařilo dostat do Anglie. Zde vstoupil do řad britského letectva RAF. Záhy odvelen na výcvik palubního střelce (Air Gunner) k No. 4 B and GS ve West Freughu. V červnu 1941 odvelen k Czechoslovak Operational Training Flight (výcviková operační letka) čs. 311. bombardovací perutě. Výcvik ukončen v dubnu 1942. Létal na bombardovacích dvoumotorových letounech britské výroby Vickers Wellington, již v hodnosti Sergeant. Identifikační číslo RAF 787712.

V roce 1943 byla čs. 311. bombardovací peruť přezbrojena na americké čtyřmotorové bombardovací letouny Consolodated B – 24 Liberator ve verzi pro námořní hlídkování GR (General Reconnaissance – všeobecný průzkum).

Peruť totiž od června 1942 byla převelena od Bomber Command (Bombardovací velitelství) k Coastal Command (Pobřežní velitelství) k hlídkování nad Atlantikem a ničení nepřátelských ponorek a hladinových lodí.

Příklad některých operačních letů Josefa Jelínka v roce 1945: 12.2.1945 protiponorková hlídka nad Severním mořem, letoun Liberator GR V, kód letounu PP – F, sériové číslo BZ 749, velitel letounu Warrant Officer (praporčík) Josef Tichý, horní střelec Josef Jelínek, již s hodností Warrant Officer. Start ze základny Tain (severovýchodní Skotsko), délka trvání letu 12.20 hod.

17.3. 1945 hlídka nad Severním mořem, letoun Liberator GR V, kód PP – S, sériové číslo BZ 984, velitel letounu Flying Officer Jaroslav Polívka, horní střelec W/O Josef Jelínek. Délka trvání letu 10.41 hod.

20.5. 1945 hlídka nad Atlantikem západně od Shetlandských ostrovů, letoun Liberator, kód PP – L sériové číslo KG 861, velitel F/O J. Polívka, horní střelec W/O Josef Jelínek. Délka trvání letu 11.44 hod.

V Anglii se seznámil s příslušnicí WAAF (Women’s Auxiliary Air Forces – pomocná letecká služba žen) RAF, slečnou Lucy. Pracovala na letišti jako řidička. Rozvážela osádky k letadlům, přivážela proviant atd.. Ještě během války se vzali. Po válce se usadili v Kanadě. Později se přestěhovali do USA na Floridu a žijí tam dodnes.

Miloš Jelínek

* 1915 Mirotín, Volyň

Pracoval v zemědělství na hospodářství svých rodičů. Jeho vstup do války byl stejný jako u bratra Josefa. Pouze s tím rozdílem, že v Anglii sloužil u čs. Samostatné brigády, která byla v září 1943 přeznačena na obrněnou, Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group. Dosáhl zde hodnosti nadporučík.

Po válce se oženil se zdravotní sestrou v Mariánských Lázních a bydleli ve Velké Hleďsebe.

V roce 1948 emigroval do Anglie, později se usadili v Kanadě. Pan Jelínek dosud žije v domově důchodců, jeho manželka již zemřela.

Oba bratři dosud udržují se setrou Slavěnou písemný a telefonický kontakt. Paní Slavěna v minulosti oba bratry navštívila.

I když se paní Slavěna Zajíčková přímo války nezúčastnila, válečných hrůz na Volyni zažila víc než dost.

Josef Pojman

* 24.7. 1922 v Mirotíně, okres Rovno, Volyň, SSSR

Pracoval v zemědělské usedlosti svých rodičů. Když v březnu 1944 vstoupila do této oblasti, kde žilo mnoho Čechů, 1. čs. Samostatná brigáda generála Svobody, přihlásil se k odvodu do ní, přesně 15.3. 1944. Byl zařazen ke spojařům – telefonistům. Spojařský výcvik prodělal v Bessarábii. Byl odvelen do spojovacího praporu 1. brigády nově utvořeného 1. čs. Armádního sboru.

Po celou dobu svého válečného nasazení obsluhoval brigádní ústřednu. Zúčastnil se bojů o Dukelský průsmyk. Byl i v proslulém boji o polskou vesnici Machnówka. Za projevenou zde odvahu byl vyznamenán čs. medailí „ Za chrabrost“.

Na Slovensku v těžkých bojích o Liptovský Mikuláš byl lehce zraněn střepinami dělostřeleckého granátu. Ústředna, kterou obsluhoval byla sovětská RF 10, později dostal kořistnou maďarskou.

Poslední boje do německé kapitulace prováděl 1. čs. armádní sbor na Moravě. Potom se přesunul do oblasti Prahy, kde 17.5. 1945 vykonal slavnostní přehlídku na Staroměstském náměstí.

Pan Pojman v době války získal hodnost četař. V 1. čs. armádním sboru bojovali i jeho tři bratranci. Václav Kuchyňka u spojařů v 3. brigádě (v současnosti plukovník v. v. a předseda organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Litoměřicích).

Viktor Tintěra byl těžce zraněn a musela mu být amputována noha.

Do válečného běsnění byl zapojen i švagr pana Pojmana J. Hostášek. Ten odplul lodí do Anglie ze sovětského severského přístavu Murmansk. V Anglii byl přijmut k letectvu RAF a odeslán na výcvik na Bahamské ostrovy. Po výcviku sloužil u čs. 311. bombardovací peruti. Po únoru 1948 ale i s rodinou emigroval do Anglie a posléze se usadil v Kanadě.

Spojovací prapor pana Pojmana byl po válce rozmístěn ve vesnicích v okolí Žatce. 6.1. 1946 byl pan Pojman demobilizován a využil nabídku k osídlení pohraničí a  usadil se v obci Oparno u Lovosic, kde žije dodnes. Po příjezdu svých rodičů a svého děvčete z Volyně v roce 1947 se oženil a založil rodinu. Pracoval opět v zemědělství. V 50. letech se stal předsedou samostatného JZD Oparno. To bylo v roce 1962 sloučeno s JZD Velemín. V zemědělství zůstal až do odchodu do důchodu. Byl členem Svazu protifašistických bojovníků, který byl na počátku 90. let přejmenován na Český svaz bojovníků za svobodu. Stále se s bývalými spolubojovníky, válečnými veterány schází na schůzích organizace. Během poválečných let dosáhl hodnost nadporučíka v záloze.

Vyznamenání pana Pojmana: Polský válečný kříž, čs. medaile „Za chrabrost před nepřítelem“, čs. vojenská medaile „ Za zásluhy“, čs. vojenská pamětní medaile se štítem SSSR , sovětská medaile „ Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941 – 1945“, sovětský „Řád Vlastenecké války II. stupně“ (velmi významné vyznamenání) a další pamětní sovětské medaile.

Vyprávění paní Zajíčkové zaznamenal a doplnil údaji literatury faktu v červnu 2005 Zdeněk Najman

Historie křížů na vrcholu Lovoše

Již před více než 1000 lety byl vrchol Lovoše pohanským obětištěm, kde se mezi svátkem sv. Jana a svatodušními svátky konala jarní obětní mše našich předků. Vlivem šíření křesťanství byly všechny pohanské náboženské zvyky odstraněny a obětiště byla zničena nebo přizpůsobena křesťanskému náboženství. Jarní pouť na Lovoš však nadále žila z generace na generaci, aniž by se tím holdovalo nějaké určité víře nebo potřebě.

V roce 1719 se přes Lovoš přehnala strašlivá a ničivá průtrž mračen, která natropila obrovské škody na lovošských polích a vinicích. Aby si Vchyničtí vyprosili u Boha ochranu před dalšími bouřemi, putovali od tohoto roku každou druhou neděli po svatodušních svátcích na Lovoš. K vyprošení Božího požehnání v modlitbách zde zřídili jednoduchý dřevěný kříž. U něho pak vykonávali své starobylé bohoslužby.

Povětrnostními vlivy neustále poškozovaný kříž však musel být často vyměněn. V roce 1837 zde byl postaven nový, velký, červeně natřený, dubový kříž a tehdejší kaplan Wenzel Weiss z Lovosic ho posvětil během jedné bouřky. V průběhu let byl však i tento kříž poškozen.

Paní Anna Veitová, rozená Starey, majitelka hospodářství ve Vchynicích č.p. 24, nechala zhotovit nový kříž s podstavcem z kamene, který byl na Lovoši fyzicky postaven obcí Vchynice. V neděli 23. června 1878 byl při uspořádaném procesí posvěcen. Procesí vedené od lovosického farního kostela bylo na teplické silnici očekáváno hudební kapelou objednanou obcí Vchynice a s předvojem této kapely začal výstup na vrchol hory. Samotný kříž byl k tomuto slavnostnímu aktu svátečně ozdoben věnci a listovými girlandami. Po proslovu lovosického pana faráře Adalberta Kropsbauera začalo svěcení nově zřízeného kříže, za účasti velkého množství věřících z města a nejbližšího okolí. V minulosti byl mylně uváděn jako rok zřízení kříže letopočet 1875.

Historie lovošských křížů je tedy mnohem delší než historie zdejších chat. Kamenný podstavec dodnes zachovaného kříže je zhotoven z ignimbritu (křemenného porfyru), který s největší pravděpodobností pochází z kamenolomu u Malých Žernosek. Na čelní straně podstavce je kromě jména Anna Starey vytesán také letopočet 1894, který bývá rovněž mylně považován za rok zřízení kříže. Ve skutečnosti se však pravděpodobně jedná pouze o rok prvního restaurování kříže, provedeného po postavení první chaty. Takové pozdější označování letopočtu bývalo ostatně běžnou praxí, jako např. v případě sochy sv. Václava u Vchynic. S jistou rezervou je možné brát také údaj o tom, že sponzorka nechala kříž postavit na památku záchrany svých 3 dětí při velké bouři. Tento údaj je vyryt i na mosazné destičce na boční bázi podstavce. Zda to byly skutečné pohnutky, které ji ke zřízení kamenného kříže vedly, to už se asi nikdy nepodaří přesně zjistit. Nejstarší vyobrazení původního stavu kříže je patrně na dobové pohlednici z roku 1899 s původní chatou na Lovoši.

Původní kovový kříž s postavou ukřižovaného Krista prošel běhěm dlouhých let rovněž nevyhnutelnými proměnami. Poslední z nich se udála v roce 1990. Lovosický oddíl Klubu českých turistů v té době již po dobu jednoho roku rozvíjel přátelské vztahy s bavorským turistickým oddílem „Spolek Bavorského lesa, sekce Lindberg – Falkenstein“. Na náklady tohoto spřáteleného turistického spolku ve výši 800 marek byl vyroben nový, vkusně zdobený, kovový kříž, jako dar lovosickým turistům. Zhotovil ho umělecký kovář pan Josef Skuhravý. Pracoval na něm více než 200 hodin. Jeho instalace proběhla 10. listopadu 1990. Dne 17. listopadu byl pak nový kříž slavnostně posvěcen litoměřickým biskupem Josefem Kouklem.

V roce 1994 následovalo restaurování kamenného podstavce na podnět a náklady rodiny Starey z města Herzberg-Sieber ve spolkové zemi Dolní Sasko v Německu. Od té doby však podstavec zůstal v jiné poloze, s rovnoběžnou orientací stěn vůči jihozápadní zdi původní lovošské chaty. Původně byl pootočen cca o 45° tak, že čelní stěna směřovala přibližně na jih.

Doufejme, že má starý a hezky renovovaný kříž na Lovoši před sebou ještě dlouhou historii bez poškození.

Podle historických pramenů zpracoval Miroslav Radoň

Upozorňujeme

spolupracovníky a autory Lovosického dneška na změnu telefonních čísel redakce. Můžete volat na telefon 774 101013, případně 774 101012. Stará čísla prozatím zůstávají v platnosti, ale do konce roku se přestanou používat. Vedle e-mailové adresy dosud platné je možno posílat příspěvky a zprávy pro šéfredaktora na adresu c a m p u l k a j @ s e z n a m . c z   Na Seznamu je podstatně větší schránka než na Tiscali.