...nevrátím se zase mně oslovilo charisma zelené trávy melancholický modřín s betonovým bazénkem orámovaným červenými a žlutými tulipány u plotu žlutá sluníčka s peckami červené kuličky pospíchající se schovat mezi dva plátky vánočního cukroví a síťová houpačka mezi dvěma smrčky goruše skákající mezi nimi za oky krychlové klícky tři perličky na podzim se formující hejna vrabců a kosové lovci kroutících se hnědých tkaniček Pegas unáší vzpomínky blíže k  teplým paprskům léta ------------------------ vracím se po více než půlce století Auto na udusaná hlíně civí na dvě oprýskané garáže hromady stavební suti se slepicí snášející vejce s vypoulenýma očima v prachu písku a vápna v bazénku vyhozená stará lednička a vedle něj do nebe tyčící stařec opásaný berlemi a s rukama odřezanýma u loktů s malou kšticí na vršku připomínající modřínové jehličí ne milý Halasi já se tam ani poslepu nevrátím jagara

OKOLO LIPSKÉ HORY

Tento výlet nám vyšel na Medarda, jehož kápě se opravdu vydařila. Již ráno pršelo tak vydatně, že po schodech před nádražím v Praze-Bubenči se valila voda. Šedivá obloha s roztrhanými cáry ještě tmavších mraků nedávala naději, že by ten den úplně přestalo pršet. Středohoří ale mělo co nabídnout již u Lovosic, kde byla obloha olověná a nad některými kopci byly mraky světlejší a připomínaly kouř. Lovoš a Radobýl jako by se snad po milionech let znovu probouzely... Příroda snad touto náladou chtěla připomenout drama zrození Českého středohoří. i v tom je zvláštní kouzlo této krajiny.

Protože jsme se nechtěli bořit do bláta, volili jsme vedlejší úzké silnice a vyasfaltované lesní cesty. Z Medvědic jsme se vydali na cestu kolem Lipské hory a zpět jsme se vraceli přes vesničky Lhotu a Mrsklesy.

Krajina hýří sytou zelení, v níž se zvláště vyjímají kvetoucí keře černého bezu a šípků, které lemují naši cestu a rostou i volně na loukách - nádhera! Tráva je většinou již přerostlá, převažují v ní vyšší "bílé okoličnaté rostliny", kterých je hodně druhů navzájem si podobných, takže se špatně určují. Již kvete kakost luční i krvavý, pryskyřník prudký, různé druhy jetele a vikví, kopretina, kohoutek luční a místy ještě opožděná šalvěj luční. Žluté květy kozí brady jsou částečně zavřené. Déšť je chvílemi mírnější, dokonce i ustává. Trochu se začíná vyjasňovat, ale je to spíše předzvěstí dalšího vydatného deště. Schováváme se v lese pod stromem a uvažujeme dokonce i o tom, že se vrátíme, abychom neprochladli, když jsme promáčení. Nakonec vytrváme a pokračujeme v cestě, která vede typickým středohorským smíšeným lesem. Zaujala nás přeslička rolní u cesty a dále dva velké květy růže galské, která je rostlinou našich nejteplejších oblastí. Není jednoduché květy vyfotografovat když prší a je šero. Tu a tam spatřujeme zatím jen listy nádherného bodláku - pcháče bělohlavého. Vycházíme na louku, kde nás zaujmou první rozkvetlé bodláky - pcháč šedý. Myslím na motýly, kteří jsou teď někde schovaní - a jako bych jednoho přivolala - objeví se bělásek, který jen tak přelétne.

Pozorujeme krajinu i oblohu. Déšť se mění v přeháňky. Vlevo se vynořila znělcová Lipská hora 688 m vysoká, kterou obcházíme. Působí mocným dojmem tak jako většina středohorských kopců zvedajících se téměř z roviny. Je to zvláštní homole podobná Milešovce, nemá však rozhlednu a je ještě více nesouměrná se strmou jižní stranou a pozvolnější zaoblenou stranou severní. Obdivujeme skalní útvary, které na nás vykukují z vrcholové partie hory. Na cestě potkáváme hlemýždě, které sbíráme a dáváme je do trávy, protože tu přece jen občas projede auto. Přes cestu nám několikrát tiše přeběhla srnka.

Objevujeme další květenu - mochnu husí,chrastavec, rdesno hadí kořen a teplomilný žlutě kvetoucí kozinec, pravděpodobně se jedná o kozinec sladkolistý. V louce bychom jistě našli více druhů, ale další vodní lázeň už nechceme.

Viditelnost se zlepšuje a před námi se začíná rozevírat postupně panoráma našich milovaných kopečků - Solanská hora, Děkovka, Plešivec, Vršetín, z něho je bohužel "díky" těžbě už jen torzo, Košťálov s Jezerkou, Sutomský vrch a Boreč. Královna Milešovka je schována za Lhotou a Ostrým. Vzadu na východě se v mlžném opatu majestátně tyčí Lovoš... Pohled na kopce umocňuje naši dobrou náladu a navozuje pocit zbožné úcty - poutníci se pokorně sklánějí před krajinou, která je jejich srdcím tak blízká, a proto je nemůže odradit ani déšť na Medarda.

Jana Haasová

Rehabilitujme ekologii - držme se pravdy

Motto: Jsou tři stupně lží: lež, ohavná lež, a statistika. (Benjamin Disraeli [1804 - 1881], britský premiér)

Když jsem dočetl v dubnu 2006 vydanou knihu Bjørna Lomborga „Skeptický ekolog“, okamžitě jsem si vzpomněl na obsáhlý referát o knize manželů Meadowsových „Meze růstu“ („Limits to Growths“), který jsem četl koncem roku 1972. Manželé Meadowsovi ve své knize tvrdili, že světu hrozí vyčerpání surovin během deseti až třiceti následujících let (např. zlato mělo dojít v roce 1981, stříbro a rtuť v roce 1985, se zinkem měl být konec v roce 1990). Poslední zhodnocení nesprávnosti této myšlenky obsahuje studie Mojmíra Hampla („Vyčerpání zdrojů - skvěle prodejný mýtus“), vydanou vloni českým institutem Centrum pro ekonomiku a politiku. Hampl ukazuje, že na neregulovaných trzích rostoucí cena automaticky omezuje spotřebu vzácnějších zdrojů a motivuje k nacházení alternativ. Díky jedinému neomezenému zdroji - lidskému poznání - jsou přírodní zdroje prakticky neomezené. Skutečné limity růstu spočívají nikoliv v neomezeném čerpání zdrojů, ale v násilí a nesvobodě.

Podle autora knihy „Skeptický ekolog“ nelze opakovaně hlásaný špatný a stále se zhoršující stav Země potvrdit oficiálními statistikami (většinou se jedná o statistiky organisací OSN, jakou je např. FAO). Tyto oficiální statistiky naopak ukazují, že přírodní zdroje nedocházejí, hlad a chudoba jsou na ústupu, žijeme déle a naše životy jsou zdravější, znečistění vody a vzduchu se snižuje.

Podnětem pro statistické zkoumání stavu Země a podmínek pro život na Zemi byl pro Bjørna Lomborga článek profesora ekonomie Marylandské university Juliana Simona, uveřejněný v roce 1995 v časopise Wired Magazine. Ten v něm tvrdil, že:

1. většina našich běžných poznatků o životním prostředí je založena pouze na předsudcích a chatrných statistikách;
2. hmotné podmínky života většiny lidí a ve většině zemí se zlepšují a budou se i nadále trvale zlepšovat;
3. během jednoho nebo dvou století dosáhnou všechny státy a většina lidstva dnešní životní úrovně Západu nebo ji překročí;
4. přesto ale bude spousta lidí, kteří si budou myslet a tvrdit, že podmínky k životu se zhoršují.

Profesor statistiky na Århuské universitě Bjørn Lomborg, který se sám charakterisuje jako „od mládí levicově naladěný a člen Greenpeace, zajímající se vždy o životní prostředí“, považoval Simonův článek za výzvu. Protože o své víře „životní prostředí se neustále zhoršuje“ nikdy předtím nepochyboval, chtěl námitky Juliana Simona prověřit. V rozporu se široce hlásanými „pravdami“ zjistil, že Julian Simon měl pravdu. Lomborg na mnoha místech své knihy upozorňuje, že vůbec netvrdí, že je vše dobré a že není co zlepšovat. Tvrdí jenom, že se podmínky života na převážné části naší Země zlepšují stejně, jako se zlepšují životní podmínky lidí na Zemi (a to i v oné nejkritičtější oblasti - v subsaharské Africe).

Lomborgova kniha vzbudila polemiky a diskuse a zvýšila zájem veřejnosti nejen o ekologické otázky, ale i o demokratický způsob celospolečenského stanovování priorit. Každá aktivita, každé opatření (i ekologické), něco stojí. Neexistuje tak bohatá země, aby nemusela zvažovat u každého projektu a opatření náklady a přínosy. Bohužel řada ekology prosazovaných opatření jsou podle Lomborga buď zbytečná nebo ekonomicky zvrácená. Svět je stále plný problémů a dá se udělat mnoho dobrého. Je však nutné vnímat velikost těchto problémů a řešit nejprve ty nejdůležitější.

Protože kniha „Skeptický ekolog“ je v souladu s mojí představou intelektuální poctivosti, pokusím se v dalších několika pokračováních vysvětlit, jak se podle Lømborga „věci doopravdy mají“.

František Ptáček