ČEŠI SE KE MNĚ CHOVALI VŽDYCKY SLUŠNĚ

Paní Gáborová z Lovosic je Rómka. Je jí 81 let. Narodila se 9.11.1925 v Margecanech, okres Gelnica. V roce 1967 se přistěhovali na Lhotku u Lovosic a od roku 1980 bydlí v Lovosicích.

Paní Gáborová, vyprávějte nám o své rodině. Jaké bylo vaše dětství?

Doma nás bylo šest dětí. Narodila jsem se jako čtvrtá v pořadí. Tatínek hrával na svatbách. Byl moc dobrý muzikant, proto ho všichni rádi zvali. Později dal s kamarády dohromady kapelu a hrávali i na majálesech. Mívali jsme výslužky ze svateb a také zabíjačky. Maminka chodila do nedalekých Jaklovic. Tam se těžil v lomu vápenec. Maminka sbírala odpadový kusový vápenec a vyměňovala ho s lidmi za potraviny. Lidé si po úpravě vápencem bílili domy. Později prodávala na nádraží v létě ovoce – lidem přímo do vlaku a v zimě prodávala šátky. Pamatuji se, že tatínek postavil domek – kuchyň a pokoj. Měli jsme prkennou podlahu – to každý neměl. Sousedi tatínkovi se stavbou pomáhali za to, že jim hrál na svatbách. Já jsem od šesti let jsem začala chodit do školy. Docházela jsem tam pět let. Potom nebylo oblečení a boty, tak jsem už dál chodit nemohla.

Dřív na vesnici byli příkladem pro ostatní farář, učitel a starosta. Jaké na ně máte vzpomínky?

Katolický farář byl moc hodný. O vánocích chodil na koledu. U bohatých dostával výslužku a chudým ji rozdal. Dostali jsme od něj také boty a oblečení. Pro všechny to nestačilo, ale my jsme věděli, že pro nás dělal co mohl. Měli jsme ho rádi. Učitelé byli také hodní, ale když děti zlobily, dostaly rákoskou. Já jsem nikdy bita nebyla. Ale starosta držel s bohatými. Když bohatý něco vyvedl, starosta ho kryl. Ale chudý byl bit a musel si svoje hříchy odpracovat.

Pak přišla nejhorší doba vašeho života. Bylo vám 14 let, přišel rok 1939, začala válka.

Jak jste prožili dobu do roku 1945?

To bylo nejhorší období mého života. Bylo mi 14 let. Pamatuji si, jak přišli gardisti. Maminka čekala sedmé dítě. Byla už těsně před porodem. Měla bolesti a přes naše prosby, aby na to gardisti brali ohled, naložili všechny naše přikrývky a oblečení na vůz, odvezli nás do lesa a ten den nám zbourali dům. Druhý den maminka začala v lese rodit. Tatínek musel běžet do vesnice pro pomoc, protože měla velmi těžký porod. S čerstvě narozenou sestrou nás od té doby bylo v lese devět. Neměli jsme jídlo ani pití.Oheň jsme museli rozdělat velmi malý, abychom na sebe neupozornili. Na tom místě jsme žili 13 měsíců, když nás Němci hnali pryč. Utíkali jsme dál do lesa. Schovávali jsme se ve staré cihelně. Nebyly tam okna, dveře ani kamna, žili jsme bez podlahy na holé zemi. Asi po dvou měsících, když Němci utíkali, ještě po cihelně stříleli a mého bratrance střelili do hlavy. Všichni jsme se v šoku rozutíkali do lesa. Bratranec dlouho ležel v nemocnici.Když Němci utekli, ještě dva roky jsme v cihelně žili, protože jsme se neměli kam vrátit. Žili jsme z toho, co nám kdo dal.Po dvou letech jsme se rozhodli, že se odstěhujeme do Čech. Odešli jsme na jaře 1943 a usadili jsme se v Karviné. Tatínek tam dostal práci a mladší děti tam začali chodit do školy. Mně už bylo sedmnáct let. Zůstala jsem doma a pomáhala jsem mamince.

Pak jste se vdala. Řekněte nám něco o svém manželovi a o dětech.

Vdávala jsem se v 19 letech ve Slovinkách nedaleko Margecan. Tam odtud byl můj o rok mladší manžel. Ve Slovinkách byly doly na železnou rudu. Manžel tam pracoval, ale na povrchu. Jeho celoživotní láska byla zahrada a malování. Prožili jsem spolu 61 let. Měli jsme šest dětí. Dvě děvčata a čtyři kluky. Tři žijí v Lovosicích, ostatní jsou po republice.

Vy jste neměla v životě příležitost chodit dlouho do školy. Ale vaše děti a vnuci už mají školy?

Moje čtyři děti se vyučili, dvě měli jen základní vzdělání. Ale mám osmnáct vnoučat. A devět už jich má maturitu. Ostatní jsou vyučení. Žádný není nezaměstnaný.

Máte pocit, že když jste Rómka, že vám lidé nedůvěřují? Měla jste s tím v životě někdy problémy?

Na Slovensku ano, tam nám nadávali. Ale tady se ke mně a k manželovi lidi chovali vždycky slušně. Ale moje děti a vnoučata mají horší zkušenosti. Nestalo se to mnohokrát, ale vnuk si musel vyslechnout narážky na svůj původ ve školce i na učilišti. A u doktora byly okamžitě moje děti v podezření, že se špatně starají o své potomky. Naštěstí se umějí ozvat a tak se k nim všichni začali chovat slušně.

Myslíte si, že se Rómům ubližuje?

Když si Róm zaslouží trest, měl by si ho odpykat. Ale když se chovají slušně, tak bych jim přála, aby se k nim lidé chovali také tak.

Jací jsou Rómové? Jsou horší než Češi?

Mezi Rómy i mezi Čechy se najdou dobří i špatní lidé. Ale spravedlnost by měla být pro všechny stejná. Když můj vnuk po oslavě řídil auto, musel zaplatit vysokou pokutu. Opilý soudce boural, udělal škodu a všechno se utajilo. Vážím si toho, jak se ke mně lidé slušně chovají, jak se mnou zacházejí na Městském úřadě v Lovosicích, ale mrzí mně, že i tam se najdou lidé, kteří nedělají všechno tak, jak by měli.

/as/

Četnická stanice Lovosice v letech 1935 – 36

Ukazuje se, že článek o této problematice, který vyšel v minulém čísle, obsahuje dost nepřesností. Těší mne, že si lidé všimnou a že na to upozorní, za což jim děkuji. Alespoň budu vědět, s kým se mám jít příště o této problematice poradit. Stává se, že dlouho hledám někoho, s kým bych problém zkonzultovala, pak záležitost uzavřu a po přečtení mně zastaví občané a řeknou mi další informace. Takže opravy a dodatky:

Paní Ing. Hozmanová upozorňuje, že v roce 1935 – 36 se ulice nejmenovala Adolf Hitler Strasse, ale Masarykova ulice. Název Adolf Hitler Strasse nesla až v letech 1938 – 45. Další chyba, na kterou upozornila: Současný správný název instituce, kde se četnická stanice nacházela zní: Domov mládeže Střední odborné školy technické a zahradnické. Pan Ing. Skalský přispěl další informací: ještě za Rakouska-Uherska byla četnická stanice v budově bývalého hotelu Zlatý lev (později U lva.) Nejedná se tedy o současný hotel, ale ten původní, který stával na rohu ulice Kostelní a ulice 8. května proti kostelu. Naleznete jej v knize Lovosické ulice v proměnách času na straně č. 47.

Pan Zdeněk Najman dodal další upřesňující informace:

„V těchto souvislostech by se neměl použít výraz Beobachtungsstelle (pozorovatelna). V té době by nikdo takový výraz nepoužil.“ To je určitě pravda. Já ho používám i dneska, vylezu-li třeba na kopec. Velmi se mi líbil v Hrabalových Postřižinách, kdy strýc Pepin vylezl se svou krásnou švagrovou na komín pivovaru a prohlásil: „To by byla krásná Beobachtungsstelle, švagrová!“ Od té doby mi to zůstalo a používám tento výraz napříč staletími. Příště budu opatrnější, zvláště, půjde-li o historii.

Dále pan Najman uvádí zajímavou informaci, že v letech 1938 – 45 používalo současnou budovu Domova mládeže německé četnictvo Gendarmerie. To potvrzuje i pan Ing. Petr Soldon, který dohledal dokumenty o této skutečnosti v archivu MěÚ.

Ještě ke snímku:

Muž v čs.vojenské přilbě vzor 1932 je oděn do čs. vojenského stejnokroje vzor 21 s vojenskými límcovými výložkami. Muž vedle něj vpravo je nepochybně policista v černé policejní uniformě a policejní přilbě (černé). Na rameni má zavěšenu čs. četnickou krátkou pušku vzor 16/33 systému Mauser, ráže 7,92 mm. Tento policista je viditelně označen nějakou hodností na přílbě a límcových výložkách. Muž vzadu je četník v čs. četnické uniformě a přílbě, se stejnou puškou. „Že se jedná o důstojníka, to pochybuji,“ říká pan Najman, „nemá žádné důstojnické označení. „Pro mě záhadou u všech tří mužů jsou bílé rukavice, snad k nějaké slavnostní akci. Československé státní uniformované bezpečnostní složky před válkou byly složeny z policie, četnictva a Finanční stráže. V roce 1938 – v době ohrožení republiky nacistickým Německem – byly utvořeny oddíly SOS (Stráže obrany státu). Byly složeny z příslušníků uvedených bezpečnostních složek a vojáků společně. Úkolem příslušníků SOS bylo zajišťovat pořádek v pohraničních územích, to je zasahovat proti výtržnostem a útokům německého zfanatizovaného obyvatelstva a oddílům Freikorpsu. Dalším jejich úkolem bylo střežit dosud vojskem neobsazené pohraniční pevnůstky. Je tedy možné, že snímek představuje příslušníky SOS.“

A protože zasvěcený výklad pana Najmana ve mně vyvolal zvědavost, požádala jsem ho, zda by nevysvětlil rozdíl mezi policií, četnictvem a Finanční stráží. Také bych se ráda dozvěděla bližší údaje o oddílech Freikorps a něco o pohraničních pevnůstkách. Pan Najman vyhověl a tak vznikly ještě tři krátké články vysvětlující výše uvedené pojmy.

Anna Stará

Četnictvo, policie a Finanční stráž

Předválečná čs. policie nosila černé uniformy a speciální přílby – rovněž černé. Hodnostní označení bylo umístěno na límcových výložkách a přílbě. Úkolem policie bylo udržování veřejného pořádku. Součástí policie byla také kriminální služba, ta ale uniformy nenosila. Policie též řídila ve větších městech dopravu na křižovatkách. Prováděla pochůzky v ulicích měst, která měla rozdělena na takzvané revíry. Zde tedy dohlížela na dodržování zákonů. Při stíhání trestných činů se policisté v revírech dorozumívali píšťalkami. Přenosné vysílačky nebo mobilní telefony pochopitelně v té době neexistovaly. Na vesnicích dohlíželi na pořádek obecní policajti, obvykle jeden a ne vždy na každé vesnici. Ti byli placeni obcí a pod státní policii nespadali.

Četnictvo

mělo podobné uniformy a přílby (v obou případech nebyly kovové) v zelené barvě, ale domnívám se (ale netvrdím), že snad určitou dobu v barvě šedé. Úkolem četnictva bylo potírání politických nepokojů občanstva, například stávky, politická shromáždění nalevo i napravo, stíhání vyzvědačů cizích zemí působících na našem území a stíhání uprchlých zločinců.

Finanční stráž

měla červené uniformy bez příleb a prováděla celní službu na hranicích a zajišťovala přímou ostrahu hranic pochůzkami, hlavně proti pašerákům s různým zbožím. Častým pašovaným artiklem ve 30. letech byl cukerin z Německa.

Všechny tři bezpečnostní složky byly vyzbrojeny po standardizování výzbroje ve 30. letech četnickými krátkými puškami vzor 16/33 systému Mauser, ráže 7,92 mm a pistolemi ČZ vzor 27, ráže 7,65 mm. Pušky ale policie nosila jen výjimečně, ale zato stále obušky, takzvané pendreky. Vzájemná spolupráce všech tří složek byla samozřejmá. Nejsem ale odborník na toto téma, takže určitě lze údaje doplnit.

Freikorps

byla henleinovská polovojenská bojůvka tvořená dobrovolníky z řad sudetských Němců, kteří přešli ilegálně ve 30. letech do Německa. Zde byli vojensky cvičeni příslušníky SS v táborech k tomu určených. Počtem dosahovali několik tisíc. V roce 1938 přecházeli ve skupinách hranice a napadali celnice, četnické stanice a družstva SOS v pohraničních územích. Vyzbrojeni puškami, samopaly, kulomety a granáty způsobovali ztráty uvedeným složkám. Ale i oni zanechávali na čs. území při těchto srážkách své mrtvé a raněné, pokud se jim je nepodařilo přenést zpět do Německa. Při obzvlášť velkých střetech bylo na pomoc povoláváno motorizované čs. vojsko, mnohdy i tanky. Po záboru pohraničí byl Freikorps rozpuštěn. Uvedenou tématikou se u nás zabýval hlavně spisovatel literatury faktu Ota Holub („ Zrazené pevnosti“, „Poslední pásmo vzdoru“ a další).

Pohraniční pevnůstky

Při vzniku reálného ohrožení naší republiky Německem v druhé polovině 30. let se vláda rozhodla stavět v hraničních oblastech opevňovací uzavírací linie. Tvořila je pásma lehkých pevnůstek ze železobetonu vzor 1936 a vzor 1937. Ty byly určeny pro palebné družstvo vojáků s obvykle dvěma kulomety ve střílnách. Těžká opevnění - takzvané tvrze - byly postaveny ve východních Čechách na Náchodsku a na severní Moravě. Ty již měly ve své výzbroji kanóny, minomety a kulomety a pojaly stovky vojáků. Lehké pevnůstky můžete spatřit v Krkonoších, např. u Labské boudy, dále podle toku Labe (pravá strana Labe v úseku Děčín – Ústí n.L.), podle toku řeky Bíliny, na Žatecku. Takové pevnůstky v nejbližším okolí Lovosic uvidíte v Libochovicích u mostu přes Ohři, v Levousích taktéž u mostu přes Ohři, před Roudnicí n.L. (zde je zprovozněno muzeum). Dále na Českolipsku a Jetřichovicku. Tyto pevnosti se staly jen drahými památníky, neboť nebyly použity a jejich výstavba stála republiku miliardy.

Zdeněk Najman

Lovosice mají světovou zvláštnost

Nejde o nic, za co by se mohla získat Nobelova cena. Jde o unikátní techniku zdobení velikonočních vajec. Nejedná se o voskovou techniku, provrtávání skořápek a podobně. To jsou techniky staré a všeobecně známé. Tuto novou techniku není autorka ochotna prozradit. Umí ji pouze ona a nikdo jiný na světě. O její výrobky projevil zájem belgický obchodník a tak se už pět let měsíc před Velikonoci vyvážejí vejce – dokonce různých velikostí – do Belgie. Ty největší mají na výšku velikost 10 a 12 cm. Raritou je také závěsná sada sedmi kusů vajec různých velikostí. Měří na délku skoro jeden metr. Vejce mají navíc tu výhodu, že díky zpracování jsou dost odolné proti rozbití. Takže až vám někdo doveze z Belgie zvláštní velikonoční vajíčka jako dárek, vězte, že vozí dříví do lesa.

Vejce nejsou původem z Belgie, ale z Lovosic.

/as/

GAMBLING – ČASOVANÁ BOMBA

O drogách dnes hovoří každý. O gamblingu, gamblerství, patologických hráčích a hracích automatech se, bohužel, hovoří mnohem méně. Nejsme první ani jediné město na jehož území vyrostly herny a zákoutí s hracími automaty jako houby po dešti. Je jen na vůli města zda tu podobná lákadla a „atrakce“ povolí a v jakém rozsahu. Je také v jeho moci stanovit otevírací dobu těchto heren. V některých městech mají povolenou provozní dobu pouze od 22. hodin do 5.hodin ráno, aby byl znemožněn přístup školní mládeži. Jestliže má někdo pocit, že množství heren v tomto městě ještě nepřekročilo únosnou míru, tak já už to tedy nejsem. Stačí se postavit do parku zády k zámku (dnes chemická škola) a podívat se přes ulici. Spatříte čerstvě otevřenou hernu s otevírací dobou od dvanácti hodin. Aby to studenti a učni neměli daleko a aby hned po skončení vyučování měli „servis až pod nos.“ Provozovatelé jim zajistili náplň volného času.

Už v roce 2004 nasbírala jedna vysokoškolská studentka dostatek důkazů pro svou diplomovou práci že v Lovosicích mají nejednu zkušenost s hracími automaty i děti z pátých tříd. Nemůžeme chtít vše po rodině. Sebevzornější rodič neuhlídá své dítě 24 hodin denně. A rodiče nemohou ovlivnit provoz automatů ve městě. Ledaže by snad sepsali petici.

Ve světovém měřítku je problém patologického hráčství už řešen tak dalece, že jej v roce 1980 – tedy již před 27 lety - prohlásila Americká psychiatrická společnost za medicínský problém. Zdravotní pojišťovny hradí léčbu patologického hráče jako každou jinou závislost.

Je paradox, že jisté hrací automaty jsou například v Nizozemsku zakázány, protože závislost na nich vznikala mnohem rychleji, než na jiných. Ale není zakázáno vyvážet je do České republiky.A zatímco v Nizozemsku provoz hracích automatů upravuje zákon, u nás legislativa občany před tímto druhem závislosti příliš nechrání. Znám z okolí několik případů lidí, kteří doplatili na svou závislost na automatech i počítačových hrách. Ať už to byl středoškolský student, který skončil na léčení v Beřkovicích, matka, která pro hru zapomínala na své děti a věčně prázdnou ledničku nebo žena, která se rozvedla, protože výplata jejího manžela končila v automatech. Jako další příklad ze života uvádím zápis z deníku dvacetiletého chorobného hráče, kterému se problém vymkl z rukou:

4 hodiny: vstávání, snídaně

půl páté: odjezd do práce

13 hodin: přivezli výplatu

půl druhé: odcházím dřív z práce

15 hodin: jsem před hernou dřív, aby mi nikdo nevlezl na můj oblíbený automat

16 hodin: otevírají hernu

23 hodin: hernu zavírají – všechny peníze prohrané, když ne, sedám na půlnoční vlak a jedu do Prahy – tam prohraji zbytek

4 hodiny: druhý den jedu do práce vlakem načerno, protože nemám peníze na jízdenku

I gambling je součástí kultury našeho města. A my – dospělí – dopouštíme, aby naše děti, které jsou vůči podobným podnětům nejbezbrannější, v této kultuře citově a rozumově zrály. Není v našich silách vyřešit problém drog a heren. To ještě nevyřešil nikdo. Jsme ale schopni ovlivnit okolnost, nakolik tomuto problému dovolíme, aby vstoupil do našeho města. Také činnost sázkových kanceláří je stejně zrádná jako gambling. I v této oblasti lze v Lovosicích zaznamenat první oběti. Byla by to rozhodně jedna z možných pracovních povinností Městské policie – vědět o každém, kdo se kolem automatů a v sázkových kancelářích pohybuje. Protože od patologického hráčství se odvíjí kriminalita – někde si přece hráč peníze sehnat musí, když mu dojdou. Hraní na automatech a sázení, se, bohužel, i v Lovosicích může stát časovanou bombou.

/as/