Březen - to znáte... V březnu zimě vypadají zuby a příroda protírá si oči. Tají sněhy, probouzí se duby, sněženky se tváří k slunci točí... Díky Bohu za sněhové vody. Půda jimi prosáklá je zcela. Luští steré genetické kódy aby pozděj‘ snazší práci měla. Tmavá země shodí deku sněžnou když paprsky slunce hřáti začnou. Mění ji na křehkou zeleň něžnou pod oblohou modře bezoblačnou. Zajíc březňák pod keřem a klestím mladý jetel mezi zoubky chroupe aniž tuší, že se živí štěstím. Zvíře jedno, mládím ještě hloupé... Do pupenů stromů slunce buší jako každý rok i letos zjara. V pupencích těch květ i plody tuší. Žádná stará jabloň není stará. A co lidé? Jako tolikráte: staří mládnou – a mladí? To znáte... Tom Ha

Sedím ve vlaku nad rozevřenou mapou. Ještě je čas se rozhodnout, kde vystoupit a jakým směrem se vydat. Nad všemi lákavými nabídkami zvítězil Lovoš a možná i proto, že je nejblíže od železniční zastávky Lovosice-město. Je rozhodnuto. Přede mnou je den plný dobrodružství a nových objevů, i když obloha je zachmuřená a vyhrožuje deštěm, stejně jako předpověd' počasí.

Míjíme Vraňany. Začíná pršet a Říp je v nedohlednu. Bude to tak i s dalšími středohorskými kopečky, ale to nic na mém rozhodnutí vystoupit na vrchol Lovoše.

A již je tu moje cílová stanice. Vystupuji a zelená značka nasměruje moje kroky. Droboučce prší a já jdu sama, šedivá obloha zřejmě žádného dalšího turistu nevylákala. Cesta vede příkře nahoru podél domků s malebnými rozkvetlými zahrádkami. Nad nimi se někde v dálce v mlze tyčí majestátný Lovoš a já kráčím zdánlivě někam do ztracena.

Dál vede úzká cesta svěží zelenou loukou, jistě rozkvetlou, ale květy jsou většinou uzavřené a mně se nechce promáčet si boty v trávě. Po malé chvíli se dostávám do pásma keřů a stromů. Obdivuji urostlé osamělé rozkvetlé hrušně, zřejmě pozůstatky bývalé slávy sadů.

Keře jsou samostatnou kapitolou jižního svahu Lovoše. Jejich barevná kresba se zvolna vynořuje z mlhy. Větvičky obsypané lístečky různě odstíněné zeleně - od žlutavé, načervenalé až po svěží trávovou. Trnky jsou ještě částečně obsypány drobnými bílými kvítky. To už se zanořuji hlouběji do porostu a moji pozornost zaujme keř kalina - tušalaj, který je v plném květu - velikých bílých okolíků. Listy má zvláštní - tužší, sytě zelené a vrásčité, celkově působí dojmem, že pochází odněkud z jihu.

Cesta ted' stoupá mírněji, stále sleduje zelenou značku, která mě zavádí postupně do listnatého lesa s převládajícími duby. Na zemi narezlé listí s koberečky zelených listů jaterníků, orsejů, fialek...

Zdá se, že jsem tu úplně sama. Pozoruji, jak cestou postupně přibývá kamení čediče, napřed jen tu a tam nějaký, ale postupně je jich víc, tmavě zbarvené, ale, některé i trochu do zelena, to se na nich podepsaly lišejníky. Kameny malé i velké kameny pórovité i hladké. Mlčící a přece vypovídající o přebohatém životě.

Život - to jsou nejen barvy, ale i zvuky. Ptáci... Keře, stromy na jižním svahu, to je přímo ptačí ráj a že se ptáci radují o tom není pochyb. Přesto že pořád mírně prší, ptáci zpívají velmi intenzivně - doslova křičí a připomínají chvílemi křik dětí ve třídě o přestávce... Zaposlouchávám se blíže do všech těch zvuků a zvučků... Rozeznávám bezpečně hlasy sýkorky, pěnkavy (samečka), budníčka lesního. Po chvíli se ozývá velmi výrazný trylek, který je nápadný úvodními čtyřmi dlouhými pomalejšími tóny, které se nepatrně postupně zvyšují a následují velmi krátké rychle se střídající tóny různé výšky. Tento zpěv se dá přesně těžko popsat. Snažím se vypátrat zpěváčka, ale nedaří se mi to. Je velmi plachý - i při tiché chůzi není možné se přiblížit ke stromu, kde sedí, vždy uletí. Je drobný, asi jako pěnkava, barvy světle šedé a hnědé. Domnívám se, že je to pěnice slavíková, ale nejsem si jistá.

Další cesta vede serpentinami, je příkřejší. Kamení přibývá, po pravé straně se objevuje první kamenná suť. Jsem v sedle mezi Lovošem a Kybičkou (Malým Lovošem) a cesta se stáčí vlevo a vede severním svahem hory a po levé straně je lemována skalkami, tvořenými různě naskládanými i nenaskládanými čedičovými kvádříky, místy porostlými lišejníky a mechy. Objevuji tu dokonce ještě květy sasanek hajních i jaterníků, které si vzpomněly vykvést tak pozdě, ale ani se jim nedivím, ono je na severní straně chladněji. A znovu vlevo, téměř do pravého úhlu a stromů ubývá. Jejich jemně olistěné koruny se postupně ztrácejí v mlze. A nesmím zapornenout, že duby právě teď kvetou. Pokud je pěkné počasí, je z tohoto místa krásný rozhled na kopečky, ale ted' jsou pečlivě schovány. Nevadí. Prohlížím si podrobněji to, co je v dohledu - kámen a život na něm. Další hodně strmá suť po pravé straně a v ní vyrůstají tu a tam malé stromečky - lipky a doubky. Na skalkách vlevo obdivuji menší křivolaké doubky se širokými korunami, které vypadají docela exoticky.

Z puklin mezi kameny vyrůstají lístečky nejrůznějších rostlin a některé kvetou. Žlutá mochna plazivá, stejné barvy je květ tařice skalní, modře kvete zběhovec a modré jsou i drobné kvítky rozrazilu. A nakonec - vlastně již na vrcholu Lovoše jsou skalky, které deštěm ještě více ztmavly, doslova prozářené bílými světluškami květů bělozářky větvité (Anthericum romosum) z čeledi liliovitých.

Jsem tu na vrcholu Lovoše sama, ale vůbec nejsem sama. Jsem tu s mými milovanými bratříčky a sestřičkami z rodu životného i neživotného, které rozdávají krásu a radost. Tak mi tu do všech těch barev a tónů zaznívá Beethovenova Devátá...

Jana Haasová

Příkrý skalnatý a částečně sutěmi pokrytý svah kopce Výrovna spadající do údolí Jílovského potoka je místem, na němž se na katastru Jílového u Děčína rozprostírá chráněné území o ploše 26,15 hektaru a to v nadmořské výšce od 320 do 533 metrů. Vyhlášeno bylo v roce 1993. Hlavním účelem je zachování a další vývoj porostu tisu červeného (Taxus baccata), koncentrovaného zde v několika skupinách v počtu asi 450 exemplářů. Tis je zde v porostních skupinách společně se smrkem, borovicí, javorem-klenem, břízou, dubem a sporadicky též jedlí. Tis roste ve skupinách a to jak ve stromovém, tak i v keřovém vzrůstu. Na některých exemplářích je patrné ořezávání. V této přírodní památce tis červený též plodí, zmlazuje a nenese stopy vlivů imisního poškození, což je samozřejmě zjištění nadmíru pozitivní....

Svrchnokřídové slínovce a jílovité vápence svrchního turonu až coniaku byly počátkem miocénu proráženy neovulkanity. Vrch Výrovna je jedním z pozůstatků sopečné činnosti tohoto období. Je tvořen sodaliticko-analcimickým fonolitem. Na svazích v polohách kvarterních hlinitých deluviálně-soliflukčních uloženin občas oživují sesuvy. Půdy jsou zde většinou minerálně bohaté, čerstvé až vlhké, s vrstvou dobře se rozkládající hrabanky. Květena chráněného území rostoucí na kyselých substrátech je poměrně chudá, bez zastoupení zvláště chráněných druhů. Zoologicky nebylo toto území zatím zkoumáno.

Dřevo tisu červeného bylo dříve hospodářsky využíváno. Při předpokládané původnosti jeho výskytu na území přírodní památky jsou celkově lesní porosty do značné míry pozměněny, nejvíce pak tam, kde je převládající dřevinou smrk. Dnešní těžební zásahy jsou prováděny v souladu s plánem péče s cílem snížit zastoupení smrku ve prospěch listnatých druhů stromů.

RoS

Kam s rodinou na výlet

Rodinný (ale třeba i individuální) výlet je nejlépe začít v Dubici. Vlakem se svezeme do stanice Radejčín na trati Lovosice - Teplice, odkud se do Dubice dostaneme po sice značené, ale opuštěné silničce. Tato malebná ves je velmi oblíbeným výletním místem a stojí v ní i pěkná řádka rekreačních chalup. Současně zde staví i řadu pěkných domů pro stálé bydlení s báječnou vyhlídkou do labského údolí. V místní části zvané Dubičky je pozdně gotický, původně protestantský kostelík.

Majitel Trmického panství Jindřich Kouč z Kouče ho postavil kolem roku 1580 jako renezanční rodinnou hrobku, po neúspěšném stavovském povstání však jeho rodina odešla ze země. Po barokní přestavbě byl kostelík již jako katolický zasvěcen svaté Barboře. Po roce 1820 byl opět přestavěn a to do současné podoby. Kdysi se zde pořádaly velmi slavné pouti. Hned vedle kostela je překrásně rekonstruovaná restaurace s vyhlídkovou terasou zvanou Labská vyhlídka. Z výšky 363 metrů nad mořem a 220 metrů nad labskou hladinou odtud vidíme labské údolí kolek Dolních Zálezel jako na dlani. Naproti, přes řeku, je obec Církvice a nad ní vrch Deblík, za ním Varhošť s rozhlednou, vpravo u řeky Libochovany i romantická zřícenina hradu Kamýku. Vlevo od Kamýku lze vidět vrch Plešivec a napravo slavný Máchův vrch - Radobýl. Tady můžeme vychutnávat jeden z nejkrásnějších a zároveň nejreprezentativnějších pohledů na Chráněnou krajinnou oblast Českého středohoří.

Na výlet jsme však vyrazili s cílem navštívit několik vyhlídek na labské údolí a tak pokračujeme v cestě. Vrátíme se kousek zpět do vesnice a u fotbalového hřiště zahneme na širokou cestu vlevo. Míjíme rozestavěné domy - snad spíše vilky - a cesta podél nich nás přivede ke staré hrušce, na níž je tabulka se směrovkou Doerellova vyhlídka. Tabulka se zde objevila až po revoluci, kdy jsme se začali poněkud více zajímat o tradice souvisící s naším krajem. Po neznačené cestě, či spíš pěšině, dojdeme k místu, kde se nám otevírají pohledy do okolí dubického kostelíka známé i z mnohých pohlednic a kreseb. Asi po čtyřech stech metrech přicházíme na skalní ostroh, z něhož kdysi malíř-romantik Ernst Gustav Doerell zachytil nejen pohledy do údolí Labe, ale celou nádheru Českého středohoří na celé řadě menších i rozsáhlejších malířských kompozic. Z vyhlídky nesoucí jeho jméno asi nejvíce zaujme oko výletníka pohled vpravo, na bránu Čech, známou i pod názvem Porta Bohemica.

Vrátíme se opět zpátky do vesnice k fotbalovému hřišti. Přejdeme silnici a tentokrát odbočíme doprava na další vyhlídku, známou (a také tak na mapách označovanou) jako Mlynářův kámen. Kráčíme listnatým lesem po zelené turistické značce a míjíme několik vkusných chat. Po necelém kilometru cesta klesá prudce vlevo do Mlýnského dolu a my pokračujeme po trojúhelníkem značené odbočce na mohutné skály nad Dolními Zálezly. Přecházíme starý můstek mezi skalami, za nímž nás vítá několikametrový kříž uprostřed upravené kamenné vyhlídky. Jsme na Mlynářově kameni...

Německý nápis říká: Pokoj: miluj nádhernou přírodu, miluj jejího tvůrce, miluj své bližní jako sebe sama. Hrdinům vlasti 1914 - 1918.

Text a foto RoS, grafika Dubického kostelíka jč.

Lovoš a turisté

Zajímavou motivací pro časté navštěvování Lovoše bývalo v minulosti udělování čestných odznaků za mnohonásobné výstupy. Tento zajímavý zvyk zavedl lovosický Středohorský spolek. Z několika publikovaných krátkých článků v litoměřických novinách se dovídáme několik drobných detailů o udělených odznacích.

V neděli 7. listopadu 1937 uspořádal lovosický Středohorský spolek ve schwarzenberské chatě na Lovoši malou, ale velmi pěknou slavnost. Ačkoliv Lovoš tehdy obléhala hustá mlha a na nějaký daleký výhled nebylo pomyšlení, dostavili se sem vedle značného zástupu Lovosičanů také hosté z Teplic a Duchcova. Několika dámám a pánům, kteří v tomto roce již stokrát nebo dvěstěpadesátkrát vystoupili na Lovoš, byl udělen pochvalný odznak. Tento odznak byl dřevěný, měl tvar trojúhelníku, na jedné straně byl ve smaltu Lovoš s Kybičkou, na druhé straně pak čísla 100, 250 v černé barvě, případně 500 v barvě červené. Na spodní straně dřevořezby byla jehlice. Při této oslavě měl nejprve předseda spolku, pan úřední ředitel Schediwy, proslov k poctěným přátelům Lovoše a poté jim již osobně připevnil odznaky. Slova se pak chopil zástupce předsedy, kapitán v penzi, pan Mottl. Oba řečníci byli počastováni potleskem. Odznak dostali: paní Flottová za 250, paní Dr. Walzelová dva odznaky za 100, paní Pawliková, Ostermannová, Dietzová a Schäferová, pánové inspektor v penzi Schorsch a Smiely junior za 100 výstupů. Hostinský Zachke pak vyznamenané obdaroval bílými šálky na kávu, které nesly monogram a počet dosažených výstupů. Paní Theresia Flottová měla tehdy pro získání odznaku za 500 výstupů již 54 výstupů k dobru, 196 jich jí ještě zbývalo. O rok později se však již dočkala i tohoto jubilea. V sobotu 9. července 1938 se ve schwarzenberské chatě na Lovoši konala interní oslava spolku u příležitosti jejího 500. výstupu na Lovoš. Zároveň byl oslaven 300. výstup paní Marie Walzelové z Lovosic. Předseda lovosického Středohorského spolku, pan Schediwy, vyjádřil oběma oslavenkyním slova uznání a předal jim na znamení jejich věrnosti každé čestný odznak. Zbývá jen dodat, že již 12. dubna 1929 vykonal pan Anton Schmied z Lovosic svůj úctyhodný 1000. výstup na vrchol Lovoše.

Kromě čestných odznaků za mnohonásobné výstupy měl lovosický spolek i hostinský lovošské chaty pro věrné návštěvníky Lovoše v záloze ještě další zajímavý motivační prostředek. Jeden malý štítek v lovošské chatě prozrazoval úžaslému poutníkovi, že každý, kdo během roku dosáhne stříbrného jubilea v počtu výstupů na Lovoš (pětadvacetkrát), získá do budoucna slevu z ceny jídla a pití. Tento tzv. „horolezecký rabat“ byl nejen jistou odměnou, ale také kuriozitu, kterou každý s radostí přijal. Uvážíme-li, že poutník při každém výstupu na Lovoš překonává výškový rozdíl více než 400 m, a že je to při 25 výstupech již více než 10 000 m, lze snad také posoudit velikost žízně a hladu, které přitom v poctivé námaze dostane.

Nakonec připojuji ještě něco drobného z lidových pranostik. Před více než sto lety říkávali staří lovosičtí Němci krátkou a v němčině i rýmovanou pranostiku tohoto znění: „Hat der Lobosch einen Hut, wird das Wetter gar nicht gut“. V překladu, který se bohužel již nerýmuje, to znamená: „Má-li Lovoš klobouk, počasí nebude vůbec dobré“ nebo přeneseně „Má-li Lovoš klobouk, počasí nebude stát za nic“. Oním kloboukem jsou pochopitelně míněna mračna, zakrývající vrchol hory. Podobná, avšak delší, lidová rýmovaná pranostika existovala i pro královnu Českého středohoří, horu Milešovku.

Podle publikovaných údajů zpracoval Miroslav Radoň