FOTBALISTÉ NA JAŘE

Budeme bojovat o postup, říká Vašek Mládek,...

Rok 2004 se stal minulostí a objektem hodnocení. Pak už budeme myslet na budoucnost...

Začínám tím, co považuji za klíčové: získali jsme pro vedení družstev mužů pana Jaroslava Poppera. Můžeme být spokojeni, rok byl velmi úspěšný, neboť A mužstvo, hrající současně 1. B třídu vede svou skupinu s náskokem 12 bodů před B mužstvem Varnsdorfu, které je druhé. B družstvo našich mužů, které hraje 3. třídu, je čtvrté s 25 body a s nadějí na zlepšení postavení v tabulce. V tomto mužstvu hrají pendlující hráči, hráči, kteří se potřebují rozehrát, náhradníci pro áčko a dorostenci.

Družstvo A, řečené áčko, hrálo po celou sezónu kvalitní fotbal a z padesáti utkání prohrálo jen zřídka. Kvalitu hry áčka dokládají i dobré výsledky zápasů s mužstvy z vyšších soutěží.

Tak, jako jsme byli spokojeni my s prací pana Poppera, tak on byl spokojen s výkony mužstva a jeho výsledky. Vytvořil stabilní kádr s vysokou výkonností schopný vyhrát svou skupinu z níž do 1 A třídy postupuje jen jediný účastník: vítěz. K tomu se musí odehrát se stejně kvalitními výkony a výsledky i celá jarní část soutěže. Všichni věříme v to, že se to povede a že Lovosice budou opět vidět jakostní fotbal ve vyšší soutěži.

Myslím, že hráči si zaslouží pochvalu a to jmenovitě: brankáři Šafránek, Šplíchal a Novotný, hráči Kočina, Hušek, bratři Puravcové, Pavlíček, Bortlík, Podrazil, Šafránek, Duráček a Jakubec. Pendlující hráči a náhradníci Polášek, Hanuš, Hančl, Beran, Korba, Gebur, Motejl, Drbal, Henách, Motejl a další.

Posilou je bezesporu hostující brankář Šafránek, ale i hráči Benda a Henych.

Mimo pravidelné soutěže samozřejmě hrajeme v různých pohárech a i tady jsme dosáhli pěkných úspěchů. V Libochovicích jsme porazili litoměřický tým i domácí a zvítězili. Ve Vchynicích hrál ve stejném termínu B tým a i on vyhrál pohár když porazil jak domácí, tak Milešov. Další turnaj áčko absolvovalo v Cítově za účasti ČSAD Praha a domácích. Domácí dostali od Pražáků 16:2, od nás 12:1, ale diváci se bavili a tak oba týmy mají pozvánku na další ročník.

Hlavní událostí byl domácí turnaj a tím byl Memoriál Václava Mládka. Pohár obhajovaly divizní Neštěmice, vedle našich hrála ještě mužstva Sparty Praha - Krč a Litoměřic. Neštěmičtí nezaváhali a pohár obhájili. Naši byli třetí, za Krčí. Na závěr sezóny jsme odehráli okresní soutěž 0 pohár OFS, který jsme vyhráli. Finále s Libotenicemi jsme rozhodli výsledkem 4:1.

Na fotografii Lukáš Horák.

Tolik tedy rok 2004 a co nás čeká letos?

Již padla zmínka-jediný cíl: postup do vyšší soutěže. Od výsledku se pak budou odvíjet naše další plány. Je jasné, že zimní příprava je základem úspěchu a tak již máme přípravu naplánovánu až do zahájeni jamí části soutěže, včetně záměru skloubit optimálně fyzickou a herní přípravu s odhodláním udělat vše pro tento vysoký, ale celkem reálný cíl.

Tak to jsou představy hráčů, trenéra, funkcionářů. A co vy, diváci? Nepřijdete nás ve větším počtu podpořit na naší cestě do 1. A třídy? Všechny vás zveme na naše domácí zápasy a snad i na zápasy »venku«...

Václav Mládek

Lovosičtí výškaři opět s novými rekordy

S osobními rekordy přijeli lovosičtí výškaři z 29. ročníku vánoční haly staršího žactva, která se uskutečnila v sobotu 18. prosince v pražské nafukovací hale na Strahově. Nové osobní maximum si vytvořil Jan Sommerschuh, když v soutěži, ve které startovalo celkem 10 závodníků, zdolal laťku ve výšce 188 cm a skončil na stříbrném stupínku. O dva stupínky níže avšak také s novým rekordem skončil Lukáš Horák. Tomu se podařilo přeskočit laťku ve výšce 185 cm. „Jen škoda, že se Lukášovi nepodařilo skočit tuto výšku na první pokus. Dosáhl by tak na třetí příčku a překonal by tak Jakuba Šefčíka, mistra ČR“, sdělil Miroslav Pavlík, trenér obou výškařů.

P. Lašková

Kultura

Japonský večer v Lovoši

V rámci geografických přednášek byl na pondělí 8. listopadu připraven pro návštěvníky nevšední zážitek. Téma Japonsko minulosti i současnosti tentokrát představili skuteční obyvatelé země, o které se vyprávělo: pan Tomio Okamura s dvěma hosty, a to s mistrem samurajského bojového umění Kendó (to byl Čech, ale několik let v Japonsku pobýval) a s mistryní japonské kaligrafie a její kolegyní.

Téměř plně obsazený sál (přes 90 návštěvníků) napjatě poslouchal vyprávění o vzdálené ostrovní zemi, ve které žije přes 120 milionů obyvatel. Průvodcem japonskými reáliemi byl velice sympatický mladík, jehož maminka je Češka z Moravy a tatínkem Japonec, on sám se narodil vTokiu. Pan Tomio Okamura nejenže mluvil česky naprosto bez jakéhokoli náznaku cizího přízvuku, ale naprosto dokonalou košatou spisovnou češtinou, kterou by mu mohl mnohý Čech závidět. Stejně dokonale umí japonsky a anglicky. Asi umí všechno, na co sáhne, koncem října prý dokonce vařil v pořadu Prima vařečka nějaké japonské jídlo. Po krátkém úvodu komentoval pan Okamura (jeho jméno podle jeho vlastního překladu prý znamená vesnice na kopci) krátký film z Tokia a ostrova Honšu a zmínil se, že japonská společnost je přetechnizovaná, ale že všechno funguje. Tři věci, kterých se Japonci nejvíce bojí, jsou zemětřesení, tajfun a požáry. Kvůli zemětřesení jsou všechny domy buď dřevěné nebo ze zvláštního druhu betonu, který při zemětřesení nepadá, ale domy se pohupují. A protože jsou některé domy dřevěné, dochází zase k požárům. A tajfuny mají mnohdy za následek vysoké vlny tsunami, které ničí obce na pobřeží.

Poté následoval blok pana Vladimíra Hotovce o bojovém umění Kendó s předvedením ukázek v praxi. Byl oblečen do tradičního japonského úboru a byl bos. Pan Hotovec měl od mládí zájem o japonskou kulturu a toužil po samurajském meči. Meč prý má duši, první zbraň tohoto druhu údajně poslala spolu s jinými dary Japoncům bohyně slunce. Šel dlouho za svým cílem, žil několik let v japonském klášteře a prošel výcvikem bojového umění. Kendó vychází ze samurajského umění, ale nácvik se provádí s dřevěnou tyčí místo s mečem. Samurajové měli heslo „Buď vyhrát nebo zemřít!“.

Pan Hotovec je v České republice jediným, který smí bojové umění Kendó vyučovat, má titul sensei (učitel). To, jaká kouzla prováděl se samurajským mečem, byste museli vidět na vlastní oči. A na předvádění výcviku si vypůjčil pomocníky z publika. Při výcviku Kendó se používá zvláštní drátěná helma, protože tento druh bojového umění je dosti nebezpečný.

Po bojové vložce jsme zhlédli film o ostrově Hokaido, kde panuje podobné podnebí jako v České republice. V roce 1972 se zde v horách konaly skoky na lyžích.. Ve filmu byl ukázán i každoroční Zimní festival v Sapporu se spoustou ledových soch, podvodní tunel, který spojuje ostrovy Honšu a Hokaido, japonské ovocné výpěstky bez vady a hany (jablka, třešně, kulaté hrušky - pan Okamura ale tvrdí, že naše jablka s chybami jsou chutnější) a ostrovy Kurily, o které vedou Japonci spor s Ruskem. Příroda je zde překrásná a skvěle udržovaná; velký vliv na to má šintoismus (japonský náboženský směr uctívající přírodu). Třetí film nás seznámil s japonským uměním, původním národem na ostrovech (členové národa Ainu se již asimilovali, ale jejich oblast slouží pro turisty jako jedno velké muzeum), ikebanou a kaligrafií. Byly zde předvedeny ukázky i trojího japonského klasického divadla, a to Kabuki (v tomto typu divadla hrají pouze muži a mají obílené namalované obličeje), Nó (zde herci nosí masky) a zvláštní druh loutkového divadla (jedna loutka je řízena 3 dalšími animátory).

Celý způsob života v Japonsku se řídí filosofií „Vše dovést k dokonalosti“. Pro nás zajímavá byla kaligrafie. Japonské děti ji mají ve škole několik let a musí se psát jen pravou rukou, levou to nejde. Zruční kaligrafové jsou velmi ceněni, bohatí lidé si od nich nechávají navrhovat vizitky nebo vstupní nápisy. Dvě přítomné umělkyně v kaligrafii v závěru večera návštěvníkům napsaly (chcete-li namalovaly, protože používaly štěteček) křestní jména japonskými znaky. Pan Okamura neúnavně zodpovídal dotazy z publika a obecenstvo se nehodlalo odebrat do svých domovů, přestože už bylo po půl deváté (!). A to se začalo v 18 hodin.

Mezi zodpovídanými dotazy byla školní docházka (je dvanáctiletá, děti sedí v lavici po jednom, aby neopisovaly a ve třídě je vyvěšen bodovací seznam dětí od nejlepšího k poslednímu), školné na vysokých školách, japonský císař, atd. atd. Večer byl velmi zajímavý, přednášející skvělý, možná, že by bylo vhodné přednášku o Japonsku časem zopakovat. Pan Okamura nám určitě řekne zase něco zajímavého. A doporučuji, aby přišli i ti, kteří tentokrát chyběli. Byla to jedna z nejlepších přednášek v posledních letech.

Víte že ...?

..Jiří Voskovec a Jan Werich by se v letošním roce dožili sta let? Jiří Voskovec se narodil 18. června 1905 v obci Sázava-Budy a Jan Werich 6. února 1905 v Praze. Pana Voskovce jsem bohužel kromě na filmovém plátně neviděla, ale Jana Wericha jsem viděla v akci několikrát. V roce 1958 nebo 1959 v Lucerně na Univerziádě, několikrát v Těžké Barboře s Miroslavem Horníčkem a na jednom ze srazů Klubu příznivců Divadla Semafor jako hosta Jiřího Suchého, to už ale nebyl příliš zdráv. Ale pokaždé mě okouzlil jeho neopakovatelný druh humoru a způsob vyjadřování.

Mé poslední setkání s panem Werichem byla otázka v soutěži „3x víc nebo nic“ na podzim 1989. V tomto kole jsem měla za úkol poznat Jana Weisse (Spáč ve zvěrokruhu), Vlastimila Radu (Dobrodružství šesti trampů) a „Falstaffovo babí léto“, což je Janem Werichem volně upravená Shakespeareova hra Jindřich IV, která vyšla v roce 1969. Bylo to myslím šesté nebo sedmé kolo soutěže, pochopitelně se to předtáčelo a do vysílání to mělo jít v pátek 17. listopadu 1989. Po odpovědi na otázku o panu Werichovi se mě odborný poradce pan Kudělka dotázal, zda neznám nějaký citát z Osvobozeného divadla a já jsem se vytasila s tím známým „Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní...“ Nikdo v televizi při natáčení nic nenamítal a na „kopru“, kde se promítalo natočené, to ještě bylo. Nakonec to přece jenom vystřihli. Představte si ale, kdyby v den brutálního potlačení studentské manifestace na Národní třídě zazněl v televizi právě tento Werichův citát.

Někdy se mi také zdá, že by i v současnosti pan Werich našel náměty pro další díly filmu „U nás v Kocourkově“. Škoda, že oba protagonisté Osvobozeného divadla už dlouho nejsou mezi námi, Jan Werich zemřel v Praze 31. října 1980 a Jiří Voskovec daleko od vlasti 1. července 1981 v městě Pear Blison, Kalifornie, USA.

Pro jejich ctitele ale uvádím, že 7. února bude na Staroměstské radnici v Praze zahájena výstava „Vždy s úsměvem“, která připomene 100. výročí jejich narození. Vynikající je také publikace Jiřího Lederera „Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec“, ale teď se pravděpodobně vyrojí též knihy další, takže na výběr toho bude asi dost.

Na závěr z Těžké Barbory:

Ten, kdo se na svět dívá a ke všemu kývá, ten samozřejmě bývá vždy vážený a ctěn.
Takový mozek ptačí, tomu to snad stačí, já, ať se páni mračí, já musím s pravdou ven.

Divte se pak, že měli herci problémy (hra Hlavou proti Mihuli dospěla v roce 1938 pouze ke generální zkoušce, premiéra už se konat nemohla a po Mnichovu byla Osvobozenému divadlu odňata koncese. O neshodách Jana Wericha se státní mocí po roce 1948 by mohl být napsán celý román.).

Vánoční prodejní výstava

Ve dnech 15. - 17. 12.2005 se konal v litoměřickém hotelu Salva Quarda již 4. ročník výstavy vánočních vazačských a aranžérských prací žáků zahradnických oborů lovosické střední průmyslové školy, středního odborného učiliště, odborného učiliště a učiliště. Výstava se konala pod patronací OŠMT Krajského úřadu Ústeckého kraje. Na výstavě je více než pět set výrobků. V hezkém prostředí výstavního sálu představili žáci, vedle tradičních vánočních prací, moderní vazačské a aranžérské práce. „Letošní výstava je oproti minulým netradiční. Na stěnách sálu byly vystaveny obrázky litoměřického malíře p. Ryvoly. Na výstavě byly ukázány především výrobky menších rozměrů na výzdobu vánočních stolů. Vystaveny byly též výrobky, které mohou zpříjemnit prostředí při různých slavnostních příležitostech. Mohou zkrášlovat prostředí domovů i během celého roku. V předvánočním období jsou též žádány výrobky, které slouží na výzdobu hrobů. Také na těchto výrobcích ukázali žáci svojí zručnost a um“, řekl nám zástupce pro odborný výcvik Ing. Josef Pokorný. Výstava potěšila návštěvníky nejen tím, že si mohli výrobky dobře prohlédnout, ale i tím, že si mohli vybrané věci na místě zakoupit.

Text a foto (hv)

strana 8

Strana 8