Regenerace cukrovaru

Průmyslové a logistické centrum v Lovosicích bylo rozšířeno o pozemky bývalého cukrovaru. Zvětšila se tím čtvrtá průmyslová zóna, v níž v současné době působí tři japonští investoři. Město tento objekt odkoupilo a připravilo návrh na regeneraci celého území cukrovaru. Usnesením 3. ZM z 19.6.2003 byl odbor regionálního rozvoje a správy města MěÚ Lovosice pověřen přípravou a realizací regenerace "Cukrovaru Lovosice". Areál byl rozdělen na část bytovou a část průmyslovou. Vedoucí odboru Ing. Václav Pokora nám poskytl informace o tom, jaký je současný stav a co se kolem přípravy této lokality děje.

Bytová část byla, vedle Holoubkova, zastupitelstvem určená jako jedna z priorit výstavby bytů ve městě. Co je tedy nového?

Na bytovou zónu již byla zpracována studie firmou AGN Ústí nad Labem Ing. arch. Novákem. Studie obsahuje určení objektů k demolici. Obsahuje objekty, které se zachovají a které se postaví nové. Další část bude na obchody a jiné soukromé aktivity. Na bytovou část, tzn. budovy, zhruba 2,5 ha, které by město využilo již zmíněným způsobem, architekt již zpracoval urbanistické řešení pro výstavbu kolem 100 bytů. Z finančních důvodů se v bytové části v současné době neprovádí žádné další akce s výjimkou odstraňování železného šrotu. V současné době probíhá vytěžení železného šrotu z celého areálu bývalého cukrovaru firmou GARPET, s.r.o., Kladno. K demolici je určená i část vlečkového kolejiště, kterou by měla provést společnost INSKY, s.r.o. Ústí nad Labem.

Průmyslová část je na pořadu dne. Můžete popsat, co se tam děje?

Celá průmyslová část je rozdělená na dvě části. Malá část, zhruba 1,5 ha, je určena pro tuzemské investory. V této části by měli mít své sídlo i hasiči. Pro zahraničního investora je určena část něco přes 10 ha.

Práce na přípravě průmyslové části cukrovaru je rozdělena na dvě etapy:

1. etapa - regenerace cukrovaru
2. etapa - zasíťování pozemku.

Regenerace průmyslové zóny cukrovaru znamená, že se na ploše budou provádět demolice zařízení, které tam jsou. Objekty určené k demolici podle projektové dokumentace jsou např. skladovací hala, nádrže topného média, melasová nádrž, složiště řepy, dílny a garáže a další. Demolice všech těchto staveb bude provedena tak, aby po demolici mohly přijít hrubé terénní úpravy. To znamená, že celý areál bude srovnán do určité nivelity, která je v projektové dokumentaci. To je nivelita, která bude připravena pro zahraničního investora.

Druhá etapa je finální příprava pozemku pro zahraničního investora. Na vypracování projektové dokumentace pro přípravu inženýrských sítí je již radou města schválená smlouva.

Finanční náklady a možné dotace jsou asi to nedůležitější pro uskutečnění celé akce.

Dotace je pouze na průmyslovou zónu, ne na bytovou část. Tyto finanční prostředky jsou vyčleněny jen na I. etapu. Dotace pro rok 2004 by se měla získat od Ministerstva průmyslu a obchodu. Je přislíbena částka téměř 60 mil. Kč. Spoluúčast města je zhruba 17 mil. Kč. Na základě žádosti o dotaci by mělo město peníze dostat v srpnu nebo září. Neví se zatím jakou formou. Za tyto peníze se provedou demolice a terénní úpravy včetně odstranění ekologické zátěže. Pro II. etapu, výstavbu inženýrských sítí, bude město žádat dotaci ze strukturálních fondů EU rok 2005. Je to příslib z Czech Investu. Dotace na regeneraci cukrovaru je současně tzv. nákladová mezera, kterou stát vyrovnává rozdíl mezi náklady na regeneraci a cenou za prodej investorovi tak, aby obec neměla ztrátu.

Financování probíhajících prací je prováděno ze spoluúčasti města. Rovněž projektová dokumentace, která stála kolem 1 mil. Kč, je hrazena z finančních prostředků města.

Odstranění ekologické zátěže je jednou z podmínek přípravy pozemku v rámci regenerace. Jaké jsou výsledky průzkumu?

Byly provedeny sondy, aby se zjistilo, jaká je v areálu cukrovaru ekologická zátěž. Největší zasažení se nachází okolo mazutových nádrží a stáčírny mazutu. Je tam zemina, která je kontaminovaná a bude muset dojít k sanačním pracím. Přesný rozsah nutných prací bude stanoven až po demontáži mazutových nádrží a demontáži stáčiště. Po zahájení skrývky podloží bude určeno, do jaké hloubky se musí jít a zasaženou zeminu odstranit. V současné době, na základě několika sond, nelze určit hloubku. Na kalištích nebylo nic nalezeno. V obytné zóně je zasaženo místo provozu cukrovaru oleji a jinými látkami. I tam bude nutno provést sanaci.

V areálu cukrovaru již probíhají práce při odstranění železného šrotu. Co se bude provádět dál?

Do konce srpna byly ukončeny všechny nájmy v cukrovaru. Po tomto termínu již nebudou žádné nájemní smlouvy a cukrovar bude k dispozici pro všechny práce. Demolice s největší pravděpodobností začne v září, až bude vytěženo železo. Pro tyto demolice, na základě výběrového řízení, je uzavřena smlouva s firmou HOCHTIEF VSB, a.s. České Budějovice. Na hrubé terénní úpravy je uzavřena smlouva o dílo s firmou Konstruktiva Branko, a.s. Praha. Demolice a hrubé terénní úpravy by měly být provedeny do konce roku. Celý pozemek bude připraven jako "zelená louka" pro další etapu.

Přestože v současné době zájem o výstavbu bytů v cukrovaru ustoupil, přineseme v příštím vydání Lovosického dneška pohled do studie vypracované pro bytovou část regenerace cukrovaru. Myslíme si, že představa architektů mnohého překvapí.

Připravil a foto (hv)

Co nového v Lovosicích

Obnova komunikací na Osmičce v číslech

Obnova infrastruktury komunikací zničených povodní v srpnu 2002 ve II. etapě představuje provedení a obnovu chodníků, stezek a příjezdových komunikací ke stávajícím objektům u Labe a přístup od sídliště k PENNY Marketu kolem komunikace směrem na Ústí nad Labem.

V řeči čísel to znamenalo:

• shrnutí vrstev a přemístění 1000 m3 zeminy,
• vytvoření podkladních vrstev pro komunikace a chodníky a závoz včetně živice 4,423 t hmot
• osazení 5342 ks obrubníků,
• položení 4010 m2 živičných vrstev na chodníky v délce 1336 m,
• položení 2148 m2 živičných vrstev na komunikace šířky 6 m v délce 358 m.

Práce byly zahájeny v 1/2004 a dokončeny přejímacím řízením v 4/2004. Celkové náklady na II. etapu činily 7 312 966 Kč.

Zpracováno podle podkladů p. Jiřího Kroupy.

(hv)

Erb je opět na svém místě

Kamenný znak markrabat z Badenu byl vrácen zpět do průčelí kostela sv. Václava v Lovosicích po dvou letech po jeho sejmutí v srpnu 2002. Původní erb byl nahrazen replikou z pískovce. Kopie byla zhotovena podle původního znaku akademickým sochařem Liborem Pisklákem v kamenické dílně v Martiněvsi za pomoci studentů z jeho sochařského ateliéru. Na rekonstrukci spolupracovali i památkáři a heraldik Stanislav Kasík. Objednatelem rekonstrukce znaku je farní úřad v Lovosicích. Na původním zkorodovaném a rozpadajícího se erbu, pomocí reverzibilní hmoty (hlíny), se provedlo domodelování a rekonstrukce chybějících částí. Po odsouhlasení rekonstrukce památkáři a heraldikem byla vytvořena sádrová forma a z ní sádrový pozitivní model. Z tohoto modelu byla reprodukční technikou již zhotovena kamenná replika znaku. Sejmutý originál erbu bude po ošetření deponován v nově rekonstruované kapli sv. Františka Serafínského v Prosmykách. Celkové náklady na rekonstrukci jsou necelých půl miliónu korun. Příspěvek města na tuto práci byl 400 tisíc korun.

V příštích novinách bude detailní fotografie znaku s heraldickým výkladem p. Kasíka.

(hv)

Zapomenuté výročí

V souvislosti s oslavami 100 let výroby minerálních hnojiv v Lovosicích mi vytanulo na mysli bývalé zařízení někdejších Severočeských chemických závodů pro výuku učňů. Původně učňovská škola sídlila v Litoměřicích a to až do roku 1961. Tehdy v budově zrušeného Okresního národního výboru v Lovosicích byl zřízen internát a provizorní laboratoře pro výuku chemiků. Teoretická výuka se v té době ještě prováděla v Učňovské škole v Litoměřicích. Později v roce 1963 bylo učňovské středisko převedeno na odborné učiliště, a to od 1.9.1963. Pro teoretickou výuku byla vyhrazena budova na sídlišti, ve které byly 4 třídy, kabinety a sborovna. V roce 1970 bylo ve škole již 8 učeben a brzy poté bylo přistoupeno k výstavbě pavilonů nového odborného učiliště.

Střední odborné učiliště chemické (jak se později učiliště Severočeských chemických závodů nazývalo) získalo v roce 1991 právní subjektivitu a v roce 1992 ztratilo z názvu přídavné jméno chemické. Vyučovaly se obory Elektrikář, Klempíř, Technickoadministrativní pracovník, Chemické obory, Truhlář a Zámečník. Pro všechny obory byla po vyučení zajištěna možnost získání úplného středního vzdělání formou nástavbového studia denního v trvání dvou let nebo tříletého večerního. Obojí bylo ukončeno maturitní zkouškou. Zřizovatelem učiliště bylo Ministerstvo hospodářství ČR, které rovněž provádělo metodické řízení. Financování učiliště probíhalo ze státního rozpočtu podle normativu.

Po 40 letech výuky mladé generace SOU ve školním roce 2002/2003 skončilo svou samostatnou činnost následkem katastrofálních povodní - smutné jubileum. V pátek 30. srpna 2002 přijel do SOU zástupce hejtmana Dr. Řebíček a oznámil, že areál učiliště se nebude opravovat. Za tyto roky zde prošlo na 3450 žáků v učebních oborech a studovalo zde 545 žáků v maturitních oborech (denních i večerních, dvou až čtyřletých). Nejvíce žáků zde studovalo ve školním roce 1995/96 (463). Provoz školy byl ukončen jen se 156 žáky. K 31.8. 2003 bylo SOU vyřazeno ze sítě škol.

Školní rok byl naposledy zahájen v pondělí 2. září 2002 v sále Lovochemie. Pedagogů působilo na škole celkem 13 (včetně ředitele), mistrů odborného výcviku také 13 (od 1.1.2003 jen 9). Některé obory, které byly dříve vyučovány v původním zdevastovaném učilišti, zůstaly v Lovosicích zachovány, a to v prostorách SOU, OU a U zemědělského. Patřil k nim obor Truhlář pro výrobu nábytku. Teoretická výuka probíhala přímo v budově učiliště v ulici Osvoboditelů, praxi učňové vykonávali v dílnách v detašovaném pracovišti ve Vrbičanech. Objekt byl budován doslova za pochodu. Obor Operátor skladování byl vyučován na SPŠCH. Nadále byl vyučován i obor Zámečník, nepodařilo se však získat dostatečný počet zájemců pro otevření prvního ročníku, a tak i tento obor vyřazením 3. ročníku koncem školního roku skončil. Obor elektro zanikl v Lovosicích úplně, jeho minulí posluchači přešli do jiných škol v rámci kraje, do Ústí nad Labem nebo do Štětí. Studium při zaměstnání, obor elektrotechnika, ukončilo v tomto školním roce 10 studentů maturitní zkouškou. Provoz učiliště byl zachován do konce školního roku 2002/2003. V tomto školním roce se vyučovalo i na odloučených pracovištích v Máchově 1 a v ulici Svatopluka Čecha.

Povodeň v srpnu 2002 krutě postihla i druhé lovosické učiliště, a to Střední odborné učiliště zemědělské (přišlo o část učeben a zázemí pro praktickou výuku Na Přívoze. Tato skutečnost urychlila nutnost integrace těchto dvou škol s třetím subjektem, a to Střední průmyslovou školou chemickou. Všechny tyto tři školy měly i ve školním roce 2001/2002 nedostatečný počet žáků (méně než 400, což je jakýsi neoficiální limit nutný k tomu, aby školská zařízení mohla fungovat ze státních normativů), ale devastací budov obou učilišť se nutnost sloučení jevila jako jedině možné řešení.

Vedení těchto tří subjektů se sešla a připravila "Projekt obnovy a dalšího rozvoje středního a učňovského školství na Lovosicku". V září 2002 byl hotový dokument předán k projednání institucím Ústeckého kraje a Městskému úřadu v Lovosicích, byli s ním seznámeni zástupci výrobních organizací a Úřad práce v Litoměřicích. V projektu byl popsán stav v září 2002 včetně situace po povodni a hlavně záměr, jak zachovat studijní a učební obory pro spádovou oblast Lovosicka. Novým subjektem po zmíněných třech školách se od nového školního roku 2003/2004 měla stát Integrovaná střední škola Lovosice. Všichni s návrhem vyslovili souhlas. V květnu 2003 byl změněn pouze název nové školy, a to na Střední průmyslová škola, Střední odborné učiliště, Odborné učiliště a Učiliště, Osvoboditelů 2, Lovosice.

Subjekt patří k největším v Ústeckém kraji. Ve školním roce 2003/ 2004 bylo do nového subjektu hodně investováno, škola postavila například pro jeden z bývalých oborů SOU Terezínská (Truhlář pro výrobu nábytku) zcela nové moderní pracoviště pro odborný výcvik učňů ve Vrbičanech. Opět bude otevřeno také nástavbové studium. Lze tedy říci, že sice Lovosice početně ztratily jedno Střední odborné učiliště (SOU Terezínská), ale většina oborů, kromě oborů elektro byla zachována, a budou vznikat i obory nové. Asi by bylo ke sloučení škol došlo z ekonomických důvodů i bez povodní, vždyť se o různých druzích integrace jednalo již několik let (včetně vskutku kuriózního návrhu sloučení lovosické průmyslovky s ústeckou). Ale jako kronikářka jsem chtěla 40 let trvání jedné lovosické školy připomenout, i když se oslavy již nekonaly.

Hz

Co nového v Lovosicích

Podařilo se - zmizelo nám smetiště!

Vzpomínáte? V loňském květnovém čísle LD jsme uveřejnili tento snímek s pichlavým popiskem o kontrastu mezi pestrobarevným zátiším u železniční zastávky Lovosice město a upravený prostorem nástupiště. Pohled na znečištěný pozemek zastávky nebyl tím nejlepším dojmem pro občany, kteří zde denně vyhlíželi, ať už z vlaku, komunikace, či z přilehlých rodinných domů. Dnes je pozemek uklizený. Dlouholeté smetiště zmizelo. Vedoucí odboru životního prostředí MěÚ Lovosice paní Dana Tschakertová nám řekla: "Tento pohled nebyl ani dobrou vizitkou pro město Lovosice, přestože vlastníkem pozemku jsou České dráhy, a.s., Praha. Skoro rok a půl uplynulo ode dne, kdy odbor životního prostředí MěÚ Lovosice oslovil ČD - Divize dopravní cesty Ústí n.L. a vyzval k odstranění nepořádku v opuštěných zahrádkách. Důvodem vleklého jednání byly výpovědní lhůty z nájemních smluv a technické možnosti společnosti České dráhy, a.s. k odvozu odpadů. ČD odklidily odpady na vlastní náklady a provedly i úpravu pozemku. A nyní doufejme, že do doby, než se vyřeší nové majetkové vztahy převodem pozemku městu, nedojde k opětovnému znečištění uklizeného prostoru".

Tak takhle to vypadalo v době, kdy jsme na našich stranách kritizovali nepěkný kout u lovosické železniční zastávky...

Fotografie jakoby zcela odjinud. Trvalo to ale...

Text a foto (hv)

Poděkování

Dobrý člověk ještě žije

Neustále na nás chrlí média všeho druhu neštěstí, katastrofy, vraždy, podvody a krádeže. Málokdy slýcháme o dobrých skutcích, pokud ano, jde o větší akce, například o celostátní charitativní sbírky, které jsou sice chvályhodné, ale jde přece jen většinou o anonymní pomoc. Věřím ale, že denně dochází k malým pomocím, které však pro dotyčného znamenají mnoho.

Obrátila se na mne starší dáma, abych poděkovala jejím sousedkám v domě. Ona sama je členkou Svazu tělesně postižených a musela malovat byt (to se bohužel čas od času musí). Pro ni samotnou by to byl nadlidský úkol, pro malíře byt připravit a pak ho upravit, aby vše bylo čisté a na svém místě. Hodné sousedky ochotně, bez vyzvání, pomohly a byteček je opět jako klícka. Takových malých výpomocí a dobrých skutků, o kterých se svět nedoví, je asi hodně, bohužel my se dovídáme pouze o těch špatných. Což takhle zavést do televizí a novin povinně rubriku, ve které chválíme, ať už podanou ruku potřebnému, dobrý nápad či zvelebení obce? Každý den vyzvednout alespoň jednou chvályhodný čin proti tomu špatnému, třeba se polepší i ti neteční. Například skauti mají jeden dobrý skutek denně v "popisu práce". Ti sobečtí lidé by přece měli být v menšině. Hodným sousedkám, které nechtěly být jmenovány, děkujeme, ať je podobných lidí stále více.

Hz

Vzpomínání devadesátileté lovosičanky

Život jako z románu

Narodila se v Polsku, své mládí prožila v SSSR a kdyby se neprovdala v Čechách, tak by dnes žila na Ukrajině.

Takto si život zahrál s malou Maryčkou, která se narodila v roce 1914 v polské vesničce Komarovo, okres Strij, kraj Lvov, jako druhá ze sedmi dětí. (Alespoň podle znovu vystavených dokladů, sama uvádí rok 1913.) Její starší sestra zemřela, když bylo Marii 6 let, a v tom okamžiku připadla na ni veškerá péče o rodinu. Zůstali tři chlapci a tři děvčata, ona nejstarší. Otec s matkou byli zemědělští dělníci a chodili na celý den pracovat k sedlákům. Marie se celý den starala o sourozence a nemohla chodit do školy. Nenaučila se číst ani psát. Když jí bylo třináct let, odešla sloužit k židovské rodině do města Strije. U první rodiny byla pouze dva roky, hlídala zde děti a musela denně prát prádlo na valše v neckách. Paní na ni nebyla hodná, několikrát ji i udeřila. Potom si našla místo nové, kde už byla spokojena. Měli zde jen jedno dítě, holčičku, kterou vodila do školy. Paní k ní byla velmi laskavá, strojili si ji skoro jako vlastní a kupovali jí i šunku, kterou oni jako Židé nejedli. K jejím povinnostem patřilo také krouhat brambory na bramborák, rodina se přípravou a prodejem bramboráků ve velkém zabývala.

Pak přišla válka a Strij okupovali Němci. Marie se načas vrátila na vesnici k rodičům. Jednou šla do Strije koupit otci tabák a Němci ji i její kamarádku při zátahu chytili a odvlekli na nucené práce do Německa, bez dokladů, bez oblečení, beze všeho. Děvčata byla dána do pracovního lágru a chodila pracovat k sedlákům, na brambory, na žně apod. Místo, kde byl tábor, se jmenovalo snad Odmachov (možná, že šlo o Otmuchow) a leželo u českých hranic. V táboře byla dva roky, sedlák ji mlátil a nadával "polská sekyra". Nakonec jí i její kamarádce vyhrožoval, že je dá do koncentračního tábora, když nebudou víc dělat. Mladé ženy dostaly v té době adresu do Berlína, kde by mohly pracovat v dílně. Ubytovaly se tam v soukromém bytě a přišívaly knoflíky na vojenské uniformy. Kamarádka se dostala do jiného stavu, přivodila si sama potrat a zemřela na otravu krve. Marie zůstala sama, bez blízkého člověka.

Válečné roky pokračovaly a Marie měla v té bídě štěstí. Seznámila se při procházkách s totálně nasazeným Čechem, svým budoucím manželem. Před koncem války odjeli spolu do Čech, až do Roudnice. Z té museli jít pěšky po trati, i tunelem, až téměř k Praze. Teprve tam nastoupili opět do vlaku, který je odvezl do Českého Brodu k rodičům budoucího muže Vratislava Šindeláře. Zde také poprvé v životě vařila knedlíky a prý všem moc chutnaly. Marie neměla doklady, musela o ně požádat přes policii u zvláštní matriky pro cizince v Brně (a zde se tehdy pravděpodobně změnil i rok narození). Po získání dokladů se v roce 1946 za svého zachránce Vratislava Šindeláře provdala a od Fondu národní obnovy získali novomanželé konfiskát po Němcích, pole a hospodářství na Babinách. Brzy se jim narodili dva synové, Josef a Bohuslav. Navštívila v té době také svůj původní domov, matka již byla mrtvá a její příbuzní žili v jedné z 15 republik Svazu sovětských socialistických republik. Domov pak navštěvovala častěji, s příbuznými si dopisovala (dopisy psal její manžel). Potom se odstěhovali do Ústí nad Labem na Střekov, její muž pracoval na šachtě Prokop v Tuchomyšli a ona byla zaměstnána v SETUZE u linky na margarin. Protože oba naštěstí pracovali na směny, mohli se u dětí střídat.

Pak je osud přivedl do Keblic, kde Marie v Jednotném zemědělském družstvu krmila prasata, měla jich na starosti šedesát a placena byla podle přírůstků kusů na váze. Manžel začal posléze pracovat v Severočeských chemických závodech v Lovosicích, kde také dostal podnikový byt v ul. Sady pionýrů. Marie v Lovosicích pracovala také v SCHZ, a to jako uklizečka, z práce odešla až v 66 letech, tj. v roce 1980. Předtím prodělala několik operací žaludku a žlučníku, takže do důchodu musela odejít ze zdravotních důvodů. Svou práci měla ráda a v Secheze se s ní neradi loučili. Její manžel zemřel 13.11.1979, původní lovosický byt byl pro ni příliš velký, vyměnila jej tedy v roce 1983 za menší.

Paní Marie je ještě naprosto soběstačná, sama si chodí nakupovat a sama vaří. Když jde ven, ráda se pěkně oblékne. Říká: "když jsem se nemohla pěkně oblékat jako mladá, proč bych nemohla mít hezké věci aspoň teď". Pečovatelka k ní přichází jednou za 14 dní, pomoci jí s úklidem. Byteček je jako klícka a v pokoji jsou rozvěšeny fotografie blízkých. Na jednom z obrazů je velmi krásná mladá dívka, je to Maryčka v době, kdy žila v Berlíně. I její druhý portrét ukazuje krásnou mladou ženu. Není divu, že si ji její muž tenkrát přivezl z takové dálky, i bez dokladů. Byt připomíná její původ z dnešní Ukrajiny, přivezla si z návštěv rodného hnízda řadu lidových upomínkových předmětů. Syn Bohuslav žije v Praze, byl vojákem, nyní už je v důchodu, ale ještě pracuje. Paní Šindelářová má také dva vnuky, jeden z nich i jeho paní pracují u Městské policie v Praze. Mají chlapce Aleše, který navštěvuje 4. třídu, a holčičku Dominiku, která je prvňačka. Druhý vnuk má téměř tříletého synka Roberta, ale má problémy s bydlením. Babička doufá, že nějaké bydlení sežene a že budou moci se ženou bydlet pohromadě. Obrázky pravnoučat má také stále na očích. Věří, že se ještě ozvou i příbuzní z Ukrajiny, kteří už dlouho nepsali. Podzim života prožívá v klidu, trápení si užila v mládí dost.

Paní Šindelářová oslavila 90. narozeniny, popřát jí přišli i z Městského úřadu. Popřejme jí i my hodně zdraví, časté návštěvy pražských vnuků a hlavně pravnoučat, a nějakou tu zprávu z Ukrajiny.

Hz