Výlet za modrým porcelánem

16. prosince minulého roku uspořádal Klub důchodců při Lovochemii zájezd do akciové společnosti Český porcelán. Po prohlídce provozu si senioři zakoupili různé vánoční dárky a o svém výletu nadšeně vyprávěli také přátelům, známým a dětem. Proto ze strany zaměstnanců vznikl zájem uspořádat ještě jednu exkurzi i pro ně.

ZO OS ECHO ve spolupráci s vedením podniku zorganizoval na den 8. března další exkurzi, které jsem se zúčastnila také já (jsem nepravidelným pracovníkem a.s. Lovochemie a pravidelně dostávám noviny zaměstnanců společnosti Lovochemik). Vypadalo to trochu jako dar k MDŽ, převážná většina výletníků byly dámy, pánové se zúčastnili jen dva. Akciová společnost Český porcelán sídlí v Dubí. Již od roku 1864 vznikají v Dubí u Teplic porcelánové výrobky, které těší zvláště příznivce kvalitní ruční práce. Dnes akciová společnost Český porcelán úspěšně navazuje na tradici dřívějších majitelů. Používaný dekor, označovaný od počátku jako cibulový vzor - "cibulák", vychází z dílen proslulé Porcelánové manufaktury v Míšni. Kromě Dubí a Míšně se tento půvabný porcelán vyrábí ještě v Japonsku. Nádherně stylizované květy aster na stoncích s poupaty, liány vinoucí se kolem pivoněk, fantazie přenesená na hladký povrch porcelánového nádobí, miniatur a jiných výrobků jsou chloubou celého podniku.

Za doprovodu vlídné a znalé paní průvodkyně jsme si prohlédli výrobnu „cibuláku“ – silnostěnného porcelánu s „cibulovým“ vzorem potisku pod glazurou, kde pilné a šikovné ruce žen tvarují a zdobí cibulový porcelán, talíře, hrnečky, příbory, náprstky a jiné miniatury, vázy, slánky, co si kdo jen vzpomene. Obdivovali jsme je, jak jim jde malování od ruky a v duchu jsme si říkali, že bychom to nesvedli. Viděli jsme i tunelovou pec, kde se výrobky posunují a vypalují až 14 hodin. Porcelán s cibulovým vzorem vyrábí akciová společnost Český porcelán pod obchodním označením ROKOKO. Přes své stáří je i v moderní době velmi praktický, neboť je jediným dekorovaným porcelánem, který můžete používat pro mikrovlnnou úpravu jídel a omývat v myčce nádobí. Nakonec jsme si směli vybrat jeden kazový hrnek na památku (nic zkaženého na nich nebylo vidět).

Ve výstavní síni porcelánky jsme viděli stovky nejrůznějších předmětů s cibulovým vzorem modrým, ale i zeleným a černým a spousty zdobených hrnečků (v Dubí bývá každým rokem „Hrnkové symposium“, kterého se zúčastňují návrháři z celé Evropy). Všechny byly překrásné. V místní prodejně jsme si každý něco zakoupili (někdo talíř či hrnek s cibulákem, nejvíce šly ale na odbyt zapékací misky). Navštívili jsme také reprezentační prodejnu, tam byl výběr velký, ale ceny byly také vyšší. Přesto rovněž zde byly zakoupeny nějaké dárky – porcelán byl překrásný.

Výprava za modrou nádherou stála skutečně zato. Dozvěděli jsme se také, že většina výrobků jde na vývoz. Není divu – cibulový porcelán se hodí všude, do luxusních sídel, do hotelů, ale třeba i na chalupu. Děkujeme paní Hozákové,předsedkyni ZO OS ECHO i vedení Lovochemie za hezkou exkurzi.

Hz

Velikonoce patřily pro naše předky k nejpřednějším svátkům a dodnes jsou nejdůležitějším svátkem křesťanských náboženství. Vzkříšení Ježíše Krista oslavují lidé téměř na celém světě, ale tradice jsou v každé zemi jiné. Z celého čtyřicetidenního postního období, které začíná Popeleční středou, je nejvýznamnější poslední pašijový týden. Ten vrcholí dnem největšího smutku – Velkým pátkem (letos 6.4.). S Bílou sobotou pak bylo spojeno svěcení ohně, rozezněly se opět zvony a konaly se slavnostní průvody. Na Velikonoční neděli se v minulo světilo velikonoční jídlo, hlavně pečivo a vejce, ale i slanina, různá masa, med a další. Takřka všechna velikonoční jídla obsahovala vejce, například mazanec, beránek, velikonoční nádivka s jarními bylinkami.

K velikonočním svátkům patřila i slavnostní výzdoba, bílé ubrusy a svěcené ratolesti (ty byly svěceny na Květnou neděli). Na Velikonoční pondělí přišly na stůl také kraslice. Tradičním českým zvykem je ale hlavně pomlázka, mrskačka čili šmigrust (také „buďačka“, protože chlapci s pomlázkou chodili brzy za tmy a děvčata budili). Další výrazy pro pojem pomlázka nelze ani všechny vyjmenovat – binovačka čili vinovačka (z prutů vinné révy), dynovačka (z Chodska); hodovačka, houdovačka (odvozené od hodu - velkého svátku spojeného s hostinou), karabáč, korbáč (z Moravy - slovo pochází z tureckého kyrbáč - tj. bič, důtky), pamihod, pomihod, sekačka (ze Žďárska), šlahačka, tatar a mnoho dalších. Pokud chcete zhlédnout velikonoční zvyky ve starodávném provedení, navštivte některý skanzen – Muzeum lidových staveb v Kouřimi (7. a  8.4.), Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem (31.3. a 14. a 15.4.), skanzen Veselý kopec u Hlinska či Rožnov pod Radhoštěm. Na pražském Staroměstském a Václavském náměstí letos začnou Velikonoční trhy 24. března a potrvají do 15. dubna. Na staropražských jarních trzích se prodávali „slavíci“, předměty z březové kůry, které v ústech zněly jako slavičí trylkování – prodávalo se ale třeba i osivo a předměty do domácnosti.

Některé významné velikonoční dny:

6. neděle postní (1. 4. 2007) - Květná, také Beránková, Palmová, slavila se památka vjezdu Krista do Jeruzaléma, světí se kočičky a jiné ratolesti (například zimostráz), nosí se " líto" (zelená ratolest zdobená barevnými fábory a bílými nebo barevnými skořápkami - lítečko nosívala děvčata a s přáním po domech zpívala: "Květná neděle, kdes tak dlouho byla...".

Velký pátek - 6. 4. 2007 (Bolestný, Tichý) je dnem hlubokého smutku.V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován. Nekonala se mše a při bohoslužbě se pouze četly texty a zpěvy. V kostelech se upravoval "Boží hrob", předváděly se pašijové hry. Procházela se křížová cesta na památku Ježíšova utrpení a bolesti. Tento den lidé vstávali před východem slunce, aby se omytím v potoce či řece uchránili nemocí a bolestí. Věřilo se, že se země otevírá, aby vydala poklady. Ten den se podle pověsti otevíral i památný Blaník, Helfenburk u Úštěku i další desítky míst. Po 15. hodině přestaly na vesnicích znít zvony. Byl to den bez práce, nepilo se mléko, nejedla se vejce, kuřáci nekouřili, chlapci hrkali a klepali ve tři hodiny odpoledne.

Sobota 7. 4. 2007 - poslední postní den byla Bílá sobota (Veliká, Provodní), kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu. Po stránce liturgické se tento den konala jen noční bohoslužba - tzv. vigilie (bdění). Dopoledne se před kostelem pálil a světil oheň (pálení Jidáše), který si hospodyně odnášely na polínku domů.Večer všichni v kostele vítali Krista, jenž vstal z mrtvých. Z "Božího hrobu" se vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí a Kristova socha nebo obraz, které se nesly ve slavném průvodu vzkříšení. Vrcholí velikonoční slavnosti - vigilie. Přichází Veliká noc, po níž vznikl název celých svátků, při níž se oslavuje Zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Neděle 8. 4. 2007 Boží hod velikonoční - Den vzkříšení Ježíše Krista. - 1. neděli velikonoční se světily velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, chléb, vejce a víno, které měly připravit po dlouhém půstu tělo na návrat k tučnější stravě. Kdokoli přišel do stavení, musel dostat kus posvěceného pokrmu. Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso a holoubata, předem posvěcená v kostele.

Pondělí 9. 4. 2007 - o Velikonočním pondělí, zvaném také Červené (podle darování červeného vejce), Mrskaný pondělek, Pomlázkové hody se nekonaly liturgické úkony, chodilo se však a chodí se dosud na pomlázku.

V Praze se v následující dny konaly slavnosti na uvítání jara. V úterý po Velikonocích mezi Bubenčem a Letnou směrem k Podbabě pořádali v 18. století příslušníci řemesla krejčovského slavnost, která se nazývala Slamník neboli Štrozok. Slamník z bílého plátna s vyšitým obrazem mládence a panny byl zavěšen na břízku a ozdoben květinami a rašícími proutky. Konal se průvod příslušníků cechu krejčovského, v němž se na tyči nesl ozdobený slamník a tančilo se na volném prostranství nebo v hospodě v Císařském mlýnu. Následující den ve středu se konala ve Vršovicích a Nuslích známá slavnost cechu ševcovského - Fidlovačka. Středem slavnosti byla ozdobená májka, smrk nebo jedle, opět se konal průvod a tančilo se.

Chcete-li se o Velikonocích dozvědět mnoho opravdu zajímavého, sáhněte po knize Valburgy Vavřinové : Malá encyklopedie Velikonoc (ta ale není bohužel k dispozici v knihovně ani v Litoměřicích, ani v Lovosicích) nebo Věry Frolcové: Velikonoce v české lidové kultuře, vydání z roku 2001 (tu si můžete zapůjčit v naší Městské knihovně).

Přejeme všem čtenářům veselé Velikonoce, hezké počasí a pěknou koledu!

Hz

Národní svatovojtěšské oslavy

U příležitosti 1010. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha budou ve dnech 28. až 29. dubna 2007 probíhat Národní svatovojtěšské oslavy, a to nejprve v jednotlivých diecézích v sobotu 28. 4. a druhý den v neděli 29. 4. při společném česko-polském slavení v polském Gnieznu (Hnězdnu). Už 19. února připomněla bohoslužba v katedrále sv. Víta 1025. výročí volby Vojtěcha Slavníkovce druhým pražským biskupem, prvním českého původu. Biskup Vojtěch Slavníkovec, katolický světec, byl kanonizován v roce 999, dva roky poté, co na misijní cestě do východního Pruska přišel mezi pohany o život. Jeho údajné ostatky se uchovávají nejen v Praze, ale také v Hnězdně. Podle antropologů je však lebka, kterou přivezl kníže Břetislav I. v 11. století z Polska do Prahy, pravá.

Národní pouť do Gniezna provází primas český Miloslav kardinál Vlk. Z Libice, Slavníkovského hradiště - místa Vojtěchova narození - bude vzata do Gniezna prsť rodné země.

V  katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích bude u této příležitosti sloužit pontifikální mši svatou otec biskup Pavel v sobotu 28. dubna 2007 v 18:00 hodin.

Ve večerních hodinách budou z jednotlivých diecézí vypraveny poutní autobusy do Gniezna, kde se česká a moravská pouť spojí kolem sedmé hodiny ranní v neděli 29. 4. ke společnému česko-polskému slavení svatovojtěšského jubilea v dopoledních hodinách. Odpoledne se budou poutníci vracet zpět do ČR.

Zájemci o tuto národní pouť se sv. Vojtěchem se mohou obracet na poutní referenty jednotlivých biskupství - pro litoměřickou diecézi byl tímto úkolem pověřen biskupský sekretář R. D. Martin Davídek (tel. 416 707 520, e-mail: sekretarbiskup@biskupstvi-ltm.cz).

(S použitím webových stránek litoměřického biskupství – od února byly nově upraveny.)

Hz, foto -jč-

Pobaltí neleží v Rusku ani v Sovětském svazu

V pondělí 26. února jsme v rámci geografické přednášky navštívili Pobaltské republiky za velmi příjemného zprostředkování průvodcem RNDr. Ivanem Farským, CSc., profesorem Přírodovědné fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, katedra geografie.

Byli jsme stručně seznámeni s klimatickými (v létě slunce od 3 do 23 hodin, v zimě bílé noci) a geologickými podmínkami všech tří zemí (čtyřikrát tudy prošel ledovec a je zde mnoho bludných kamenů). Podobné jsou si i politické osudy zemí. Estonsko, Lotyšsko a Litva byly v meziválečném období nezávislými republikami. Období nezávislosti pobaltských států trvalo necelých 20 let. 23. 8. 1939 došlo k podpisu paktu o neútočení mezi Německem a SSSR (Molotov-Ribbentropův pakt), který pro pobaltské státy znamenal asi totéž, co pro nás Mnichov. Jeho tajným dodatkem bylo rozdělení sfér vlivu ve středovýchodní Evropě, přičemž Litva, Lotyšsko a Estonsko měly připadnout SSSR. V červnu 1940 Sovětský svaz pobaltské republiky obsadil. Nově vzniklé parlamenty odsouhlasily připojení svých zemí k SSSR a v srpnu 1940 se tak pobaltské státy staly sovětskými republikami.

V červnu 1941 Německo porušilo podepsaný Molotov-Ribbentropův pakt a napadlo Sovětský svaz. V důsledku toho došlo ještě během léta téhož roku k obsazení celého Pobaltí nacisty, kteří byli po roku sovětského útlaku vítáni jako osvoboditelé. Během roku 1944 získává SSSR všechny tři pobaltské státy zpět. Tím však byla nacistická okupace pouze nahrazena sovětskou, protože SSSR nevrátil pobaltským státům nezávislost. Ze tří malých zemí se tak znovu staly sovětské socialistické republiky. Jejich hospodářství se ale po celou dobu sovětské okupace drželo v rámci SSSR na špičce.

Do Pobaltí byly stěhovány ruské rodiny, aby byly klíčové vedoucí pozice pokud možno v rukou Rusů a aby pobaltské národy splynuly s ruským. Ještě horší bylo přesídlování obyvatel opačným směrem, tzn. Estonců, Lotyšů a Litevců do jiných částí SSSR. Statisíce režimu nepohodlných osob byly deportovány na Sibiř, kde jich spousta tragicky zahynula.

Po stručném společném úvodu začala přehlídka pamětihodností Litvy, nejjižnější a největší ze tří pobaltských zemí. Litva hraničí s Lotyšskem, s Běloruskem, s Polskem a ruskou Kaliningradskou oblastí na jihozápadě. Její historie je spojena povětšině s Polskem, od roku 1385 do roku 1795. Poté většina území Litvy připadla Rusku, menší část připojilo Prusko. V roce 1812 bylo území Litvy obsazeno francouzskými vojáky. Po rozpadu carské říše se Litva osamostatnila, v roce 1940 byla obsazena SSSR a vyhlášena Litevská sovětská republika. Novodobý samostatný litevský stát vznikl v roce 1990, kdy Litevská sovětská republika vyhlásila nezávislost. Obyvatelstvo Litvy tvoří z asi 83 % Litevci, významná je ruská (6 %) a polská (6 %) menšina. Litevština, která je úředním jazykem, patří spolu s lotyštinou do skupiny baltských jazyků.

Litva má skutečně velice málo obyvatel a poměrně nepoškozenou přírodou. Velkou část země tvoří lesy, ledovcová jezera a obhospodařovaná půda. Významná teritoria jsou provozována jako národní či regionální přírodní parky. Park GRUTO je zajímavý seskupením soch bývalých potentátů – Lenina, Stalina, Dzeržinského a dalších. Země měla několikrát změněné hlavní město (Trakai, Karaim, Vilnius). Litevské Trakai je historickým národním parkem, protože se tu snoubí krásy jezerní krajiny s památkami na bohatou historii středověké Litvy. Jedná se o starobylé hlavní město velkého litevského knížectví. Město je obklopeno jezery a jeho součástí je též pohádkově vyhlížející gotický hrad, postavený ve 14.století na ostrově jezera Galve. Půvabné byly Karaimské domky, důstojná Gedeminasova věž a nádherný gotický kostel sv. Anny z 32 druhů cihel. Velmi zajímavé jsou prý Dny Vilniusu 3 týden v září, kdy spolu hraje najednou přes 1000 hudebníků a Pohanské slavnosti ohně (Pálení kozy). Dr. Farský doporučoval také návštěvu Muzea jantaru a zámku Raudoné, Lesní cesty pohádek s 80 dřevěnými sochami princezen a čarodějnic či Kuršské kósy. Zmínil se také o změnách k lepšímu, které probíhají přímo před očima – všechny 3 země byly po válce úplně zničené a dnes už je téměř vše opraveno a postaveny repliky starých budov. Nemá se opomenout ani návštěva Geografického centra Evropy. Francouzský Národní geografický institut provedl v roce 1989 studii, jejímž výsledkem bylo určení středu Evropy v Litvě, asi 25 km severně od Vilniusu na 25°19“ vých.délky a 54°54“ severní šířky. U tohoto místa se nachází Muzeum středu Evropy pod širým nebem, v němž jsou vystaveny sochy umělců z celého světa. Kromě Vilna jsou dalšími významnými litevskými městy přístav Klajpeda, na soutoku řek Nemunas a Neris ležící Kaunas.

Ani další země, Lotyšsko, to neměla v historii snadné. Důležitým obdobím byla nadvláda řádu německých rytířů na území Lotyšska (a také Estonska) od 13. do 16. století. Současně probíhala christianizace lotyšských a estonských kmenů, kterou prováděl řád mečových rytířů. Znamenala odklon od Ruska a nástup západoevropské kultury v Pobaltí. I díky tomu se dnešním pobaltským republikám daří lépe se začlenit do Evropy. Během 13. a 14. století se řada měst v Estonsku a Lotyšsku stala členy Hanzy. Nadvláda německých rytířů byla otřesena až roku 1410, kdy došlo k porážce řádu polsko-litevskými vojsky v bitvě u Grunwaldu. V Lotyšsku jsme si prohlédli Jelgavský barokní palác italského architekta Rastrelliho a zámek Runcale s hrobkou kuronských vévodů, podlouhlé přímořské letovisko Jurmalu a celoročně nezamrzající přístav Ventspils. Na místě dnešního Ventpilsu byl německými rytíři roku 1290 založen hrad. Nesmíme opomenout Rigu se zámkem a muzeem, Rižský dóm a nově restaurovaný dům Černohlavců, kostel sv. Petra či trojici středověkých domů Tři bratři. Hrůzy stalinismu jsou k vidění v Muzeu okupace Lotyšska.

Posledním pobaltským státem je Estonsko, které má jen 1,6 mil. obyvatel. Hlavním městem je Tallinn s cca 435 tis. obyvateli, který leží ve Finském zálivu. Město má řadu architektonických památek, středověkou radnici z konce 14. století s osmibokou věží, na které je větrná korouhvička, voják na stráži, nazývaný Starý Tomáš, který se stal symbolem města. Zajímavá je barokní budova staré gildy z roku 1410 a hrad a zámek původně z 13. a 14. století nebo 36metrová věž z roku 1475. Tallinn se stal oblíbeným místem pobytu finských turistů. Město je významnou dopravní křižovatkou, s přímým železničním a silničním napojením na lotyšskou Rigu a ruský Sankt Peterburg, s četnými lodními spoji do Helsinek a Stockholmu, s mezinárodním letištěm.

Většinu země zaujímají lesy, jezera a bažiny. Původně hanzovní město Parnu je druhým největším městem, v létě se stává lázeňským letoviskem. Území dnešního E ovládal ve 13. a 14. stol. Livonský řád, v 14.-17. století bylo Estonsko předmět sporů mezi Polskem, Dánskem, Švédskem a Ruskem, připojeno ke Švédsku, od r. 1721 součást ruského impéria. V únoru 1918 byla vyhlášena nezávislá republika, pak mělo Estonsko stejný osud jako ostatní pobaltské republiky. V březnu 1990 byla vydána deklarace o obnovení samostatnosti a obnovení názvu Estonská republika. Nezávislost byla nakonec vyhlášena v srpnu 1991.

Národní park Lahemaa při pobřeží Finského zálivu trpí ekologickou katastrofou, jeho bažiny vysychají. Přírodní rezervace Vilsandská se rozkládá na ostrově Saaremaa a na okolních ostrovech a na pobřeží Baltského moře jsou i další přírodní rezervace. Významný je také klášter v Kuremae. Mezi důležitá města patří též Tartu s univerzitou a přístav Narva. Dr. Farský uvedl, že cesta do těchto zemí přinese nevšední zážitky jak turistické, tak architektonické. Přednáška byla vskutku zajímavá, přinesla nové pohledy na bývalé sovětské republiky. Na podzim bude přednášející vyprávět o Petrohradu a okolí – přijďte si ho poslechnout.

Hz