Sulejovice - ves rodu Kaplířů ze Sulevic

Jméno obce Sulejovice pochází snad od osobního jména Sulej: původně Sulevice, později Sulejovice, znamenají tedy ves lidí Suleje. Obec leží na potoce Modla 2 km jihozápadně od Lovosic. Území obce bylo osídleno odnepaměti, svědčí o tom nález 40 hrobů lidu se šňůrovou keramikou, které byly odhaleny v letech 1947, 1948 a 1953 nebo tzv. únětické pohřebiště objevené v r. 1957. Nálezy jsou uloženy v muzeu na Hluboké.

První písemná zmínka o obci pochází z r. 1251 a vztahuje se ke kupní smlouvě, ve které jsou citováni bratři Štěpán a Pavel (de Sulwitz) z místního vladyckého rodu. (U příležitosti výročí 750 let od této události vydal Obecní úřad Sulejovice novou pohlednici, nabízející celkový pohled na obec, kostel Nejsvětější Trojice, školu a střed obce.) V r. 1341 se uvádí Pešík ze Sulevic, ve stejné době Martin z Čížkovic a roku 1346 pak týž Pešík již s příjmím „Kapléř“.

Ze 14. století pochází kostel Nejsvětější Trojice - roku 1788 ale vyhořel a po požáru byl zbarokizován; původní gotické klenby se však dochovaly. Tvrz je v Sulejovicích doložena písemně až v r. 1454, lze však předpokládat, že se z vladyckého dvorce vyvinula již mnohem dříve. Patřil k ní ještě ovčín, dvůr a pivovar. Kaplířové ze „Sulewitz“ patřili totiž v Čechách k významným šlechtickým rodům již ve 14. století, např. Buriana Kaplíře ze Sulevic pasoval na rytíře za statečnost v bitvě u Mühldorfu sám římský král Ludvík Bavor. Další z rodu, Hanuš Kaplíř, sloužil Václavu IV. a jeho syn Jan Kaplíř ze Sulevic obdržel četné majetkové výhody za věrné služby králi Zikmundovi. Nejznámějším je asi rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic a Čížkovic sezením na Neustupově a Milčíně, který byl 21. června 1621 popraven mezi 27 představiteli českého odboje na Staroměstském náměstí v Praze: jako rytíř byl sťat. Více než dvaceti členům rodu Kaplířů byly odňaty po pobělohorské persekuci statky.

V r. 1627 koupil panství za cca 43 tisíc kop míšeňských grošů Adam z Valdštejna od té doby bylo panství spravováno z Lovosic. Kamennou sulejovickou tvrz zničila švédská vojska, v r. 1654 se uvádí již jako rozbořená. Na jejích troskách byla vystavěna sýpka a další hospodářské budovy. Roku 1783 přechází panství lovosické spolu se Sulejovicemi na rod Schwarzenbergů z Krumlova.

V 19. století byly v obci postaveny některé průmyslové objekty: nová cihelna (1846), cukrovar (1855). Od r. 1882 jsou Sulejovice spojeny železnicí s Lovosicemi (v Čížkovích se pak trať rozdvojuje: směr Louny, směr Obrnice). V r. 1896 zde byl založen Sbor dobrovolných hasičů a v r. 1906 Tělovýchovný spolek Sokol. Po vzniku Československa byla v r. 1921 v obci založena akciová společnost Fruta a v roce 1923 slavnostně otevřena česká škola, v roce 1927 i škola mateřská. Na památku padlých v I. světové válce byl na návsi zbudován pomník. Po odtržení Sudet v roce 1938 připadly Sulejovice k Velkoněmecké říši a část českého obyvatelstva odešla do vnitrozemí. Po válce se někteří občané vrátili zpět.

Obec ožila, v roce 1953 zde bylo zřízeno přírodní divadlo, ve kterém vystupovali nejen ochotníci, ale i profesionální soubory. Pokračováním tradice byly programy Sulejovického kulturního léta, které skončily v době již historicky velmi blízké; mnozí lovosičtí občané na ně docházeli nebo jezdili, protože většina lovosických podniků (SECHEZA, DELI aj.) měla permanentní vstupenky. V roce 1971 byla provedena regulace potoku Modla, která zabraňovala záplavám a přibližně ve stejné době byl vybudován i vodovod. Na katastru obce byl Státní statek Lovosice, farma Sulejovice a Fruta. I v současnosti je obec známa ovocnářstvím (Školky drobného ovoce a růží Milana Svojšeho).

V Sulejovicích žije 718 obyvatel. Obci byl 22. dubna 2002 udělen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Václavem Klausem znak a prapor. Starostou obce byl po komunálních volbách v roce 2002 zvolen Jan Munčinský a zástupcem starosty Luboš Maršoun. K občanskému vybavení patří obecní úřad, pošta (již od roku 1960), knihovna, úřadovna Policie ČR, prodejna potravin, obchod se smíšeným zbožím KULA, restaurace, pohostinství „Stará hospoda“, základní (1.- 4. třída) a mateřská škola, nově vybudované dětské hřiště, autobusová zastávka a nově zbudovaná krytá železniční zastávka. V souvislosti s rekonstrukcí obecního úřadu koncem 2003 byla v budově otevřena i veřejně přístupná internetová stanice. V obci působí Sbor dobrovolných hasičů a fotbalový klub. V 90. letech byla dokončena plynofikace, jejíž první etapa byla provedena již v r. 1961. Také veškerá kanalizace byla svedena do čističky odpadních vod. V současnosti zasahuje do katastru obce nová podoba Čížkovické cementárny a pracuje zde i několik soukromých firem, např. karosárna Rudolfa Beránka, AGROSERVIS, a.s., GASO spol. s r.o. a TRANSPORT Vaněk s.r.o. Jméno sulejovického rodu nese současná zemědělská firma Terra Kaplíř s.r.o. a Kaplířova ul. Zajímavostí je, že místní náves nese skutečně označení Náves.

Zařízení Centra sociální pomoci Litoměřice.

Informace o dalších zařízeních CSP Litoměřice se sídlem v Lovosicích nám poskytl ředitel Ing. Karel Prokop.

Ústav sociální péče v Křešicích má zajímavou historii

Ústav je určen pro dospělé muže. Nachází se zhruba 1 km od obce Křešice směrem na Encovany . V minulém století zde byla zámecká vinárna, majitelem byl Francouz a odtud název CHATEAU PUSTEI (zámek na pustině, na samotě). Po druhé světové válce sloužil jako sklad ovoce a zeleniny. Po stavebních úpravách vzniká v roce 1964 ústav, který slouží až dodnes jako pracovně rehabilitační pro 43 klientů, kteří vynikají jako sportovci, pěstitelé zeleniny, chovatelé domácích zvířat a v neposlední řadě i jako hudebníci - kapela Křešičanka. Domov zde našel i vynikající malíř, který vystavoval své kresby při různých příležitostech, jeho obrázky je vyzdoben i DD Milešov.

Historii má i Ústav sociální péče v Liběšicích, který sídlí ve středověkém zámku, i když zmodernizovaném…

Tento ústav je umístěn v zámku ze 16. století, který měl spoustu majitelů, po roce 1945 jej převzal stát. V roce 1947 zde byly umístěny korejské a řecké děti do roku 1960. V tomto roce vzniká Domov důchodců pro 250 obyvatel. V roce 1985 mění svůj charakter na ÚSP pro 145 mentálně postižených svěřenců ve věku od 4 do 90 let. V současnosti zde klienti žijí velmi pestrý život stejně jako v ostatních zařízeních, významná byla účast na olympiádě v Americe a na Aljašce. Nejmenší, co potřebují nejvíce lásky si hrají v „ MATEŘINCE“. V ÚSP Liběšicích byla zřízena přípravná třída, kde výuku provádí pedagog. I když s obtížemi, ale i toto zařízení bylo plynofikováno, proběhla rekonstrukce stravovacího provozu, uzavřeného oddělení, RHC.

Ústav sociální péče v Chotěšově pod Hazmburkem je již v poměrně moderní budově. Bývala zde nedávno i kasárna…

Ústav je určen pro dospělé muže. Nachází se v Chráněné krajinné oblasti Českého středohoří v blízkosti hradu Hazmburk v obci Chotěšov. Historie ústavu začala dne 10.10.1997, v tento den zde našlo domov 60 mentálně retardovaných dospělých mužů, kteří museli opustit ústav v Brňanech, kde se objekt v rámci restitučních nároků vrátil majiteli. Interiér ústavu je moderně vybavený. Klienti si svými výrobky neustále vylepšují své pokoje, ale i domovy lidí, kteří navštíví prodejní výstavky a zakoupí si jejich překrásné výšivky či jiné výrobky. Nejvíce však postrádají pozemek o který by mohli pečovat stejně jako v Brňanech. Ale i toto přání bude v brzké době splněno, připravuje se návrh na využití získaného pozemku u ústavu.

Text a foto z archivu CSP upravil (hv)

Opilost nebo vandalství?

O umístění kotvy na kruhák u Besedy jsme psali minule. Více jak tři roky trvalo, než se vrátila na své místo. V pátek 20.2.2004 v ranních hodinách byla kotva pracovníky technických služeb na kruhový objezd znovu umístěná. Jen dva dny po umístění ji někdo shodil s podstavce. Jak to vypadalo v pondělí ráno ukazuje druhý snímek. Aby se podobný čin v budoucnu nemohl opakovat, bude kotva umístěna na nový betonový blok zapuštěný do země a bude k podstavci přišroubovaná železnými pásy.

Kotva patří k historii Lovosic už tím, že v místě jejího umístění byl dříve lovosický přístav a Lodní náměstí. I z pohledu dávné historie je tato lokalita přístaviště do současnosti velmi zajímavá svými významnými archeologickými nálezy. Jako historický symbol věnoval kotvu Lovosicím bývalý ředitel Československé plavby labské Karel Horyna. Vrácení kotvy na kruhový objezd není jen nějaký rozmar zastupitelů, ale snaha o vyjádření vztahu k historii a snaha o to, aby pro řidiče projíždějících aut na této silnici mohla být kotva i orientačním bodem a vzpomínkou na Lovosice. Kdo vynaložil poměrně dost energie na to, aby záměrně poškodil dobrou snahu jiných? Vzhledem k její váze to muselo udělat více lidí. Není to nic jiného nežli projev zlovůle a vandalství. Pravděpodobně i posílené alkoholem. Je až nepochopitelné, co lidská zlomyslnost dokáže.

Text a foto (hv)

Úvahy

Redaktor na tenkém ledě

Pouštím se na tenký led a jsem si toho vědom. Proto prezentuji své názory opravdu jen jako své názory a nikoli jako obecně platné pravdy.

Jistě si každý čtenář našich novin vybaví, že skoro v každém čísle otiskujeme nějaké verše, či veršíky tu více, tu méně zdařilé. Mají společný znak a to ten, že jsou vždy od lovosických autorů nebo od takových, kteří a které mají k Lovosicím přímý vztah. Vážím si každého, třeba i podle mých měřítek nepříliš zdařilého pokusu o verše. Pokus spočívá v tom, že někdo chce něco říci a neví přesně co, něco cítí a neumí to ani sám sobě přesně definovat. Není potom dost dobře možné to sdělit ostatním…

Jiný, řeklo by se opačný případ a také častější, je ten, že někdo ví dost přesně, co chce říci, ale neví jak to říci. Žádná hanba: já vím přesně, jaký bych chtěl mít dům, ale i kdybych na něj měl peníze, neuměl bych ho postavit tak, aby se dal domem nazývat. Vždyť plány domu nakreslí architekt, třebaže ani neumí vzít do ruky krumpáč, nebo cihlu. Zedník dům postaví, ale neumí udělat okna a dveře. Tesař to dokáže, ale kampak na něj s elektrikou. A tak to jde, dokud dům nestojí.

S verši je to podobné. Básně jsou jako ten dům, jenže autor si sám musí být architektem, zedníkem, truhlářem i elektrikářem a ještě něčím navíc. Nedokáže to každý a i ten, kdo to dokáže, to nedokáže naráz. Učí se zacházet se slovem, rytmem, učí se tvořit slovní obrazy, učí se logické stavbě verše, či básně, učí se pořád něco. Někomu ten vývoj trvá dvatři roky, někomu celý život a stejně nedosáhne toho, co si na začátku představoval. Je to tak; kdyby každý uměl psát dobré verše, kdyby každý uměl namalovat krásnou ženu, nebo krajinu, kdybychom všichni skládali písně a opery, kdybychom všici uměli sochat nebylo by to umění, ale jakýsi standard. To je fakt…tím jsem si jist.

Něco jsem se pokoušel vysvětlit, ale nevím, zda se mi to podařilo. Vracím se na začátek a navazuji: i verše, i básně všech druhů mají své zákony, svá pravidla, své zásady. Ne, nikdo nechce, aby jste se jich vy, začínající tvůrci, drželi jako dogmat. I poezie prodělává stále svůj vývoj a ten je možný jen proto, že se příliš nerespektuje to, co dosud bylo. Jenže a to je dost podstatné: než začnete bourat to staré musíte to bezpečně poznat a umět s tím pracovat: to že bouráte staré neznamená, že to staré neberete na vědomí. Ergo kladívko: naučte se pracovat podle vžitých norem a jste-li tím, kdo bude tvořit nově tak se nebojte - přijde to samo, se zkušeností a zráním. Není každý Wolker, nebo Rimbaud. Ale ti, kteří TO v sobě mají, mohou být Seiferty, Voltairy, Nezvaly či podobnými velikány poezie.

Tato úvaha není návodem, ale kdyby malinko pomohla jen jedinému začínajícímu autorovi nepsal jsem ji zbytečně.

A tak ještě opakuji na závěr: můžu mít výhrady jako redaktor, ale vážím si každého pokusu o stvoření něčeho krásného. Že se to nepodaří pokaždé, že se nepovede napoprvé? To odradí jen toho, kdo se žene za okázalostí, exhibicí. Neodradí to toho, KDO TO V SOBĚ MÁ.

Čampulka

Jaký je… skutečný muž

Vůbec není důležité, proč jsem byl v nemocnici, ale pro tento článeček je důležité, že jsem tam sdílel několik dní pokoj s dobře vypadajícím dvacetiletým mužem sportovní figury. Ač jinak velmi zdvořilý v osobním styku nešel pro drsné slovo nijak daleko. Kouřil, ale chodil s cigaretou do dost vzdálené chladné kuřárny. Pracoval a nepil - alespoň podle jeho slov. Mohl bych dát k dobru ještě pár zajímavých podrobností, ale to není to, co sleduji.

Asi po třech dnech jsme se sblížili natolik, že pustil i něco ze svých názorů na život, na manželství a dělbu vlivu v něm, právech a povinnostech, na vztahy mezi ženami a muži vůbec a mimo jiné i na to, co dělá muže mužem. Vážení pánové: názor se lety tříbí a tak to, co ví a říká sedmdesátiletý muž, nezní dobře sluchu většiny mužů ve věku jejich vnuků. V tom, aby byl někdo skutečný muž, nemá roli cigareta a když tak negativní.

Není to o střídání partnerek - to citově vyprahlý subjekt jen sám sobě dokazuje něco, o čem nemůže přesvědčit ty kolem sebe. Není to o prosazování svých názorů ranou pěstí do stolu - ta jen mizerně nahrazuje skutečné argumenty. Není to ani o heroických sexuálních výkonech a není to samozřejmě - ani o bezuzdném pití. Není to o kácení kotvy na kruhovém objezdu, ani v ničení věcí „těch druhých“.

Skutečný muž ví, co je jeho povinnost a plní ji. Dovede převzít odpovědnost za své činy a dovede i převzít svou část odpovědnosti za bezvadnou funkci a stabilitu rodiny, za výchovu dětí, za to, aby jeho žena byla skutečně ženou a nikoli jen služkou, nebo levnou milenkou. Dovede zhodnotit důsledky svých činů, odstraňuje případná rizika, řeší vznikající problémy. Ono - pochopitelně - něco podobného platí o skutečných ženách…

Zároveň musím připustit, že život přináší velké množství událostí, které tuto ideální linii odklánějí. Není snad na světě člověka, který by byl tak dokonalý, že by ani jednou nezaváhal, nepodlehl, nevynechal, neselhal… Je-li však skutečně člověkem, najde znovu tu svou osu, hlavní linii, svou správnou cestu.

Nalezne ji tím dřív, čím je lepší … A závěrem nutno dodat, že skoro nikdy není pozdě.

strana 7

Strana 7