Koutek poesie

Co je to štěstí? Šťastné je dítě, jež poprvé se sklouzlo. Šťastná je máma, pro niž to má své kouzlo. Štěstí je hvězda, co počíná se třpytit. Štěstí je chladný sníh si do čepice chytit. Štěstí si míchá veselou radost s klidem, Štěstí je také pomáhati lidem. Štěstí je, když v kamnech praská klestí… Tak tohle vše a nejen to je štěstí. Tom Ha

Údolí Lužeckého potoka

Kam s rodinou na výlet? Do údolí Lužeckého potoka!

Zimní výlet začneme v železniční stanici Povrly na trati Ústí nad Labem - Děčín. Od nádraží jdeme vpravo, na křižovatku k Českému Bukovu. Opouštíme městečko a přicházíme ke koupališti obklopenému malebnými kopci Českého středohoří. Nad ním je vybudována sypaná přehradní hráz zdroje pitné vody. Nádrž je napájena pstruhovou vodou Lužeckého potoka, který nás bude po celý výlet doprovázet. Údolí se rozšiřuje a po krátkém čase přicházíme do osady Lužec s asi deseti domy. Silnice se stáčí doleva na Mírkov, ale my pokračujeme dále podle potoka. Zaujmou nás dvě samoty, bývalé mlýny. Za druhým stavením cesta končí a kolem potoka pokračuje jako vyšlapaná pěšina. Smíšeným lesíkem jdeme až k rozpadajícímu se můstku.. Vyjdeme na velikou pláň. Potok, který v Povrlech hučel množstvím vody, je stále klidnější. Po pěti stech metrech přicházíme do osady Horní Mírkov. Podél cesty stojí opět několik chalup a my okolo nich stoupáme romantickou osadou po břehu většího náhonového rybníka. Kdysi totiž byl celý tok Lužeckého potoka lemován mlýny, které měly vždycky dost vody. Opouštíme cestu vedoucí osadou a držíme se dále potoka, z něhož se pomalu stává potůček. Vstupujeme opět na silnici, kde se s ním loučíme nadobro; kousek odtud - ve stráni pramení…

Silnicí se dostáváme do Ostašova a odtud zpět do Českého Bukova. Pěknou alejí vzrostlých stromů scházíme do labského údolí. Cesta vroubená státem chráněnými buky nás dovede skoro až do Povrlů, kde končí naše krásná zimní rodinná vycházka.

Ros text i foto

Meteorologická observatoř na Milešovce stoletá

Tak už měsíc máme rok 2005 a s ním i některá pozoruhodná výročí. Jedno z nich, zajímavé především pro milovníky Českého středohoří, si nyní připomeneme.

Observatoř na Milešovce - kresba uhlem podle dobové fotografie (jč)

Před sto lety - přesně 1. ledna 1905 - zahájila svoje pravidelná měření a pozorování naše první horská meteorologická stanice , která byla v roce 1904 postavena na vrcholu Milešovky. Je to jedno z nejpříhodnějších míst pro sledování počasí. Milešovka - jak každý ví - nejvyšší hora Českého středohoří s vrcholem 837 metrů nad mořem je výjimečná i po stránce meteorologické. Ne náhodou se německy nazývá Donnersberg - Hromová hora. Skutečností je, že právě na Milešovce je zaznamenáno nejvíce bouří na našem území. Vedle toho je i naší největrnější horou, průměrná rychlost větru se během roku pohybuje okolo 28km za hodinu, ale nejsou žádnou výjimkou i vichřice o rychlostech nad 140 km v hodině. Jedna z nich byla docela nedávno - z 21. na 22. března 2004 které meteorologové naměřili 133 km za hodinu. Během roku bývá jen 8 dní bezvětrných, ročně spadne průměrně asi 555 mm srážek.

Prvním ředitelem meteorologické observatoře byl Dr. Rudolf Spitaler, který zde působil do roku 1929.

Observatoř se kromě denního sledování počasí věnuje studiu srážek a krystalických struktur sněhových vloček a námraz, případně studiu a výzkumu oblačnosti. V posledních letech se na Milešovce provádějí v rámci výzkumných měření i odběry vody z mlhy a z nízké oblačnosti. Zpracovávají se tady klimatické charakteristiky Milešovky, které jsou cenné pro studium změn klimatu. Zdejší observatoř je součástí systému mezinárodní sítě meteorologických měření a pozorování. Dvakrát ročně jsou zde pořádány tak zvané Dny otevřených dveří; zpravidla kolem jarní a podzimní rovnodennosti. Ty dny je na observatoř vstup zdarma, návštěva je doprovázena i odborným výkladem a prohlídkou některých měřících přístrojů a výstavkou fotografií různých meteorologických dějů a jevů, třeba východu slunce, různých forem mlh a oblačností. Zajímavé jsou historické snímky a mapy.

Meteorologickou stanici na Milešovce jsme navštívili několikrát a vždy jsme odcházeli obohaceni nejen o poučení, ale i o nádherný výhled do středohorské krajiny, který i velký cestovatel Alexandr Humboldt považoval za jeden z nejkrásnějších na světě…

Jana Haasová

Vždyť přece létat je tak snadné

Na vrcholu známého kopce Raná u Loun pocítí chuť létat snad každý. Pro ten rozhled, pro ten vítr a snad už jen proto, že kolem vás poletují na rogallech a padácích mladí i poněkud dříve narození. Sedmdesátník na rogallu není žádnou zvláštností...

Začínajícím pilotům nabízí Raná jednu velikou výhodu: mohou stoupat po svahu do kopce a zvyšovat místo startu metr po metru a z kteréhokoli místa na svahu se pustit dolů ve svahovém proudění. Krok za krokem, v bezpečí nízkých letů se pak učí ovládat svou odvěkou touhu po létání.

Svahové létání je záležitostí začátečníků, přelety do okolní krajiny si může dovolit až opravdu zkušený pilot. Zatímco svahové létání využívá svahové proudění na návětrné straně kopce, po němž vzdušné proudy stoupají vzhůru, létání mimo kopec je složitější a vyžaduje i solidní znalosti meteorologie. Pilot malého kluzáku využívá údajné znalosti vzdušného proudění mnohem častěji, než pilot velkého Boxingu. I když tedy řídíte jenom několik metrů plátna, musíte mít pilotní kurz.

Závěsné křídlo, rogallo, nebo kluzák bez konstrukce je mimo kopec závislé jen na proudech teplého vzduchu stoupajících chladnějším okolím - říká se tomu létání v termice. Pilot musí poznat, pod kterým z nadýchaných obláčků - kumulů - může bezpečně najít stoupavý proud a pod který by ho hledal marmě. Vzduch v komíně, jak se v leteckém slangu říkává stoupavým proudům, ho vynese o desítky a někdy i stovky metrů výše, odkud může spolehlivě přeletět i mnoho kilometrů do dalšího komína... Mezitím si užívá... Kochá se přírodou a vůbec celou scenerií pod sebou. Musí ovšem včas vyhledat právě další stoupavý proud a to se opakuje »dokud to nosí«. Kdo chce letět na větší vzdálenost využívá k tomu tak zvaný speed systém, který nastaví po vystoupání na potřebnou výšku a jenž mu umožni v pomalém klesání doletět do značné vzdálenosti. Kdo to umí dokáže přeletět sto kilometrů v čase pod čtyři, dokonce i pod tři hodiny. Mnohé z těchto přeletů začínají na Rané.

Dnes tady vládne pevnou rukou ekologie a pravidla ochrany přírody. Na jeden z vrcholů je zcela zakázán přístup, protože se tam zalíbilo kolonii syslů a navíc tam rostou zvláště ohrožené a chráněné druhy rostlin. Z druhého vrcholu mohou piloti startovat výhradně z ochranného koberce, položeného přes samotný vrchol. Nahoru se smí jen po vyznačené stezce.

Přestože se na Rané leccos změnilo, pohled z vrcholu vždy stojí za jistou námahu, kterou vystoupání nahoru představuje. Prostě: i když nikam nevzlétnete, stejně uvidíte svět z ptačí perspektivy...

RoS

Zámek Boreč

Také v Borči, pěkné obci poblíž Lovosic, je malý, krásný zámeček. Ještě i dnes žijí pamětníci, kteří znali paní hraběnku. Komunistický režim měl v tomto případě jisté ohledy a nechal ji klidně v tomto zámečku dožít. Jejím osobním lékařem byl otec našeho městského radního, MUDr Arnold Pollak.

Text i foto RoS

Barokní zvonice v Dlažkovicích

se starými zvony z let 1498 a 1618 vypadá ještě celkem zachovale. To zámek v Borči je na tom hůře, kde je vidět že bývalý majitel socialistický stát - byl nedobrým správcem. Pan Slavík píše o krásném zámečku a ten snad opravdu býval krásný. Na jeho vlastním snímku je ale vidět, že z té krásy už borečskému zámku moc nezbývá.

Foto Slavík, text Redakce

Malíři Českého středohoří

Jedinečnost a obdivuhodnost Českého středohoří lákala malíře už snad od samého začátku zájmu o krajinu a přírodu. Ve dvacátých letech devatenáctého století maloval v krajině pod Hazmburkem jeden z největších evropských romantiků, Caspar David Friedrich a také zde v okolí získával nové podněty pro malování Antonín Mánes. Středohorské hrady Hazmburk, Kamýk, Střeliv, Oparno, Skalku, Ostrý, Kalich a Vrabinec malovali němečtí i čeští malíři jako A. L. Richter, C. R. Croll, E. G. Doerell, Hugo Ullik, Alois Bubák, či Josef Navrátil.

V devatenáctém a zejména později, ve dvacátém století se do tváře krajiny, dosud utvářené skoro výhradně přírodou, začal stále více zasahovat člověk. Mezi kopci a horami v údolích a rovinách vznikaly lány polí, sady a vinice, které podmalovávaly drama horské krajiny.

Po 2. světové válce a odsunu většiny německého obyvatelstva z pohraničních oblastí tady tvořil i Emil Filla, který si tak naplnil touhu po Českém středohoří, která v něm vznikla ve vzpomínkách na milované symboly vlasti za utrpení ve fašistickém koncentračním táboře Buchenwaldu. Od roku 1947 do své smrti namaloval pozoruhodný cyklus středohorských obrazů, jimiž poměřujeme všechny následující pokusy a snahy ztvárnit malířsky tuto neobyčejnou krajinu. Z Fillových následovníků se v srdci Českého středohoří usadil malíř Mistr František Hora žijící v Třebenicích, který dokázal, že pro tvůrce není pracovní podmínkou žít v některém z velkých kulturních center. Tento osobitý umělec, poučen světovým uměním, si vytvořil vlastní styl s charakteristickou barevnou a tvarovou stylizaci, v nichž se projevuje bývalé kubistické zaujetí. Ještě celkem nedávno jsme na vernisáži výstavy na počest jeho devadesátých narozenin obdivovali jeho vyjádření lásky k Českému středohoří a jen o necelý rok později jsme s bolesti vnímali jeho odchod ze života.

Pověstmi opředený kopec Říp malovali ve dvacátém století desítky umělců a to po takových klasicích, jakými byli Julius Mařák a Josef Mánes. Nejčastěji to byli Jan a Antonín Kalousovi, žijící v Roudnici nad Labem. Po celý svůj dlouhý život se věnuje tematice

Českého středohoří také známý umělec Václav Antonín Šrůtek, který nyní již trvale žije ve svém atelieru v Hlinné. Maloval tuto krajinu se soustředěním na člověka, který ji svou činností ovlivňuje.

Malíř Václav Rabas také považoval malířské ztvárnění středohorské krajiny za výzvu pro svůj talent. Maloval ji koncem dvacátých let, ovlivněn představou této krajiny jako krajiny máchovské. Novoromantický pohled se také objevil také ve skupině malířů - třeba kadaňského Herberta Kizsy, známého Dana Richtera trvale žijícího ve Lhotě u Medvědic, či mostecké Mileny Pilné. Do rodné Roudnice a jejího okolí jezdí malovat se svými žáky i Otakar Nejedlý. Pro tvorbu Přemysla Straky je charakteristická tónina reflexivní meditace, malíři Miroslav Matouš a Bohumila Horáčková maluji České středohoří panoramatických pohledech, v nichž vynikne jeho krása jako celku. '

Vedle těchto a dalších severočeských malířů sem přijíždi malovat i pražští umělci a Západočeši. Lev Šimák, Alena Čermáková, Václav Hais, František Doležal, Jindřich Halekal, Karel Zavadil...

Řadu let sem také jezdí Jana Haasová, jejíž výstavu jste mohli shlédnout loni v Kulturním středisku Lovoš, jejíž články, básně i kresby se zhusta objevují i na stranách našich novin.

RoS