Z historie Lovosic

Historie židovské čtvrti i komunity, synagogy a koželužny v Lovosicích (část 4.)

Stejně jako jiní občané města, tak i Židé se sdružovali v různých zájmových či dobročinných a veřejně prospěšných spolcích. V adresáři Lovosic z roku 1903 nacházíme údaj o existenci dvou čistě židovských spolků. Bylo to zejména židovské Pohřební bratrstvo s názvem „Chewra Kadischa Gemilas Chassodim“, jehož dlouholetým předsedou byl Jakob Glässner. Stanovy bratrstva byly potvrzeny v roce 1914. Nové předsednictvo bylo zvoleno v roce 1932 a předsedou se stal Karl Glässner jako nástupce svého otce. Bratrstvo bylo majitelem nového židovského hřbitova, který byl přístupný přes všeobecný městský hřbitov, a který měl vlastní hřbitovní síň (dnešní obřadní síň). Druhý přístup k židovskému hřbitovu pro kohanim (židovští knězi) vedl od polí.

Druhým židovským spolkem byl dobročinný židovský Spolek žen. Ten byl založen v roce 1891. V roce 1903 byla jeho předsedkyní paní Aufrichtig a v roce 1933 je v této funkci uvedena paní Bertha Nathan.

Mezi židovskými rodinami v Lovosicích byla řada takových, které stojí za bližší zmínku. Tak například obě rodiny Glässnerů, totiž firma M. Glässner & synové a Bratři Glässnerové, patřili ve své době jak hospodářsky tak finančně k prvním ve městě. Michael Glässner byl původním zakladatelem velké firmy M. Glässner & synové. Její dědicové se navíc znamenitě podíleli na čokoládovně (Deli) a cukrovaru v Lovosicích. Tyto i jiné rodiny stejného příjmení pocházejí z obce Milešov. Příjmení Glässner přijalo několik tamních židovských rodin z vděčnosti k panskému správci Glässnerovi a s jeho svolením, neboť s nimi jednal vlídně a blahosklonně.

Z ostatních dřívějších židovských rodin sídlících v Lovosicích je třeba připomenout rodinu Hönigsbergů, povýšenou do šlechtického stavu. Jejímu zakladateli, který se sem přistěhoval jako producent tabáku před napoleonskými válkami, byl za vynález mořidla na tabák udělen šlechtický titul. Spolu s Emanuelem Tirschem, který se sem ve stejné době přistěhoval z Haliče, zabezpečovali válečné dodávky, Tirsch jako obchodník s vlnou. Oba zde přišli k velkému bohatství a Hönigsbergova dcera se provdala za slavného šlechtice a průmyslníka Šimona von Lämmela v Praze. Ten pocházel ze zámožné židovské rodiny, usadil se v roce 1787 v Praze a založil zde obchod hlavně s vlnou, čímž povznesl značně chov ovcí v Čechách. V době napoleonských válek se účastnil různých finančních podniků. V roce 1805 například zakoupil s jinými společníky na účet Rakouska od Francouzů zabavená děla a válečné potřeby v hodnotě 3 milionů za 1,5 milionu a poskytoval často eráru zápůjčky. Za to byl roku 1812 povýšen do šlechtického stavu. Jeden z Hönigsbergových potomků byl soudním úředníkem pražské židovské obce. Sám Tirsch byl židovským krajským poslancem.

K nejstarším místním rodinám patřila také rodina s příjmením Wohl. Někteří její členové přešli ke křesťanské víře. Dříve v Lovosicích velmi rozšířený a čilý obchod s obilím, zvláště pak jeho lodní doprava po Labi do Německa, lze spojovat s jedním členem této rodiny, a sice Salomonem Wohlem. Ten se s tímto obchodem seznámil v Hamburgu a v Lovosicích ho pak také začal provozovat.

Z rodiny Schillerů, která se sem přistěhovala z Vlastislavi, pocházelo několik představených židovské obce a známých kupců. Potomci této rodiny byli také pražskou rodinou Schillerů, která vlastnila velký dům módy Moritz Schiller, a.s. a z rodiny také pocházel dřívější známý litoměřický advokát Dr. Schiller.

Z Mladé Boleslavi se kolem roku 1850 přistěhovala rodina Winterbergů, která zde se členy rodiny s příjmením Löwy z Libochovic založila obchod se dřevem. Firma Löwy & Winterberg byla také významnou firmou obchodující se dřevem v Praze.

V Lovosicích také pobýval známý židovský ministr spravedlnosti Glaser Barmizwah. Jeho otec byl mýtným nájemcem v Litoměřicích. Barmizwah však působil v Lovosicích, neboť tehdy v Litoměřicích žádná židovská obec nebyla a teprve později směla být založena.

Mezi obětmi 1. světové války z Lovosic bylo také několik členů místní židovské obce. Byli to: Adolf Glässner, Eduard Glässner, Kurt Glässner, Eduard Koretz, Fritz Lichtenstern, Emil Roth, Arthur Saar, Hugo Saar, Ernst Steindler a Fritz Stern.

Židovská čtvrť měla své vlastní číslování domů římskými číslicemi od I. do XIX. Dále v textu však uvádím normální čísla. Číslo 19 byla synagoga. V čísle 4 na západní straně čtvrti bydlel rabín a další představitelé židovské obce, ale také sluha židovské obce. Tento jednopatrový dům s byty a modlitebnou patřil stejně jako synagoga židovské obci. Všechny domy ve čtvrti patřily adresně na Studniční náměstí, jehož obvodové ohraničení vytvářely. Podle adresářů z let 1903, 1912 a 1923 se majitelé jednotlivých domů moc neměnili. Dům č. 1 vlastnil krejčí Alois Machač, č. 2 byly sklady firmy M. Glässner? synové, č. 3a vlastnil truhlář Josef Hurych a později Paul Müller, č. 3b zedník Franz Hönig, č. 5 Heinrich Freudenfeld a v roce 1912 již Rudolf Schiller, č. 6 košíkář Wenzel Horais a v roce 1912 již Katharina Keltner, č. 7 obchodník Heinrich Stern a v roce 1912 spolu s ním manželka Karolina a také Theresia Fuhrmann, Rosa Katscher a Charlotte Kantor, č. 8 holič Josef Eckelt a později Paul Müller, č. 9, 11 a 12 Adolf Neufeld, přičemž později vlastnil tyto domy rovněž Paul Müller, č. 10 vlastnil krátce obchodník s kůží Rudolf Budlovský a po něm opět P. Müller, č. 13 vlastnil Alexander Ascher a v roce 1912 již Anna Schwarz, v č. 14 byl sklad obchodníka Hermanna Kieslera a v roce 1912 ho vlastnil R. Budlovský, č. 15 obuvník Andreas Neudek a později již R. Budlovský a jeho žena Eugenie, v č. 16 byl obchod zemědělskými produkty firmy Heinricha a Markuse Kieslera a č. 17 i 18 vlastnil celou dobu R. Budlovský a v č.p. 17 měl svůj obchod s kůžemi. Obchodník Markus Kiesler zemřel 13. prosince 1933 v Ústí nad Labem. V adresáři z roku 1903 je také možné najít některé dělníky koželužny, jako byli např.: koželuh Franz Beck nebo pomocní dělníci Ferdinand Rejzek, Josef Marel nebo Josef Poláček. Dále jsou zde uvedeni obchodníci s kůžemi Rudolf Taussig a již výše zmiňovaný Rudolf Budlovský.

V roce 1931 se městské zastupitelstvo usneslo na nutnosti úprav domů č.p. 9, 10, 11 a 12 v židovské čtvrti. Stav většiny domů zde byl poznamenán jejich starobou a častými přestavbami. Domy byly většinou patrové a po velkých požárech města v roce 1750 a 1809 byly vždy vybudovány znovu na stejných místech.


Bývalé domy židovské čtvrti na jižní straně Studničního náměstí, na pohlednici z roku 1915.	Tytéž domy na Studničním náměstí se studnou, na fotografii z roku 1933.

Prostoru od židovské čtvrti směrem k Labi se podle Josefínského katastru říkalo „Judenwerter“, tj. česky asi Židovský ostrov, neboť německý výraz „Werder“ znamená doslova říční ostrůvek. Označení vzniklo patrně podle směru k tzv. Židovskému ostrovu na Labi. Do tohoto prostoru vedla ulice zvaná Ostrovní ulice (Werdergasse), která také vedla až ke staré koželužně a na tzv. Ostrovní louku (Werderwiese). Tato močálovitá louka s mnoha keři po okrajích ležela mezi Labem a starým ústím Modly. V těchto místech bývaly až do roku 1963 také zahrady zvané Ostrovní zahrady (Werdergarten). V roce 1887 kolem nich zřídil lovosický Středohorský spolek cestu, kterou v roce 1905 opravoval. Cesta byla zrušena v průběhu 70. let 20. století při budování topného kanálu pro novu výstavbu u restaurace Beseda. Staré ústí Modly do Labe bylo v roce 1954 přemístěno pod lovosické koupaliště a její původní koryto, které vedlo podél židovské čtvrti, bylo v roce 1958 zasypáno.

V roce 1819 nechalo lovosické panství vybudovat v dnešní Přívozní ulici první dřevěný mostek přes Modlu u synagogy. Měl tím být zajištěna přístupová komunikace k přívozu. Do té doby tam vedla cesta úzkou Mysliveckou uličkou vedle domu č.p. 5. V zimě a na jaře roku 1856 byl pak u synagogy vybudován zcela nový mostek a také nová cesta k přívozu.

V minulosti bylo na řece Labi v blízkosti města několik různě velkých ostrovů. Existuje o tom množství písemných dokumentů a různých mapových záznamů. Ostrůvky většinou zanikaly či vznikaly při regulaci řeky nebo při velkých povodních. Na dobové mapě bitvy u Lovosic (1756) jsou v labském toku zakresleny celkem 4 ostrovy. Kromě tzv. Velkého (Havraního) a Malého (Píšťanského) ostrova jsou to také Židovský ostrov a Hádavec (Zankinsel). Na mapě stabilního katastru z roku 1843 již Židovský ostrov chybí. Při stavbě lovosického zdymadla byl v roce 1912 odbagrován Malý ostrov, který se nacházel v místě jezu. Při regulaci řečiště Labe byl ostrov Hádavec spojen s Osmičkou a levým břehem řeky. Z prastarého lovosického přístavu se tak stala zátoka, do níž ústil potok Modla, který zátoku postupně zanášel. Jednalo se již jen o pouhý pozůstatek bývalé Ostrovní louky. Vyskytovalo se tam mnoho žab, což dalo po roce 1945 za vznik pomístnímu názvu „Žabák“. Počátkem 60. let 20. století zde byla postavena silnice do Ústí nad Labem. Koncem 70. let byl zbývající prostor zavezen různými odpady z výstavby města a škvárou z továren. Bylo tam také cvičiště požárního sboru. V následujících letech byl pak Žabák celý zasypán. Do dnešních dnů se tedy zachoval pouze Velký ostrov (též Havraní či Schwarzenberský).

V židovském městě se jedné části říkalo také „U starých jatek“. Staré dřevěné jatky stály vedle koželužny a byly tam ještě na počátku 20. století. Zvláštností bylo, že tam pro Židy maso košerovali. V poslední době před zrušením starých jatek zde byl košerovačem Žid Lažanský. Uváděn je také další pomístní název, a sice „Židovský most“ (Judenbrücke). Jako zajímavost je v jedné drobné novinové zprávě uváděno, že 27. srpna 1911 kvetl vedle jatek jeden jírovec a u Židovského mostu jeden akát. Při schůzi městského zastupitelstva 27. května 1908 vzniklo usnesení založit podél Modly vedle starých jatek místo pro skládku odpadků. Stará smetištní jáma byla předtím v dnes již zaniklé Ostrovní ulici (U Skladiště) a byla odstraněna v roce 1907, kdy byla v této ulici položena dlažba z křemencových kostek.

Podle historických pramenů zpracoval Miroslav Radoň

Obecná škola v Lovosicích po r. 1945 a její první Ročenka (Část I.)

Zásluhou několika učitelů v Lovosicích a to Josefa Munducha, Anežky Novákové, Marie Pavelkové, Františka Roštejnského a Josefa Velemana se zachovaly některé podrobnosti ze života obecné školy v Lovosicích. Tito občané uspořádali a Josef Munduch a Josef Veleman i osobně přenesli na kovolisty a vytiskli informace o školství v Lovosicích v období květen 1945 – červen 1948. Ročenka vyšla vlastním nákladem ve výši 1200 výtisků a obrázek školy nakreslil předseda Rodičovského sdružení Květoslav Pátra. Pouze obal vytiskl profesionál Karel Urban, knihtiskárna, Lovosice, Tř. Dr. E. Beneše. /Jde asi o dnešní tiskárnu Apollo-print, neboť Tř. Dr. Eduarda Beneše je naše známá ulice Školní, předtím Gottwaldova/. Publikaci mi zapůjčil potomek jednoho z tvůrců Ročenky, pan Jiří Veleman.

Jen díky pracovitým a šetrným učitelům se můžeme nyní přesvědčit, jak rychle se změnilo naše školství mezi roky 1945-47 a školním rokem 1947-48. V současnosti se tisknou ročenky maximálně k významným výročím škol a někdy ani to ne. Ale to není jediná chvála, kterou vyslovuji dnes již pravděpodobně vesměs zemřelým tvůrcům. Zanechali nám také jména a firmy některých zdejších obchodníků a řemeslníků, kteří zřejmě přispěli darem, aby mohla ročenka vyjít (papír byl tehdy drahý a bylo ho málo).

Po přečtení těchto inzerátů (některé byly velmi vtipné, např. - Školní vklady jsou uloženy ve SPOŘITELNĚ v Lovosicích /s pěknou malůvkou, jak korunky padají do kasičky/ nebo Bří STREJČKOVÉ, restaurace BESEDA slouží všem - obědy, večeře, víno /opět s obrázkem – tentokrát s kvačícími číšníky, jeden nese husí stehna, druhý pivo/ mě napadlo, že možná někteří z bývalých inzerentů nebo jejich potomci žijí dosud v Lovosicích. Možná, že si někdo nechal na památku vývěsní štít, nebo má alespoň fotografii bývalého krámu. Pokud by nám někdo tyto materiály zapůjčil, náš fotograf Miroslav Hvorka by je převedl do digitální podoby pro potřeby budoucího musea. Majitelům bychom je v pořádku vrátili.

Rovněž bychom uvítali, kdyby měl někdo z výše zmíněných chuť vzpomínat na dobu před více než 60 lety, kdy byla živnost provozována a eventuálně, za jakých podmínek mu byla znárodněna. My bychom jeho vyprávění zachytili na diktafon, přepsali ho a podle jeho přání ho použili buď jako retrospektivní zápis do kroniky, článek z historie Lovosic do měsíčníku Lovosický dnešek nebo pouze pro potřeby muzeální. Nyní o vlastní publikaci.

Ročenka se skládá z několika částí:

část - zahrnuje období od pravěku po květen 1945 a končí porážkou německého vojska Rudou armádou a odsunem Němců.
část - popisuje boj o českou školu za Rakousko-Uherska a její zřízení v roce 1902 i osudy českých škol za I. republiky do roku 1938. Po připojení Lovosic k Velkoněmecké říši Němci české školy uzavřeli, české nápisy z obecné i měšťanské školy Dr. Miroslava Tyrše odstranili a úřední spisy a českou knihovnu vyházeli na dvůr a odvezli do stoupy. České děti, pokud zde s rodiči zůstaly, neměly své školy; musely navštěvovat školy německé, kde byly zařazovány do pomocných tříd. (Pozn.: Dle sdělení Ing. Skalského byl výjimkou Zdeněk Beran, který docházel přes hranice do české školy v Třebenicích; jeho otec to na německém vedení vyhádal. Možná, že se to podařilo ještě někomu.). Česká mládež nemohla docházet ani do německé měšťanské školy, ani nebyla přijímána na řemesla, neboť Češi byli určeni jen k nádenické práci.
Během války byl v budově Tyršových škol umístěn z počátku německý učitelský ústav a později polní nemocnice; nemocnice byla i v bývalé německé škole. Obě budovy byly při přestřelkách s Rudou armádou zasaženy dělovými střelami. Budova bývalých Tyršových škol (dnešního gymnázia) byla zasažena v rohové zdi na jižní straně.
část - Ihned po 9. květnu 1945, kdy byl ustanoven první revoluční MNV, byla zahájena kulturní činnost ve městě. O záležitost kulturní pečovala tzv. Kulturní a školská komise. První její činností bylo zahájit co nejdříve vyučování na českých školách. Již 10. května převzala tato komise do správy všechny školní budovy, které byly ve velmi špatném stavu. Ke konci května byl zahájen zápis do národních škol. Dne 11. června 1945 byla výnosem Ministerstva školství Československé republiky obnovena obecná škola v Lovosicích. 14. června bylo na českých školách v Lovosicích slavnostně zahájeno pravidelné vyučování a to v budově pro odborná ženská povolání (později průmyslová škola), protože v budově obecné školy (dnes gymnázium) byla vojenská posádka. Opravy obecné a měšťanské školy byly tak veliké, že si vyžádaly dobu celých prázdnin a také značných finančních nákladů. Žactvo obecné školy se začalo vyučovat ve čtyřech třídách. Postupně bylo podle potřeby ustanoveno učitelstvo, které se kromě usilovné práce na MNV věnovalo úpravě dalších zpustošených místností v budově odborné školy pro ženská povolání. Nábytek byl převzat po bývalém německém učitelském ústavu, který byl v době okupace v této budově umístěn. Daleko obtížnější to bylo s pomůckami, knihami a vyučovacími potřebami. Obětavou snahou učitelů a přátel školy byly tyto počáteční nesnáze brzy zdolány.
Správcem obecné školy byl ustanoven řídící učitel Josef Počinek, který vedl také správu mateřské školy. Dalšími členy učitelského sboru byli: Pavla Musilová, Zdenka Hellerová, František Roštejnský a Jaroslav Hyngar. 7. září 1945 bylo při obecné škole ustanoveno Rodičovské sdružení. Při Rodičovském sdružení byl utvořen odbor loutkářský, stravovací a ošacovací. O věcný náklad školy starala se pečlivě místní školní rada, jejímž předsedou byl do 1.4.1948 František Hejduk, od 1.4.1948 byla předsedkyní M. Kadeřávková. Na konci školního roku 1947-48 navštěvovalo obecnou školu v Lovosicích celkem 442 dětí.

Chtěla bych, aby se dnešní děti seznámily se školním životem před více než 60 lety. Proto budou v dalších pokračováních pojednány postupné kroky při zařizování školní budovy a jednotlivých tříd, školní oslavy a Týden dětské radosti, školní samospráva, péče o děti, školní knihovna, střádání, Svět loutek, sběr. Může to být v některých ohledech třeba i podnětné pro vznik nějakého projektového dne – ví dnešní děti, co to byly šatenky?

Adam ml. z Valdštejna – muž tří císařů, pragmatik i vlastenec

Minule jsme Adama z Valdštejna zanechali na prahu Českého stavovského povstání, po defenestraci dvou císařských místodržících (Viléma Slavaty z Chlumu, Jaroslava Bořity z Martinic a písaře Fabricia) z oken české kanceláře na Pražském hradě 23.5.1618.

Na počátku povstání byl Adam z Valdštejna ml. považován za tolerantního a smířlivého politika a obě strany (císař i stavové) od něj očekávaly podporu svých cílů. Valdštejn se však snažil, aby povstání v zárodku ochromil. Podařilo se mu to na Moravě, na českém zemském sněmu Valdštejnova akce ztroskotala. Valdštejn se musel rozhodnout – buď Fridrich Falcký a nejistá budoucnost nebo Ferdinand II. a pokračování kariéry v jeho službách, ovšem s rizikem ztráty majetku v českých zemích. V té době se stáhl z politické scény a zdržoval se v Lovosicích, které zvolil za východisko emigrace. Posléze pomocí přátel získal 16.11.1619 povolení k opuštění země a odešel do Saska, s jehož kurfiřtem se přátelil; nějakou dobu pobýval v Budyšíně (prý v nuzných poměrech).

Po bělohorské porážce českého povstání se Ferdinand II. znovu ujal vlády v českých zemích a už 23.11.1620 zrušil platnost Rudolfova Majestátu (1609) jeho přestřižením. Valdštejn byl za svůj postoj vítězným císařem odměněn navrácením úřadu nejvyššího hofmistra (zastával ho do roku 1627) a poté až do smrti byl nejvyšším purkrabím. Za zachování věrnosti císaři získal roku 1621 polepšení erbu, titul vysoce urozený, jmenování tajným radou a značný majetek z konfiskací. V roce 1628 byl Adam mladší z Valdštejna na Komorním Hrádku, Sázavě, Lovosicích, Dobrovici, Rožďalovicích a Třebíči byl povýšen do říšského a českého hraběcího stavu. S ohledem na Adamovo chápání starobylých norem českého právního řádu, který rozlišoval pouze stav panský a rytířský, titul nepřijal. Adam zdůvodnil odmítnutí titulu říšského hraběte tím, že je na svou příslušnost k českému panskému stavu pyšný a chce jako český pán také zemřít. Roku 1631 byl dekorován řádem Zlatého rouna.

Ovšem politické změny přinesly Adamovi i značné nesnáze. Český odboj vyústil ve fiasko a Ferdinand se pomstil. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. Mimořádný soudní tribunál zahájil svou činnost v polovině března 1621. Předsedal mu kníže Karel z Lichtenštejna a jeho zástupcem se stal šedesátiletý Adam ml. z Valdštejna, majitel našich Lovosic. Mnoho z obviněných patřilo mezi jeho příbuzné nebo bylo jeho přáteli z Rudolfova dvora a mnohým se snažil nyní pomoct. Asi jeho zásluhou se mezi odsouzené na smrt nedostal ani jeden z jeho příbuzných, ovšem mnozí dokonali v žaláři nebo museli odejít do emigrace. Roku 1628 odchází do emigrace i jeho sestra Kateřina a její manžel Karel st. ze Žerotína (Adamovi postoupila své třebíčské panství). Adam musel zasáhnout i na svých panstvích, aby poddaní přestoupili na katolickou víru:

24.1.1629 A dnes sem poslal na Lovosice 30 mušketýrů a 10 rejtharů pro reformaci neposlušných poddaných. 25.1. Dnes sem jel na Hrádek.

26.1.1629 Dnes sem tam zůstal a povolal sem k sobě ouřad michovský a dal sem jim termín do čtyř neděl k reformaci.

A zřejmě i sám se častěji zpovídal a navštěvoval mše. Ale nezanedbával ani lov a bankety, a občas i různé střelecké soutěže, pokud mu nebránila dna. Navštěvoval rovněž poutě a procesí. Téměř celý první půlrok 1631 trávil ve Vídni, kde se konaly časté lovy (na medvědy, vlky, lišky, jezevce, svině a jeleny…), komedie, bankety a plesy. V listopadu 1631 vpadli do Čech Sasové, Adam zajistil převoz korunovačních klenotů a opustil Prahu.

Albrecht z Valdštejna, Adamův synovec, byl po Bitvě na Bílé hoře nejmocnější šlechtic v Čechách. Vytěžil zřejmě nejvíce z konfiskací majetku odsouzených, císařský plukovník, Albrecht z Valdštejna. Nechutné Albrechtovy finanční spekulace poněkud strýce a synovce na čas vzdálily, přesto byl ale Adamův syn Maxmilián učiněn po smrti Valdštejnova synka dědicem Albrechtova pohádkového jmění. V roce 1625 převzal organizaci, vydržování a vrchní velení císařských vojsk (generalissimus), s nimiž docílil velkých úspěchů. Roku 1630 byl z politických důvodů z vrchního vedení odvolán. V roce 1632 se vrátil Albrecht z Valdštejna do čela habsburské armády. Adam jeho návrat na výsluní uvítal, kariéra jeho synů Maxe a Pertolta závisela na Albrechtovi.

25. února 1634 byli však v Chebu pro údajnou zradu sesazený generalissimus Albrecht z Valdštejna, Adamův synovec, i jeho přítel, hrabě Adam Erdman Trčka, zavražděni. Pro Valdštejnovy příbuzné to znamenalo těžkou psychickou ránu i majetkové dopady. Společenským postavením Adama z Valdštejna to ale příliš neotřáslo, zastával až do své smrti úřad nejvyššího purkrabího a stýkal se s ostatními příslušníky šlechtické elity. Jeho syn Maxmilián ztratil sice téměř všechen nárok na dědictví (získal jen Valdštejnský palác na Malé Straně), ale císařovu důvěru Adam a jeho syn neztratili.

Problémem byla rovněž evangelická víra jeho druhé manželky Johanky Emilie, Adam se nemohl s protestantskou manželkou objevit ve Vídni v roce 1631 na svatbě následníka trůnu. Johanka ovšem projevila v náboženské otázce velkou rozhodnost a v rodině došlo k dočasné roztržce. Adam nakonec rezignoval a Johanka zůstala nekatoličkou. Přesto zůstal Valdštejnův palác v Josefské ulici na Malé straně centrem pobělohorské Prahy, kde se setkávali aristokraté i diplomaté z celé Evropy.

Adam z Valdštejna vedl bohatý společenský život i ve vyšším věku a tak si přivodil neobvyklý způsob smrti. V pražském paláci Viléma Slavaty velice důkladně slavil a mírně opilý spadl z nosítek a pak ze schodů. Ke zlomené noze se přidaly komplikace a pan Adam po měsíci na lůžku umírá. Bylo mu 66 let. Ještě poslední narozeniny slavil ve velkém stylu, úroveň hostiny i následného hudebního programu byla podle kardinála Harracha vynikající. Jeho závěť přinesla dětem příslušné podíly z majetku a otevřené dveře k úspěšné dvorské kariéře. Adam z Valdštejna prožil ve světě zmatků a válek podivuhodně úspěšný život. Zemřel 24.8.1638. Jeho potomci, děti po synovi Maxmiliánovi, žijí podnes po celé Evropě. Po roce 1945 žili Valdštejnové v cizině, pouze hraběnka Valdštejnová dožívala ve svém pražském paláci i po roce 1948. Po r. 1989 se někteří Valdštejnové vrátili zpět do Čech jako podnikatelé.

Adam podle poslední vůle rozdělil svůj rozsáhlý majetek mezi své čtyři syny takto: Komorní Hrádek (původně nazývaný Hrádek nad Sázavou) dostal hrabě Jan Viktorín z Valdštejna (z 2. manželství), bohaté valdštejnské statky v severních Čechách (mezi nimi také Lovosice) obdrželi ostatní synové Karel, Maxmilián a Rudolf. Z nich Maxmilián získal po Albrechtovi z Valdštejna panství mnichovohradišťské a převzal i proslulý Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze.

Takoví jsme byli…

Oslavy historického jubilea „865 let od první písemné zmínky o Lovosicích“ byly v pondělí večer 14. dubna v sále Kulturního střediska Lovoš zahájeny vskutku náležitě: promítnutím dnes již také historického televizního dokumentu „NEDĚLE V KLUBU“, který v Lovosicích ve dnech 13. - 16.6.1977 natočila v tehdejším Sdruženém závodním klubu ROH Československá televize Praha. První promítání se v televizi uskutečnilo 19.10.1977, pak se snímek ještě asi 2x opakoval. Natáčení se tenkrát 2 odpoledne zkoušelo, zvláště orchestry a skupiny, 3. den byly kamerové zkoušky a 16. června generálka a mezi 18. a 22. hodinou živé natáčení. Nyní, po více než 30 letech, se většina přítomných těšila, jak se uvidí za mlada. Nahrávku zajistil dávný ředitel Klubu, pan Rudolf Wlodárek.

Snímek začal představením budovy SZK ROH a firemních značek zakladatelů SZK Lovoš – byly to podniky: Severočeské závody, Severočeské tukové závody, DELI, Zemědělské stavby, ČSAD, ČSD, Městský Národní Výbor a Domovní správa). a už se objevili konferenciéři - JUDr. Ivan Přikryl, předseda Stavebního bytového družstva Lovosice (dnes ředitel sekretariátu předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Ing. Miloslava Vlčka) a JUDr. Marcela Knoblochová (notářka v Litoměřicích.). V pořadu se vystřídala skupina Semínka (bratři Řezníčkové, Jaroslav Týnek a Jindřich Havlovec), beatová skupina Rudy Wlodárka (píseň Počkej, až přijde máma…), představili se hráči deskové hry GO a taneční skupina děvčat v bílých halenách a černých kalhotách ( paní za mnou vzdychla: „kdybych věděla, že jde o tenhle film, přišla dcera i s dvacetiletými syny, tamhle holka tancuje“). Poté se představil taneční pár, který soutěžil v republikové taneční soutěži a dále jsme vyslechli dvě písně v podání Pěveckého sdružení lovosických učitelek.

O práci v klubu promluvil jeho ředitel Macek a nezapomněl ani na svou funkci v Automotoklubu Svazarmu. O závodech v Barum teamu a vítězství v Rallye Stomil ´76 vyprávěl legendární lovosický závodník Petr Černohorský. Pak si návštěvníci poslechli vystoupení kytarové skupiny pana Staňka a následoval velice humorný monolog Hany Holfeuerové „Jak jsem se učila řídit“. Zpěvák Miroslav Dreiecker nám s tanečním orchestrem pana Turka zazpíval tehdejší hit – píseň Robinson a Marcela Knoblochová píseň „Ráda silné muže mám“, vystoupil šikovný kouzelník (tedy v tehdejším klubu se děly věci!, to už jsem si ani nepamatovala) a celý program zakončilo vystoupení Velkého dechového orchestru SCHZ, opět pod taktovkou pana Turka. Kromě toho tam v hledišti vystupovala půlka Lovosic, poznala jsem mnoho známých … a jak jsme byli mladí! Byl to opravdu zajímavý zážitek a divím se, že se nepřišlo podívat více starousedlíků. Možná, že ledaskdo (jako ta paní za mnou) nevěděl, o co jde. Když jsem pak ve středu viděla, jak byly hojně navštíveny filmy natočené členy filmového kroužku klubu, buď šel v pondělí v televizi nějaký zázračný film nebo málokdo tušil, co se pod tím názvem skrývá.. Škoda…

Přednáška o historii

Lovosice jsou citovány v zahraničních publikacích

V rámci týdne oslav 1. písemné zmínky o Lovosicích se 16. dubna uskutečnila v Kulturním středisku Lovoš přednáška významného evropského vědce, specialisty na dobu železnou a některé oblasti pravěké archeologi. Doc. Phdr. Vladimír Salač, CSc., byl v 80. a 90. letech vedoucí výzkumů v Lovosicích a o Lovosicích v době před písemnými prameny přednášel v našem městě už v roce 2000 a 2003. Jeho přednášky jsou velice poutavé a poskytují vyčerpávají obraz o životě našich předků včetně bohaté obrazové dokumentace.

Jak Dr. Salač uvedl, člověk se na území dnešních Lovosic usadil už před asi 6 tisíci lety. Okolí města poskytovalo odedávna ideální podmínky pro osídlení – vynikající půdu, příhodné klima a výhodnou polohu na břehu Labe na úpatí Českého středohoří. Archeologické vykopávky potvrdily, že se zde vystřídaly mnohé kultury neolitu, eneolitu, doby bronzové i železné (Cituji přednášejícího“ „Kde se v Lovosicích kopne, tam se něco najde“.). V mladší době železné se v Lovosicích objevují Keltové. Vznik a původ Keltů není dosud zcela jasný, soudí se, že jejich kolébka byla kdesi v západní části střední Evropy, někde mezi Francií a Čechami. V Čechách je známo několik jejich oppid – Závist, Stradonice, kopec Vladař u Žlutic a další. Že jsou také Lovosice významným keltským sídlištěm, o tom svědčí jejich citace ve významných zahraničních publikacích o Keltech, ať již francouzských, německých či anglických, a to spolu se Závistí u Zbraslavi a Stradonicemi.

Od 2. století př. Kr. zažívala keltská civilizace nebývalý rozvoj. Keltové si osvojují nové technologie a nastává rozkvět řemesel a obchodu. Období na přelomu 2. a 1. stol. př. Kr. představuje vrchol pravěkého vývoje ve střední Evropě. Keltská civilizace dosahuje takového rozvoje, že byla ve většině směrů překonána až ve vrcholném středověku. Přesto tato civilizace krátce po roce 50. př. Kr. zaniká. Její zánik představuje jednu z největších záhad naší minulosti.

Na území dnešních Lovosic se Keltové objevují na přelomu 3. a 2. století před Kr.; v tomto období se zde nacházelo několik menších osad. Ve 2. století před Kr. vytvořily tyto osady jedno velké centrum, jehož ústřední bod ležel u dřívějšího labského přístavu při původním soutoku Modly a Labe v dnešních ulicích Resslova, Dlouhá a Osvoboditelů. Sídliště se podobalo keltským městům-oppidům, sestávalo z oplocených dvorců, některá prostranství byla vydlážděna, voda se brávala i z roubených studní, nejen z Labe. Neleželo však na kopci a nemělo opevnění. Počet obyvatel mohl v největších dobách rozkvětu sídliště dosáhnout až 1.000. Sídliště se podél Labe táhlo od Lovosic do Malých Žernosek do vzdálenosti 1,5 - 2 km, šířka se pohybovala mezi 250-300 m.

Výzkumy PhDr. Salače a spol. přinesly doklady značných řemeslných aktivit (výroba mlýnských kamenů, železářství, pece pro výrobu jemné keramiky, , závaží k rybným sítím, tkaní látek) i obchodních kontaktů (skleněné náramky, grafitová keramika, amfora na víno). Část obyvatel se ovšem zabývala zemědělstvím, obchodovalo se také s obilím. Skutečně mimořádným nálezem byla dílna na výrobu mlýnských kamenů v Oparenském údolí (našly se též polotovary a zmetky). Výrobky se vozily až ke Kunětické hoře a do Starého Hradiska na Prostějovsku, po vodě také do Saska; našly se i v Rakousku. Lovosické centrum představovalo dosud neznámý typ keltského sídliště. Byl pro něj nalezen název výrobní a distribuční centrum (dnes už se Dr. Salačovi název příliš nelíbí, ale je vžitý i pro zahraniční obdobná keltská sídliště, např. Bad Nauheim, Challon sur Saone, a nelze ho tedy změnit).

Doba, kdy v na území našeho nynějšího města, sídlili Keltové-Bójové, představuje vrchol pravěkého vývoje Lovosic. I když Keltové nesídlili v Čechách dlouho, vzhledem ke své pracovitosti a píli, technickému talentu a vysokému uměleckému cítění, zanechali po sobě mimořádný kulturní vklad. Někteří se stali obětí vpádu Germánů a část jich odešla neznámo kam. Asi 50 let před Kr. bylo opuštěno také zdejší sídliště.

V tzv. době římské sídlili na území Lovosic Markomani, které do Čech někdy mezi lety 9-6 před Kr. přivedl Marobud. Markomani patřili mezi četné germánské kmeny, které se daly kolem změny letopočtu do pohybu hlavně kvůli nedostatku úrodné půdy. Jejich král Marobud byl první historickou postavou, zmiňovanou kronikáři na území Čech. Keltové pod jejich tlakem z Čech převážně odešli (někteří se asimilovali), oppida byla dobyta, kultura Keltů vyvrácena. Na dřívějších keltských územích se s příchodem Germánů vrátil vývoj o několik století zpět.

Lovosické sídliště bylo Kelty pravděpodobně opuštěno před příchodem Germánů. Markomani si však své příbytky (mělce zahloubené zemnice) postavili na téměř stejných místech; území Lovosic bylo hustě osídleno cca od kostela sv. Václava až po železniční přejezd u Lhotky. Hospodářství bylo na mnohem nižší úrovni než keltské (vymizel hrnčířský kruh, železná radlice i rotační kamenný mlýn). V Resslově ulici byly však nalezeny tři železářské pece. Ale i v kovářství se zúžil sortiment a v zemědělství Markomani používali železné nástroje jen sporadicky, většinou se oralo dřevěným hákem. Výnosy z polí byly velice nízké. Ale obchodování s Římskou říší zůstalo zachováno, o čemž svědčí nalezená keramika z Podunají a některé šperky. Začátkem 5. stol. po Kr. odešla z Čech germánská elita s vojenskými družinami do Bavor, prosté germánské obyvatelstvo zůstalo a brzy splynulo s přicházejícími Slovany. I z doby archeologicky chudého období stěhování národů (5. a první polovina 6. století) se nalezly na Lovosicku hroby, a to při průzkumu v roce 1989, kdy se opravovala kanalizace.

V psaných zprávách ve spisech historiků z 6. století není z dob stěhování národů o příchodu Slovanů do střední Evropy ani zmínka. První známkou příchodu Slovanů do Lovosic jsou poněkud hřmotné a neforemné hrnce takzvaného pražského typu, nalezené v místech původního keltského sídliště, na místě dnešních ulic Resslova, Dlouhá a Osvoboditelů. Jedná se o nejstarší nálezy na celém litoměřickém okrese, staří Slované chtěli zřejmě kontrolovat přístaviště. V 7.-11. století zde byl opevněný sídelní okrsek s obchodním přístavem. Opevnění pravděpodobně pocházelo z 8.-10. století, jeho součástí byl asi 25 m dlouhý příkop. Bohatství zdejšího sídliště pramenilo z obchodu s obilím, které se zde směňovalo za sůl ze Saska. Jak uvádí Dr. Salač, v Resslově ulici byly nalezeny nadměrně objemné jámy na obilí, hluboké až 5 m. Nalezena byla i zrnka fíků a vinné révy. Jde o nejstarší nálezy tohoto druhu v Čechách.

Význam tohoto slovanského sídliště byl značný. Osídlen byl pás cca od kostela po konec ulice Dlouhé. Stejně jako v pravěku představovalo sídliště významné centrum nadregionálního významu s mnoha dálkovými kontakty. Obchod byl veden například s německými oblastmi za Krušnými horami. Původní centrum oblasti se nacházelo v Lovosicích. Několik pohřebišť ukazuje na uskupení asi čtyř osad situovaných k soutoku Modly s Labem ještě v 10. a 11. století. V této době však začíná centrum u Modly upadat, což bylo způsobeno rozmachem blízkých Litoměřic, podporovaných Přemyslovci (hradiště na Dómském pahorku bylo založeno v polovině 10. století). Litoměřice se tedy díky silné církevní i panovnické podpoře staly ve 12. století novým mocenským střediskem. V době sjednocování českého knížectví nebylo pro stará centra nepodléhající Přemyslovcům místo. Centrum vsi Lovosic se v této době posouvá z místa u ústí Modly asi o 1 km jihovýchodně do prostoru dnešního kostela sv. Václava. Lovosice ztratily svou dlouhověkou důležitost, a je ironií, že právě v době, kdy je o nich první písemná zmínka.

Přednáška o Lovosicích v době před prvními písemnými prameny skončila, kolem přednášejícího se shlukli tazatelé a my jen doufáme, že Dr. Salač nebyl v Lovosicích naposledy. Měli bychom mu také poděkovat; díky jemu jsou Lovosice známy nejen u nás v ČR, ale po celé Evropě (dříve byla mezi keltskými sídlišti uváděna jen oppida a vesnice).

O přednášejícím

Náš oblíbený archeolog, skutečně evropská „špička“ ve svém oboru, odejel téměř přímo z Lovosic (28.4.) přednášet do Strassbourgu. V 1. semestru vysokoškolského roku 2007/2008 přednášel pro Univerzitu 3. věku FF Univerzity Karlovy téma „Keltové a Germáni ve střední Evropě“, 2. semestr přednášel doc. PhDr. Lubomír Košnar, CS. Pokud má někdo o poznání této problematiky hlubší zájem, doporučuji mu vřele tento přednáškový cyklus; na všech přednáškách bylo zcela plno.

V současnosti, tj. v letech 2007-2009 je vedoucím projektu Keltové a Germáni v 1. stol. př. Kr. v Čechách a ve střední Evropě (GA ČR č. reg. 404/07/1632). Lze předpokládat, že do výsledku projektu budou zahrnuty rovněž Lovosice. Na mou přímou otázku, zda se můžeme těšit na monografii o výzkumech v Lovosicích, odpověděl: „Práci o Lovosicích chystám již několik let, ale vždy se objeví něco nového, v současnosti například v souvislosti s obchodními cestami. Pravděpodobně po dokončení projektu, který nyní probíhá, v roce 2009, vznikne i práce o Lovosicích.“

Doc. PhDr. Vladimír Salač, CSc., po studiích na gymnáziu začal roku 1976 studovat na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, odkud přestoupil na obor prehistorie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 1984 získal titul PhDr. V letech 1980-1987 pracoval jako vědecký spolupracovník v Muzeu v Litoměřicích a zúčastnil se archeologického výzkumu na keltských a germánských sídlištích v Lovosicích. V té době začal také pravidelně publikovat a od devadesátých let se též účastní mezinárodních kongresů; v roce 1991 a 1996 absolvoval tříměsíční stáž na univerzitě v Marburgu. V roce 1993 a 1999 byl zvolen do vědecké rady Jiho- a západoněmeckého spolku pro výzkum pravěku.

V roce 1994 získává titul CSc. za práci na téma Severozápadní Čechy v posledním století před Kristem. V roce 1998 učí na univerzitě v Lipsku, o rok později vede oddělení prehistorie Archeologického ústavu AV ČR. Po tři roky vedl odbornou terénní praxi studentů archeologie UK FF na keltském oppidu Manchingu v Bavorsku. S účinností od 1. 11. 2003 byl děkanem Univerzity Karlovy jmenován docentem pro obor pravěká a raně středověká archeologie. V současné době pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR a Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou UK FF (zde vede seminář Hospodářské dějiny mladšího pravěku). Zabývá se dobou laténskou, starší dobou římskou, problematikou hospodářství v mladším pravěku a tématem pravěké sídlištní keramiky, jakožto nositele informací.

Dr. Salač uskutečnil desítky archeologických výzkumů, ze kterých k nejdůležitějším náleží průzkum Lovosic a Vliněvsi na Mělnicku, kde objevil dosud největší únětické sídliště a pohřebiště u nás. Dr. Salač přednesl více než 30 přednášek na mezinárodních konferencích a symposiích. Jako hostující profesor působí v l. 2007-2008 na College Doctoral Européen při Université Robert Schuman – Strasbourg.

Lovosický Dnešek