Třebeničtí odhalí pamětní desku faráři MUDr. Ladislavu Kubíčkovi

Pietní akt se koná v Třebenicích dne 11. 9. 2005, v den 1. výročí jeho násilné smrti. Odhalení desky předchází poutní mše v kostele Nanebevzetí P. Marie od 10.30 hod, kterou slouží generální vikář Msgre. Havelka. Pořadateli akce jsou město Třebenice, Konfederace politických vězňů, pobočka Litoměřice a Církev Římskokatolická, farnost Třebenice.

V 15 hodin bude slavnostně odhalena pamětní deska na budově římskokatolické fary v Třebenicích, kde byl farář Kubíček zavražděn a která je nedaleko od kostela Nanebevzetí P. Marie na Paříkově náměstí v Třebenicích (střed města). Autorem busty je akademický sochař Libor Pisklák z Litoměřic, samotná deska dle jeho návrhu je zhotovena v kamenictví v Roudnici n.L. Při příležitosti odhalení přednesou své projevy zástupci města Třebenice, Římskokatolické církve, Konfederace politických vězňů a MUDr. Svatošová. U desky promluví farář Szeliga z Libochovic, desku odhalí biskup litoměřický, starosta města Třebenice a zástupce Konfederace pan Otčenášek. Hudební doprovod zajistí skupina pod vedením Mgr. Lhotského z Lovosic. Program s výjimkou samotného odhalení bude v prostoru mezi kostelem a radnicí.

Pozváni jsou zástupci Konfederace politických vězňů Ústeckého kraje, krajů Libereckého a Středočeského včetně kraje Ústeckého a zástupci Římskokatolické církve. U příležitosti odhalení bude distribuována kniha vzpomínek na faráře Kubíčka od paní MUDr. Marie Svatošové, vydaná Karmelitánským nakladatelstvím Kostelní Vydří, s názvem,,Až k prolití krve“. Její cena bude cca 190,- Kč.

Program byl schválen Městským úřadem v Třebenicích.

Třebenického pana faráře měl každý v úctě. Jeho tragická smrt městečkem otřásla a ještě více fakt, že jedním z vrahů byl patnáctiletý chlapec, který Otce Ladislava, jak Třebeničtí panu faráři říkali, navštěvoval. Kdož jste ho znali, věnujte mu ve výroční den jeho smrti tichou vzpomínku.

Hz

Obec Evaň leží na náhorní křídové plošině asi 6 km jižně od Libochovic. Název Evaň (lidově také Ejváň) pochází zřejmě z původního tvaru Ivánky (podle vladyky Ivana Beránka z Duban, který zde sídlil již počátkem 13. století). Kronikář Václav Hájek z Libočan se o osadě zmiňuje již v souvislosti s vojenským tažením Přemyslovce Hostivíta proti Sukoslavovi z Bíliny v 9. století, vojáci prý tehdy obsadili brod u Ivánek. Jeho informace však nejsou příliš věrohodné. Jako Evaň je obec uváděna za husitských válek na náhrobku Jana Beránka (latinský nápis dominus Joannes in Duba et Evan).

Dalšími majiteli byli pánové Rusečtí, po nich církevní řád, následovali pánové z Jenštejna a poté byl zdejší majetek dán do zástavního držení Šelmberkům (vladyka Jan ze Šelmberka na Brníkově a Evani 1495), později Sezimům z Ústí (1528 – hlavní panství Sezimů ale bylo na Úštěcku). Ti zde od roku 1575 vládli dědičně a v Brníkově vystavěli tvrz. Rod Elzniců z Elznic se zde usadil v roce 1598 (původně německý rod ze Saska, hrad Ölsnitz) a postupně získal Vrbičany, Radošín, Evaň a Brníkov. V roce 1622 převzal Libochovice, Evaň a Brníkov nejvyšší pražský purkrabí Adam ze Šternberka a Evaň tak byla trvale připojena k libochovickému panství. V roce 1676 přešla Evaň do rukou Dietrichsteinů a nakonec ji sňatkem získali páni Herbersteinové.

Na počátku 17. století byl ve vsi panský dvůr s tvrzí, mlýn, hospoda, 8 statků a 7 chalup. Tvrz byla zbourána asi roku 1676. Poblíž Evaně stála osada Lhota založená ve 14. století, která byla saským vojskem vypálena v roce 1631. V roce 1900 žilo v Evani 506 lidí, nyní 257, včetně místní části Horka. Průměrný věk se pohybuje kolem 41 let.

Evaň leží 286 m.n.m. Území obce Evaň je charakteristické intenzivní zemědělskou výrobou (orná půda), je zde 8 soukromě hospodařících rolníků. V okolí na pravém břehu Ohře je les Šebín, mezi Dubany, Křesínem a Evaní. Na jaře zde kvetou bledule jarní a ladoňka dvoulistá. Řada objektů v obci je využívána pro rozvoj individuální rekreace. Celková rekreační kapacita v cca 102 objektech je dle odborného odhadu cca 400 osob. Po řece Ohři je provozována vodní turistika.

V obci je Obecní úřad Evaň, v budově Obecního úřadu poskytuje 1 x týdně zdravotnické služby praktický lékař. Mezi občanskou vybavenost patří vodovod, požární zbrojnice, hřbitov, řízený skladový dvůr „U Háje“, prodejna smíšeného zboží - koloniál "U Švarhů", pohostinská zařízení Hospoda "U Švarhů" ( 35-40 míst v šenku a 150 míst na sále ) a Hospoda Evaňka " v objektu bývalé školy (50 míst v šenku, 30 míst v salonku a 100 míst na sále). Mezi další služby se řadí preparace trofejí, autoopravna, pokrývačství a klempířství. Depozitář zde má Archiv Českého vysokého učení technického a pobočku AGRI Libochovice a.s. Mateřská a základní škola jsou v Libochovicích, rovněž pošta a policie. Obcí vede autobusová linka Libochovice – Evaň – Horka. V komunálních volbách v roce 2002 bylo všech 7 zastupitelů zvoleno za Sdružení nezávislých kandidátů Evaň 2002. Starostkou je Evaně je Miloslava Vydrová, místostarostou PhDr. Ladislav Pešek. Místní částí Evaně je osada Horka.

Na návsi je kaplička svatého Josefa z počátku 19. století a barokní socha zbičovaného Krista zvaná “Ecce Homo”. K sportovnímu vybavení patří víceúčelové hřiště o ploše 6000 m2 a areál požární nádrže sloužící i jako koupaliště (bazén 15/26 m). Ve vsi se provozuje šipkový sport (družstva VP Evaň "A", VP Evaň „B“ a VP Evaň "C").

Horka, část Evaně

Velice aktivní je organizace Automotoklub Evaň, která je správcem areálu v Ředhošti. V červnu bylo na trati v Ředhošti uspořádáno Mezinárodní mistrovství České republiky GOLDfren Cup Mx Junior a v září se chystá Hobby motocross. AMK Evaň dokázal již zorganizovat Mistrovství Evropy v sidecarcrossu. V areálu je také možnost celoročního trénování pro motocykly, čtyřkolky, sidecary a auta.

Místní část Horka patřila ještě v roce 1900 pod obec Levousy. Osada se rozprostírá na velké křídové plošině nad údolím Ohře, asi 290-310 m n.m. Název Horka (původně Horky) vystihuje geomorfologickou pozici. Místo bylo podobně jako blízké Stradonice obýváno již v pravěku. Prvně se ves připomíná v roce 1415, kdy ji Předbor z Ronova, sezením na Šebíně, prodal spolu s dalšími vesnicemi Křesínem a Levousy a hradem Šebínem panu Vilému Zajícovi z Hazmburka. Zajícové ves spolu s dalším majetkem prodali Lobkovicům, kteří ji přivtělili k libochovickému panství. Následovali Šternberkové, Dietrichsteinové a Herbertsteinové. V letech 1560-1843 mívala obec svého rychtáře, posledním byl Prokop Grunt. Kolem roku 1830 měla ves 13 domů a cca 90 obyvatel, farou patřila ke Křesínu.

Obec je optimální místo pro pěší vycházky do lesa Šebína a na houby, k řece Ohři je to 3 km. Jediná bývalá kulturní památka, kaplička sv. Petra zanikla po roce 1938. Vsí projdete, podniknete-li výlet z Libochovic do Peruce přes obec Poplze. Nyní patří ves pod obec Evaň a žije zde asi 30 stálých obyvatel.

Hz

CO psal Lovosický dnešek právě před pěti léty?

Starosta ve svém slovu rozebírá prázdninové události i nálady. Nekrolog vzpomíná na ing. Drahoně Kučeru, v smutné rubrice je bohužel uvedeno jméno Václava Mládka mladšího. Paní Tinková velice hezkou náladovou básní Hra na sládnutí načrtla poetický obraz září.

Na dvoustraně 6 a 7 jsou hned tři historie: skautingu, lovosické pošty a města v pravěku, kdy ještě pochopitelně nebylo městem, ba dokonce jak správně tušíte – nebylo vůbec.

Strana 8 je stranou Pozvánek – v tom měl pan inženýr Hrdina naprostý řád a pořádek. Trochu mu závidím... Pozvánka na fotbal, nebo lépe na všechny fotbaly Lovosických na podzim 2000 a pozvánka na výlet - vlastně taky na výlety. Je jich zde uvedeno sedm...

Na 9. straně paní Václava Zemanová vyzývá na pomoc lovosické podnikatele a další občany ke sponzorování Stanice mladých techniků. Jakpak to tehdy dopadlo, paní Zemanová?

Je tu článek ELKO, články Zeleň – plíce města, Sloupek postižených, Česká policie, Zrcadlo kultury a takové podobné, i dnes naprosto běžné.

Noviny končí. Na 12. straně je nezbytná Křížovka o ceny (tehdy ještě o ceny!) od paní Hromádkové, recepty paní Tinkové na zužitkování bezinek v kuchyni a inzerát tiskárny Helioprint. Uplynulo pět let... Paní Hromádková už pro nás křížovky nedělá, paní Tinková pro nás nepíše a Helioprint taky už pro nás netiskne. Tak nějak se vytratil....

Tak vám nevím: Ze dvanáctičlenné redakční rady je pětičlenná, ale ze dvanáctistránkových novin jsou hustěji psané osmnáctistránkové. Je to divná a snad nedefinovatelná závislost...

–jč-

Osobnost Jaroslava Rudolfa Tesaře je spjata s celým Litoměřickem. Tento významný pracovník ve školství byl i pracovitým vlastivědným badatelem a jeho trilogie o Litoměřicku vydaná v letech 1926-1931 je pro všechny historiky, vlastivědné pracovníky i regionální novinářem stálým zdrojem informací všeho druhu.

Učitel a vlastenecký pracovník českého severu Jaroslav Rudolf Tesař se narodil se v Praze-Bohnicích 18.12.1874, vystudoval gymnázium na Smíchově a státní učitelský ústav v Praze. Své první místo nastoupil v obecné škole v Hrnčířích, malé vesnici poblíž Blaníku a Mladé Vožice. Jako vlastenec vstoupil v září 1895 do služeb Ústřední matice školské a  byl ustanoven na menšinovou českou školu do Terezína, později byl přeložen do Liberce, kde v letech 1902-1915 působil jako řídící učitel české matiční školy. Zároveň v období 1909-1914 vedl živnostenskou pokračovací školu s odpoledním vyučováním. jeho aktivita zahrnovala také činnost v Sokole a v odboru Národní jednoty severočeské, kterému od roku 1912 předsedal.

Po první světové válce pracoval v Nýřanech, kde se stal v roce 1920 ředitelem českých měšťanských škol. Takových osobností však bylo více potřeba v menšinových oblastech a proto J. R. Tesaře jmenovalo v roce 1921 ministerstvo školství okresním školním inspektorem v Litoměřicích. Zde také vedl Český muzejní spolek. Při oslavě položení základního kamene ke stavbě nové české školy v Litoměřicích byl oficiálním zástupcem ministerstva školství a osvěty a při organizování Máchových oslav v roce 1936 byl předsedou výboru.

Jeho významným literárním dílem je trojdílné Litoměřicko – obraz vlastivědný. První díl je věnován hlavně Litoměřicím (ale nejen jim, jsou zde zmíněny i významné historické události, např. „Bitva u Lovosic“ v roce 1756). 2. díl se jmenuje „Pověsti z kraje Daliborova“ a jak název naznačuje je věnován bájím a pověstem z našeho regionu. 3. díl podává vlastivědný obraz celého regionu, nalezneme zde historii městeček a vesnic počínaje třeba obcí Blíževedly až po třeba Vchynice. Obsáhlá kapitola je věnována našemu městu. To znal J. R. Tesař určitě dokonale, neboť právě v českém menšinovém knihkupectví Ratibora Vodseďálka v Lovosicích první dva díly své trilogie vydal. Třetí díl byl vydán v Roudnici nad Labem. V roce 1927 vyšel i Tesařův průvodce „60 výletů litoměřickým Středohořím“, vydal ale i učebnici němčiny pro 3. třídu obecných škol pod názvem „Má první německá kniha“. Ve spolupráci s J. Laubem vydává v roce 1936 před svým odchodem na odpočinek „Náš vývoj v severních Čechách“. Konce života prožil v Praze, kde v roce 1958 zemřel.

Jeho „Litoměřicko“ je velice vyhledáváno, ale i v Knihovně Karla Hynka Máchy v Litoměřicích mají jen fotokopie; v naší knihovně není zatím vůbec; fotokopii 3. dílu má k dispozici památkář Městského úřadu Lovosice. Pokud někdo zmíněná díla má, určitě by o ně naše knihovna měla zájem (určitě se budeme snažit získat alespoň fotokopie z Litoměřic). osobně se divím, že někdo nevydá reprint, určitě by se dobře prodával. Dílo je živé, odkazuje se na ně většina webových stránek obcí INTEGRO a dodnes z něho opisujeme všichni, kdož o nějaké v něm zmíněné obci píšeme.

Díky, pane Tesaři!

Hz

Bílá paní

Usnul jednoho večera chudý pomocník učitelský v Třebenicích ve své světničce ve starostech, čím bude do soboty živ. Ve snách se mu zjevila Bílá paní.„Je mi Tě líto, že´s tak chudý“ řekla, „jdi o půlnoci na Hazmburk, ale až tam půjdeš a až se budeš vraceti, neohlížej se.“

Probudil se a úplněk mu svítil stříbrným pruhem do světnice. V tom zazněl roh ponocného; počítá a napočítá jedenáct. vyskočil z postele, okamžitě se oblékl a pospíchal na Hazmburk. Běžel, jako by mu hlava hořela. Sotva dechu popadaje, stanul ve starém sklepě. Před ním svítila hromada zlata. Již se shýbá, aby si nabral, když uslyší hrčení kočáru. Ohlédl se a uvidí krásné vraníky, postroj samé stříbro, premovaný kočí a v kočáře rozložený pan vrchní.Hrklo v pomocníkovi, rychle se hluboce uklonil a pozdravil pokorně. Ještě pozdrav nedořekl a všecko zmizelo: koně, kočár, pan vrchní, sklep i poklad.

Do minulého čísla jsem chtěl zařadit foto pana Hvorky, na němž je vidět část společenských prostor Domu pečovatelských služeb, Domova důchodců v Lovosicích. Světlé, čisté pohodlné. Je to zařízení s velmi dobrou úrovní jak po stránce technické, tak dík především (ale nejen!) paní Haufové i po stránce péče.