Zákeřnost Zážitky mám zcela nové. V šedém květináči lůně krásný květ z oblasti snové… To musí být krásná vůně! Abych smysly sytil zcela vůně cestu volnou měla automaticky - jak robot – čistím si nos - vulgo chobot. Zavřu oči, nosem táhnu… po kapesníku hned sáhnu: Slyším smích. Mám rysy ztvrdlé, večeři mám snad až v hrdle. Věřiti mi každý může, že zmijovec není růže…. oldjerry	Sedlo
Sny jsou hvězdy v mlhovině života. Některé září celý život jako hvězdy šesté velikosti... Jiné vybuchnou jak Supernova aby se záhy změnily v černou díru nadějí Tom Ha	Radobýl

KDE PROMLUVILO KAMENÍ

Předpověď počasí neslibovala na výlet sluníčko ani teplo. Ve vlaku je docela příjemně a vyhlídka do chmurně se tvářící krajiny je zajímavá. Obloha zatažená vrstevnatou oblačností tlumí radostné barvy jara. Středohorské kopečky vytvářejí šedavou siluetu a vrcholy těch vyšších se ztrácejí v mracích. Nevadí, máme dnes v plánu návštěvu jednoho zajímavého muzea v obci Homole severně od Litoměřic.

Z Litoměřic vyjíždíme po úzkých silničkách a sledujeme krajinu - po pravé straně máme dominantu pravého břehu Labe Sedlo, je to třetí nejvyšší vrch Českého středohoří (726 m nad mořem). Po levé straně máme míjíme Kočku, Dlouhý vrch, Hradiště, Pannu, Trojhoru, Kalich a další kopečky.

Čimčarováním vrabců, kteří začínají být vzácní, nás vítá Homole. Zde se narodil 26. 3. 1852 Josef Emanuel Hibsch, jehož jméno proslulo ve světě geologie. Byl první, kdo důkladně prozkoumal vulkanické horniny Českého středohoří, zpracoval podrobné geologické mapy této oblasti a napsal publikace věnované mineralogii a petrografii Středohoří. Měl velikou zásluhu na tom, že těžbou kamene nebyla zikvidována Panská skála a další geologické útvary (Vrabinec, Radobýl), tyto lokality byly vyhlášeny později za přírodní památky.

Ve výstavní síni se seznamujeme s fotografiemi a životopisem významného geologa, který po studiích učil na německé státní reálce v Plzni. Později se začal věnovat geologii a od roku 1887 prováděl soustavné průzkumy hornin Středohoří.

Výstava je doplněna dobovými i současnými fotografiemi Českého středohoří včetně zajímavých skalních útvarů, geologickými mapami a rozsáhlou, pěkně uspořádanou sbírkou hornin a nerostů, jejíž prohlídka je pro mě jedinečným zážitkem.

Kamení tu žije barvami i tvar Od světle šedých trachytů a znělců až k černým čedičům, ale mezi nimi je spoustu dalších odstínů šedých, hnědavých i červenavých. Zaujme nás i zrnitost kamene od jemnozrnných čedičů po hrubozrnnější tufy. A je tu "kropenatý" kámen monochiquit - světle šedá hornina s černými krystaly augitu. Setkáváme se s olivínem na čdičové hornině, s amfibolem, turmalinem, granáty a mnoha dalšími nerosty. Naši pozornost upoutají zkameněliny s hlavonožci i s otisky rostlin. Dobrčické porcelanity se pestrými barvami - od okrové přes oranžovou až po fialovou... Nemohu se od sbírky odtrhnout. Snažím se alespoň něco málo si zapsat, jenže čas utíká a já škrábu zcela nečitelně a tak toho raději nechám a kochám se pohledem na kameny. V rohu místnosti stojí krásný pětiboký čedičový sloupek, který si ještě pohladím na rozloučenou.

Cestou se krátce projdeme. Zatímco Středohoří na levém břehu Labe je porostlé spíše listnatými stromy, na pravém břehu převládají jehličnaté (smrky a modříny). Po dešti je svěží a voňavý vzduch. Začíná kvést modronachový plicník lékařský. Zimomřivé podléšky a orseje své květy raději zavřely. Z podmraků vykoukne sluníčko, ale jenom na chvilku. Zaradujeme se nejen my, ale i budníček lesní a pěnkavák.

Před námi je cesta na nádraží. Mezi Litoměřicemi a Lovosicemi je jeden z nejkrásnějších pohledů na panoráma Českého Středohoří. Tentokrát je umocněný prohlídkou kamenů skrývajících v sobě kouzlo ohně. A tiché poděkování patří i panu profesoru Hibschovi, který je právem nazýván synem Českého středohoří.

Jana Haasová

Miliontina vteřiny

Doryl jsem kus půdy… všehovšudy. Už to není žádná sláva – roky pílí a potu sudy stály síly – to se stává…

Oddechuji, sedím na zídce; přede mnou panorama - na obzoru zprava nízký hřeben od Košťálu po Brňany, který rozděluje dvě mělká údolí: Labe a Ohře. Hodinku chůze za ním, na jihozápadě, silueta Zaječího hradu filtrovaná sluncem nasvíceným oparem. Přesně v jižním směru za dálnicí porušují linii hřebenu trochu zřetelnější, protože podstatně bližší, trosky loveckého zámečku Windsor a na jihovýchodě další vrch samotář z českých pověstí – pan Říp. Tvar údolí dává tušit, kudy teče Labe…

Přede mnou - jen za řekou v takřka přesně východním pohledu - jako solitér, předvoj Středohoří, Máchův Radobýl s odtěženou severní stěnou; od něj na sever táhne se za řekou jako půlkotel žernosecká vinice končící na severozápadě Kalvárií s Třemi kříži. Pod ní Žalhostice, Velké Žernoseky, za ní Malíč, Knobloška, trochu vpravo Michalovice, více vlevo na samém kraji zorného pole Kamýk s již skoro nezřetelnou zříceninou stejnojmenného hradu. Na pozadí za vinicí, za zářícími, čerstvě nabílenými chalupami na Knoblošce jen s bídou vyčuhuje mlhavý obrys severní části Dlouhého vrchu.

Dvacet pět let pracuji a i odpočívám na tomhle kousku země. Dvacet pět let se dívám stále na skoro totéž – jen stromy vyrostly a některé domy. Jiné zanikly (domy i stromy), ale ten základní obraz je stále týž, neměnný, nádherný v každé roční době. Snad nejmalebnější je ale na podzim.

Sedím, koukám, sním, medituji: Před stopadesáti miliony let možná Radobýl soptil… všechny kopce tady v okolí soptily, nebo alespoň vypouštěly šťávu země. To tady asi tak krásně nebylo, tady by nejspíše byla ve svém živlu jen Vesuvanka, obdivovatelka vulkánů, ale té se tu líbí i dnes….

Před stopadesáti milióny lety – no – co asi bude za dalších stopadesát milionů let ? Stromy, domy, lesy, kopce, vzduch, vody… a co asi lidé, budou vůbec jací ?

Najednou jsem se rozesmál. Moje žena, první a jediná, která dvacet metrů ode mne čistila záhon jahod, se po mně pochybovačně podívala. Smál jsem se dost dlouho, nebo mi mozkem bleskem proletělo: ty trhlý dědku, jsi tu miliontinu vesmírné vteřiny a uvažuješ o stamiliónech let…

jč

„Já viděl Ellu na sentinelu…“

…zpíval ve stařičké písni Jára Kohout. Neznám pokračování písně, ale to nevadí. Nás bude zajímat stejně jen ten sentinel. Na čem dotyčný slečnu Ellu viděl? Senioři ví, vzdělanci jsou poučeni, mladí tápou. A protože jeden takový sentinel kdysi jezdil po Lovosicích, bylo by zajímavé o tom vědět. Tak tedy: Když byla vynalezena auta, měla nahradit kočáry tažené koňmi. První předchůdce automobilu bylo šlapací vozítko. Pak se konstruktéři snažili využít síly větru a později také páry. Motorem byl parní stroj, který byl zmenšeninou silných parních strojů používaných na lokomotivách. Parní vozy vypadaly různě – podle toho, k čemu byly určeny. K převážení lidí sloužil parní vůz, který vypadal jako kočár, jenom už vepředu neměl koně, ale parní stroj. Pro převážení většího množství lidí složily předchůdci autobusů – omnibusy. A pak tu byl další vůz poháněný parou. Byl předchůdcem nákladního automobilu – sentinel. Tento na svou dobu jistě drahý „vehikl“ se po Lovosicích projížděl zhruba mezi roky 1923 – 1933. Vlastnit jej mohl jen ten nejbohatší - Schwarzenberg. Můj oblíbený pamětník pan Borovička (1919) si sentinel pamatuje. Řítil prý se po Lovosicích závratnou rychlostí asi 20 km za hodinu a on se za něj s kamarády vzadu tajně chytal, aby se kousek svezl. (Auta na benzín v té době už jezdila rychlostí i osmdesát kilometrů za hodinu.) Sentinel se v Lovosicích používal na rozvoz cihel z cihelny až k zákazníkovi, nebo také vozil z nádraží uhlí do cihelny. Byl to rok 1923, kdy se u nás začal sentinel vyrábět. Automobily na benzín už existovaly v té době slušnou řádku let. Proč začaly Škodovy závody v Plzni vyrábět auta na páru? Důvodem byl tehdy očekávaný nedostatek benzínu a nafty, která, jak se tehdy zdůvodňovalo, „…bude prý v nejbližší době velmi vzácnou a bude ji třeba rezervovati především pro potřeby letectví a paroplavby.“ Sentinely se u nás osvědčily zejména jako nákladní vozy, kropicí, omnibusy i vozy popelářské. K řízení sentinelu potřeboval řidič složit zkoušku topičskou, strojnickou a řidičskou. Toto vozidlo mělo nádrž na vodu, do které se vešlo 800 litrů, což stačilo na šedesát kilometrů jízdy. Uhlí v zásobníku mezi řidičem a topičem (mezi jejich sedadly) stačilo na 80 až 120 kilometrů jízdy.Topilo se koksem, černým uhlím, dřevěným uhlím nebo dřívím. V Lovosicích to musela být obrovská senzace, protože v té době tu jezdili jen pivovarští koně, povoz pana Poborského, jezdecké koně Schwarzenbergů a také jejich kočár. Pan Borovička si nevzpomíná, jestli mělo panstvo kromě sentinelu ještě auto pro sebe, ale že mělo dostatek koní, to je všeobecně známá věc – konírna bývala vedla starého soudu v parku. Sentinel se z našeho města vytratil velmi brzy – snad někdy kolem roku 1935. V odborné literatuře se uvádí, že v některých oblastech jezdilo toto vozidlo ještě po roce 1945.

/as/