O zániku cukrovaru v Lovosicích aneb Jak jsme nastartovali katastrofu (1.díl)

Chceme-li pochopit okolnosti zániku cukrovaru v Lovosicích ve všech souvislostech, je nezbytné nahlédnout do hluboké minulosti. 400 let starý příběh cukru je zajímavý jako příběh každého objevu v dějinách lidstva. Navíc ale nabízí nezvyklý úhel pohledu, který unikl naší pozornosti. Příběh o cukru nám pomůže pochopit, proč platíme krutou daň ve formě rušení cukrovarů po celé republice.

Je to už více než 400 let, kdy byl vyroben první cukr z řepy. Od nápadu k jeho využití a k postavení prvních cukrovarů vedla dlouhá cesta plná překážek Lidé si kladli otázku: „proč vyrábět cukr z řepy, když jej umíme vyrobit jinak?“ Zpočátku se sladilo medem divokých, později domácích včel. Indiáni vyráběli sladký sirup z javoru. Ale většinou se cukr získával z vysoké silné trávy, z cukrové třtiny, jejímž domovem byla Indie. V té době rostla řepa jako divoká rostlina na mořských pobřežích a nikoho nenapadlo dělat z ní cukr. Dlouho se na ni hledělo jako na jídlo pro otroky a krmivo pro dobytek. I její latinský název ji výmluvně charakterizuje jako podřadnou rostlinu: Beta vulgaris. První cukr z řepy získal v roce 1605 Francouz Olivier de Serresz. Ale zvláštního uznání se nedožil. S větší výrobou se začalo až za dlouhých 200 let - počátkem 19. století, kdy německý chemik Achard vyšlechtil ve Slezsku odrůdu, které se říkalo slezská bílá. Krátce nato postavil Achard i cukrovar. Moc se té novince nevěřilo. Teprve za císaře Napoleona se vše změnilo. Když válčil proti Anglii, snažil se co nejvíce poškodit nepřítele. Kromě jiných opatření zakázal s Anglií i obchodní styky. Tehdy byla Evropa na čas bez cukru dováženého ze zámoří. A tak z nouze přišla ke slovu řepa cukrovka a cukrovary. Lidé přestali řepu vnímat jako plevel a povýšili ji na rostlinu užitkovou. Pro Angličany to skutečně musela být těžká rána, protože se snažili Acharda podplatit, aby přestal cukr vyrábět. Achard se zachoval netradičně a úplatek nepřijal. Tehdy učinili Angličané ještě jeden zoufalý pokus. Vyslali jiného chemika, s nejvyšší pravděpodobností podplaceného, aby Achardův cukr ochutnal a vyjádřil se o něm nechvalně. A tento odborník cukr skutečně označil jako příliš kyselý. Ani tato pomluva nezastavila rozvoj cukrovarnictí mimo Anglii. Na 150 let se i naše republika stala soběstačnou. Dokonce jsme cukr vyváželi. Ale okolnosti, že cukru je na trhu příliš mnoho a někdo z výrobců tedy musí „z kola ven“, napomohly tomu, že se začalo hledat nějaké řešení. „Los padl“ na naši republiku. Ale podrobně si tuto situaci rozebereme až v závěru. Teď se vrátíme do doby, kdy konkurence byla malá a rozvoj cukrovarnictví v plenkách.

V našich končinách se objevil první cukrovar v roce 1855. Založili jej Schwarzenbergové v Sulejovicích. Zanedlouho poté si vyhlédli ještě lepší místo na stejný podnik bratři Tschinkelové. Usoudili, že bude lepší postavit objekt zhruba o tři kilometry blíže k městu. Zvolili dobře. Místo, pro které se rozhodli, mělo čtyři přístupové cesty. Od Libochovic, Třebenic, Terezína a od Teplic.(K cukrovaru dříve nevedl podchod, jezdilo se přes koleje.) A vlakové nádraží, které bývalo kdysi blíže k městu, bylo také témeř „pod nosem“. Ideální místo pro dodavatele řepy. A tak v roce 1858 svou myšlenku zrealizovali. Cukrovar obehnaný vysokou zdí měl tři vchody. Z Třebenické ulice, z ulice Siřejovické a reprezentativní vchod byl proti dnešnímu podchodu. To dokazuje sto let starý plánek cukrovaru. Cukrovar byl tedy postaven a čekal na svůj první příděl řepy. Přesvědčovat zemědělce o jejím pěstování nikdo nemusel. Dávno už ji na svých polích pěstovali jako krmnou řepu pro dobytek. Cukrovar jim jen zajišťoval semena řepy vyšlechtěné, s dobrou cukernatostí. To byl ostatně úkol pro agronomy až do konce existence cukrovaru.

Pro lovosické obyvatele a široké okolí vznikla spousta pracovních míst zvláště v době, kdy se řepa sklízela. Sklizeň začínala na polích koncem září. Téměř dvě století to byla veliká dřina. Řepě se bylo potřeba od jara do podzimu stále věnovat. Okopávala se a musela se jednotit. Sklizeň probíhala v době plískanic a dešťů a mnohdy řepná pole zasypal i první sníh. Řepa se vyorala a lidé chodili mezi řádky od rostliny k rostlině, vytahovali ji ze země a oklepávali od bláta. Potom se řepy snášely na hromady, kde čekaly ženy se srpy a odsekávaly krk a chrást – vršky s listy. Spodní část – bulvy – se házely na valníky a odvážely se z okolních polí do cukrovaru již výše zmíněnými čtyřmi přístupovými cestami. Stejnými cestami se odvážel cukr.Podnik prosperoval. Koncem roku 1882 František Tschinkel investoval do páté přístupové cesty. Vybudoval takzvanou vlečku. Neboli koleje vedoucí až do cukrovaru. V roce 1882 byl totiž zahájen provoz na trati Lovosice-Libochovice. A to byla nejkratší cesta, jak se na trať napojit a dopravovat řepu vlakem až na místo a v pytlích odvážet hotový cukr. Kdyby ale František Tschinkel tušil, co bude následovat za dva roky, možná, že by do vlečky neinvestoval. Přišla cukerná krize a finanční machinace na burze přivedly bratry Tschinkely k úpadku. Podnik koupila 6.července 1885 Anglobanka ve Vídni za 242 tisíc zlatých a převedla ho na akciovou společnost. Tschinkelové opustili svůj cukrovar po 27 letech. Naštěstí to neznamenalo zánik cukrovaru samotného. O jeho strategicky výhodnějším místě oproti sulejovickému svědčí to, že i když skončila éra bratrů Tschinkelů, cukrovar prosperoval až do roku 1998. Mnohem menší sulejovický cukrovar skončil v roce 1912. Lovosický cukrovar několikrát změnil majitele, jeho činnost poznamenala válka (sídlila zde vojenská posádka, byli tu ubytováni volyňští Němci a byl tu i sklad vína,likérů a střeliva.) Ale od šedesátých let se až do svého zrušení v roce 1998 neustále rozvíjel. 139 let patřil k tomuto městu.

Ale vraťme se ještě do dob, kdy cukrovar prožíval nejlepší roky svého rozkvětu. S tím souvisela i práce na polích. Na pomoc přišly stroje. Ruční ořezávání chrástu nahradil třířádkový ořezávač a ruční sběr řepy třířádkový vyorávač bulev a kombajn. Řepu už nesvážely jen potahy tažené koňmi a traktory s valníky ale i nákladní auta a vlaky. Okamžikem, kdy se do cukrovaru začala svážet řepa, začínala řepná kampaň. V době sklizně se do lovosického cukrovaru navezlo více než 100 tisíc tun cukrovky. Z tohoto množství se vyrobilo více než 10 tisíc tun rafinovaného cukru. A to už se dostáváme do doby, kterou ještě spousta lovosických občanů pamatuje a může vyprávět.

Pamětnice, která pracovala v administrativě cukrovaru v letech 1965 – 1979 vzpomíná: „Nastoupila jsem v době, kdy ředitelem byl Karel Jirásek. Ten zde působil zhruba 20 let. Podnikové ředitelství bylo v Žatci. Podnikovým ředitelem byl Ing. Tomáš Farkota. Tento podnik s názvem Severocukr spravoval závody v Lovosicích, Doksanech, v Žatci a v Postoloprtech. Lovosický cukrovar byl největším zpracovatelským závodem. Největším a nejkvalitnějším dodavatelem bylo JZD Peruc. Jejich řepa měla nejvyšší cukernatost. K osmdesáti stálým zaměstnancům se v době řepné kampaně – od října do prosince – přibíralo 300 brigádníků. Ti obsluhovali stroje a stálí zaměstnanci jim dělali předáky. Lidé se řadu let do cukrovaru vraceli.“

Pan Borovička dovážel z Vrbičan se svými rodiči do cukrovaru řepu: „V cukrovaru jsme dostávali semena řepy na novou setbu. Za dovezenou řepu jsme dostali kromě peněz také cukr, melasu – sladký sirob - a řízky jako krmivo pro dobytek. Doma jsme řízky uskladňovali v mělkých jámách. Řízky se sešlapaly, zasypaly se plevami(slupkami z obilných zrn) a hlínou. Už od ledna se řízky dávaly hovězímu dobytku a polévaly se sladkou melasou.“

Paní Kulhánková se v cukrovaru narodila v roce 1951. Prožila zde 22 let svého života: „Můj tatínek přišel do Lovosic kolem roku 1935. Bydleli jsme v předposledním domku v Třebenické ulici. Z oken jsme se dívali na sklady VDP. Jako dítě jsem chodila cvičit na klavír do ředitelské vily do rodiny inženýra Krause. Později jsme se přestěhovali do přední části areálu. Oba rodiče v cukrovaru pracovali. Maminka vařila sirob a tatínek byl klempíř. Zastával také funkci manipulanta. To znamená, že v době kampaně musel být schopen zaskočit, kde bylo třeba. Uměl pracovat na všech úsecích cukrovaru. My děti jsme měli volný pohyb po celém areálu a tatínek nás často provázel budovami, takže jsme se uvnitř velmi dobře orientovaly. Pamatuji se na žlutý cukr, který jsme doma používali. V lovosickém cukrovaru totiž nebyla rafinerka. Žlutý cukr méně sladil a nebyl tak sypký. Když delší dobu stál, slepil se. Nebyl tvrdý jako kámen, ale nedal se nabrat. Musel se lopatkou „rozkrájet.“ Ze svého dětství si pamatuji ještě jinou vápenku – byla zděná a měla asi šest pater. Odcházela jsem v roce 1972, takže nevím, kdy byla postavena ta kovová.“(pozn.red.: Nová vápenka byla postavena v roce 1980.)

Naše vzpomínání na slavné doby cukrovaru nekončí. V dalším pokračování se seznámíme s technologií výroby cukru a budeme pátrat po příčinách rušení cukrovarů v celé republice. Dozvíme se, jakou roli sehrál v těchto souvislostech lovosický cukrovar. Nahlédneme nejen do minulosti, ale i do zákulisí nadnárodní firmy, jejímž cílem není rozvoj cukrovarnictví v naší republice nebo jeho udržení, ale, bohužel, jeho likvidace.

Anna Stará
reprofoto (hv)

(Ne) stalo se před 30 lety

Málokdo asi ví, že se v roce 1977 plánovala v Lovosicích výstavba nové ubytovny Severočeských chemických závodů n.p. Lovosice (dnes Lovochemie a.s. Lovosice). Podnik měl v té době přes 3 300 zaměstnanců (v současnosti cca 590) a dojíždějící bylo potřeba někde ubytovat. Budova měla stát v prostoru mezi stadionem házené a silnicí Lovosice-Litoměřice, proti prodejně Mototechna – dnes BEAS - v zahrádkách stávajících domků. Odbor výstavby tehdejšího Městského národního výboru navrhoval výkup pozemků i domků v Terezínské ulici, domky demolovat a tím otevřít prostor pro parkové úpravy mezi silnicí a budoucím projektem. Budova měla být dvanáctipodlažní (!), otevřené krabicové konstrukce. Náklady měly dosáhnout cca 10 500 000 Kč.

Nový objekt měl mít příjezdovou komunikaci a odstavnou a parkovací plochu. V suterénu měly být pomocné technické prostory, například žehlírna, prádelna, instalační uzávěry, strojovny, 48 sklípků a 2 garáže pro dodávková vozidla. V I. nebytovém prostoru měla být recepce, kancelář vedoucího, místnost správcové a sklad prádla, návštěvní místnost, bufet s barovým pultem a společenskou místností pro podávání občerstvení, sociální zařízení a 2 bytové jednotky (3+1 a 2+1) pro vedoucího a údržbáře, aby byl zajištěn bezporuchový provoz objektu. Ve II. – XII. poschodí měly být obytné místnosti (buňky) pro 306 pracovníků. V domě měly být 2 výtahy – 1 osobní a 1 nákladní.

Nevím, z jakého důvodu se nakonec od stavby tohoto monstra v Lovosicích upustilo. Pravděpodobně se plánovaný dům postavil v Litoměřicích Na Kocandě – dnešní Hotel Lovochemie (původně Hotelový dům SCHZ). Ale už jen úmysl postavit věžovou ubytovnu ve městě, kde byly maximálně osmipodlažní bytové panelové domy a ještě v jiné části města, nebyl příliš rozumný. Navíc měla být budova v zátopovém území – suterén by byl při povodních pod vodou určitě, I. nebytové podlaží pravděpodobně také. Naštěstí k realizaci nedošlo.

Hz

Historie lovosické knihovny (IV. díl)

Vraťme se ještě do 70. let 20. století v Městské lidové knihovně v Lovosicích. V roce 1974 byla knihovna rozšířena o 2 místnosti (bývalý byt). V roce 1978 byla zřízena čítárna, kde byla (alespoň podle městské kroniky, 3. díl, s. 420) … vyložena hlavně politická literatura. A jak byla v Lovosicích v této době dodržována teze… „má-li kultura v naší společnosti plnit své úkoly a funkci, musí vycházet z marxisticko-leninské ideologie“?

Řekněme, jak kdy, ale více méně dost často. Zápisy v kronice, ze kterých čerpám, uvádějí především údaje o tom, jak se knihovna angažovala politicky. Většina akcí, které v knihovně proběhly, měla v podtitulu uvedeno: k 55. výročí VŘSR, k... výročí února 1948, osvobození, k MČSP atd.... Náplň besedy nebo přednášky ovšem vždy závisela na kvalitě knihovnice nebo lektora a o tom zápisy v kronice nic neříkají. (Já jsem sice v té době občas Městskou lidovou knihovnu navštěvovala, ale převážně jsem si knihy půjčovala v Odborové knihovně SCHZ, která se 7.11.1978 přestěhovala do budovy po bývalé výpočetní stanici a kde byl lepší výběr knih – 13 560 svazků beletrie.)

V roce 1975 se ve spolupráci s I. odbočkou Svazu československo-sovětského přátelství v Měsíci československo-sovětského přátelství uskutečnila 17.11. přednáška „Nad mapou SSSR“. V témže roce se konala také 5. část pořadu „Čteme si z kroniky města“, „Labe, jak ho neznáte“ (82 posluchačů) a byl předveden barevný diafon (kombinace diapozitivů s reprodukcí mluveného textu) „Českým středohořím“ (snímky Julius Vozábal, komentář František Frühauf a zvuk Jan Čermák. Namluvili Antonín Barák, Jaromír Kozlík a Věra Hadáčková) – veliký úspěch. Čtenářů bylo 1290, dětských 415. (Kronika – citace: Knižní fond byl doplňován pokrokovou literaturou. Mnoho pracovníků si doplňovalo prostřednictvím knihovny politické a odborné vzdělání.)

V dalším roce spolupracovala knihovna s Pionýrskou organizací, družinami mládeže (?) atd. Citace z kroniky: „Pěkná byla beseda s Pionýrskou organizací při 2. ZDŠ k 55. výročí KSČ vedená skupinovou vedoucí PO podle knihy „Krásná a slavná“ (? – šlo pravděpodobně o knihu pro děti manželů Adlových o Praze, tzv. pragensia, ale možná se mýlím). Ale děti chodily do MLK také proto, aby se seznamovaly s prostředím, technikou půjčování a katalogy, což bylo chvályhodné.

26. dubna 1976 se konala beseda s literárním pásmem o životě Marušky Kudeříkové, popravené nacisty (kniha „Zlomky života). Touto akcí byl zahájen provoz v nové přednáškové síni Sdruženého závodního klubu ROH. Dne 6. prosince 1976 se konala přednáška „Japonskem na kole“ cyklisty Zdeňka Marenčáka v přednáškovém sálu Sdruženého závodního klubu, bylo přeplněno, přes 100 posluchačů. O politickou přednášku v tomto případě určitě nešlo, Marenčák byl v té době skutečně jako cestovatel velice populární (první beseda s ním proběhla už v dubnu 1974, tehdy ještě v knihovně – přes 50 osob a další 4. února 1975 – Cesta do Indie – hledala jsem pana Marenčáka na internetu a našla jsem jeho jmenovce jako nového pracovníka TRCZ v lednu 2006 – jde o někoho z příbuzenstva?). Počátkem roku 1977 se konala ve spolupráci Svazu žen, Sdruženého klubu ROH a Městské lidové knihovny přednáška lektora Socialistické akademie JUDr. K. Podolka s názvem „Rodina z hlediska právního“ a rovněž se uskutečnila výstava knih na téma Rodina – žena – zdraví“.

V témže roce podle kroniky oslavila Městská lidová knihovna 30. výročí vzniku (za rok vzniku byl vzat rok 1947) a do roku 1977 se údajně 4x stěhovala. Na nákup nových knih se ročně plánovalo 25 000,- Kč. V novém oddělení na ulici Osvoboditelů se konaly besedy, literární pásma a soutěže. Pro zajímavost, bralo se 45 titulů časopisů (z toho 7 pro mládež). Čtenářů bylo 1301 (obyvatel v roce 1975 podle kroniky přes 10 tisíc). V tomto roce byly natřeny regály a skříňky a knihy se začaly přebalovat do průsvitných fólií. K různým politickým, kulturním a vědeckým výročím bylo uspořádáno 18 výstavek a 20 nástěnných novin s aktuálním obsahem. Některé tituly ze 14 literárních pásem (351 návštěvníků dospělých a 510 dětí a mládeže): Čtení o Leninovi, Gagarin a cesty do vesmíru, Jak nás osvobodila Rudá armáda, Shakespeare a české představitelky jeho postav, Vzpomínka na Šrámka, Únor 1948.

Lovosická knihovna se v roce 1977 přihlásila do soutěže na počest 60. výročí Velké říjnové socialistické revoluce a 55. výročí vzniku Svazu sovětských socialistických republik (30.12.1922). Sledovala se činnost zaměřená na práci se sovětským tiskem a literaturou v originále, na propagaci sovětských zkušeností z nejrůznějších oblastí (např. Bassovova metoda ve stavebnictví – o té jsem v kronice také něco zahlédla, chozrasčotní metoda podle vzoru N. A. Zlobina) apod. Lovosická knihovna získala v soutěži Čestné uznání. (Pokud se pamatuji, nějakou klasiku v originále jsem si párkrát také půjčila.)

Pozn. 1) V roce 1977 jsme byli s rodinou vlastním autem s Autoturistem na Kavkaze a zažili opravu auta v Kyjevě. Že by se právě podobné metody oprav měly přejímat, o tom s úspěchem pochybuji.

Pozn. 2) Před lety jsem napsala článek do tohoto měsíčníku článek o tom, proč by měl být i o ruštinu zájem, a na tom trvám. Myslím si dosud, že kombinace perfektní znalosti jazyků angličtina – ruština a pochopitelně čeština umožní člověku zastávat téměř jakékoli zajímavé místo. Jenže tehdy byla propagována opravdu jen ta ruština.

V roce 1978 byl na školách proveden průzkum, jak žáci navštěvují knihovnu. Byl to průzkum zajímavý, i když, zda žáci opravdu čtou, se nezjišťovalo.

Škola	Počet žáků	Počet reg. čtenářů
1. ZDŠ	503	125
2. ZDŠ	413	163
3. ZDŠ	560	155
4. ZDŠ	318	107
gymnázium	230	113
SPŠ chemická	210	43

Pro mládež do 15 let bylo uskutečněno 20 besed a literárních pásem (knihovnická gramotnost, život v SSSR, Vítězný Únor, o přírodě, o spisovatelích). Vedoucím dětského oddělení se stala v tomto roce paní Vlasta Somrová. Dne 1.10.1978 nastoupila do knihovny pan Vlasta Rybínová. Knihovna plnila funkci metodického střediska pro 37 obcí. Za rok 1978 bylo půjčeno celkem 71 343 svazků a 4344 ks novin a časopisů. Zapsáno bylo 1511 čtenářů, z toho 542 v oddělení pro mládež.

Od 1. ledna 1979 zrušil Okresní národní výbor poplatky za půjčování knih (zápisné i půjčovné), ale vybíraly se i nadále sankční poplatky za pozdní vrácení knih a jejich poškození (I. upomínka 3,- Kč, II. upomínka 6,- Kč a III. 15,- Kč). Dle kroniky – cituji: “Knihovna zajišťovala literární a informační služby ve městě, zveřejňovala všechna politická výročí a literaturu k odbornému a politickému studiu mládeže a pracujících.“ V tomto roce dostala knihovna další místnost k uskladnění knih. Finanční příspěvek činil 45 000,- Kč. V rámci metodické činnosti bylo vykonáno 30 návštěv místních knihoven, odpadly Šepetely, Skalice a Teplá, kde byly zrušeny Místní národní výbory a s tím i knihovny (nevím, jakou to mělo logiku? To četli jen členové MNV?).

Bylo uskutečněno 23 besed a literárních pásem pro školní mládež a 3 besedy pro učně, v Klubu důchodců pásmo k MDŽ a ve spolupráci s Československým červeným křížem přednáška k Mezinárodnímu roku dítěte. V dubnu 1979 udělil odbor kultury ONV knihovně za dobrou práci Čestné uznání. Proběhly akce Vzpomínky na V.I. Lenina, beseda nad dílem Valentina Katajeva, beseda k Vítěznému Únoru, k Měsíci knihy, Vynálezy a technika v díle Julese Verna, anketa o sovětské literatuře, pásmo k 35. výročí Slovenského národního povstání, Co nevíte o přírodě a další. Oddělení pro mládež se spolu s Městským domem pionýrů a mládeže zúčastnilo ankety pro Pionýry vyhlášené knihovnou v Roudnici nad Labem k 30. výročí vzniku Pionýrské organizace SSM.

V roce 1980 bylo v knihovně registrováno celkem 1408 čtenářů, z toho 478 dětí do 15 let. Půjčeno bylo celkem 57 541 svazků, z toho politické literatury 2067, naučné 5851 a zábavné literatury pro dospělé 34 8886 svazků. Vedoucí knihovny se stala k 1.9.1980 paní Vlasta Somrová, paní Marie Šauflová odešla do důchodu, ale dále vedla dětské oddělení. Bylo připraveno literární pásmo pro žákyně Středního zemědělského učiliště a v listopadu proběhla anketa „Znalosti o SSSR“. Děvčata byla odměněna na OV Svazu československo-sovětského přátelství při besedě „Čas šeříků a hvězd“ knihami. V prosinci byla na Národním aktivu knihovníků za aktivní činnost na počest 35. výročí SNP a 35. výročí osvobození odměněna Městská lidová knihovna v Lovosicích, dostala od Ministerstva kultury ČSSR Čestné uznání. Do knihovny nastoupila Soňa Kakalíková, absolventka Střední knihovnické školy.

Ve spolupráci s Městským domem pionýrů a mládeže proběhla beseda „Co víš o SSSR“ nad knihou Věry Adlové „Vyprávění o veliké zemi“. Děti z 1.-3. tříd byly zábavnou formou seznámeny se zajímavostmi SSSR, Další beseda se pro žáky konala na téma „Zajímavosti ze světa socialismu“. Klub přátel sovětské literatury uspořádal v Měsíci československo-sovětského přátelství besedu nad knihou M.A. Fortusové „Zápisky rozvědčice“ v Domově mládeže a Klubu důchodců. Celkem bylo pro školní mládež a učně uspořádáno 38 besed a všechny akce byly zaměřeny k 35. výročí osvobození. Příště si probereme léta devadesátá.

Hz