NOVOROČNÍ Šampusy bouchly - zátky letí za nimi jako staré smetí i všechna loňská předsevzetí v tom rozjaření opilém úmyslně? či omylem? vždyť je to jedno - moudrost soví - co s těmi několika slovy která pod vlivem kvasných moků v závěru minulého roku jsem prones já a ty a další - kdoví? to jsou jen slova – nic, než slova tak snadno nám vždy ze rtů splynou předsevzetí si klidně nová uděláme, lež další, jinou, věty, co za rok zase minou… a přece nejsme žádní lháři: jen jednou ročně čteme v snáři…. oldjerry

Lovoš od Prackovic

Po delší době opět pozoruji krajinu z okna vlaku. Kdo by řekl, že je prosinec. Modrá obloha, po níž pluje jen několik mráčků, se odráží na hladině Vltavy. Skály pod doteky slunečních paprsků ožívají veselejšími barevnými odstíny, dokonce ii tráva se zdá být svěží zelená. Zelenají se i pole osetá ozimy. U trati poblíž Lovosic kvete bodlák obecný, a ne jeden. O prosincovém květu bodláků jsem se dosud ani nedočetla...

Vystupuji v Malých Žernosekách. Jsou sice malé, ale proslulé svými vinicemi na pravém břehu Labe, které nechal založit Karel IV. Jsou to nejseverněji položené vinice u nás. Sever nemusí být vždy jen studený. Malebný je pohled na kaňon Labe, zvaný Porta Bohemica (Brána Čech) a nesmím zapomenout na vrch Kalvarie z jehož okrově zbarveného porostu trávy vykukují černé amfibolitové skalky. Na vrcholu Kalvarie jsou tři kříže.

Od zastávky se vydáváme cestičkou po levém břehu Labe podéí polí. Před námi se tyčí majestátně Lovoš, který tu vidíme zase z jiné strany. Vpředu znělcová Kybička (Malý Lovoš) a za ním je čedičový Velký Lovoš. Tak ráda bych si kopec namalovala z této strany, ale nemám s sebou tužku ani skicák. Sluníčko svítí, ale tu a tam fouká studený vítr a severozápad se docela mračí. U cesty nás zaujme kvetoucí rmen, řebříček, žlutý jestříbník a dokonce pilát lékařský s drobnými tmavě fialovými kvítky.

Cesta se rozděluje a my máme na vybranou buď pokračovat pod Lovoš do Opárenského údolí anebo odbočit vpravo, mírně stoupající cestou dubovým hájkem a vydat se k lomu Kubo. Protože v údolí bude jistě chladno a vlhko, volíme druhou variantu, která je i pro mě lákavější. Lom, to je malý pohled do historie Země. Cestou nás ještě zaujme pole špenátu, na jehož okraji kvete drobný rozrazil a dál v poli žlutá rostlina z čeledi křížatých - patrně hořčice.

Lom Kubo není moc velký a v krajině je tak trochu schovaný, Na jeho západní straně jsou vysázené břízky, které pěkně oživují kamenitou plochu, tu a tam mezi kamínky vyrůstá tráva a další rostliny. Zaujmou mě hvězdicovitě uspořádané lístečky drobné rostliny, připomínající mařinku. Zajímavé jsou vysoké suché stvoly rostlin, které bohužel takto nepoznám, ale nejsem tu naposledy. Plocha ohraničená haldami kamení pak příkře spadá do vlastního lomu, kde jsou beliké balvany, ale i menší, a naproti pod námi je obnažená skála tvořená červenavým ryolitem se sloupcovitou odlučností podobně jako u čediče. Ryolit - to je hornina stejného složení jako žula, která na rozdíl od žuly vyvřela na povrch. Nad sloupci ryolitů jsou vrstvy tufů (zpevněného popelu a dalších drobných částic vyvržených při erupci), a nad nimi vrstva půdy. A v mé představě se tak odvíjí dávný velmi dramatický obraz bouřlivých výbuchů sopek, chrlících žhavá mračna, která se proměnila v kamení. Jsem zaujata prohlížením kamenů. tvořených droboučkými částicemi stmelenými žárem i tlakem. Nacházím zde i červenou ortorulu s typickými pásovitými vrstvičkami slídy. Magma si tehdy proráželo cestu prastarými tvrdými horninami a někde i s bílými usazeninami moře. Zatímco kamení mi vypravuje něco ze své minulosti, sluníčko se schovává za mraky a fouká silnější vítr. Barvy kamene jsou tlumenější a místo osázené břízami, mi připomíná tundru. Vrchol Velkého Lovoše je zahalený mrakem, možná, že tam prší a možná, že déšť dostihne i nás. Ale naštěstí nedostihl. Jsem zaujata prohlížením kamení i rostlin - pro mě je to jedinečný zážitek.

Protože se bude brzy stmívat, ukončíme dříve naši geologickou exkurzi a pak nás čeká cesta na nádraží. Ještě poslední pohledy na Lovoš a rozloučení s krajinou, která vždy potěší a zahřeje, i když fouká studený vítr.

Jana Haasová

Zlaté prasátko

„Tak se podívej,“ tvářil se vážně otec téměř dospělého syna. „Ty ho nevidíš?“ Zlaté prasátko mu sliboval každý rok. Ještě když byl malý, pozorovali oblohu, ale nikdy nic nespatřil. Pokaždé měl nějakou výmluvu. Že je třeba zataženo, nebo že musel tajně uždíbnout kousíček z uzeného masa zavěšeného na balkóně. V posledních létech se nachytat nedal, avšak řeč na to přišla pokaždé. Jenže tentokrát si táta vymyslel, že Zlaté prasátko lze určitě spatřit na severní straně domu. Museli vyjít ven. Vůbec nepřipustil, že by se mohl mýlit. Byl zmaten. Přece, proč by se jinak sázel o stovku? Taková hloupost, ale když tak naléhal... Přemýšlel sice, že by na střechu zavěsil nějakou nafukovací hračku, kterou by nastříkal zlatou barvou, ale ukázalo se, že žádné takové prasátko nebylo k sehnání.

Tátu prohraná sázka nemrzela. Ani se nesnažil vymlouvat. Díval se na hvězdy, a zdálo se mu, že si ho předchází. I dům byl jiný. Všude se svítilo, jen paní Hassová odjela k dceři. Mimoděk pomyslel na sousedku z vedlejšího vchodu. Na jaře jí zemřel muž, a napadlo ho, jak jí asi musí být. Dopoledne však přijely děti i s vnoučaty. Přišla si půjčit židle. Taková slušná romská rodina. Najednou ho zaplavil pocit studu. Stejně jako nedávno v tramvaji. Černooký mladík nabídl stařence, že vynese nákupní tašku. Byl připraven vyběhnout, kdyby se pokusil utéct. Mladík postavil tašku na ostrůvek, usmál se a nastoupil.Cítil se trapně. Kdysi dávno ukradl na stavbě pár pytlů cementu. Nikoho ani nenapadlo, že by s tím měl něco společného.

Vrátili se domů. Přece jen byl trochu zklamán. Čekal alespoň nějakou vítězoslavnou poznámku, ale kluk se jen potutelně usmíval. Až když mezi dárky našel obálku se stokorunou, pochopil. „ Za Tvé bláznovství,“ četl několikrát. Měl radost. Stejně jako pouliční lampy. Neměly mnoho na práci a tak zvědavě nahlížely dovnitř.

Verše i text Jiří H. jako host

Mikuláš a tři čerti zpívali koledu

V podvečer mikulášského svátku bylo hezké teplé počasí, leč klid v Lovosicích nepanoval. Výtržníci venku řádili s rachejtlemi, jak se jim dostaly do ruky, to mi není jasné, když se mají prodávat až po vánočních svátcích, asi jim je nadělili čerti. Pár jsem jich potkala, když jsem šla na Mikulášský koncert naší ZUŠ do Lovoše. Hned u vchodu do sálu byla výstavka výtvarných prací žáků ZUŠ – mezi jiným obrázky ze suchých plodů (kávových zrn, mandlí aj.), hvězda, stromek – zajímavý nápad. Stůl zdobili papíroví andělé, ozdobené misky a nechyběly ani krabičky na dárky či vánoční věnečky.

Koncert byl tentokrát rozdělen do bloků – v prvním bloku se představili dospělí zpěváci za doprovodu kapely Evergreen band, jen Berenika Tesařová, která zazpívala za doprovodu všech zpěvaček Ježkovu píseň „Život je jen náhoda“, patřila mezi ty mladší. Následovala kolekce koled a vánočních písní, kterou zpívali naopak ti nejmladší, ale aplaus měli veliký, vždyť zpívali s radostí a vervou. Následovala krátká přestávka a dostavil se velmi vítaný host, sám svatý Mikuláš, pravý český, s mitrou a berlou, doprovázen třemi čerty a maličkým bělostným blonďatým andílkem. Mikuláš se postavil za klávesy a spolu s čertovským triem zapěl koledu „Dej Bůh štěstí…“ Pak obešel sál i balkón, kde byli také návštěvníci, a všem dětem nadělil. Zásluha za nadílku patřila sponzorům koncertu, firmám Opavia-LU, Deli Lovosice a K+K Hrachovec, Čížkovice.

Třetí blok byl složen z různých populárních skladeb, některé skladby byly zpívané, ale představil se i klavír, kytara, příčná flétna či klávesy. Každý hudebník či zpěvák dostal za své vystoupení od čerta či Mikuláše nadílku. Všechna vystoupení byla hezká, ale největší potlesk si vysloužili dva malí zpěváci, Karolína Ocetníková a Rudolf Zuziak, s provedením písně Motýl Suchého a Šlitra. Nakonec vystoupil ještě orchestr nejmladších MiniEnkláva zahrál 3 dětské písně a koncert ukončil posledním blokem Enkláva band.

S tou nadílkou to byl dobrý nápad, ani ti nejmenší nepropadli panice a čertů se nelekli. Třeba přijdou příští rok znova.

Hz

Pět let – šedesát čísel
NOVOROČNÍ TROŠKA DO MLÝNA

Uteklo to jako voda – to není jen staré klišé, to je pravda a bolest, na kterou žádný prášek nezabírá. Právě před pěti lety se s vámi jako šéfredaktor Lovosického dneška rozloučil ing. Jiří Hrdina. Od té doby jsem společně s ostatními členy redakční rady vydal již šedesát čísel našich městských novin. To je čas, kdy se mohou dělat prvá shrnutí a mně tato příležitost poslouží k tomu abych všem spolupracovníkům, kteří se rozhodující měrou vždy postarají, aby zprávy, jejichž aktuálnost neztrácí měsíční periodicitou novin, se vždy dostaly na váš stůl.

Dva jsou naprosto rozhodující: přednost má žena - ing. Eva Hozmanová - se širokým záběrem popisovaných událostí, zajímavostí, zpráv a aktualit zvláště z oblastí veřejného života, sportu a kultury. Její články se počítají jen za dobu mého působení na tisíce. Druhým zmíněným je pan Miroslav Hvorka, rovněž zajímavě píšící převážně o dění v oblasti podnikání, průmyslu, výstavby a veřejných záležitostí – veřejné správy, dopravy, pořádku, čistoty města a oblastí souvisejících. Také jeho práce – texty i fotky - se počítají na tisíce. Oba dva si občas napíší nějakou věc z oboru toho druhého aniž by si však nějak konkurovali. Pan Hvorka je rozhodujícím dodavatelem aktuálních fotografií, kterými doprovází nejen své články, ale ozvláštňuje i zpravodajství ostatních s námi spolupracujících autorů. Není jich málo, není jich mnoho – to vypadá jako nesmysl… Není tomu tak… redakční rada, na níž spočívá rozhodující odpovědnost za náplň a úroveň novin dodává až 75 % veškerého textového i obrazového materiálu. Redakční rada – kdo ji vlastně tvoří? Vedle již jmenovaných i bývalý šéfredaktor, ing. Hrdina, paní Anna Stará, poměrně nová a musím říci dobrá posila, pan Miroslav Šanda, ředitel Kulturního střediska Lovoš, který zároveň funguje jako vedoucí redakční rady a nakonec já. Možná vás překvapuje, jak je nás málo. Právem… kdysi byla redakční rada čtrnáctičlenná. Redakční radou také prošel pan František Hruza, který pro jiné povinnosti skončil po roce působení a paní Jaroslava Výravová, které práce v redakční radě kolidovala s jinými jejími aktivitami.

Významnými spolupracovníky jsou někteří funkcionáři veřejných institucí: městského úřadu, knihovny, hasičů, českých policistů, škol a školek, ELKO – domu dětí a mládeže. Po mnoho let nám podává velice pravidelné zprávy i pan Puhlík, majitel Pohřební služby, veselejší zprávy dodává slečna Lašková ze sportovní oblasti, odkud čas od času dostaneme zprávu i od trenérů a sportovců. K nim patřili karatisté, fotbalisté, košíkáři, jachtaři a řidčeji i další. Sporadicky píší občané - nepočítám-li osobní zprávy, vzpomínky, poděkování komukoli za cokoli, a inzerci.

Kdyby tito všichni lidé nebyli, asi by noviny neexistovaly, nebo by přežívaly v zcela jiné formě - spíš jak občasný Věstník.

Jistě jste zaregistrovali, že v průběhu těch pěti let se zlepšila kvalita novin, zúžily okraje a zvětšil objem otiskovaných zpráv i počet stránek, takže v dnes třeba dvacetistránkových novinách je dvaapůlkrát více textu, než ve dvanáctistránkových na začátku mého působení. Zásluhou pana Hvorky a jeho důsledné kontrole se zlepšila i kvalita vyobrazení na docela dobrou úroveň.

Práce na novinách mne baví a každá chyba, které se čas od času nevyhnu, mne velice mrzí, zejména když vede k nějaké desinformaci. Jenže tomu se nevyhnou ani profíci z velkých novin. (To není výmluva, ani omluva – to je konstatování). Nechtěl jsem původně tuto práci dělat, ale dnes jsem rád, že mne pan Šanda přemluvil. Pokud mi bude zdraví sloužit (hlavně hlava, kebule, řípa, šiška, nebo bedna – vyberte si podle své letory) budu noviny dělat, alespoň dokud se nenajde někdo, kdo tu práci pro své spoluobčany bude chtít dělat za mne.

Závěrem děkuji svým všem spolupracovníkům, pravidelným i nepravidelným přispěvatelům a zpravodajům za spolupráci, podporu a pomoc. Všem vám přeji i solidní zdravíčko, čtenářům dobré počtení a dopisovatelům dostatek zajímavých témat ke psaní.

Jarda Čampulka