Koutek poesie

Srpnová bouře Třicet stupňů je ve stínu a slunce dál topí… V asfaltu mých mokasinů zůstávají stopy. Tráva už je skoro šedá, visí listí stromů, ták stín v hustém křoví hledá. Měknou i zdi domů. Na obzoru v horkém chvění mraky jako hrady, z dáli slyšet tupé hřmění… Tak už je to tady! Za chvíli už proudy vody v suché zemi syčí. Blesky hrají doprovody plamennými biči. Po bouři je vzduch jak samet. Liják umyl listy. Horko spláchl a prach zamet’, nechal louže místy. Zalil pole, zalil sady, ptáci pějí ódu… Po bouři je svět zas mladý. Díky za tu vodu! Tom Ha

CHKO - perla českého Severu

Národní přírodní rezervace O B L Í K

Oblík je dominantní, 509 metrů vysoký vrch západní části Českého středohoří. Leží na katastrech obcí Mnichov a Raná severně od Loun. Chráněné území o rozloze dvacet a půl hektaru bylo vyhlášeno v roce 1967. Má mezinárodní význam, neboť jsou zde, v nejsušším místě Čech, vzácná suchomilná společenstva na výhřevném geologickém podkladu zásadité povahy. Ta jsou - odborně řečeno úzce závislá svým druhovým složením na expozici a morfologii svahů, na nadmořské výšce a odlišnostech pedogenetických pochodů.

Vrch Oblík je výrazný suk ve tvaru komolého kužele, elipsovitě protaženého ve směru jihozápad severovýchod, tvořený nefelinickým bazalitem. Sousední kopce Srdov a Brník , které s Oblíkem tvoří nádhernou a v evropském měřítku ojedinělou krajinomalbu jsou tvořeny olivinickým nefelinitem. Tyto tři kopce prodělaly podobný vývoj. Vznikly ve stejném období třetihor na stejné tektonické linii. Patří k nejtypičtějším představitelům lineárních erupcí v krajině Českého středohoří. Mezi suky je zarovnaný povrch na křídových horninách s charakteristickým rysem vznikem sesuvů. Největší sesuv je na západním a severním svahu pod Oblíkem. Nahromaděné zvětraliny neovulkanitů zatěžují rozbředající slínovce v příkře svažitých terénech. V příhodných, například vlhčích obdobích se sesuvy oživují.

Z botanického hlediska je rezervace Oblík skutečně modelovým územím pro studium stepní vegetace. Mohu potvrdit, že jsem byl na Oblíku mnohokrát a skoro vždy zde byla početné skupiny vysokoškoláků se zájmem studujících místní floru, či skupiny skautů a ochranářů z celých Čech. Zážitkem je pohled na z jara kvetoucí a zákonem chráněný hlaváček jarní (Aonanthe vernalis). Na vrcholu léta je zase zážitkem a zcela mimořádnou podívanou ve větru se vlnící, takřka úplně bílé, koláče kavylů. Z dalších vzácných a chráněných druhů rostlin je zde k vidění koniklec luční český(Pulsatilla praetensis Bohemica), divizna brunátná (Verbascum phoenicum), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), kozinec bezlodyžný (Astragalus excapus), jemu příbuzný kozinec dánský (Astragalus danicus) a kozinec rakouský (Astragalus austriacus), modřenec tenkokvětý (Muscari tenuiflorum). Pro znalce a zájemce je tady také k vidění státem chráněný ovsíř stepní (Helictotrichon desertorum), kavyly: Ivanův (Stipa joanis), sličný (Stipa pulcherrima), chlupatý (Stipa dasyphylla) a tenkolistý (Stripa tirsa), známá chrpa chlumní (cyanos triumfettii) a jedna z nejkrásnějších kytek středohoří lilie zlatohlávek (lilium margaton). Rostou zde místy také velmi vzácné druhy jako orsej blatoucholistý (Ficaria calthifolia) a křivatec pomořanský (Gagea transversalis).

Jak vidno je Oblík doslova přírodovědnou učebnicí.

Les roste na Oblíku na severním svahu mezi 400 a 500 metry nadmořské výšky. Téměř všechny dřeviny jsou keřovité, vyšší, než pět metrů jsou snad jen ojedinělé lípy, javory, a jasany. Z pravých keřů tu nalezneme hlohy, lísky, jeřáby, kaliny, dříny, svídy a růže. Zejména líska je zde velmi hojná, neboť se záměrně pěstovala na kůly do vinic.

Bylinné patro je velmi početně zastoupeno bažankou vytrvalou (Mercurialis perennis), kopytníkem evropským (Asarum europium), jaterníkem trojlaločným (Hepatica nobilis), dymnivkou dutou (Corydalis cava), violkou srstnatou (Viola hirta), samorostlíkem klasnatým (Actaea spicata) a prvosenkou jarní (Primula vernis) velmi známou pod lidovým názvem petrklíč.

Co se fauny týče, průzkum v letech 1982 1983 ověřil výskyt 81 druhu obratlovců a dalších migrujících 10 druhů v nejbližším okolí. Nejpočetnější jsou ptáci, kterých je šestašedesát druhů. K nejzajímavějším patří moták pilich (Cirkus cyaneus), dřemlík tundrový (Falco columbarius), dudek chocholatý (Upupa epops), strnad zahradní (Emberiza hortulana) a  bělořit šedý (Oenanthe oenanthe). Z hmyzí říše jsou zde střevlíci, ale velmi málo a nejméně vlhkomilných druhů.

Text i foto Roderich Slavík

HELFENBURK,

mezi lovosičany a to zejména houbaři zvaný též Hrádek, je znám svými nádhernými okolními borovicovými lesy proslulými hojným výskytem hub. Tento skalní hrad vznikl v průběhu 14. století na výrazném pískovcovém útvaru nedaleko Úštěku. Stavitelé hradu při stavbě využívali několika za sebou řazených pískovcových bloků, k jejichž boku bylo přihraženo nádvoří s dlouhou zděnou budovou, jejíž součástí byla i další skalní věž. Zástavba na vrcholu skalních bloků byla původně nejspíše dřevěná. V roce 1375 koupil hrad arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Jeho nástupce Jan z Jenštejna ho velkoryse přestavěl a rozšířil. Na skalních blocích staršího hradu vznikl nový zděný palác. Kromě paláce tu však zřejmě existovaly i stavby lehčí konstrukce. Výstavbou nového , dosud včetně ochozu s cimbuřím velmi dobře zachovaného hradebního okruhu získal hrad více, než dvojnásobný rozsah. V čele hradu , nad novým vyzděným příkopem byla do hradby vetknuta čtverhranná obytná věž s posledním patrem vyloženým na okružní římse. Tato významná stavební činnost, která nám poskytuje nejúplnější představu o arcibiskupském hradu doby Václava IV., byla dokončena před rokem 1395.

Hrad poskytl v bouřlivých dobách husitských válek útočiště arcibiskupovi Konrádovi z Vechty, který zde i roku 1431 zemřel. Poté přešel hrad do držby šlechty. Válečné akce se ho dotkly až za válek Jiřího Poděbradského se Zelenohorskou jednotou, během nichž byl v roce 1467 obležen a dobyt. Obydlen byl však ještě po téměř celé 16. století, až po roce 1591 byl opuštěn a zpustl.

Text i foto Roderich Slavík

Toulky pod Milešovkou

Putování je nejlépe začít na železniční zastávce Žalany na trati z Lovosic do Teplic. Žalany kdysi bývaly součástí panství teplického kláštera a jsou připomínány již roku 1400. Na návsi je empirová kaple, najdeme zde pozdně barokní lidové zděné i hrázděné stavby z 18. a 19. století. Přejdeme koleje a hned za nimi začíná naše cesta. Podejdeme odvážnou křivku železničního mostu proslulé silnice E55. Další cesta vede podle Žalanského potoka, která se asi po sto metrech stáčí doprava. Za chvíli jsme na pěšině jednostranně lemované malebnou alejí mladých stromů. Před sebou uvidíme obec Lelov, do které za chvilku vcházíme. Je o něco starší, než Žalany, první zmínky pocházejí z roku 1365. Na návsi je pozdně barokní kaple z konce 18. století. Zajímavá je sousední zemědělská usedlost čp. 3, která pochází rovněž z konce 18. století. Je v patře hrázděná, se špýcharem, stodolou a rokokovou branou. Přejdeme silnici protínající naši cestu a a posledními domy vsi vcházíme v mírném stoupání do volné přírody. Přejdeme louku, vcházíme do lesa. Hlubokým kaňonem prudce stoupáme vzhůru... Asi po kilometru nás cesta přivede na rozlehlou louku o výměře několika hektarů. Jdeme travou, pod nohama nám uskakují desítky malých zelených kobylek. Na celé obrovské louce jich musí být snad statisíce. Pokračujeme směrem k vysokému mysliveckému posedu, u něhož se s požitkem posadíme do vysoké měkké trávy. Uvědomujeme si, jak jsme vysoko. Na horizontu vidíme Teplice a Krupku a dál za nimi dlouhý pás hřebenů Krušných hor. Jdeme od posedu doprava a po pár krocích narážíme na širokou vozovou cestu, po níž strmě stoupáme asi sto metrů. Přicházíme na širokou a pohodlnou lesáckou asfaltku, červenou turistickou značkou označenou cestu vedoucí sem z Teplic. Rovně jdeme dále okolo Božích muk, které tu nechal roku 1856 postavit obchodník z Lelova. Tady je cesta lemována mohutnými vzrostlými stromy, z nichž některé dosahují u paty kmene úctyhodných objemů. Vychutnáváme krásu lesa i vůni podhoubí a hub. Jdeme asi dva kilometry a vcházíme na silnici přicházející od Lelova. Jdeme po ní podél Žalanského potoka až na konec lesa. Před námi se otevírá panoramatický pohled na České středohoří: vlevo Bílský vrch 539 metrů nadmořské výšky, uprostřed Milešovka se svými 837 metry, vpravo Francký vrch, někdy též zvaný Zvon s 650 metry a další nižší vrcholy. Kocháme se tímto pohledem hodnou chvíli, než pokračujeme dalším stoupáním do Černčic. Tato víska jak obrázek je známým letoviskem a také výchozím bodem při výstupech na Milešovku.

Ještě kousek stoupání a jsme v horském sedle, za nímž se opět vracíme do lesa. Teď již pomalu opuštěnou úzkou silničkou scházíme dolů okolo zarostlého rybníčku s přilehlou loučkou a za ním ještě necelý kilometr a teď pozor!

Nalevo od silničky je velký kus vykáceného lesa. U paty Milešovky vidíme obří masiv skal jde o tak zvané Výří skály, které dostaly jméno podle výra velkého, chráněného dravce, který tu hnízdívá. Tady má výr klid k hnízdění a díky třicetimetrové skalní stěně i výborný rozhled. Skály navštívíme a  prohlédneme si je, protože opravdu za to stojí. Vedle výra se tu ještě vyskytují jestřábi, kalousové a krahujci. Nalezneme tu i velmi vzácné chráněné druhy rostlin - třeba hvozdík pyšný, medvědici lékařskou, bělozářku liliovitou, či kapradinku skalní.

Při procházkách Českým středohořím je prostě stále něco k vidění, co stojí za trochu námahy...

Text i foto Roderich Slavík

Líbilo se nám v Krkonoších

píší nám tři dámy z Lovosic. V první půlce června jsme se zúčastnily týdenního ozdravného pobytu v Janských Lázních. Pro nás, členy Svazu tělesně postižených, ho připravili a organizačně zajistili manželé Betkovi z vedení místní organizace Svazu v Lovosicích. Velký dík!

O pobyt byl velký zájem, což doloží dva plné vypravené autobusy. Týden byl všestranně nádherný včetně vydařeného počasí. Bydleli a stravovali jsme se v hotelu Astoria v pěkném prostředí lázeňského městečka. K naší radosti byly i ceny v hotelu docela přijatelné, perzonál vstřícný a ochotný. Prý rádi nás přivítají i napřesrok...

Přes den jsme podnikali každý podle svých zdravotních možností krátké vycházky i celodenní túry v horách i údolích Krkonoš. Večer jsme sedávali v jídelně a zpívali písničky za doprovodu harmonikářky - paní Horáčkové z Milešova. Nálada byla výborná a to i při večírku na rozloučenou.

Celkové hodnocení pobytu je zřejmé už z nadpisu, všichni by si s chutí napřesrok takový týden v Janských Lázních zopakovali, navíc snad i proto, že jinak nepřístupný krytý rehabilitační bazén bude příští rok pro nás už otevřený.

Tolik Janské Lázně. Na podzim nás čekají ve Sloupu a v Kamenickém Šenově. Snad tam bude stejně dobře, jako v Krkonoších...

Slávka Machová, Karla Moravcová, Jiřina Drahorádová