Tomáš Král

Hokejový brankář Tomáš Král (29) zahájil letošní rok v dresu HC Stadion Litoměřice již devátou sezonu. V minulých letech svou zlatou výstrojí vyvolal u fanoušků velkou kontroverzi, přesto u ní setrval tři sezony a byl jedním z prvních na světě, kdo našel odvahu a pravidelně s ní hrál. Málokdo však tuší, že se za maskou skrývá především kluk s obrovským srdcem, který se jen tak nevzdává a stále v hokeji hledá hlavně radost.

1. Tomáši, kdy jste si uvědomil, že chcete být právě brankářem?

Já si nedokážu úplně přesně vzpomenout na moment, kdy jsem si řekl, že budu brankář. Jen si pamatuji, že jsem brankářem chtěl být a nikdy jsem o tom ani na vteřinu nepochyboval. Rodiče mě už jako malého kluka vozili na bruslení a já jsem si vždycky musel vzít s sebou hokejku, ačkoliv se s ní na led nesmělo. Byla opřená na střídačce a já chodil bruslit jen pod podmínkou, že budu hrát hokej. Později jsem hokej hrát začal, ale v první a druhé třídě nebyli brankaři, takže jsem bruslil jako všichni ostatní. Vždycky mě to ale táhlo k bráně. Táta mi to rozmlouval, protože jsem bruslil výborně a také říkal, že všichni rodiče se budou radovat z gólů svých dětí a on bude šedesát minut trnout, jestli nedostanu gól. Pak jsem ale dostal k Vánocům brankářskou výstroj a bylo rozhodnuto.

2. Podporovala vás rodina?

Táta vždy miloval hokej i fotbal. Na vrcholové úrovni mu však babička dovolila hrát pouze tenis, protože jí připadal vznešenější. Je možná fakt, že by mě tehdy asi raději viděl jako útočníka, ale i tak jsem měl jeho podporu.

3. Začínal jste s hokejem ve své rodné Plzni a už v šestnácti letech jste odešel studovat a chytat dospělou soutěž do Norska – to pro vás musel být velký životní zlom.

Myslím si, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Od šestnácti let jsem nastupoval v mužích a byla to pro mě obrovská příležitost. Na druhou stranu jsem tam byl úplně sám. Sám jsem si vařil, sám jsem si pral – táta v legraci říká, že mě poslal na vojnu, ale v podstatě to tak bylo. Musel jsem tam chodit na místní gymnázium půlhodiny v mrazu lesem, a pak jsem ještě trénoval jak s juniory, tak s A týmem. Zezačátku jsem si musel vystačit s angličtinou, kterou jsem uměl ze školy a ty první roky byly celkem těžké. Nikdo tam na mě nebral žádné ohledy, což mě donutilo naučit se dobře mluvit celkem rychle. Nejvíc jsem se pak v angličtině zdokonalil, když jsem si překládal texty svých oblíbených písní.

4. Byli tam s vámi ještě nějací Češi?

V týmu do dvaceti let byl český trenér, který mi pomáhal. Nebylo úplně běžné, aby tam byli hráči z ciziny. I pro ostatní kluky to bylo něco nového a často se ke mně chovali trochu povýšeně. Pamatuji si, jak se smáli, že v Čechách jen pěstujeme brambory, jezdíme v traktorech a naše holky mají kníry a jsou chlupaté. Dneska, když si s nimi píšu, tak mě většina prosí, jestli můžou přijet, protože dospěli a pochopili, že máme nejhezčí holky na světě. (smích)

5. Za co jste utratil svou první výplatu?

V Norsku rozhodně za jídlo. Tam je všechno tak drahé, že jsem byl rád, když mi výplata stačila na to, abych se najedl.

6. Po Norsku jste pak zakotvil ve Finsku, které platí za hokejovou velmoc. Jak si podle vás stojí český hokej v porovnáním se zahraničním?

Jít hrát hokej do Finska bylo logickým vyústěním mé tehdejší kariéry a v podstatě i cíl od chvíle, kdy jsem začal nastupovat v Norsku. Určitě mě zaujala pracovitost, disciplína a tréninková morálka, kterou mají tamní hráči jak sami k sobě, tak mezi sebou. V tomhle se, myslím, máme ještě co učit a možná i to je důvod, proč jsou Fini jedni z nejlepších hokejistů na světě.

7. Často si hráči na dres dávají rok svého narození. Vy jste se narodil roku 1992, ale na dresu máte 93. Proč?

Od dětství jsem nastupoval v dresu číslo 1, protože v té době byly v mládeži brankářské dresy pouze s číslem 1 nebo 2. Takže jsme se samozřejmě všichni prali o tu jedničku. Když jsme si pak mohli vybrat vlastní číslo, sáhnul jsem po čísle 30, protože s ním tehdy nastupoval Henrik Lundqvist a spousta jiných brankářů ve světě, kteří se mi líbili. A líbilo se mi i číslo 30 jako takové. Ale když jsem chodíval jako malý kluk koukat na tátu, jak hraje hokej, tak měl vždycky číslo 93. V průběhu mé kariéry se i ke mně 93 shodou náhod několikrát dostala, ať už v přípravě, nebo v nějaké speciální sadě dresů, až to začínalo být zvláštní. Když jsem se pak vrátil do Čech, tak jsem se rozhodl, že i kvůli tátovi si 93 nechám a vnímám ji jako rodinné číslo, které hrdě nosím.

8. Minulé sezony jste na ledě doslova zářil. Jak vznikl nápad na zlatou výstroj?

Výstroj a maska byly pro mě v dětství velkým lákadlem, tudíž vždy, když byla příležitost si zvolit výstroj dle vlastních představ, dával jsem si na tom velmi záležet. Pak jsem si jeden rok nevěděl rady se specifikací a viděl jsem brankáře Marc-André Fleuryho naskočit na led ve zlaté výstroji, která se mi líbila. Začal jsem o ní přemýšlet a když jsem pak tuto myšlenku vyslovil nahlas v kabině, tak mi někteří kluci řekli, že jsem se zbláznil. Někteří mě ale naopak podporovali a hecovali, že když jsem Král, měl bych mít zlatou výstroj. Tak jsem si tu radost udělal. Tušil jsem, že to vyvolá velkou kontroverzi. Někteří to milovali, někteří nenáviděli. Já jsem pyšný na to, že jsem byl jeden z prvních na světě, kdo našel odvahu a pravidelně s ní hrál. Ve finále je ale jedno, jestli máte výstroj ze zlata nebo stříbra, důležité jsou především výkony, které podáváte.

9. V minulosti jste byl v reprezentačním výběru Česko „18“ a Česko „20“ a zúčastnil jste se i mistrovství světa osmnáctiletých a juniorů. Co to pro vás znamenalo?

Ve sportu podle mě neexistuje nic krásnějšího, než reprezentovat svoji zem. Ve mně se ten pocit umocnil ještě tím, že jsem brzy odešel do zahraničí, kde jsem za to, odkud pocházím, bojoval a byl jsem na Česko hrdý. Dokonce když jsem v zahraničí hrál, zdobil mou masku vždy český lev, aby všichni věděli, že ten, kdo je porazil, je Čech. Být v reprezentaci byla pro mě obrovská čest a velký zážitek.

10. V jednom z rozhovorů jste říkal, že máte rád nájezdy a přirovnal jste je k rytířskému souboji. Jak jste se cítil, když na vás před třemi lety jel rytíř Jaromír Jágr?

U nás neexistuje větší hokejová legenda než Jaromír Jágr. Takže už jen nastoupit proti němu, je sen. Když jsem začínal hrát hokej, on vyhrál Nagano a byl jednou z největších ikon světového hokeje. O tom se nikomu z nás tehdy nesnilo, že bychom hráli buď s ním, nebo proti němu. Já měl tu čest, že se mi splnilo obojí, protože jsem nastoupil i za Kladno. To je věc, kterou nikdy nezapomenu.

V tomhle zmiňovaném zápase nám navíc šlo o všechno. Museli jsme vyhrát, abychom se probojovali do play off a nebyl to pro nás poslední zápas sezony. Takže když pak začaly nájezdy a jel na mě krom Jardy Jágra i Tomáš Plekanec, byl to jeden z nejkrásnějších momentů mé kariéry. O to víc, že jsem nedostal ani jeden gól a litoměřický hokej tak zaznamenal historický úspěch, kdy jsme postoupili mezi nejlepších osm týmů do play off. Právě kvůli takovým okamžikům hrajeme.

11. Co je podle vás klíčem k tomu, abyste si zachoval ve vypjatých situacích chladnou hlavu? Co vám pomáhá, abyste se mohl maximálně koncentrovat?

To kdybychom my brankáři věděli… 😊 Nejvíc asi pomáhá vědomí, že pro ten zápas udělal člověk všechno, co mohl a poctivě se na něj připravil. Takže čistá hlava a čisté svědomí. Také je důležité si uvědomit, že hokej by měl být především radost.

12. Je něco, co vás na ledě dokáže vytočit?

Stejně jako v životě mě asi nejvíce dokáže vytočit nespravedlnost nebo křivda. Což se v hokeji někdy může stát, když rozhodčí vynese chybný verdikt nebo si nevšimne nějaké zákeřnosti ze strany soupeře. Ale vytočení ničemu nepomáhá. Brankář se pořád musí koncentrovat. V tomhle jsem vždy záviděl útočníkům.

13. Pro spoustu lidí jste velkým vzorem – vidím to i ve své třídě, která vám založila fanklub a těší se díky vám na každý zápas. Nesvazuje vás to v něčem?

Svazující to podle mě není. Když člověk ví, že je pro někoho vzorem, obzvlášť pro děti, tak se snaží jít příkladem a předat jim alespoň nějaké hodnoty, které jsou ve sportu i v životě důležité.

14. Máte i vy ještě nějaký vzor?

V dětství byl mým největším vzorem Roman Málek, který nastupoval v Plzni, kde jsem vyrůstal, takže jsem viděl všechny domácí zápasy. Z těch zahraničních to byl Henrik Lundqvist, který strávil celou kariéru v New York Rangers a Viktor Fasth. Nyní asi žádný vzor nemám, ale samozřejmě obdivuji spoustu gólmanů historie i současnosti, sleduji jejich práci a snažím se od nich co nejvíc naučit. Možná mě ještě napadá jméno Juuse Saros, s nímž jsem se ve Finsku potkal. Pamatuji si, že trenér brankářů mě tehdy kritizoval a říkal mi, že chytám moc technicky a jsem stejný právě jako Saros, který byl v té době v dorostu a já v juniorech. Což je celkem paradox, vzhledem k tomu, že Saros momentálně platí za jednoho z nejlepších brankářů NHL. A já ten hokej, myslím, hraju taky celkem slušně. (smích)

15. V Litoměřicích působíte už celkem dlouhou dobu, kdyby přišla nabídka hrát extraligu, přijal byste ji?

Já jsem celou mládež snil o tom, že na zimáku, na kterém jsem trénoval, jednou nastoupím za áčko. Ale samozřejmě všichni mladí hokejisté sní o tom, že jednou budou hrát v NHL, kde jsou ti nejlepší. Člověk chce mířit co nejvýš. Na druhou stranu jsem si již několikrát za svůj život uvědomil, že hokej není jen o tom, jak vysokou soutěž hrajete. Kdyby přišla nabídka od nějakého extraligového klubu, tak budu samozřejmě moc rád, ale zároveň se nebojím říct, že tady v Litoměřicích je již několik let výborná organizace, výborné zázemí, a především skvělá parta hráčů, se kterou na led nastupuji rád a baví mě s nimi hrát hokej. Někdy to může být i víc než vyšší soutěž.

16. Vystudoval jste vysokou školu obor právo-ekonomie. Jaký jste byl student? Jak vůbec jde skloubit profesionální hokej a studium?

Zezačátku šla škola s hokejem skloubit celkem snadno a neměl jsem problém. Když jsem pak ale v dorostu začal kvůli tréninkům a venkovním zápasům více zameškávat, prospěch se mírně zhoršil a po několika trojkách to rodiče řešili s trenérem. Ten mi tehdy řekl, že pokud si prospěch nezlepším, tak nebudu hrát. Dodnes mi v hlavě zní jeho slova, že přístup k hokeji a ke škole jsou spojené nádoby. Musím říct, že rodiče mě v tomto směru vedli zodpovědně a jsem jim za to vděčný. Táta je právník a vždycky byl mým největším vzorem. Já jsem chtěl mít právnické vzdělání po něm, ale v té době jsem bojoval o místo v extralize, práva se mi jevila náročná a nedokázal jsem si to představit. Volil jsem tedy variantu, kde se skloubila ekonomie s právem. Myslím, že vzdělání je jedna z důležitých součástí života a jestli někdy dopíšu závěrečnou práci, tak dostuduji i druhou polovinu vysoké školy. 😊

17. Váš tatínek je dlouhá léta výraznou personou českého hokeje. Co to pro Vás znamenalo? Pomohlo vám to v něčem, nebo vám to naopak uškodilo?

To, že je táta výraznou osobností českého hokeje, je možná trochu i má vina. Chodil se mnou pravidelně na zimák a protože byl opravdu vynikající právník, tak když se klub v té době ocitl v problémech, začal se na něj obracet. On svou kariéru u hokeje započal jako funkcionář v Plzni a v době, kdy se stal prezidentem hokejového klubu, tak nejen kvůli tomu chtěl, abych šel do zahraničí a aby mě s ním nikdo nespojoval. Teď si myslím si, že to bylo celkem prozíravé rozhodnutí. V zahraničí bylo každému jedno, kdo je můj táta. Když jsem se pak vrátil do Čech jako hotový brankář pravidelně nastupující v dospělých soutěžích, tak musím říct, že mě zarazilo, jak často lidé tuto spojitost zneužívali a používali proti mně. Pro mě to tehdy bylo svým způsobem nové a ten tlak byl určitě mnohem větší a často bohužel míval vliv i na atmosféru okolo celého týmu. Pro mě však bude táta vždycky hlavně táta, ne nějaký funkcionář.

18. Vaší velkou vášní je motorsport a závodní automobily. Dokonce jste se zúčastnil závodu nejsilnějších okruhových vozidel.

Řízení a motory jsou vedle hokeje jedna z věcí, kterou si vybavuji již od útlého dětství, kdy jsem řídil všechno, co se dalo. Už když jsem byl malý kluk, vozil jsem kamarády kolem domu v autech na baterku a vždycky jsem se tomu chtěl nějakým způsobem věnovat. Rodiče mě však podporovali v hokeji a říkali mi, že motorsport je velmi drahý a v českých podmínkách navíc dost náročný. Já si myslím, že se i trochu báli. Nicméně mě tato vášeň nikdy neopustila a postupem času jsem se při každé příležitosti za volant vždy vracel. V osmnácti letech se mi pak naskytla příležitost usednout za volant závodního vozidla a jelikož jsem podával překvapivě dobré výkony, dostal jsem se až k závodění. Byl to pro mě jeden z mých splněných snů. Bohužel se však potvrdil citát Donalda Campbella, že pokud chcete začít se závoděním, tak si musíte dát obrovský pozor, protože jakmile jednou začnete, tak se toho nebudete chtít vzdát.

19. Byl ve vašem životě moment, kdy jste se rozhodoval, jestli se vydáte na dráhu závodní nebo zůstanete u té hokejové?

Samotného by mě to asi nikdy nenapadlo, ale léto po závodech, kdy se mi podařilo dostat na stupně vítězů, mi volal prezident Lamborghini, který se ptal, jestli jsem v pořádku, protože v posledním závodě sezony došlo k hromadné nehodě. Já jsem byl nadšený z toho, jakou mají péči o své závodníky a při té příležitosti mi on sdělil, že na konci další sezony vyberou dva mladé jezdce do své akademie a jelikož sledovali moje výsledky, byli by moc rádi, kdybych se zúčastnil další sezony a byl jedním z těch, kdo bude o místo v akademii usilovat. Což pro mě byl neuvěřitelný moment a asi byl lhal, kdybych řekl, že jsem neměl těžké spaní. V tu chvíli jsem si však uvědomil, co všechno jsem hokeji obětoval a věnoval a že bych to nerad zahodil. Vlastně mě to utvrdilo v tom, jak moc hokej miluju.

20. Láska k luxusním automobilům vám zůstala a za svůj život jste jich několik vlastnil. Čelíte často otázkám, kde jste na ta auta vzal peníze?

Nepřestává mě udivovat, jak moc někomu leží v žaludku, když máte hezké auto. S oblibou říkám, že můžete mít sto nemovitostí po celém světě, být třeba Hannibal Lecter a všem je to celkem fuk. Ale jak máte drahé auto, tak vás za to spousta lidí nemůže vystát. Což mi přijde úsměvné. Myslím si, že je každého věc, za co své vydělané peníze utratí a mně automobily přinášejí do života obrovskou radost.

21. Kdybyste mohl vrátit čas, byl byste stále hokejistou?

Nechci říkat nějaká klišé, ale člověk by nebyl tam, kde je, bez věcí, které se mu v životě udály. Každá pozitivní i negativní věc vás někam posune. Takže já jsem vděčný za to, kde teď jsem a čas bych vracet nechtěl.

Jozefína Štěpánová,
Gymnázium Lovosice