Veteráni druhé světové války

Dalším v řadě válečných hrdinů z našeho kraje, o němž píšeme, je pan Ladislav Valníček, litoměřický občan narozený v Brně 19. 2 1921. Předkládané údaje o válečné cestě tohoto našeho spoluobčana jsem vesměs našel v knize Miroslava Pajera „Nad moři a oceány“, kdežto údaje z jeho života předválečného jsem nenašel ani v Okresním archivu a v sídle Českého svazu bojovníků za svobodu. První známé datum z jeho cesty je 19.1.1943, kdy byl zařazen do operačně výcvikového programu v kurzu č. 18 u No6 (C) OTU (Czech Flight) na základně v Thornbay on Tees, později od března na základně v Silolth. Přidělili mu známku číslo 788 239 a byl zařazen ke školní jednotce československé letky, jejímž velitelem byl Squadron Leader Josef Stránský, DFC, konkrétně do osádky č. 26, které velel Flight Sergeant Jan Vella, DFC.

Po ukončení výcviku byl zařazen a odvelen k No6 311 (Czechoslowak) Bomber Squadron, která byla v červnu 1943 převelena od bombardovacího letectva k pobřežnímu velitelství Coastal Command a zařazen v hodnosti Sergeant jako zadní střelec osádky, které velel již jmenovaný Jan Vella, DFC., nyní již jako Warant Officer a která byla součástí letky Flight B.

Tato osádka se současně přeškolovala v průběhu května až července 1943 na americké čtyřmotorové bombardéry Liberator, upravené pro námořní hlídkové lety a to u No6 1 (C)OTU na základně Beaulieu v jižní Anglii. Této výcvikové jednotce tehdy velel Wing Commander Jindřich Breicetl, DFC.

Z bojových akcí seržanta Valníčka:

16. 11. 1943 – hlídkový let nad Biskajským zálivem v letounu Liberator GR V, Serial Number BZ 798, kód „L“ v hodnosti již Flight Sergeanta a zařazení zadního střelce, velitelem letounu byl Pilot Officer Jan Vella, DFC.

24. 12. 1943 – start ze základny Beaulieu po 18. hodině k útoku na zpravodajskou službou zjištěné nepřátelské lodi s ochranným doprovodem. Letoun Liberator GR V, Serial Number BZ 763, kód „O“. Přistáli po letu, který trval 13 hodin a padesát minut 25. 12. v 8,11 hodin, takže štědrovečerní večeře se nekonala...

28. 1. 1944 – protiponorková hlídka s Liberatorem s. č. BZ 882, kód „Q“, jako zadní střelec. Velitelem letounu byl náš známý Pilot Officer Jan Vella, DFC. Let trval 14 hodin, 31 minut.

17. 2. 1944 – vyznamenán čs. medailí „Za chrabrost před nepřítelem“ a  ČS. „Válečným křížem 1939“.

23.2. 1944 – 311. čs. bombardovací peruť se přesunula na základnu Predanack u mysu Lizard Point na jihozápadním pobřeží Anglie, v hrabství Cornwall.

2. 3. 1944 – napadena ponorka, ale bez zjištěného účinku. Liberator s.č. BZ 995 / G, kód „J“. Valníček jako zadní střelec, velitelem opět Pilot Officer Jan Vella, DFC. Let trval rovných 13 hodin.

25. 3. 1944 – protiponorková hlídka nad Biskajským zálivem, Liberator s.č. BZ 968 / G, kód „P“, letu, který trval 12 hodin, 54 minut velel opět Jan Vella, DFC.

24. 6. 1944 – Start k protiponorkové hlídce ve 14,09 – letoun Liberatot s.č. FL 961, kód „O“, Valníček opět jako zadní střelec, ovšem už v hodnosti Warant Officer, velitelem letu opět Jan Vella, DFC, ovšem jako již Flaing Officer. Při tomto poměrně krátkém letu, trvajícím „pouze“ 5, 38 hodin, osádka v Lamanšském průlivu velmi těžce poškodila německou ponorku U971, typ VII C, které velel Oberleutenant zur See Walter Zeplin. Ponorku definitivně poslal ke dnu kanadský torpedoborec HMCS Haida a britský torpedoborec HMS Eskimo. Na okraj : část posádky ponorky byla zajata posádkami torpedoborců.

17. 9. 1944 – protiponorková hlídka s Liberatorem GR V s.č. FL 955, kód „PP-N“, Valníček jako horní střelec, velitel opět Jan Vella DFC. Letoun měl potíže s motory, když oba vnitřní motry přestaly pracoavt a posléze i z dalšího motoru vyšlehl plamen. Osádka vyházela z letounu vše v tuto chvíli nepotřebné, t. j. i kulomety s nábojovými pásy, aby letoun udržela na letové výšce. Tak dokázala dovést letoun až na mateřské letiště v Tain v severním Skotsku u zálivu Dornoch First, kterou peruť používala od 9. 8. 1944 do 4. 6. 1945.

23. 3. 1945 – noční hlídkový let v západní části Baltického moře s Liberatorem s.č. EV 955, kód PP-D jako zadní střelec. Velitelem osádky byl Flying Lieutenant Jiří Osolsobě. Let trval 11,30 hodin.

12. 5. 1945 – start v 17,45 hodin ze základny Tain nad severní Atlantik k pátrání po německých ponorkách vracejících se v důsledku kapitulace Německa z operačního nasazení. Letoun : Liberator s.č. EV 994, kód „PP-G“. Valníček jako zadní střelec, velitelem letounu byl Flying Officer Haering. Let trval 11,38 hodin.

Za dobu působení u čs. 311. bombardovací perutě nalétal v rámci Coastal Command 932 hodin a 41 minut v 81 operačních letech a byl tímto počtem nalétaných hodin v jednotce druhý.

Po válce demobilizoval v čs. hodnosti podporučík. Vrátil se do Litoměřic k matce a potom se oženil. Pracoval u firmy svého tchána. Na počátku padesátých let byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu za to, že údajně pomáhal v útěku z republiky jistému plukovníkovi, též letci na západní letecké frontě.Devět měsíců sdílel celu m. j. též s odsouzenými esesmany, kteří se mu posmívali. To byl pro tohoto hrdinu jistě další a snad ještě krutější trest.

Po propuštění z vězení pracoval v Litoměřicích u Zemědělských staveb. Zde prodělal srdeční záchvat, nepochybně též v důsledku válečných a poválečných útrap, hlavně „uznání“ totalitní státní moci. Po léčení pracoval v Drůbežářských závodech, kde prodělal další srdeční záchvat, daleko nebezpečnější, než první. Po něm mu uznala komise částečnou invaliditu.

Vedle vyznamenání, která jsme již vzpomněli, byl dekorován i dalšími : čs. „Medaile Za zásluhy 1. třídy“, britské hvězdy „Atlantis Star“ a „Star 1939 – 1945“ a britskou medailí „War medal“.

1. 6. 1991 byl in memoriam ministrem národní obrany povýšen do hodnosti plukovníka.

Zdeněk Najman

Dodatek

... a ještě k panu Cháberovi, o němž jsme psali minule. Pan Najman doplnil informaci a upřesnil, na kterých strojích náš hrdina létal před druhou světovou válkou.

Byly to letouny: Letov Š-20, Škoda D-1/29, Letov Š-31, Avia Ba-33 a Avia B-534. Poslední dvojčíslí je letopočet, kdy se typ začal vyrábět. Podařilo se nám najít dobové snímky alespoň některých z nich.

Fotografie letadel a to jak dnešní, tak z posledního čísla jsou internetové provenience a mají za úkol vám přiblížit, jak ta letadla vlastně vypadala. Nejstarší snímky jsou už staré 85 let, nejnovější 60 let... Není proto na místě hledět přísně na jejich kvalitu. Na snímku nahoře vpravo je vidět vodárenskou věž vedle letiště Kbely.

–jč-

Adam z Valdštejna se zasloužil o Lovosice

V září 2004 byla ve vestibulu přístavby městské radnice umístěna replika obrazu Adama z Valdštejna od akademického malíře Jiřího Novosada (originál je umístěn galerii Valdštejnů na zámku v Duchcově). Velmož v červeném odění se zasloužil o město Lovosice. Kdo byl Adam z Valdštejna a jaký byl jeho osud?

Otec pana Adama Jan z Valdštejna zaplatil v roce 1574 za dřívějšího majitele Lovosic Haugolta Šlejnice (také Schleinitze psáno) dluhy a náhradou získal ves Lovosice do svého držení. Již v roce 1575 se nový majitel pokoušel získat pro Lovosice povýšení na městečko, ale jeho pokus se nezdařil. Podle kronik „byl Jan z Valdštejna ve vysokých úřadech postaven“, ale než mohl svůj pokus opakovat, zemřel brzy po nabytí Lovosic, v roce 1576. Poručnicí jeho synů Adama a Karla a dcer Anny, Kateřiny a Magdaleny se stala sama matka, Mandalena z Vartenberka.

Když se Adam z Valdštejna dožil plnoletosti, převzal otcovské statky a postupoval potom „ve vysokých důstojnostech“ až k funkci nejvyššího purkrabí království. Dne 22. června roku 1600 podal pan Adam, komoří a rada na dvoře Rudolfa II. žádost k císaři, v níž prosil o „vyzdvižení Lovosic za městečko“. V žádosti bylo doloženo, že Lovosice jsou ves veliká, mají přes 100 „osadlých“ (majitelů usedlostí, tj. 500-700 obyvatel) a že od okolních sousedů se většinou městečkem jmenuje, však že to dosud výsadou stvrzeno nemá; prošeno při tom, aby novému městečku trh na pátek ustanoven byl. Žádost ta byla potají a velice rychle vyřízena (asi pro významné postavení pana Adama při dvoře Rudolfa II.) – již 4. července byla opatřena pečetí císařovou. Rudolf II. zřejmě přihlédl k Adamovým službám a Lovosice opatřil městskými výsadami včetně práva konat trhy a používat městskou pečeť v zeleném vosku a městský znak, který byl odvozen z erbovního znamení pánů z Valdštejna. Tato skutečnost nesmírně pobouřila litoměřické konšely, kteří pak dlouhá léta vedli soudní spory, aby konkurenční lovosické výsady byly zrušeny. Naštěstí se jim to přes vynaložení značných prostředků nepodařilo a po dlouhých průtazích komorní soud roku 1615 konečně vynesl rozsudek, v němž Lovosicím privilegium potvrdil a Adamovi dal za pravdu. Pan Adam byl člověk velkého světa a udržoval i nadále dobré styky s příslušníky císařského rodu. V roce 1617 hostil v Lovosicích na svém zámku císaře Matyáše a arcivévody Maxmiliána, Ferdinanda a Karla a 1. srpna uspořádal na jejich počest býčí zápasy, které se tehdy šířily po Evropě. Po bitvě na Bílé hoře byl Adam i nadále Matyášovým věrným přívržencem, i když se snažil o zprostředkování mezi ním a stavy. Jeho potomci se stali říšskými hrabaty; titul byl nabídnut také Adamovi, ale odmítl ho.

Adam mladší z Valdštejna, diptych od akademického malíře Jiřího Novosada (2004) Adam mladší z Valdštejna (*1570 - +1638), významný český šlechtic, nejvyšší hofmistr českého království, císařský komorník, rada na dvoře císaře Rudolfa II. Lovosice získal jako dědictví po svém otci a roku 1600 pro ně zajistil statut města. Obraz jako výraz poděkování za dlouholetou spolupráci věnovala Městu Lovosice společnost BEC odpady, s.r.o. Prosmyky.

Pan Adam z Valdštejna byl člověk vzdělaný a jako jeden z mála šlechticů své doby si vedl i deník – píše v něm i o svých druhých námluvách. 44letý Adam se ucházel o 30 let mladší Emilii ze Žerotína, 14letou půvabnou moravskou zámožnou šlechtičnu. Dívka byla sirotek a zřejmě se nechala okouzlit postavením, dary a dalšími pozornostmi ze strany nápadníka – pozval ji třeba na pašijové hry. V roce 1615 se konala svatba, nevěsta byla členkou Jednoty bratrské, ženich katolík, ale manželství bylo údajně šťastné. Pan Adam z Valdštejna byl zřejmě velmi tolerantní a moudrý, jako katolík se v roce 1618 sice držel strany císařské, ale od počátku povstání se snažil smířit stavy s císařem a nepodnikal nic proti nim. Roku 1619 dokonce odjel ze země do Drážďan na dvůr kurfiřta saského (evangelíka). Jeho manželka Emilie jsouc nemocná pobývala v té době v Lovosicích. Po návratu do Čech byl až do své smrti v srpnu 1638 nejvyšším purkrabím království českého.

Adam byl dvakrát ženat. Z prvního manželství s Alžbětou Brtnickou měl syny Rudolfa, Maxmiliana a Pertolta (+ 1632 v bitvě u Lützenu). Z manželství s druhou ženou Johankou Emilií z Žerotína vzešli synové Jan Viktorin a Karel Ferdinand, jimž dal za poručnici matku, pro kterou musil vymoci dovolení královské, aby mohla právní pořízení učinit a zápisy do zemských desek klást, jako kdyby byla katolička (zůstala věrnou evangelickému náboženství). Adam zemřel 24. srpna roku 1638. Jeho majetek v té době zahrnoval mimo jiné městečko Lovosice se zámkem, vsi Bílinka, Březno, Lhotka nad Labem, Malé Žernoseky, Brná nad Labem, Němčí a části vsí Vchynic, Jenčic, Oparna, Libochovan, Církvic, Sebuzína, Lukavce, Radostic, Rochova, Sulejovic a Píšťan.

Po smrti otcově rozdělil v listopadu 1638 nejstarší syn Rudolf statek otcovský mezi bratry. Zámek Lovosický a 13 vsí, tvrze v Sulevicích a Březině s vesnicemi, a další panství obdržel Karel Ferdinand, hrabě z Valdštejna. I on se snažil zvětšit práva městečka Lovosice a proto míval s Litoměřicemi také on časté rozepře. V roce 1653, když se stal komorníkem Jeho Milosti Císařské Ferdinanda III., ale panství Lovosice a statek Sulevice (Sulejovice) nejprve na 5 let pronajal, ale vzápětí, 3. srpna 1655, prodal Sylvii Kateřině hraběnce Černínové, rozené Caretto- Millesimo. Tehdy se přetrhla nit mezi rodem Valdštejnů a městem Lovosice; městský znak však bývalého majitele Lovosic z doby, kdy se staly městem, dodnes připomíná. A návštěvník Lovosic si slavného Valdštejna může prohlédnout na obraze v přízemí nové budovy městského úřadu.

Hz
foto hv

TO JSEM TOMU DAL!

Už několikrát jsem vyzýval Lovosičany, aby se přidali z tvůrcům našich městských novin. Bohužel – s nulovým výsledkem. Až teď jsem se dozvěděl, že další z mých apelů jde v podstatě proti tomuto mému snažení a cíli.

Tak aby bylo jasno, jak jsem co myslel, když jsem vás oslovil :

1. pište cokoli, co má přímý vztah k městu a jeho životu. Jen tak se stanou naše noviny novinami všech občanů... Jsou výjimky : hrubosti a smyšlenky, záměrně desorientační účelové zprávy bez reálného pozadí.
2. jádro pudla : napsal jsem, aby ti, kteří tu možnost mají, posílali příspěvky elektronickou poštou - a asi vedle toho zanikl dovětek, že to ovšem není podmínkou přijetí a otištění vašeho názoru, vaší zprávy, vašeho dotazu, čehokoli, co může vaše spoluobčany zajímat.

Co mne k tomu vedlo : dostávám články zjevně napsané na počítači a vytištěné tiskárnou. Většina počítačů je připojena tak či onak k Internetu, tudíž i s možností, o které píši. To je pak opravdu zbytečné psát to, co již jednou napsané bylo. Nakonec – nemusí to být vždy e-mailem, je to výborné i na disketě... Ani to však není podmínka.

Přepsal jsem za dobu svého působení okolo 300 článků. Potvrdit by mi to mohl třeba pan Slavík, který sám dodal okolo 100 příspěvků psaných na normálním psacím stroji, Venda Mládek, který píše o fotbalistech, naposledy snad pan Najman, který je autorem seriálu o našich spoluobčanech bojujících ve 2. světové válce – to jsou ti, kteří mi momentálně napadli. Je jich však víc...

Lidi, redakční rada má věkový průměr 66 let. Za nějaký čas toho tak jako tak budeme muset nechat. To chcete, aby naše noviny zanikly ?

Bijeme na poplach!

Naše noviny – ať už se to komu líbí, nebo ne – patří k duchovním hodnotám města. Dnešní redakční rada pracuje prakticky pouze ve třech lidech, celkem v pěti. Dříve nás bývalo i čtrnáct... Dnešní rada má průměrný věk 68 let a nebude moci dělat věčně. Pokud to nevezmou do rukou mladší pokračovatelé, může to zanedlouho dopadnout i takhle...

Víte, že

v České republice existuje i Valentýnská pošta? Svátek zamilovaných, sv. Valentýn, je v kalendáři uveden 14. února (jmeniny slaví rovněž Valentýny, Valentiny a Valentinové). Důvod, proč na sebe zamilovaní myslí právě 14. února, není úplně jednoznačný, ale uvádí se, že biskup Valentýn tajně oddával zamilované páry, když císař Klaudius II. zrušil manželství i zasnoubení, protože z manželů jsou údajně špatní vojáci; biskup byl prý také obdařen darem léčitelství. Za to byl kněz uvržen do vězení a když neodmítl křesťanskou víru, byla mu na Flaminiově silnici bez soudu setnuta hlava.

Anglosaská tradice se pomalu začíná zabydlovat i v naší zemi, milenci se obdarovávají malým dárkem a květinami, převážně růžemi (v květinářství bývají i fronty). A v posledních letech rozesílá pošta v Milostíně na Rakovnicku příležitostné razítko ke svátku zamilovaných. Mezi zájemci jsou kromě zamilovaných také filatelisté. Pokud chce někdo udělat radost svým blízkým, musí pohlednici se známkou či jiný druh zásilky poslat co nejdříve v řádně ofrankované větší obálce na adresu Pošta Milostín, PSČ 270 05.

Hz